Antarktida. Malou základnou s vlajkou Sovětského svazu zmítají poryvy mrazivé vichřice. Teploty venku klesají za -60 °C. Je předvečer prvního máje 1961, ale dvanáct polárníků žije něčím zcela jiným. Jeden z nich se připravuje na něco, čeho lidstvo v podobných podmínkách ještě nebylo svědkem.
Dehydratace, horečka, časté zvracení, spánková deprivace, psychický tlak. S tím vším držel sedmadvacetiletý sovětský chirurg Leonid Rogozov skalpel nad svým břichem. Dutinou, kde nezastavitelně hnisalo slepé střevo. A věděl, že pokud se vzdá nebo neuspěje, zemře.
Kluci z města v Antarktidě
„Tehdy panoval hluboký komunismus. Ovšem můj otec se rozhodl vyjet na expedici nikoli proto, aby se dostal za hranice, ale protože ve výpravě viděl prestiž i životní příležitost,“ říká pro Technet jeho syn Vladislav Rogozov, který následoval svého otce v lékařských šlépějích. „Šanci, která se dává jednou za život.“
Leonid Rogozov *14. března 1934 Sovětský chirurg z Leningradu. Po slavném zákroku se v Česku oženil s lékařkou Marcelou, s níž měl dvě děti, Vladislava a Jelenu. Zemřel v roce 2000 na rakovinu plic. |
Dvanáctičlenná skupina polárníků měla původně strávit rok na antarktické stanici Lazarev. Ta se ovšem nacházela na nestabilním ledovcovém šelfu. Po příjezdu na nejodlehlejší kontinent proto s transportéry nabrali vybavení a odjeli do vnitrozemí postavit novou základnu pojmenovanou Novolazarevská. To se jim za několik týdnů v nicotné pustině podařilo.
Leonid jel na expedici jako lékař a chirurg. Vzhledem k malému počtu polárníků ale zastával i jiné úkoly, od řízení transportéru po meteorologické pozorování. Velitelem byl Vladimir Grbovič, který se jako jediný vrátil do pustiny již poněkolikáté. „Jinak to byli většinou všichni kluci z města. A každý dělal všechno,“ vzpomíná syn Vladislav.
Nezaměnitelné symptomy Příprava na zákrok
Blížil se konec dubna, když Leonida začala trápit charakteristická bolest. „Akutní apendicitida vzniká náhle. Začíná jako bolest v nadbřišku, posune se do pravé spodní části břicha a příznaky se zhoršují. Typická je vzrůstající silná bolest, která může být až paralyzující,“ vysvětluje Vladislav.
„Člověk často zvrací a zároveň nemůže dostatečně pít, což vede k dehydrataci, organismus trpí nedostatkem vody. A nechybí horečky. Všechny tyto symptomy můj otec měl.“ Sám Leonid si do deníku napsal, že tak špatně mu v životě nebylo.
Život Leonida Rogozova |
Samozřejmě se operaci snažil vyhnout a k apendicitidě (zánětu slepého střeva) zvolil konzervativní přístup. Břicho ledoval, aby zánět zpomalil, a zkusil si vzít antibiotika. Tato cesta ale většinou neuspěje a nezabrala ani v případě Leonida. Jako chirurg dobře věděl, co se stane, pokud nebude operovat. Apendix praskne, pobřišnice se zanítí, a to se rovná rozsudku smrti.
Mezi polárníky měl jediný medicínské vzdělání a chirurgické zkušenosti. Navzdory vzrůstajícímu fyzickému hendikepu, silné bolesti a extrémnímu psychickému tlaku začal za pomoci ostatních připravovat vše potřebné k operaci. Rozdělil úkoly: kdo bude sterilizovat nástroje a prádlo, kdo držet zrcadlo, kdo mu v případě ztráty vědomí vpíchne adrenalin. Po vysvícení místnosti ultrafialovým zářením byl připraven.
Jestli to můžeme říct. Věděl, že se nemůže transportovat a že mu nikdo nepomůže. Selhání nebo pouhé čekání se rovná smrti. Kolegům neprozradil s čím vším se bude muset poprat, jaká všechna úskalí ho mohou potkat. A bylo jich vskutku požehnaně.
Rizika Co vše stálo v cestě k životu
- Bolest. Na umrtvení břišní stěny použil Leonid lokální anestetikum, tudíž při počátečním řezu břišní stěnou ostrou bolest necítil. Ovšem vše, co následovalo, ano. Operace trvala déle, než po jakou dobu mohlo použité lokální anestetikum působit. Prohmatávání vlastních útrob, omylem způsobená poranění, zašívání drobných ranek, vlastní oddělení apendixu. Bolest, kterou si snad nikdo z nás nedokáže představit.
