Dale Gardner

Dale Gardner

Raketoplány: dopravní prostředek budoucnosti - nebo minulosti?

  • 35
Od prvního startu raketoplánu uběhlo již více než čtvrt století. Podívejte se s námi na hlavní milníky - úspěšné a neúspěšné starty a návraty.

Teď máme v ruce prostředek, který nám umožní létat do vesmíru pravidelně a provoz na kosmických trasách se začne podobat činnosti komerčních aerolinek! Už nebudeme potřebovat drahé jednorázové nosné rakety, vždyť shuttle uveze přes 27 tun nákladu. S každým strojem se otočíme do měsíce, a protože budeme mít k dispozici čtyři, můžeme uskutečnit nejméně padesát startů do roka. A až všechno zvládneme, budeme moci létat i častěji.

Pracovníky NASA první starty raketoplánů v roce 1981 ohromně nadchly. Spatřovali v nich budoucnost kosmické dopravy.

Zkušenosti prvních roků provozu univerzálnost těchto strojů opravdu potvrzovaly, i když se stále zřetelněji jevilo, že jsou komplikovanější než dopravní letadla. Jejich přípravy k opětovnému startu proto trvaly déle, než se čekalo. Přesto zavládla jistá rutina a všichni se ukolébali v jistotě, že raketoplány jsou spolehlivé a že se nic nemůže stát. Drobné náznaky nedostatků přehlíželi.

4. října 1957 vypustil Sovětský svaz první umělou družici Země – Sputnik. Byl to začátek nové epochy v dějinách lidstva – epochy pronikání člověka do vesmíru.

Tuto historii půlstoletí kosmonautiky sledujeme v seriálu, jehož nové díly přinášíme každý týden.

1. díl  Co bylo před Sputnikem
2. díl Družice zjistily, že vesmír je radioaktivní
3. díl První byl Gagarin
4. díl Kosmonautika zmenšila zeměkouli
5. díl Světové počasí hlídáme z kosmu téměř 50 let
6.díl Chytré automaty proklestily cestu člověka na Měsíc
7.díl První ztracené životy
8.díl Rusové podcenili Američany a závod o Měsíc prohráli
9.díl Proč na Měsíci nepřistáli jako první Rusové?
10.díl K planetám sluneční soustavy
11.díl Člověk buduje první příbytky v kosmu 
12.díl První mimozemské mezinárodní setkání\
13.díl Jak Američané vybudovali Nebeskou laboratoř
14.díl Češi se v kosmu neztratili.
15.díl Letadlem do vesmíru
16.díl Kosmická stavebnice MIR

První družice na raketoplánech

Po úspěšném prvním zkušebním letu STS-1 kosmického raketoplánu Columbia do vesmíru následovaly ještě tři další experimentální lety s dvoučlennou posádkou, které byly v podstatě úspěšné, pomineme-li skutečnost, že expedici STS-2 museli zkrátit, protože jedna ze tří palivových baterií dodávajících elektrickou energii už druhý den letu selhala. I při těchto letech seděli piloti na vystřelovacích křeslech, umožňujících záchranu během prvních dvou minut letu.

Mezitím dokončovali v továrně firmy North American v Downey v Kalifornii další exempláře raketoplánů. Původně se sice počítalo s přestavbou Enterprise, která sloužila k ověřování bezmotorového klouzavého letu a přistání, na plnohodnotné plavidlo schopné létat do kosmu. Inženýři však usoudili, že jeho konstrukce je příliš robustní. Proto by neuvezl do vesmíru tolik nákladu. Místo toho se rozhodli předělat exemplář OV-099, určený původně jen pro testování pevnosti konstrukce.

Tyto zkoušky proběhly šetrněji, než se původně počítalo, a tak po jejich ukončení urychleně vybavili tento stroj vším nezbytným vybavením. Pokřtili jej Challenger – podle lodi amerického válečného námořnictva, která v 19. století uskutečnila řadu výzkumných plaveb v Atlantiku a Pacifiku. Zástupci NASA jej převzali od výrobce 30. června 1981.

Následovaly ještě dva další stroje. Discovery dokončili v Kalifornii 16. října 1983 a o půldruhého roku později, 6. dubna 1985, následovala Atlantis.

Mezitím nejstarší raketoplán Columbia odstartoval 11. listopadu 1982 k prvním letu se čtyřčlennou posádkou. Tentokráte sice piloti stále seděli na vystřelovacích sedadlech, ale jejich výmetné rakety technici zajistili. Zbývající dva členové posádky totiž seděli v druhé řadě za piloty na obyčejných křeslech.
Let STS-5 byl také první misí s placeným nákladem. V nákladovém prostoru raketoplánu se nacházely dvě kolébky se spojovými družicemi typu HSA-376 vyrobenými firmou Hughes.

První z nich – SBS-3 – patřila americké společnosti Satellite Bussines System a sloužila k přenosu počítačových dat. Druhá – Anik C3 – byla v majetku kanadské společnosti Teleseat Canada a měla zajišťovat vnitrostátní telekomunikace, včetně distribuce televizních pořadů do odlehlých částí země. Přibližně tunové kolébky, zhotovené z hliníkových profilů, byly potaženy izolační folií, která družice chránila před přímými slunečními paprsky i chladem nočního vesmíru. Shora byly uzavřeny dvěma sklopnými stříškami, trochu připomínajícími boudičky na hlubokých dětských kočárcích.

Na dně kolébky se nacházela otočná plošina, na které seděl urychlovací raketový motor PAM-D (Payload Assist Module – Delta) na tuhé pohonné látky, podobný tomu, který sloužil jako třetí stupeň nosných raket Delta. Před vypuštěním silný elektromotor rozrotoval plošinu na 45 až 100 otáček za minutu, pak se uvolnily zámky poutající raketu s družicí a silné pružiny celou sestavu vystrčily rychlostí asi 1 metru za sekundu směrem vzhůru z nákladového prostoru. Když se správně orientovaná družice vzdálila do bezpečné vzdálenosti od raketoplánu, PAM-D se zažehl a navedl náklad na protáhlou dráhu, končící ve výšce 36 tisíc kilometrů, kde se nachází stacionární dráha.

Takhle si vedení NASA představovalo, že se bude vypouštět většina stacionárních družic, a proto přestalo objednávat klasické nosné rakety.

Po letu STS-5 raketoplán Columbia krátkodobě odstavili. Z jeho útrob zmizela většina měřicích přístrojů, které sloužily během zkušebních startů, v kabině pro posádku nahradili vystřelovací sedadla normálními a zaslepili dva poklopy ve stropu, kudy by v případě havárie piloti opouštěli na vystřelovacích křeslech svůj stroj.

V provozu nahradil Columbii zatím Challenger. Při svém prvním startu STS-6 vynesl na oběžnou dráhu první sledovací a retranslační družici TDRS-1. To byla zásadní novinka v kosmonautice. Stacionární družice tohoto typu slouží ke spojení s nízkolétajícími kosmickými objekty, dnes například s Mezinárodní kosmickou stanicí ISS a samozřejmě i s raketoplány a jinými družicemi. Protože každá z družic TDRS obhlédne téměř polovinu zeměkoule a prostoru nad ní, mohou nahradit velké množství pozemních stanic, a přitom zajistit téměř nepřetržité spojení s pozemními řídicími středisky.

