Rizikové je to jen tam, kde jsou lidi, říká český malíř tropických lesů

Dusné horko, bodavý hmyz, kousaví mravenci... Tropický prales není příjemné místo k životu. Přesto malíře a biologa Jana Dungela uchvacuje už čtvrt století.

Jang Dungel v Amazonii | foto: Jan Dungel/NF Neuron

Jan Dungel

Narodil se 23. března v roce 1951. Vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Po promoci krátce působil v Biofyzikálním ústavu Akademie věd. Poté se rozhodl pro kariéru umělce na volné noze. Zaměřuje se zejména na témata přírody a odbornou ilustraci. Dosud ilustroval na padesát knih, které vyšly nejen v České republice, ale také například ve Velké Británii, Německu, Polsku, Nizozemsku, Francii, Maďarsku, Kolumbii, Venezuele i jinde. Knihu „Chováme se jako zvířata?“ s jeho ilustracemi ocenilo Ministerstvo kultury a Památník národního písemnictví titulem Nejkrásnější kniha roku 1992. Spolupracuje s divadly, hudebníky i architekty, nevyhýbá se ani komerčnímu designu. Ilustruje pohádky pro děti, beletrii a časopisy. Jan Dungel představil svou volnou tvorbu na mnoha kolektivních i samostatných výstavách v ČR i v zahraničí. Od roku 1992 pravidelně navštěvuje Jižní Ameriku, kde maluje zvířata a rostliny v jejich přirozeném prostředí. Klade důraz na autentičnost a přesnou dokumentaci.

V roce 2016 získal Jan Dungel od fondu Neuron 439 000 Kč na podporu další expedice. Na cestu se vydal na konci března 2017 a trvala více než měsíc. Členové jeho expedičního týmu byli fotografka Radana Dungelová, kameraman Vladimír Šimek a místní asistenti. Externím spolupracoval také profesor Jean P. Boubli (University of Salford, Velká Británie).

Dusno k zalknutí. Plátěná hamaka zavěšená uprostřed neprostupné vegetace vibrující kakofonií pralesních zvuků. Nejbližší sprcha a pohodlná postel jsou vzdáleny mnoho dnů cesty bažinatou krajinou plnou hadů a bodavého hmyzu. Pro běžného cestovatele nejspíše představa dokonalého turistického pekla. Pro vědeckého ilustrátora a biologa Jana Dungela jeho každodenní realita. Již 26 let se každoročně vydává do hlubin jihoamerických pralesů, aby tam pořídil strhující kresby divokých zvířat a rostlin v jejich přirozeném prostředí. Jeho ilustrace se doposud objevily ve více než 50 knihách vydaných v mnoha zemích světa. Mimo kreslení se na svých cestách intenzivně věnuje také zoologickému a geografickému výzkumu. V loňském roce díky podpoře nadačního fondu Neuron uspořádal úspěšnou expedici, během které se jeho týmu podařilo poprvé filmem a fotograficky zdokumentovat nový druh primáta, uakari neblinského, a po více než dvou stoletích také znovuobjevit příbuzného uakari černohlavého v místě, kde tuto opici Alexander von Humboldt poprvé popsal.

Pamatujete si, kdy se zrodil váš zájem o zvířata?
Když jsem ještě chodil do základní školy ve Vracově na Jižní Moravě, bydleli jsme určitou dobu na samotě za vesnicí u okraje lesa. Do vesnice to bylo poměrně daleko, a proto jsem raději chodil sám do lesa a pozoroval ptáky. Spoustu zvířat jsem také tahal domů. Často jsem choval třeba veverky. Veverka se totiž okamžitě ochočí. Hned ten den, co ji donesete domů v kapse, se od vás nehne. Jsou velmi roztomilé, ale nečistotné, takže čůrají všude, mají blechy a tak dále. Matka to jednou už neustála, a musel jsem ji odnést zpět do lesa, přičemž dohlížela, abych ji tam opravdu nechal. Po návratu domů jsme však zjistili, že veverka dorazila domů dřív než my, což máti tehdy úplně zlomilo a veverka nakonec mohla zůstat. A takových příběhů mám hodně. 

Jan Dungel u mikrofonu

Pro ty, kdo nemají čas si číst, má fond Neuron k dispozici i podcasty (Neuron Stories). A jeden z nich je věnován i Janu Dungelovi (má cca 26 minut).