- Vagový reflex. Břišní dutinu vystýlá tenká blána zvaná pobřišnice, která je inervována bloudivým nervem (nervus vagus). Extrémně citlivým nervem, jenž inervuje i srdce. Při jakékoli manipulaci či zatáhnutí za pobřišnici se může vyvolat vagový reflex, díky kterému může dojít až k srdeční zástavě. I v dnešních dnech se stává, že při manipulaci s pobřišnicí může dojít k bradykardii až srdeční zástavě a bez včasného zásahu anesteziologa může takový stav skončit i smrtí.
- Krvácení. Pokud by zákrok probíhal dle představ, riziko v nadměrné ztrátě krve je minimální. Může se ale velmi snadno stát technickou překážkou. V již tak špatně viditelné operační ráně by při jakémkoli krvácení zcela ztratil vizuální přehled.
- Infekce. Břišní dutina je za normálních okolností prostá mikroorganismů. Při jakékoli infekci uvnitř břicha nastává peritonitida, život ohrožující zánět pobřišnice. Proto je při operaci zcela nezbytné zachovávat sterilní prostředí a používat sterilní nástroje. Leonid však očekával, že jeho vedoucím smyslem bude hmat, proto se rozhodl pracovat bez gumových rukavic. Pokud by navíc při operaci došlo k nerozpoznanému a nezašitému poranění střeva, bakterie by začaly proudit do pobřišnice a i po technicky úspěšné operaci by tak mohlo dojít k rozvoji nebezpečné peritonitidy.
- Svalové napětí. Dnes se při operacích standardně používají svalová relaxancia. Jedná se o látky, které blokují nervosvalový přenos z nervu na svaly a způsobí jejich ochabnutí. Svalová relaxace zajišťuje ideální podmínky pro operaci, protože každý svalový tonus (napětí) nesmírně ztěžuje, až znemožňuje chirurgovi zákrok. V břišní dutině to platí dvojnásob.
„Když efekt látky po zmetabolizování skončí a svaly se začnou napínat, tak chirurg křičí a zahazuje nástroje, protože ta střeva „lezou ven“ a nemůže operovat. Dnešní generace chirurgů v podstatě neumí operovat uvnitř břicha bez použití těchto relaxancií,“ říká s nadsázkou Rogozov mladší.
Leonid se svalového napětí pomocí relaxancií zbavit nemohl. Jejich použití vyžaduje současnou anestézii a umělou plicní ventilaci. Každá bolest navíc reflexně zvyšuje svalové napětí v dané oblasti. Břišní svaly jsou zároveň svaly dýchacími, tudíž se napínají i v průběhu dechového cyklu. Jediná cesta, jak tonus překonat, je vůle.
Operace Historický zákrok začíná
Injekce zajíždí do břišní stěny. K tzv. infiltrační topické anestezii používá Leonid prokain (konkrétně lék Novokain). Následně čeká patnáct minut, než zabere. „Zapsal si do deníku, že jakmile si vpíchl prokain, mozek mu přepnul na technickou stránku. Jako profesionál přestal vnímat emoce, všechny obavy a strachy vypnul,“ pokračuje Vladislav.
ApendektomieOperace slepého střeva se provádí v celkové anestezii. Díky tomu pacient necítí bolest, potlačují se vegetativní reflexy, uvolňují svaly. Analgetika obsadí opiodní receptory a organismus poté nevnímá bolest, díky čemuž se nespustí celková stresová reakce. Té se ovšem Leonid vůlí vyvaroval, nepředstavitelné bolesti navzdory. |
Po čtvrthodině nastává čas. Jeden z kolegů mu drží zrcadlo, ale poskytuje převrácený obraz. „Jsou to jako ty dětské hry, ve kterých se snažíte obkreslit obraz ze zrcadla,“ odlehčuje jeho syn. Tato hra je ale otázkou života a smrti.
Díky špatné viditelnosti pracuje spíše po hmatu. Každých deset minut si dává přestávku. V průběhu operace neustále slábne, pauzy jsou častější. Sám si pak do deníku napsal, že cítil, jak ztrácí vědomí. Vždy se mu ovšem daří zotavit, adrenalinová injekce není potřeba.
Při vlastním odřezávání apendixu nastává kritický moment. Cítí, jak mu ochabuje srdce a prudce klesá tlak. V tomto okamžiku bradykardie (zpomalení tlukotu srdce) nastává ze sekundy na sekundu a krevní tlak se podstatně snižuje. Jediná možnost je zpomalit, nechat srdce rozběhnout, aby se zvýšil tlak a zlepšilo prokrvení mozku. Pak může pokračovat dál. A to se daří.