Tyto družice však byly příliš těžké na to, aby je urychlovaly poměrně slabé raketové motory PAM-D. Proto se k jejich vypouštění používaly silnější dvoustupňové rakety, nesoucí označení IUS (Inertial Upper Stage).
Při dalším letu raketoplánu Challenger STS-7 se do vesmíru podívala i první Američanka, Sally K. Rideová. I při tomto startu byly v nákladovém prostoru dvě telekomunikační družice, jedna pro Kanadu, druhá pro Indonésii. Kromě toho astronauti pátý den letu vypustili družici SPAS-1 (Shuttle Pallet Autonomous Satellite) s řadou experimentů. Po několika hodinách samostatného letu ji pak Rideová robotickým manipulátorem opět zachytila a uložila zpět do nákladového prostoru.

Poprvé tak byla družice vypuštěna na oběžnou dráhu a později opět dopravena zpět na Zemi. Tato schopnost raketoplánu je jednou z funkcí, které nedokážou zajistit klasické nosné rakety. Na Zemi se dříve mohla vracet jen kompaktní, relativně malá návratová pouzdra či návratové moduly, které tvořily menší část objektů vypuštěných do kosmu.

Nejen vědci mohou do vesmíru

Nezanedbatelnou výhodou raketoplánů je také nízké přetížení, kterému je náklad i lidská posádka vystavena během startu a přistání. Při vzletu přetížení roste úměrně tomu, jak se spotřebovávají pohonné látky a snižuje se hmotnost sestavy. Proto zhruba sedm minut po startu, když přetížení dosáhne hodnoty 3g, začnou řídicí počítače snižovat dodávku vodíku a kyslíku do hlavních motorů. Tím klesá tah těchto motorů a přetížení se již nezvyšuje. Při návratu je přetížení ještě menší, a pokud vše probíhá tak, jak má, nepřesáhne zhruba jedenapůlnásobek normální tíže.

Proto se na palubě raketoplánu mohou vydat do vesmíru i méně fyzicky zdatní jedinci, například vědečtí pracovníci. Poprvé k tomu došlo při šestém vzletu STS-9 raketoplánu Columbia. V nákladovém prostoru tentokrát byla západoevropská laboratoř Spacelab, kterou obsluhovali německý fyzik z Max Planckova institutu metalurgie Ulf D. Merbold a americký specialista na lékařskobiologickou techniku Byron K. Lichtenberg. Poprvé tehdy na palubě raketoplánu letělo šest lidí, kteří se rozdělili do dvou směn – červené a modré, takže vědecké přístroje pro 71 experimentů byly během desetidenního letu maximálně využity.

Obecným zvykem se později stalo, že se letů účastnili i zaměstnanci firem, které si nechávaly od NASA vypouštět telekomunikační družice. Tak se například stal členem posádky letu STS-41D i technik výrobce telekomunikačních družic, firmy Hughes. Ten kromě toho uskutečnil na palubě raketoplánu Discovery i pokusy s elektroforézou ve stavu beztíže. Jednalo se v tomto případě o jeden z prvních biotechnologických experimentů, které dodnes tvoří významnou část vědeckého programu na ISS.

Podobně jako SSSR, i USA využívaly kapacity svých kosmických lodí k utužování mezinárodních vztahů s ostatními zeměmi. Že se na řadě letů podíleli kosmonauti ze západoevropských států, nebylo nic divného - vždyť Evropská kosmická agentura ESA postavila speciálně pro raketoplány stavebnici univerzální vědecké laboratoře Spacelab.

Ale byli tady i příslušníci z jiných národů: letu STS-41G se zúčastnil první kanadský kosmonaut Marc Garneau, expedice STS-51G saúdskoarabský princ Sultan Salman Abdel Azíz al Saud a mise STS-61B zaměstnanec mexické telekomunikační společnosti Rudolfo Neri-Vela. Mezi nekosmonauty, kteří zažili stav beztíže, patřil také politik, senátor za stát Utah Jake Garn.


Toto vše mělo ukazovat nejen na to, že raketoplány představují pohodlnou cestu do vesmíru, ale také na jejich spolehlivost a bezpečnost. Proto se vedení NASA rozhodlo zahájit program „Učitel ve vesmíru“ („Teacher in Space“), jehož hlavním úkolem bylo zvýšit zájem mládeže, především středoškolských studentů, o přírodní a technické vědy. Prezident Ronald Reagan projekt schválil 27. srpna 1984. Celkem jedenáct tisíc přihlášených zájemců prošlo sítem výběru a v červenci 1985 generální ředitel NASA James Beggs jmenoval dvě učitelky, Christu McAuliffeovou jako hlavní kandidátku letu a Barbaru Morganovou jako její náhradnici, jako adeptky pro kosmický let.

Bez lana v kosmu

Téměř každá další expedice raketoplánu přinášela něco nového. Zlatým hřebem programu letu STS-51B byly dva výstupy do kosmického prostoru, při nichž kosmonauti Bruce McCandless a Robert Stewart poletovali kolem raketoplánu poprvé bez zajištění lanem. Použili k tomu osobní manévrovací jednotky MMU (Manned Maneuvring Unit), vybavené tryskami na stlačený dusík. Pátého dne letu, 7. února 1984, vystoupili ve skafandrech do nákladového prostoru raketoplánu. McCandless v době, kdy Challenger míjel Havaj, si MMU připojil ke klimatizační jednotce na zádech skafandru, odpojil ji od jejího lůžka a vyplul do přední části nákladového prostoru.

„To by byl asi malý krok pro Neila,“ parafrázoval při tom Armstrongův výrok z Měsíce, „ale pro mě je to po čertech velký krok.“

Nejprve vyzkoušel obraty na místě. Pak přeletěl do prostoru před prázdnými kolébkami po vypuštěných družicích a dovedně se proplétal mezi překážkami. Následoval let nad okraj raketoplánu a vzápětí sestup po hlavě zpět do nákladového prostoru.

Po těchto cvicích dostal McCandless od velitele Branda povolení k letu do vzdálenosti 45 metrů od raketoplánu. Vzlétl nejprve ve svislé poloze asi 4 m nad Challenger a pak se od něj vzdaloval pozpátku tak, aby měl raketoplán stále v dohledu.

„Už mám pod nohama Floridu,“ oznámil, když míjeli Texas. „Zkusím vám ji ukázat televizní kamerou!“
Výlet do vzdálenosti 45 metrů trval i s cestou zpět celkem 12 minut. Při druhém výletu se dostal dokonce do vzdálenosti 98 metrů od Challengeru a přitom si pochvaloval:  „Ten pohled, co tu mám, to je něco docela jiného, než když člověk kouká z kabiny letadla. Tomuhle říkám panorama!“

S druhou jednotkou MMU podobné pokusy opakoval i Stewart, který se dostal do vzdálenosti 93 metrů.
Úspěšné ověření poletování s manévrovacími jednotkami MMU otevřelo možnost opravy porouchané vědecké družice pro výzkum Slunce SMM (Solar Maximum Mission). Kosmonautům přitom nehrozilo vážné nebezpečí; kdyby manévrovací jednotka selhala, mohl by pro jejího pilota doletět raketoplán.
Tento úkol dostala posádka následujícího letu raketoplánu Challenger, který nesl označení STS-41C.
V ranních hodinách 8. dubna 1984 se Challenger setkal ve výši 460 km nad Zemí s družicovou observatoří, obecně zvanou Solar Max. U této družice selhávaly stabilizační gyroskopy. Družice v ceně čtvrt miliardy dolarů byla prakticky nepoužitelná.