Mohl bych vám například vyprávět, co jsem provedl s čolkama. To bylo strašný. Schoval jsem je matce pod postel, protože jsem si říkal, že tam je určitě hledat nebude. Bylo mi jich ale v prázdné flašce od okurků trochu líto, a proto jsem jim tam přidal trávu. Ovšem netušil jsem, že po ní v noci vylezou všichni ven a zrovna matce do postele. Jako učitelka byla rázná žena, a když ji studení čolci v noci probudili, začala šíleně křičet. Naříkala, že se dostane se do kriminálu, poněvadž mne zabije. Tenkrát mě otec musel hodně chránit.

V této době už jste maloval?
Ano. Rodiče, oba učitelé na místní škole mě velmi podporovali ve všem, co jsem dělal. Měl jsem po této stránce skvělé rodiče. Jednu dobu jsme bydleli ve škole v učitelském bytě, kde byl také přírodovědný kabinet. Když jsem byl nemocný, a já jsem kvůli tomu býval strašně rád nemocný, tak mě otec do toho kabinetu vždycky pouštěl. Zamknul mě tam a já jsem mezi těmi vycpaninami a starými knihami trávil hodně času. Vždy jsem proto chtěl být spíš biologem. Až když jsem odpromoval, došlo mi, že vlastně chci být spíš malířem. Tak jsem změnil život a stal se divadelním výtvarníkem. K ilustrování knížek o zvířatech jsem se dostal trochu oklikou a až později.

Uakari černohlavý na ilustraci Jana Dungela

Jak jste se dostal od práce výtvarníka k cestám do Jižní Ameriky?
Někdy koncem 80. let jsem ilustroval knížku K pramenům Orinoka, kterou napsal prof. Veselovský, bývalý ředitel ZOO Praha. A to, co v ní psal o zvířatech a přírodě, mě naprosto uchvátilo. Zašel jsem na venezuelské velvyslanectví, že bych moc rád jel do jejich země malovat zvířata. Sice mě přijali, ale tvářili se na mě trochu divně. Nicméně hned na začátku roku 1991 mi zavolali, že přiletí speciální velvyslanec z Caracasu a chtěl by se mnou mluvit. Byl to dr. Francisco Carillo Batalla, která zároveň působil i jako prezident významné venezuelské nadace FUDECI, která podporovala přírodní vědy. Potkali jsme se tehdy v lobby jednoho hotelu u Vltavy, kde mi stručně sdělil: „Víte pane Dungel, já nemám moc času. Piště si. Přiletíte tehdy a tehdy a budete dělat to a to.“ Trochu jsem pojal podezření, zda to není nějaký blázen. Nicméně blázen to nebyl a skutečně jsem nakonec do Venezuely se dvěma svými spolužáky z univerzity odletěl. Tehdy jsem ještě netušil, že to rozhodne o mém osudu tak zásadním způsobem, ale od té doby jezdím do Jižní Ameriky pravidelně a když to spočítám dohromady, strávil jsem tam již několik let.

Bývají vaše výpravy mimo civilizaci nebezpečné?
Jezdím na různá odlehlá místa Jižní Ameriky, ale v amazonském lese, ve venezuelských Llanos či brazilském Pantanalu je to překvapivě celkem bezpečné. Rizikové je to pouze tam, kde jsou lidi. Třeba do Venezuely, odkud jsem se teď vrátil, už skoro nikdo nejezdí, protože je to opravdu mimořádně nebezpečné. Místní indiáni tvrdí, že do ilegální těžby zlata v Amazonii je zapletena armáda, která nestojí o žádné svědky. Když zlatokopové potřebují zabrat nějaké území, samozřejmě se nejdříve musí nějak vyrovnat s místními indiány, kteří se však svého území vzdát nechtějí. Není proto výjimkou, že ti vzpurní za to zaplatí životem. Moc se o tom nepíše, ale je to tak. Velmi nepříjemnou situaci jsem zažil i na druhé straně v Kolumbii. Když jsem tam byl poprvé s mou ženou Radanou na řece Orinoko, dostali jsme se tehdy do palby pravděpodobně FARC (kolumbijská povstalecká organizace, pozn. red.), oni se pochopitelně nehlásí a nelegitimují, když na vás střílí. Bylo to několik vteřin, nebo možná minuta, ale byl jsem si jistý, že zemřeme. Nic jsem ale necítil. Žádnou paniku, žádný strach. Jenom jsem čekal, z které strany to přijde. Zvláštní pocit. Naštěstí jsme se plavili na palubě ocelového bonga, takže jsem strhl Radanu na podlahu a ty kulky ho neprostřelily. Nakonec se ukázalo, že Lorenzo, indián Baniwa, který pro mě plavbu organizoval, se s těmi partyzány znal, protože sám byl jednu dobu v jejich řadách. Takže na sebe chvíli hulákali, načež ozbrojenci sklonili zbraně, nakopli motor svého člunu a zmizeli v lese. 

