S příchodem nového čipsetu pro základní desky, označovaného jako i850E, se procesory Pentium 4 dočkaly rychlejší, 533 megahertzové sběrnice. Spolu s rychlejší FSB měla přijít i oficiální podpora nových, 1066 MHz pamětí typu RDRAM. Ta však nepřišla. Co se stalo? Proč Intel prakticky z ničeho nic přestal podporovat svého dvorního dodavatele paměťových technologií pro procesory Pentium 4?
Náhlý zvrat v chování Intelu má několik podstatných příčin. Finální tečku za optimisticky nalinkovanou kariérou RDRAM přineslo až chování neúprosného trhu. Dlužno však podotknout, že si Rambus většinu problémů zavinil v podstatě sám.
Když se poprvé objevily paměti typu RDRAM, byli všichni unešeni z jejich datové propustnosti a z výkonu, který poskytovaly sestavám s procesorem Pentium 4. Jejich masivnímu rozšíření však zabránila vysoká cena, která odradila většinu kupujících. A to i přes skutečnost, že v té době byl poměr cena/výkon pro RAMBUS příznivý.
V momentě, kdy Intel modifikoval čipset i845 na verzi i845D, která podporovala paměti typu DDR, většina zákazníků požadovala systém právě s pamětmi DDR. Toho si všimli především výrobci počítačů a tak budoucnost RDRAM v osobních počítačích nevypadá vůbec růžově. Jako poslední pověstný hřebíček do rakve zřejmě působí licenční politika a s ní spojené administrativní a jiné problémy.
Pokud by licence byla uvolněna, dalo by se uvažovat o tom, že sériové paměti Rambusu bude vyrábět více firem, čímž by se zvýšila konkurence a klesla by jejich cena. Na to je však, jak se zdá, už příliš pozdě a s nástupem DDR-II bude s největší pravděpodobností osud sériových pamětí typu RDRAM zpečetěn. Dá se očekávat, že nepomůže ani technologický náskok, ani žádná jiná okolnost, která by přimněla výrobce počítačů opět systémy s RDRAM preferovat.