 Životy hlavních postav

Francis Richard SCOBEE

(*19. 5. 1939, Cle Elum, stát Washington, † 28. 1. 1986, raketoplán Challenger, u pobřeží Floridy) – americký kosmonaut

Po ukončení střední školy vstoupil do řad vojenského letectva USAF jako letecký mechanik. Na základně Kelly v Texasu absolvoval nižší vysokoškolské vzdělání, potřebné k výcviku do důstojnické hodnosti. Potom pokračoval ve studiu na Arizonské univerzitě, kde v roce 1965 získal titul bakaláře v oboru leteckokosmického inženýrství. Poté prodělal jednoroční pilotní výcvik. Jako vojenský pilot se zúčastnil bojů ve Vietnamu. V roce 1972 absolvoval Školu zkušebních leteckokosmických pilotů na základně Edwards v Kalifornii. Pak se tam účastnil letových zkoušek různých typů letadel včetně experimentálního letounu X-24B. V lednu 1978 byl přijat do týmu kosmonautů NASA. První kosmický let STS-41C uskutečnil v dubnu 1984. Byl velitelem raketoplánu Challenger za letu STS-51L.

Michael John SMITH

(* 30. 4. 1945, Beaufort, stát Severní Karolína, † 28. 1. 1986, raketoplán Challenger, u pobřeží Floridy) – americký kosmonaut

Po absolvování střední školy byl přijat na Námořní akademii v Annapolis, kde v roce 1967 získal titul bakaláře v námořních vědách. Magisterského titulu v oboru leteckého inženýrství dosáhl o rok později na Námořní postgraduální škole v Monterey. Pilotní výcvik ukončil v květnu 1969. V letech 1969–1971 sloužil jako letecký instruktor. V dalších dvou letech létal jako stíhací pilot z paluby letadlové lodi Kitty Hawk ve Vietnamu. V roce 1974 ukončil v Patuxent River Námořní školu zkušebních pilotů. Potom se účastnil zkoušek bitevního letadla A-6E a řídicích systémů pro plošníkové střely. Sloužil jako letecký instruktor v Patuxent River a od roku 1978 jako operační důstojník na palubě letadlové lodi USS Saratoga ve Středozemním moři. Do týmu kosmonautů NASA byl přijat v květnu 1980. Jeho první expedicí do vesmíru měl být let STS-51L raketoplánu Challenger.
Judith Arlene RESNIKOVÁ

(* 5. 4. 1949, Akron, stát Ohio, † 28. 1. 1986, raketoplán Challenger, u pobřeží Floridy) – americká kosmonautka

Po absolvování střední školy pokračovala ve studiu na Carnegie-Mellonově univerzitě, kde v roce 1970 získala titul bakaláře v oboru elektrotechnického inženýrství. Pak nastoupila u firmy Radio Corporation of America (RCA) v městě Moorestown, stát New Jersey, kde se podílela na vývoji integrovaných obvodů pro řídicí systémy radiolokátorů. Účastnila se také přípravy telemetrických systémů pro sondážní rakety NASA. Pak pokračovala při zaměstnání ve studiu elektrotechniky na Marylandské univerzitě, kde v roce 1977 získala doktorát. V letech 1974–1977 se v Laboratoři neurofyziologie Národních ústavů zdraví v Bethesdě, stát Maryland, podílela na studiu fyziologických funkcí zrakových orgánů. Pak pracovala u firmy Xerox jako hlavní inženýr při vývoji nových výrobků. Do týmu kosmonautů NASA ji přijali v lednu 1978. Svůj první kosmický let STS-41D uskutečnila v srpnu – září 1984 ve funkci letového specialisty. Stejné místo zaujala i při letu STS-51L raketoplánu Challenger.
Ronald Erwin McNAIR

(* 21. 10. 1950, Lake City, stát Jižní Karolina, † 28. 1. 1986, raketoplán Challenger, u pobřeží Floridy) – americký kosmonaut

Studoval fyziku na Univerzitě A&T státu Severní Karolina, kde získal v roce 1971 titul bakaláře. Doktorát ve stejném oboru obhájil na Massachussettském technologickém institutu (MIT) v roce 1976. Již v době studia na MIT se zabýval výzkumem v oblasti laserů s plynnou náplní. Této problematice se věnoval i během stáže na Škole teoretické fyziky v Les Houches ve Francii. Ve výzkumných laboratořích firmy Hughes v Malibu v Kalifornii se věnoval především otázkám využití laserů pro separaci izotopů. Do týmu kosmonautů NASA přišel v lednu 1978. První kosmický let STS-41B uskutečnil v únoru 1984 jako letový specialista. Tutéž funkci měl při letu STS-51L raketoplánu Challenger.
 Ellison Shoji ONIZUKA

(* 24. 6. 1946, Kealakekua, Kona, Havajské ostrovy, † 28. 1. 1986, raketoplán Challenger, u pobřeží Floridy) – americký kosmonaut

Studoval leteckokosmické inženýrství na Koloradské univerzitě, kde v červnu 1964 získal titul bakaláře a v prosinci titul magistra. Protože měl stipendium vojenského letectva, hned v lednu následujícího roku nastoupil jako inženýr na základně vojenského zásobování McClellan v Kalifornii, kde se podílel na zkouškách řady typů letadel. Na přelomu let 1974–1975 absolvoval Školu zkušebních pilotů na základně Edwards, kde potom zůstal jako velitel oddělení technického zabezpečení výcviku. Do týmu kosmonautů NASA nastoupil v lednu 1978. Do vesmíru se poprvé podíval na STS-51C v lednu 1985 jako letový specialista. Stejnou funkci měl i na Challengeru.
 Sharon Christa Corrigan McAULIFFEOVÁ

(* 2. 9. 1948, Boston, stát Massachusetts, † 28. 1. 1986, raketoplán Challenger, u pobřeží Floridy) – americká učitelka

Po ukončení střední školy studovala pedagogiku na vysokých školách. Titul bakaláře získala v roce 1970 na Framinghamské státní koleji a magistra na Bowieské státní koleji o osm let později. Mezitím učila na řadě nižších středních škol. Po získání vyšší kvalifikace nastoupila jako učitelka ekonomie, práva a historie na střední škole v městě Concord, stát New Hampshire. Jako hlavní kandidátku kosmického letu ji vybrali v červenci 1985 z více jak 11 tisíc zájemců v rámci programu „Učitel ve vesmíru”. Na Challengeru působila jako specialista pro užitečné zatížení.
 Gregory Bruce JARVIS

(* 24. 8. 1944, Detroit, stát Michogan, † 28. 1. 1986, raketoplán Challenger, u pobřeží Floridy) - americký elektrotechnik

Získal titul bakaláře věd v elektrotechnice na Státní univerzitě New Yorku v Bufallu v roce 1967 a o dva roky později titul magistra na Severozápadní univerzitě v Bostonu. Ihned po absolvování vysokoškolského studia narukoval k vojenskému letectvu, kde sloužil až do roku 1973. U kosmické divize v městě El Segundo v Kalifornii se účastnil vývoje komunikačních systémů pro spojové družice FltSatCom pro taktické spoje s válečnými plavidly. Ozbrojené síly opustil v hodnosti kapitána v záloze. Poté se jako vývojový pracovník firmy Hughes Aircraft podílel na vývoji a zkouškách řady stacionárních telekomunikačních družic. V červenci 1984 ho určili specialistou pro užitečné zatížení letu STS-51L raketoplánu Challenger.
 William Pierce ROGERS