Během svých cest do Amazonie jste údajně objevil hledané propojení Orinoka a Amazonky, a dokonce se i podílel na objevu zcela neznámého druhu opice. Jak se vám to povedlo?
Od roku 2004 jsme prozkoumávali pustý kraj pod nejvyšší horou Amazonie, Neblinou, a pokoušeli jsme se probít k jejímu úpatí. Celé to trvalo tři nebo čtyři roky, během nichž jsme pátrali mimo jiné po propojení povodí Orinoka a Amazonky. Tuto takzvanou bifurkaci hledalo v minulosti několik expedic, ale nejen že žádná neuspěla, ale někteří účastníci se dokonce ztratili. Organizátor britské expedice, Redmond O’Hanlon, o svých útrapách napsal skvělou knihu, která mě vedle zmíněného dr. Batally, k našemu pátrání hodně inspirovala. My jsme nakonec toto dosud neznámé propojení opravdu našli a popsali. Nejedná se ale o žádný přelomový objev, neboť existuje větší a známější bifurkace řeky Orinoko, o které se vědělo již v 18. století. Vědecky ji popsal také Alexander von Huboldt, když touto oblastí v roce 1800 proplouval. 

Uakari černohlavý

Humboldt se ale ve svých zápiscích z cest zmiňoval i o opici s krátkým ocasem, což je v kontextu Jižní Ameriky naprosto výjimečné. Všechny ostatní jihoamerické opice totiž mají ocas dlouhý, potažmo chápavý a používají ho jako pátou končetinu. Takže ta Humboldtova opice, česky nazvaná uakari černohlavý (Cacajao melanocephalus), se snadno pozná. Jenomže v lokalitě na řece Casiquiare, kde ji Humboldt popsal a kterou často projíždím do oblasti pod Neblinou, už její výskyt žádný vědec za více jak 200 let znovu neprokázal. Uakari však byl později pozorován také na jiných místech povodí horního toku Rio Negro, čímž to bylo v podstatně vyřízené a dnes se má za to, že se jednalo o stejný druh.

V době kdy jsem se snažil probít k Neblině, jsem se na březích řek Baria a Yatúa setkával s uakari často a někdy dokonce ve velkých počtech. Severobrazilští Indiáni Curipaco, kteří mne doprovázeli, dodnes opice jedí. Do toho nezasahuji, protože jedna z podmínek úspěchu expedice je, že akceptuji jejich zvyky a vlastně žiji jako oni. Když tedy jednu opici uakari zastřelili, mohl jsem ji přesně namalovat, změřit, zvážit a také vyfotit, což se opakovalo rovněž následující rok. Asi čtyři roky nato stejnou opici zdokumentoval primatolog Jean Boubli na brazilské straně Nebliny. Boubli je profesorem na Salfordské univerzitě v Manchesteru a když zaznamenal moje kresby na internetu, napsal mi, zda to myslím vážně. Odpověděl jsem, že ano a o co jde. Odpověděl mi, že v tom případě jsem jako první namaloval zcela nový druh opice, který on nedávno popsal v severní Brazílii, na druhé straně Nebliny.

Z jednoho jednoho druhu uakari tak rázem byly dva. Humboldtův a druh úplně nový, který já jsem namaloval a snědl o 4 roky dříve, než byl vůbec objevený a popsaný. Dnes se jmenuje uakari neblinský (Cacajao hosomi).