Největší představitelné utrpení? Co ovlivňuje bolest a jak ji měřit |
Těžkosti ovšem nekončí. Krvácení zhoršuje již tak špatnou viditelnost a během zákroku si dvakrát poraňuje střevo. Cesta střevní mikroflóře je otevřena. Ranku je třeba okamžitě zašít, rozřízlou cévu podvázat. Úspěšně. „Muselo to být extrémní utrpení. Naštěstí nemohu posuzovat, ale manipulace s orgány musí být stejná jako tortura na mučidlech,“ neskrývá obdiv Vladislav.
Leonid se již topí v mdlobách, kolísá na hranici vědomí. Pud sebezáchovy mu ale vede zesláblé ruce. Čistí dutinu, zašívá po vrstvách břišní stěnu. Záchrana. Ještě říká kolegům, jak vyčistit použité nástroje a uklidit improvizovaný operační sál. Po téměř dvouhodinovém utrpení si bere antibiotika a prášky na spaní.
Návrat zpět Sovětský hrdina
„Zpětně ničeho nelituje, byl spokojený,“ odpovídá Vladislav na otázku, jestli by jeho otec udělal něco jinak.
Drama se podepsalo i nad návratem. Kvůli ledovcovým polím se loď Ob nemohla dostat ke břehu a hrozilo, že polárníci zůstanou ve stanici další rok. K jejich oddechu pro ně přilétla dvě letadla, ovšem jedno z nich při cestě zpátky málem havarovalo. Zda to s Leonidem, nevíme. Ten byl ale již šťastný na palubě lodi.
„Otec tam ke konci trpěl. Cítil, jak začíná ztrácet znalosti a dovednosti. V místě, kde prožil noční můru, mu teď náhle hrozilo, že zde stráví další rok. On se v ten moment proklínal za své rozhodnutí s účastí v expedici a dokonce pocítil k pustému kontinentu zoufalou nenávist. Po návratu však o expedici vzpomínal v dobrém.“
Z Gagarinova těla nenašli skoro nic. Zbyl kus kombinézy a v kapse lístky |
Po návratu obhájil dizertaci a byl za velkého hrdinu. Komunistická strana ho představovala jako archetyp muže Sovětského svazu - spolu s Jurijem Gagarinem. Tzv. představitele nového SSSR spojovalo tolik: dva muži z dělnické třídy, které od narození dělí pět dní a oba dokázali dříve nemyslitelné.
Na rozdíl od Gagarina ale Rogozov slávu skromně odmítal. „Když se ho někdo ptal na zákrok, nemluvil o sobě, ale o třetí osobě, jako o ,tom pacientovi’,“ pokračuje ve vyprávění Vladislav.
Poučení a záhada Ztracený deník
Od té doby se něco změnilo a něco naopak ne. Dle jeho syna zůstávají stejné podmínky. Kdyby se do stejné situace dostal otec dnes, udělal by to podle něj stejně. Nástroje ani postupy se nezměnily. Dnes jsou snad jen modernější lokální anestetika, která trvají déle, ale to na věci příliš nemění, myslí si Rogozov mladší.
Vladislav Rogozov MUDr. Vladislav Rogozov vystudoval všeobecné lékařství na LF UK v Hradci Králové, později pracoval v IKEM, Praha. Od roku 2005 pracuje jako Consultant Anaesthetist na kardiochirurgii ve Velké Británii. Jako lékař se zúčastnil řady expedic do oblastí Himálaje, Jižní Ameriky a Tichomoří. |
Lidé se ale z jeho příběhu poučili. Jakmile na Antarktidu jede například australská výprava s jedním lékařem, musí mít povinně vyoperovaný apendix. A záhada na závěr?
„Doma jsme měli mezi vycpanými tučňáky a minerály i jeho deník. Máti si na něj vzpomíná. Po jeho smrti měl otcův byt připadnout mně, ale já měl tehdy už jiný život a tolik jsem se o to nestaral. Nenapadlo mě, že by se ty věci mohly ztratit. V době, kdy jsem se o otcův osud začal zajímat, tak už tam bydleli vzdálenější příbuzní a byt vyklidili. Deník skončil neznámo kde. Několikrát jsem ho hledal a zatím se mi to nepovedlo,“ uzavírá teskně Vladislav.
Některé úryvky se publikovaly, ale zbytek je tak zřejmě ztracený. Přitom může skrývat další zajímavá svědectví, neboť Leonid Rogozov o zákroku mluvil nerad a stručně. Svědectví a postřehy, které by se někdy mohly hodit např. budoucím kosmonautům nebo posloužit jako podklad scénáře hollywoodského trháku.