(* 26. 3. 1913, Norfolk, stát New York, † 2. 1. 2001, Bethesda, stát Maryland) - americký právník a politik

Po absolvování Colgate University získal titul doktora práv na Právnické fakultě Cornellovy univerzity a v roce 1937 zahájil právnickou praxi. V letech 1938–1942 se podílel jako zástupce státního žalobce na potírání organizovaného zločinu v New Yorku. V roce 1942 vstoupil do řad válečného námořnictva, kde se účastnil na palubě letadlové lodi Interpid bitvy o Okinawu. Po demobilizaci v hodnosti korvetního kapitána pracoval nejprve jako sekretář v senátním výboru pro neamerickou činnost, kde se seznámil s budoucím prezidentem Nixonem, později jako právník v různých advokátních kancelářích. V letech 1953–1961 pracoval nejprve jako náměstek, později jako nejvyšší státní prokurátor. V období od ledna 1969 do září 1973 byl ministrem zahraničí v Nixonově vládě. V roce 1986 byl předsedou komise pro vyšetření havárie raketoplánu Challenger. Zemřel na selhání srdce.
 Richard Phillips FEYNMAN

(* 11. 5. 1918, New York, Queens, stát New York, † 15. 2. 1988, Los Angeles, stát Kalifornie) - americký fyzik

Studoval fyziku na Massachusettském technologickém institutu (MIT). Postgraduální studium ukončil na Princetonské univerzitě. Během druhé světové války se účastnil vývoje jaderné bomby v rámci projektu Manhattan. Po skončení války pracoval krátce na Cornellově univerzitě a od roku 1951 až do své smrti působil v Kalifornském technickém institutu (Caltech). Zabýval se zejména částicovou fyzikou, kvantovou elektrodynamikou a vlastnostmi supratekutých látek. V roce 1965 mu byla spolu se dvěma dalšími fyziky udělena Nobelova cena. V roce 1986 se velmi výrazně podílel na vyšetřování havárie raketoplánu Challenger. Proslul jako vynikající pedagog, dodnes jsou jeho sbírky přednášek a další učebnice kvůli přehlednosti a názornosti vysoce ceněné a vyhledávané. Zemřel na rakovinu zažívacího traktu.


Velitel raketoplánu Robert L. Crippen zaparkoval Challenger asi 60 metrů od družice a James D. A. van Hoften spolu s Georgem D. Nelsonem vystoupili ve skafandrech do nákladového prostoru. Nelson si připojil manévrovací jednotku, tentokrát vybavenou stykovacím adaptérem TPAD, a zamířil k družici. Zastavil na dosah ruky před ní. Solar Max zdánlivě visel v prostoru a jen pomalu se otáčel. Po necelé otáčce spatřil Nelson stěnu s uchycovací kotvičkou. Vyrazil směrem k ní rychlostí asi 3 cm/s a současně se přizpůsoboval rotaci družice. Adaptér sice správně zachytil kotvičku, ale zámky se nesevřely! Nelson opakoval svůj nájezd znova a pak ještě jednou, s čím dál tím větší razancí. Bezvýsledně. Docílil jedině toho, že se družice začala převracet a zrychlovala rotaci.

Crippen, který se právem obával, že za této situace nebude možno uchopit SMM ani robotickým manipulátorem, dal Nelsonovi příkaz, aby se pověsil rukama za jeden sluneční panel a pokusil se SMM stabilizovat. Ovládnout dvoutunový kolos tímto způsobem bylo však nad lidské síly, i když jakýs-takýs úspěch Nelson přece jen zaznamenal. Ale také zásoby dusíku pro trysky MMU se snížily o 40 %. Vzhledem k tomu dostal letový specialista pokyn, aby se neprodleně vrátil. Právě v okamžiku, kdy Nelson uposlechl, provedl Crippen s Challengerem malý manévr. Letícímu kosmonautovi se však zdálo – do té míry je pocit pohybu relativní – že ho MMU přestala poslouchat a že letí do horoucích pekel. Nežli si uvědomil, že polohu změnil raketoplán, vylétl jeho tep ze 60 na 100 za minutu a po těle mu stékaly potůčky potu. Pokusy o zachycení družice byly odvolány, Nelson se vrátil zpět a raketoplán se vzdálil do bezpečné vzdálenosti.

Znovu zkusila zachytit družici posádka Challengeru následujícího dne. Mezitím se totiž podařilo družici pomocí magnetických cívek opět stabilizovat. Raketoplán se mohl přiblížit až na deset metrů. Van Hoften, stojící na plošince připevněné na konci manipulátoru jako na vysokozdvižné plošině, SMM zachytil a stáhl do nákladového prostoru. Tady byla družice pevně ukotvena na pracovním stole.

Následující den van Hoften a Nelson vyměnili porouchané elektronické díly a po nezbytných zkouškách kosmonauti 12. dubna opět družici vypustili do volného prostoru.

Podobné záchranné akce s využitím manévrovacích jednotek MMU se uskutečnily v listopadu 1984 při letu STS-51A. Kosmonauti tehdy zachytili havarované spojové družice Palapa B2 a Westar 6 a odvezli je zpět na Zemi k opravě. V roce 1990 je Američané znovu vypustili pod názvy Palapa B2R a AsiaSat 1.
V srpnu 1985 během letu STS-51I kosmonauti zachytili a opravili družici Leasat 3, tentokrát bez pomoci manévrovacích jednotek MMU.

Lety raketoplánů se stávaly rutinou. V roce 1985 odstartovaly úspěšně do vesmíru devětkrát a vedení agentury počítalo s tím, že v roce 1990 roční počet startů dosáhne čísla 24. Nikdo v NASA však netušil, že se blíží katastrofa.

Přehlédnutá varování

Technici přehlédli závažnou konstrukční závadu u spalovacích komor motorů na tuhé pohonné látky pomocných vzletových stupňů SRB. Tyto obří válce o průměru 3,7 metru a délce 45,5 metru jsou zhotoveny ze sedmi segmentů, které se plnily palivem v závodech firmy Thiokol v Brigham City ve státě Utah. Aby je bylo možno dopravit po železnici ze Středozápadu až na Floridu, byly u výrobce segmenty spojeny pouze po dvou a teprve v montážní budově VAB je technici všechny sestavili dohromady.

Spoj byl konstruován podobným způsobem, jako se k sobě připojují palubky, tedy na drážku a pero. Na vršku spodního dvojsegmentu byla v ocelové stěně komory vyfrézována 9 cm hluboká drážka, zatímco na spodku horního byl úzký pás – pero – přesně zapadající do spodní drážky. Drážka se před spojením vyplnila tmelem, který tvořila směs chromanu zinečnatého s malým množstvím vody, odolná i teplotě kolem 3 200 °C, panující ve spalovací komoře. Hermetické těsnění zajišťovaly dva těsnící kroužky z teflonového kaučuku nad sebou na vnitřní straně drážky.

Ty měly zabránit vytlačení tmelu z drážky tlakem spalných plynů v komoře raketového motoru. Oba segmenty drželo dohromady 177 ocelových trnů pravidelně rozmístěných po obvodu spoje.
Nedokonalost konstrukce spočívala v tom, že při zážehu motoru rostoucí tlak deformoval spoj, který se rozevíral, Při nízkých teplotách, blízkých bodu mrazu, tmel zmrzl, přestal být plastický a horké plyny se mohly dostat do styku z pryžovými těsnicími kroužky a poškodit je.