Takový objev se asi mockrát za život nepodaří. Pokusil jste se na něj nějak navázat?
Od tohoto trochu zvláštního seznámení s profesorem Boublim spolupracuji. Nejdříve mne požádal, abych až příště budou indiáni zase dělat večeři, odebral vzorky tkáně k analýze DNA a zaslal mu je do Británie. Poslal jsem mu jich od té doby už několik, takže se nám postupně daří vyjasňovat taxonomický status tohoto nového druhu. Další výzva také byla v tom, že nový druh uakari neblinského se dosud nikomu v přírodě nepodařilo nafilmovat či vyfotit, i když například Radana se o to snažila již několik let. Vystopovat uakari totiž není úplně jednoduché, a i když se nám to občas podařilo, opice byly vždy mimořádně plaché a nedali nám žádnou šanci. Uspěli jsme až v roce 2017, kdy jsme se pod Neblinu vrátili s podporou nadačního fondu Neuron. Měli jsme totiž až neuvěřitelnou kliku a trefili se do krátkého období, kdy se opice ve velkých počtech objevovaly v korunách stromů na březích řek. Ukázalo se, že příčinou byly ořechy hrnečníků (Lecythis sp.). Tyto stromy rostou výhradně na březích řek a dozrávají pouze asi 2 až 3 týdny v roce. Uakari zjevně milují nezralou kůru ořechů a stahují se za nimi celého okolního pralesa. A my jsme na to kápli zrovna v tu dobu, což jsme ovšem při plánování expedice nemohli ani tušit.

Na závěr výpravy za uakari neblinskými se nám podařil také další docela unikátní objev. Nalezli jsme totiž hned dva uakari černohlavé v lokalitě prvního objevu na pravém břehu Casiquiare, kde tento druh Humboldt před 200 lety poprvé popsal. Byla to sice mláďata chovaná v indiánské komunitě, ale to z vědeckého hlediska nevadí. Následná analýza DNA provedená v Anglii pak potvrdila, že to opravdu je stejný druh, který je znám již dlouho v povodí Rio Negro. Nicméně od této doby budou všichni uakari Humboltova druhu srovnáváni právě s našima dvěma vzorky, které jsme loni díky Neuronu přivezli.

Podařilo se vám někdy uprostřed pralesa ztratit?
Posledních pár let už samozřejmě používám GPS, ale při prvních cestách pod Neblinu jsme zoufale bloudili a velmi často vůbec netušili, kde jsme. Dokonce naši indiánští průvodci museli každé ráno šplhat na vršek stromu, abychom podle hor v dálce vůbec zjistili, kterým směrem máme plout. Místní řeky navíc divoce meandrují, větví se v řadu ramen, z nichž mnohé nikam nevedou, takže se ztratíte velmi snadno. To se mi mimochodem stalo také vloni, protože jsem si zapomněl vzít GPS. A to pak člověk má co dělat, aby nepropadl panice.

To si dokážu představit. Co jste dělal?
Naštěstí jsem věděl, že nejsem příliš daleko od tábora, takže jsem zkoušel mačetou prosekat cesty do kříže a hlavně neztratit cestu zpět do jeho středu. Za každou cenu jsem se potřeboval dostat k řece, protože pak už je to jednoduché. Jdete podél břehu a dřív nebo později narazíte na tábor. Řeku jsem ale nemohl najít, a nakonec jsem si proto raději sedl a čekal. Věděl jsem, že mě budou hledat. Po nějaké době jsem konečně zaslechl dunivé rány. Indiáni používají takový trik, tlučou do deskových kořenů určitých stromů, což se pralesem krásně nese. Nedokázal jsem ale určit, odkud zvuky pochází a když jsem se snažil křičet zpět, neslyšeli mě. Prales docela tlumí některé zvuky, ale nakonec mne přece jen našli. 

Předpokládám, že ne každý indián umí španělsky. Jak spolu vlastně komunikujete?
Na svoje výpravy s sebou zásadně beru indiány, kteří jsou už tzv. civilizovaní. Narodili se sice v pralese, ale žijí ve městě a mají vzdělání, občas i střední školu. Dneska už mají dokonce i své e-mailové adresy. To znamená, že mohu některé věci zařídit dopředu a také jim na určitý účet poslat peníze. Tito indiáni, kterým z legrace říkám kapitáni, najímají další posádku. A je celkem jedno, jestli umí španělsky, nebo neumí, protože se se všemi domluvím skrze kapitána. Je fakt, že někteří z nich jsou při setkání s bělochem docela plaší, protože jsme velcí a hodně jiní. Velký problém občas mají s mou manželkou, jednoduše protože je žena. Většinou se však rychle adaptují také díky jejímu charisma, a po pár dnech jsou s ní lepší kamarádi než se mnou.

Bývá pro indiány těžké se s tolika změnami vyrovnat?
Jak pro které. Mezi jednotlivými kmeny a komunitami jsou obrovské rozdíly. Například indiáni z hor jsou civilizačně i kulturně úplně jinde než indiáni z pralesa. Mnozí pralesní indiáni téměř neznají zemědělství, zatímco ti horští jsou po staletí zkušenými zemědělci a jsou svým způsobem prosperující komunitou. Velké rozdíly jsou ostatně i mezi těmi pralesními, protože ti, co jsou na březích řek, jako je například Orinoko, jsou v kontaktu s civilizací po staletí, takže jsou úspěšně integrovaní. Nejsou sice bohatí, ale jejich život je v mnoha pohledech příjemnější a komfortnější než lidí ve městě. 

U indiánů žijících hluboko v pralese je to hodně jiné. Zvláště pro tyto komunity je civilizační tlak v posledních 20–30 letech opravdu masivní a důsledky jsou často tragické. Najdou se ale i světlé výjimky. Například vloni jsem se třeba v Kolumbii seznámil s dcerou náčelníka, která vystudovala práva a chodí normálně v texaskách či kostýmku, zatímco její soukmenovci stále dosud bydlí v lese. Vyprávěla nám, že když jde navštívit tatínka, tak místo aby se slavnostně oblékla, tak se musí slavnostně „vysvléknout“. Založila i nadaci, která se o indiány Tikuna stará, protože obzvláště ti mladí už nevidí svoji perspektivu na břehu řeky v pralese a chtějí tam, kde se dle jejich mínění všichni mají dobře. Ve městech ale vládne tvrdý rasismus, oni končí na nejspodnější příčce společenského žebříčku a někteří z nich to prostě nepřežijí. Je to masový a bohužel svým způsobem přirozený proces, ale je příliš rychlý.

Jak myslíte, že Amazonie bude vypadat za 100 let?
Tak, jak začíná vypadat teď. Bude z ní zcela vykácená polopoušť. Když letíte třeba ze Sao Paula na bolivijské hranice, tak během těch 3000 km skoro nezahlédnete strom, jen samé plantáže. Ještě před nedávnem se tam rozprostíral ohromný prales. Vypadalo to, že se to nedá vykácet za sto let, ale houby. Bylo to za chvíli pryč.

Uakari černohlavý na ilustraci Jana Dungela

Je ještě nějaká možnost to zvrátit?
Jsem velmi skeptický. Pro většinu místních lidí, ale nejen jich, prales nemá žádnou hodnotu. 

Říká se, že cestování často slouží jako prostředek k sebepoznání. Pozorujete to i na sobě?
Je pravda, že v hraničních situacích se člověk o sobě hodně dozví. Jedna z věcí, kterou jsem se brzo naučil, je zásada třech mušketýrů. Jeden za všechny, všichni za jednoho. Jednoduše nemůžu nikdy toho druhého zradit a nechat ho na holičkách. Do podobné situace jsem se dostal například v Ekvádoru, kde nás z neznámé příčiny napadli Šuárové. S přítelem, který se shodou okolností také jmenoval Honza, jsme vyšplhali na vápencové bradlo nad pralesem. Znenadání nás obklopili rozzuření indiáni a situace začala být kritická. Rychle jsme se domluvili, že napočítám do tří, rozběhneme se a skočíme ze skály dolů do lesa. Skoro jako Butch Cassidy a Sundance Kid. Takže jsem odpočítal 1, 2, 3... a skočili jsme. Indiáni z toho byli celkem vyvalení a neodvážili se nás sice ze srázu následovat. Vzali to ale oklikou, a bylo tedy jasné, že za chvilku budou zase u nás. Tak rozzuřené indiány jsem nikdy před tím ani potom neviděl. Rozběhl jsem se proto k nedaleké zastávce autobusu, blízko které byla rodina Šuárů, u kterých jsme bydleli. 

Jenže Honza si při dopadu zlomil nohu v kotníku, což jsem netušil, a tak na mě začal zoufale volat, Honzo, nenechávej mě tady a teď ten boj. Každopádně jsem uběhl ještě 5 kroků a pak se ve mně něco zlomilo. Vrátil jsem se pro Honzu, který se mě chytl kolem ramen, a společně jsme se belhali pryč. Věděl jsem, že nás útočníci brzo dohoní, ale podařilo se nám alespoň dojít na dohled od chatrče, odkud vyběhla jedna holka, která na ně začala jejich jazykem něco křičet. A oni se zastavili. Vůbec nevím, co se mezi nimi odehrálo, ale tenkrát jsem si uvědomil, že možná nejsem takový zbabělec. Tedy, já si to ani nemyslel, ale do té doby jsem takové zkoušce vystaven nebyl a nevěděl jsem proto, že jsem něčeho podobného schopen.