Drobná poškození kroužků skutečně našli technici v řadě případů během statických zkoušek motorů na zemi i nejméně v šesti případech po rozebrání motorů, které se vracely po dalších startech raketoplánů do vesmíru.

Protože se však nikdy nic vážného nestalo, panoval názor, že jde o zanedbatelnou závadu, nad kterou je možno mávnout rukou. A to se vymstilo.

Let do zkázy

Expedice STS-51L raketoplánu Challenger se původně chystala na konec léta 1985, ale její zahájení se neustále odsouvalo až na leden 1986. Kromě vynesení sledovací a telekomunikační družice TDRS-B měla posádka snímkovat Halleyovu kometu a na několik dní vysadit do vesmíru astronomickou družici SPARTAN. Posádku tvořili velitel Francis R. Scobee, pilot Michael J. Smith a tři letoví specialisté, dr. Judith A. Resniková, Ronald E. McNair a Ellison S. Onizuka. Kromě nich byli na palubě i dva neprofesionální kosmonauti, Gregory B. Jarvis, zaměstnanec firmy Hughes, a učitelka McAuliffeová.
Odpočítávání proběhlo vcelku normálně.

Větší komplikace a možná počátek všeho neštěstí způsobily noční mrazíky na mysu Canaveral, kde bylo naměřeno až -4 °C. Přitom teplota spalovacích komor motorů SRB mohla poklesnout až na -14 °C, o čemž se prý nikdo z odpovědných činitelů před startem nedozvěděl. Na spojích potrubí narostly přes noc rampouchy čtvrt až půl metru dlouhé, které musel speciální „ledovací“ tým odstranit.

Kontrola, kterou provedli technici na rampě po jejich odstranění, tedy několik hodin před startem a později ještě 20 minut před ním, neshledala žádné zjevné závady. Na upozornění některých pracovníků firmy Thiokol, vyrábějící motory SRB, že pokles teploty může ovlivnit pružnost a spolehlivost teflonového těsnění, reagoval Jesse Moore, ředitel projektu STS, prohlášením, že představitelé NASA i její dodavatelé pokládají stávající podmínky za přijatelné.

Challenger se tedy odlepil od rampy LC-39B v 11:38 východoamerického času (16:38 světového). V pilotní kabině vlevo seděl velitel Scobee, na pravém křesle pilot Smith. Křeslo uprostřed za nimi zaujímala Resniková a po její pravici seděl Onizuka.

Na obytné palubě měla místo vpravo ve směru letu učitelka McAuliffeová a po její levé ruce specialista Jarvis. Poslední člen posádky, McNair, seděl u vstupních dveří raketoplánu. Nikdo ze sedmi lidí na palubě v okamžiku startu netušil, že do konce jejich života zbývají již jen desítky sekund.

Prvním varováním – které tehdy nikdo nepostřehl – byl kouř, unikající z pravého motoru SRB. Je zřetelně vidět na snímku, pořízeném v T + 1,81 s. Také tah obou motorů SRB, programovaný předem tvarem zrna pohonné hmoty, plánovaně klesal z počáteční hodnoty 14,7 MN na 10,7 MN; této minimální hodnoty dosáhl kolem T + 45 s. Kolem T + 50 s tah motorů SSME začal opět růst. Ve spalovací komoře každého motoru jsou tři tlaková čidla. Zatímco senzory na levém SRB ukazovaly, že tlak v motoru stoupá v souladu s plánem, na pravém motoru byl vzrůst pomalejší, což ukazovalo na to, že spaliny unikaly nějakou netěsností ven.

V T + 59 s zaregistrovaly sledovací kamery Kennedyho kosmického střediska plamen, šlehající z boku pravého motoru SRB. Plamen se neustále zvětšoval, až byl dlouhý víc než 20 metrů. Raketoplánu zbývalo ještě asi čtvrt minuty života.

V T + 64 s spojař, kosmonaut Richard Covey oznámil z řídicího střediska posádce: „Challenger, zde Houston, pokračujte na plný výkon!“

„Příjem,“ odpověděl mu velitel Scobee. „Pokračujeme na plný výkon.“

To byla poslední slova, která kdo zaslechl od posádky Challengeru. V T + 71 s byl již tlak ve spalovací komoře pravého SRB o 4 % nižší a tah o 0,4 MN nižší, než se plánovalo. Autopilot zaregistroval tím způsobenou odchylku od správného kursu a vychýlením trysek motorů ji správně kompenzoval. Plamen, šlehající z boku SRB, se stále zvětšoval a plyny o teplotě přes 3000 °C útočily na boky odhazovací nádrže ET i na závěsy, kterými byl SRB k nádrži připojen. Bylo T + 72 s, raketoplán letěl ve výši 14 335 metrů rychlostí 550 m/s. Konec se blížil.

Pod náporem plamenů povolil spodní závěs SRB. Ve stejném zlomku sekundy v T + 72,141 s prasklo potrubí kapalného kyslíku, vedoucí po stěně nádrže ET. Na povrchu nádrže se objevil další velký plamen. Gyroskopy na pravém motoru SRB zaregistrovaly v T + 72,201 s nečekaný pohyb. SRB, dosud připojený k ET předním závěsem, se pod tahem trysky začal spodní částí odklánět od ET.

Bylo T + 72,884 s. Otáčející se SRB zabořil svoji špici do kyslíkové nádrže ET a rozdrtil ji jako vaječnou skořápku. Současně se zbortila také přechodová část mezi kyslíkovou a vodíkovou nádrží a zbývajících 85 tun kapalného vodíku se začalo mísit se vzduchem. V T + 73,226 s ET explodoval. Vše zmizelo v oranžové kouli exploze.

Ke zničení konstrukce vlastního raketoplánu však při explozi nedošlo. Raketoplán náhle oddělený ve výši asi 14,6 km pouze prudce zvedl svůj nos a aerodynamické síly mu při dvojnásobku rychlosti zvuku odervaly obě poloviny křídla. Potom už došlo k rozpadu trupu, od něhož se oddělila motorová sekce a kabina s posádkou. Kabina sama zůstala neporušena až do okamžiku dopadu na vodní hladinu, takže mohla vlastní explozi přežít. Pozdější vyšetřování odhalilo, že přínejmenším některé nouzové dýchací přístroje byly aktivovány.

Z oblaků dýmu, jakoby pokropených černými, dýmajícími úlomky trosek, se vynořily oba motory SRB, které neřízeně pokračovaly v letu. Jeden z nich se po několika desítkách sekund stočil zpět a zamířil nad obydlené pobřeží. Bezpečnostní důstojník proto v T + 110 s vydal rádiový povel k jeho zničení. Protože však přijímače destrukčních systémů na obou SRB pracují na stejné frekvenci, došlo ke zničení obou motorů, což podstatně zkomplikovalo situaci při zjišťování příčin havárie.

Zatímco trosky po explozi dopadaly do Atlantského oceánu asi 36 km od pobřeží, zastavil se měnící tok čísel na všech 518 obrazovkách, sledujících systémy raketoplánu a vedle posledního údaje z T + 73,605 s se objevilo písmeno S - static, statický, neměnící se stav. Technici před obrazovkami však stále ještě doufali, že se Challenger vynoří z oblaků dýmu a že se pokusí o nouzové přistání. Pak technik odpovědný za příjem telemetrie tiše konstatoval: „Nemáme signál.“

Zbytečné potvrzení toho, co ukazovaly obrazovky. Od Challengeru nepřicházely telemetrické údaje a také na kanálu fónického spojení panovalo mrtvé ticho.

Kouř z exploze se rozptýlil po několika minutách, avšak radar zachycoval úlomky trosek nad oceánem ještě po celou hodinu. K místu jejich dopadu okamžitě vyrazily záchranné čety na vrtulnících a k nim se plnou parou připojily i lodě Liberty a Freedom, které hlídkovaly v místech předpokládaného přistání padáků, nesoucích vyhořelé motory SRB. Později se do záchranné akce zapojily také lodě amerického válečného námořnictva a pobřežní stráže.

Celkem 28 lodí a 13 letadel prozkoumalo v průběhu prvních osmi dnů po katastrofě přes 200 000 km2 mořské hladiny. V tomto období vylovili přes 12 tun úlomků včetně části přídě raketoplánu, směrovky, aerodynamické brzdy, části motorového prostoru a jednoho panelu dveří nákladového prostoru. Část trosek také vyplavilo moře na břeh, spolu s jedinou stopou po nešťastné posádce: zbytkem modré kombinézy se stopami lidské tkáně.

Pátrací akce probíhaly zpočátku od Cocoa Beach na jihu po Daytona Beach na sever od mysu Canaveral. S postupem času se pátrání posouvalo dále na sever, až po Charleston ve Virginii, vzhledem k mořským proudům. V prvních dnech se hledání soustřeďovalo na plovoucí trosky, nadnášené lehkými dlaždicemi tepelné ochrany. Teprve po týdnu se do pátracích akcí zapojily také miniaturní průzkumné ponorky Scorpio, Sprint a Recon 4.

Až po více než měsíci, 7. března, se na mořském dně našly zbytky přetlakové kabiny s pozůstatky členů posádky.

Vyšetřování – tvrdá kritika NASA

Prezident Reagan jmenoval 4. února nezávislou dvanáctičlennou komisi. Jejím předsedou se stal bývalý ministr zahraničí USA William P. Rogers a jeho náměstkem kosmonaut Neil A. Armstrong. Z dalších členů jmenujme alespoň brigádního generála ve výslužbě Charlese Yeagera, který jako první člověk překonal rychlost zvuku v letadle a který celý život zasvětil otázkám bezpečnosti leteckého provozu, profesora Richarda P. Feynmana, známého teoretického fyzika, a také kosmonautku Sally K. Rideovou. Poprvé komise zasedala spolu s interní komisí NASA 6. února.

Svoji činnost ukončila dva měsíce po havárii. Došla k závěru, že prapříčinou havárie byla zásadně chybná konstrukce spojů mezi segmenty startovacích motorů SRB. Jako vedlejší příčinu uvedla nízkou okolní teplotu, která snížila vazkost tmelu ve spoji a přispěla tak k proniknutí spalných plynů k těsnicím kroužkům a k následnému propálení stěny spalovací komory.

Významně přispěl k vyšetřování fyzik Feynman, který jednoduchou demonstrací komisi předvedl, jak těsnicí kroužky při nízkých teplotách ztuhnou a přesnou těsnit. Rozhodování odpovědných pracovníků kosmické agentury podrobil zdrcující kritice: „Byla to svým způsobem ruské ruleta,“ řekl narážeje na známou riskantní hru carských oficírů s bubínkovým revolverem nabitým jedním nábojem a přitisknutým ke spánku, „létat s raketoplány, když víte, že se často poškozují těsnicí kroužky ve spojích. Říkáte si, tentokrát se nic nestalo – pro další start to tedy nepředstavuje zvláštní riziko. Tak pokaždé změkčíte standardy..., ale to se nedá dělat opakovaně, do nekonečna!“

Interní vyšetřovací komise NASA po ohledání těl kosmonautů vylovených z moře vydala toto prohlášení: „Příčina smrti posádky Challengeru nemohla být jednoznačně stanovena. Síly, kterým byli kosmonauti během destrukce raketoplánu vystaveni, nejspíše nestačily k tomu, aby způsobily jejich smrt nebo těžká zranění. Osádka pravděpodobně, nikoliv však zcela jistě, ztratila vědomí během několika sekund po rozpadu raketoplánu, a to v důsledku ztráty atmosférického tlaku uvnitř kabiny.“

Na vyloveném magnetofonovém pásku palubního nahrávače, který zaznamenává hovory mezi členy osádky, je jako poslední záznam zachycen překvapený neartikulovaný výkřik pilota Michaela Smitha. Z toho lze usuzovat, že členové osádky si přinejmenším uvědomili nastávající katastrofu. Záznam dalších projevů znemožnilo přerušení dodávky elektrického proudu.

Podle dr. Kerwina, lékaře-kosmonauta, jenž vedl vyšetřování příčiny smrti osádky Challengeru, postačilo zrychlení způsobené explozí k oddělení kabiny od trupu a k odlomení předního modulu motorů RCS včetně nádrží na pohonné látky. Velikost zrychlení ve vertikálním směru se odhaduje na 12 až 20g, ovšem už po 2 vteřinách došlo k jeho snížení pod hodnotu 2g. Podle názoru lékařů jsou uvedené hodnoty zrychlení pro lidský organismus snesitelné a neměly by být příčinou smrti.

Kabina se po odtržení převrátila přední částí dolů, přičemž velmi rychle došlo k jejímu aerodynamickému brždění. V méně než deseti sekundách se ocitla ve stavu beztíže. Setrvačností ovšem pokračovala v letu vzhůru, takže asi 25 vteřin po explozi dosáhla maximální výše téměř 20 km. Za letu se jen pomalu převracela. Její let od okamžiku katastrofy do dopadu na vodní hladinu trval podle podrobných výpočtů dvě a tři čtvrtě minuty. Náraz při rychlosti 330 km/h ji těžce poškodil a v každém případě byl konečnou příčinou smrti kosmonautů.

Zdemolování kabiny způsobené střetnutím s vodní hladinou zcela zamaskovalo případné poškození při vlastní explozi. Zdá se však, že stěny kabiny výbuch odhazovací nádrže vydržely. Jejich jediným zranitelným místem byla okna, i ta však mohla být proražena pouze přímou kolizí s nějakou větší troskou konstrukce. V případě proražení oken by osádka uvnitř kabiny ztratila vědomí během 6 až 15 vteřin explozivní dekompresí.

Při průzkumu trosek se však našly čtyři ze sedmi nouzových dýchacích přístrojů PEAP (Personal Egress Air Pack), které ovšem měly kosmonautům posloužit jen při pozemním opouštění kabiny v případě, že osádka musela projít oblakem jedovatých plynů (zplodiny hoření nebo oxid dusičitý). Tři z těchto čtyř nalezených přístrojů byly aktivovány a dva z nich měly spotřebován vzduch ze 75 až 90 %. Toto množství zhruba odpovídá době letu kabiny volným pádem. Je zcela vyloučeno, že by se dýchací přístroje mohly spustit samovolně, takže lze vyvodit, že někteří členové osádky po explozi zaregistrovali přerušení dodávky kyslíku ze zásob raketoplánu a použili dýchací přístroje. Systém PEAP však není přetlakový, takže v případě dekomprese v kabině by nezabránil ztrátě vědomí a zadušení.

Poučení z havárie

Rogersova komise pouze konstatovala všeobecné příčiny havárie. Konkrétní technická opatření pro budoucnost ponechala na vedení NASA.

To v prvé řadě rozhodlo, že spoje mezi jednotlivými segmenty motorů SRB se musí překonstruovat. Každý spoj byl zesílen dalším prstencem, do něhož přišel ještě třetí těsnicí kroužek. Současně se změnil i tvar vnitřní izolace stěny spalovací komory v blízkosti spoje, takže mezi jednotlivými segmenty již nebyla žádná štěrbina, vyplňovaná v dosavadním řešení speciálním tmelem. Nová konstrukce spoje zaručila těsnost již v okamžiku sestavení celého motoru, zatímco dříve došlo k utěsnění teprve v průběhu zažíhání motorů SRB.

O možnosti záchrany osádky v případě podobné havárie, jaká postihla Challenger, se také vedly rozsáhlé diskuse. Rozbory však prokázaly, že stoprocentní bezpečnost kosmonautů v žádném případě zaručit nelze. Všechny další úpravy raketoplánu měly směřovat ke zvýšení bezpečnosti jeho provozu, stejně jako je tomu u lodní nebo letecké dopravy.

Tragický konec sedmi obětí katastrofy prohloubil odpor části americké veřejnosti k raketoplánům. Zejména aspekt převést veškerý kosmický provoz na raketoplán se ocitl v palbě nejostřejší kritiky. Odpůrci systému STS poukazovali na to, že používání raketoplánu k vypouštění družic nemá smysl, už jen proto, že klasická západoevropská raketa Ariane byla schopna soutěžit s raketoplánem i z ekonomického hlediska. Význačným odpůrcem programu STS byl i objevitel radiačních pásů Země, profesor James van Allen.

Bez ohledu na rozdílnost názorů bylo od okamžiku katastrofy Challengeru jasné, že strategie závislosti na jediném nosném kosmickém prostředku − raketoplánu − se stala pro USA neudržitelnou. Zejména vojáci zjistili, že si opět musí objednat nosné rakety, bez nichž by neměli zaručeno pravidelné vypouštění vojenských družic.

Zájem o klasické nosné rakety ovšem neznamenal, že by se vojáci zcela distancovali od raketoplánu. Naopak, náměstek ministra obrany Edward C. Aldridge podpořil žádost NASA o uvolnění finanční částky na pořízení nového raketoplánu, „neboť pro řadu úkolů, zejména těch, jež jsou spojeny s programem SDI (hvězdných válek) je raketoplán zcela nezbytný“. Při sníženém počtu těchto kosmických dopravních prostředků by Pentagon v případě nutnosti musel požadovat celou kapacitu transportního systému STS, což by ho vystavilo nemilosrdné kritice veřejnosti.

Naproti tomu Úřad pro rozpočet (OMB) se tvrdě postavil proti těmto finančním nárokům NASA a vojenského letectva, protože zápasil s problémy deficitu státního rozpočtu. OMB poukázal na okolnost, že čtyřčlenná flotila raketoplánů létala často s poloprázdným nákladovým prostorem a že katastrofa Challengeru rozhodně odradí řadu potenciálních zájemců o raketoplán. „Jen samotné uvedení raketoplánů do opětovného provozu pohltí půl miliardy dolarů,“ tvrdila OMB. „Čtyři miliardy budou stát klasické rakety a teď ještě 2,8 miliardy na záložní raketoplán?!“

Nový stroj

Stavba náhradního raketoplánu se však nakonec přece jen prosadila. Jazýčkem na vážkách se zřejmě stala plánovaná americká kosmická stanice. I když původní projekt byl na nátlak řady činitelů do značné míry zredukován, vyžádá si její stavba a provoz značné množství startů STS. Koncepce tzv. dvoukýlové konstrukce zůstala sice zachovaná, avšak jádro stanice při jejím uvedení do provozu mělo být tvořeno pouze jedním nosníkem, kolem jehož středu se rozmísti obytné a laboratorní moduly a na jehož konci budou upevněny panely se slunečními bateriemi.

Během osmi let budování a využívání stanice se počítalo nejméně s 31 starty raketoplánu. Stavba měla být zahájena v roce 1993 a první krátkodobý pobyt v jeho prostorách je plánován na počátek roku 1994, po páté montážní expedici. Trvalého provozu mělo být dosaženo po sedmém nebo osmém letu, v polovině roku 1994. Dodržení termínů i frekvence letů je však možno docílit pouze se čtyřčlennou flotilou raketoplánů.

Díky společnému tlaku NASA i USAF prezident Reagan schválil stavbu nového raketoplánu 15. srpna 1986. Práce na jeho výrobě zahájila firma Rockwell International již 1. října 1986. O čtyři a půl roku později, 25. dubna 1991, jej předali zástupcům kosmické agentury. Stroj s výrobním číslem OV-105 dostal jméno Endeavour podle lodi kapitána Jamese Cooka, s níž objevil Austrálii.

Ronald Reagan také oznámil, že NASA by již neměla nadále nabízet svoje služby pro vypouštění komerčních družic. Starty telekomunikačních družic tak převzaly soukromé firmy, které je od té doby vypouštějí pomocí klasických nosných raket.

Dale gardner
Dale Gardner slaví úspěšné odlovení družic Palapa B2 a Westar 6 

Bruce McCandless
Bruce McCandless při zkouškách manévrovací jednotky MMU

Exploze Challengeru
Exploze Challengeru

Zacatek katastrofy
Exploze Challengeru

Nelson a Van Hoften
Nelson a van Hoften opravují družici SMM

Posádka Challengeru
Posádka Challengeru STS-51L. Zadní řada zleva Onizuka, McAuliffeová, Jarvis, Resniková, přední řada Smith, Scobee, McNair.

Exploze Challengeru
Exploze Challengeru

Spojova druzice
Spojová družice SBS-3 s urychlovací raketou PAM-D po vymrštění pružinami ze startovní kolébky

Vylovené trosky challengeru
Vylovené trosky Challengeru

Vylovené trosky challengeru
Vylovené trosky Challengeru

Led na rampe pred startem challengeru
Led na rampě před startem Challengeru

Padajici trosky Challengeru
Padající trosky Challengeru



Zdálo se, že ztráta sedmičlenné posádky a raketoplánu přinutila NASA věnovat zvýšenou pozornost i drobným náznakům technických problémů, které mohly mít vážné důsledky. Jak se však o 18 let později ukázalo, nebyla to pravda.

Přehled letů raketoplánů


Vzlet Raketoplán Označení letu Přistání
12.4.1981 Columbia STS 1 14.4.1981
12.11.1981 Columbia STS 2 14.11.1981
22.3.1982 Columbia STS 3 30.3.1982
27.6.1982 Columbia STS 4 4.7.1982
11.11.1982 Columbia STS 5 16.11.1982
4.4.1983 Challenger STS 6 9.4.1983
18.6.1983 Challenger STS 7 24.6.1983
30.8.1983 Challenger STS 8 5.9.1983
28.11.1983 Columbia STS 9 8.12.1983
3.2.1984 Challenger STS 41-B 11.2.1984
6.4.1984 Challenger STS 41-C 13.4.1984
30.8.1984 Discovery STS 41-D 5.9.1984
5.10.1984 Challenger STS 41-G 13.10.1984
8.11.1984 Discovery STS 51-A 16.11.1984
24.1.1985 Discovery STS 51-C 27.1.1985
12.4.1985 Discovery STS 51-D 19.4.1985
29.4.1985 Challenger STS 51-B 6.5.1985
17.6.1985 Discovery STS 51-G 24.6.1985
29.7.1985 Challenger STS 51-F 6.8.1985
27.8.1985 Discovery STS 51-I 3.9.1985
3.10.1985 Atlantis STS 51-J 7.10.1985
30.10.1985 Challenger STS 61-A 6.11.1985
27.11.1985 Atlantis STS 61-B 3.12.1985
12.1.1986 Columbia STS 61-C 18.1.1986
28.1.1986 Challenger STS 51-L * 28.1.1986
29.9.1988 Discovery STS 26 3.10.1988
2.12.1988 Atlantis STS 27 6.12.1988
13.3.1989 Discovery STS 29 18.3.1989
4.5.1989 Atlantis STS 30 8.5.1989
8.8.1989 Columbia STS 28 13.8.1989
18.10.1989 Atlantis STS 34 23.10.1989
23.11.1989 Discovery STS 33 28.11.1989
9.1.1990 Columbia STS 32 20.1.1990
28.2.1990 Atlantis STS 36 4.3.1990
24.4.1990 Discovery STS 31 29.4.1990
6.10.1990 Discovery STS 41 10.10.1990
15.11.1990 Atlantis STS 38 20.11.1990
2.12.1990 Columbia STS 35 11.12.1990
5.4.1991 Atlantis STS 37 11.4.1991
28.4.1991 Discovery STS 39 6.5.1991
5.6.1991 Columbia STS 40 14.6.1991
2.8.1991 Atlantis STS 43 11.8.1991
12.9.1991 Discovery STS 48 18.9.1991
24.11.1991 Atlantis STS 44 1.12.1991
22.1.1992 Discovery STS 42 30.1.1992
24.3.1992 Atlantis STS 45 2.4.1992
7.5.1992 Endeavour STS 49 16.5.1992
25.6.1992 Columbia STS 50 9.7.1992
31.7.1992 Atlantis STS 46 8.8.1992
12.9.1992 Endeavour STS 47 20.9.1992
22.10.1992 Columbia STS 52 1.11.1992
2.12.1992 Discovery STS 53 9.12.1992
13.1.1993 Endeavour STS 54 19.1.1993
8.4.1993 Discovery STS 56 17.4.1993
26.4.1993 Columbia STS 55 6.5.1993
21.6.1993 Endeavour STS 57 1.7.1993
12.9.1993 Discovery STS 51 22.9.1993
18.10.1993 Columbia STS 58 1.11.1993
2.12.1993 Endeavour STS 61 13.12.1993
3.2.1994 Discovery STS 60 11.2.1994
4.3.1994 Columbia STS 62 18.3.1994
9.4.1994 Endeavour STS 59 20.4.1994
8.7.1994 Columbia STS 65 23.7.1994
9.9.1994 Discovery STS 64 20.9.1994
30.9.1994 Endeavour STS 68 11.10.1994
3.11.1994 Atlantis STS 66 14.11.1994
3.2.1995 Discovery STS 63 11.2.1995
2.3.1995 Endeavour STS 67 18.3.1995
27.6.1995 Atlantis STS 71 7.7.1995
13.7.1995 Discovery STS 70 22.7.1995
7.9.1995 Endeavour STS 69 18.9.1995
20.10.1995 Columbia STS 73 5.11.1995
12.11.1995 Atlantis STS 74 20.11.1995
11.1.1996 Endeavour STS 72 20.1.1996
22.2.1996 Columbia STS 75 9.3.1996
22.3.1996 Atlantis STS 76 31.3.1996
19.5.1996 Endeavour STS 77 29.5.1996
20.6.1996 Columbia STS 78 7.7.1996
16.9.1996 Atlantis STS 79 25.9.1996
19.11.1996 Columbia STS 80 7.12.1996
12.1.1997 Atlantis STS 81 22.1.1997
11.2.1997 Discovery STS 82 21.2.1997
4.4.1997 Columbia STS 83 8.4.1997
15.5.1997 Atlantis STS 84 24.5.1997
1.7.1997 Columbia STS 94 17.7.1997
7.8.1997 Discovery STS 85 19.8.1997
26.9.1997 Atlantis STS 86 6.10.1997
19.11.1997 Columbia STS 87 5.12.1997
23.1.1998 Endeavour STS 89 31.1.1998
17.4.1998 Columbia STS 90 3.5.1998
2.6.1998 Discovery STS 91 12.6.1998
29.10.1998 Discovery STS 95 7.11.1998
4.12.1998 Endeavour STS 88 16.12.1998
27.5.1999 Discovery STS 96 6.6.1999
23.7.1999 Columbia STS 93 28.7.1999
20.12.1999 Discovery STS 103 28.12.1999
11.2.2000 Endeavour STS 99 22.2.2000
19.5.2000 Atlantis STS 101 29.5.2000
8.9.2000 Atlantis STS 106 20.9.2000
11.10.2000 Discovery STS 92 24.10.2000
1.12.2000 Endeavour STS 97 11.12.2000
7.2.2001 Atlantis STS 98 20.2.2001
8.3.2001 Discovery STS 102 21.3.2001
19.4.2001 Endeavour STS 100 1.5.2001
12.7.2001 Atlantis STS 104 25.7.2001
10.8.2001 Discovery STS 105 22.8.2001
5.12.2001 Endeavour STS 108 17.12.2001
1.3.2002 Columbia STS 109 12.3.2002
8.4.2002 Atlantis STS 110 19.4.2002
5.6.2002 Endeavour STS 111 19.6.2002
7.10.2002 Atlantis STS 112 18.10.2002
24.11.2002 Endeavour STS 113 7.12.2002
16.1.2003 Columbia STS 107 ** 1.2.2003
26.7.2005 Discovery STS 114 9.8.2005
4.7.2006 Discovery STS 121 17.7.2006
9.9.2006 Atlantis STS 115 21.9.2006
10.12.2006 Discovery STS 116 22.12.2006
8.6.2007 Atlantis STS 117 22.6.2007
8.8.2007 Endeavour STS 118 21.8.2007
23.10.2007 Discovery STS 120 7.11.2007

 Prameny
Report of the Presidential Commission on the Space Shuttle Challenger Accident. Washington, 1986.
NSTS 1988 News Reference Manual. Washington, 1988. (Dostupný i na Internetu, http://science.ksc.nasa.gov/shuttle/technology/sts-newsref/ nebo http://spaceflight.nasa.gov/shuttle/reference/).
 Český kosmonautický portál
 Velká encyklopedie družic a sond SPACE-40
 Encyclopedia Astronautica

Autoři seriálu

Ing. Karel Pacner (*1936): redaktor Mladé fronty a MF DNES pro vědu, v listopadu a prosinci 1989 jeden ze tří volených zástupců šéfredaktora MF. Napsal přes 25 knih věnovaných kosmonautice, nejnověji moderní historii a špionáži. Poslední knihy: Atomoví vyzvědači (2007), Kolumbové vesmíru, 1. díl Souboj o Měsíc (2006), 2. díl Souboj o stanice (2007).

Mgr. Antonín Vítek, CSc. (*1940): do roku 1985 vědecký pracovník Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV, poté v Základní knihovně ČSAV (nyní Knihovna AV ČR). Účastnil se vývoje krystalizátoru ČSK-1 pro družicové stanice Saljut a Mir. Autor článků o kosmonautice v časopisech Vesmír a Letectví + kosmonautika. Spoluautor Malé encyklopedie kosmonautiky (1982). Autor internetové encyklopedie SPACE-40.

,