Ovlivnily zkušenosti z pralesa i vaši tvorbu?
Určitě. Nejen motivy, ale i způsobem vnímání. Člověk během plavby po řekách stráví ne hodiny, ale dny, možná týdny na vodě, která neustále odráží les i nebe. Zvláště černá voda pak bývá někdy úplně olejová. Zrcadlí se v ní nejen svět reálný, ale také jeho obraz. A když je hladina úplně klidná, třeba navečer, tak najednou je odraz tak silný, že z kánoe vůbec nepoznáte, co je realita a co ne. V tom momentě se začnete vznášet, levitovat mezi nebem a zemí. Je to neuvěřitelné. Prostě najednou jste v prostoru, který je všude kolem a to já vždycky úplně vydechnu a chytnu někoho, kdo je poblíž, a řeknu „dívej se“ a všichni to najednou uvidí, zmlknou a jen zírají. Ale to není všechno. Také když se člověk zahledí do mělké průzračné vody, najednou vidí, jak se na hladině zrcadlí větve, které částečně prorůstají pod ní, na dně jsou listy a prostor kolem vás má najednou několik úrovní. Úplně jako na některých grafikách od Eschera. Jeden svět je dole, jeden na hladině a jeden nad ní a vy mezi nimi můžete cestovat. 

Kromě zvířat či rostlin ve svém brněnském ateliéru maluji velká plátna a pralesní zkušenost výrazně ovlivnila styl mých obrazů. Strašně rád maluji právě téma vody, což je docela neuchopitelné, podobně jako mlha. Lidi si pak ze mě občas dělají srandu, že na obrazech nic není. Ono toho na těch obrazech zdánlivě fakt nic moc není, ale pro mě tam je toho hodně. A občas se to dokonce někomu i líbí a obraz si koupí.

Jang Dungel v přirozeném prostředí

Máte nějaký ilustrátorský vzor, ke kterému byste se chtěl přiblížit?
Moje vzory mají spíš historickou podobu. Jsou to John James Audubon, John Gould a taky Edward Lear. Ten dramatik, který byl také naprosto skvělý ilustrátor, což se málo ví. To byli lidi, kteří položili základy moderní vědecké ilustrace a například zásadní Audubonovo dílo Birds of America se dnes prodává za miliony dolarů. Byl to také on, kdo první jezdil do přírody malovat ptáky v realitě, což ve své době bylo naprosté nóvum. Před tím to malíři nedělali, a proto mají jejich ptáci často tak podivné tvary, anebo jim dokonce třeba chybí nohy. Malovali je totiž podle kůží, které dovážely do Evropy lodě z exotických krajů. Mimochodem dneska už to opět skoro nikdo nedělá, protože je to nepohodlné. Myslím, že v Amazonii jsem v současnosti asi jeden z mála.

Dá se na obrázcích nějak poznat, že jste opravdu seděl uprostřed pralesa a kreslil je naživo?
Já doufám že ano, protože jsem ornitolog. I když ne profesionál, ale mám to pod kůží a vím, že je velký rozdíl, jestli ptáka znáte z přírody, nebo jen z fotografie. Fotografie sice nějak vypadá, ale velmi často v ní chybí jakási meta-realita, co je za tím. Tu odhalíte, až když ptáka pozorujete. Takže když jezdím malovat, tak spíš mluvím o setkávání se zvířaty. Protože maluju jen to, s čím se setkám. A některá zvířata, což je mimochodem zajímavé, potkávám léta znovu a znovu. Ta stejná, nebo jsem přesvědčen, že jsou to ta stejná. Takže tam mám už takové svoje kamarády. 

Jak dlouho myslíte, že se vám bude dařit ještě na podobné expedice jezdit?
To nevím. Mám relativně mladou ženu, která má pořád chuť cestovat. Na druhou stranu na sobě už trochu cítím vyhoření, které spíš vnímám tak, že už nemám ten drajv a umíněnost někam vylézt, dostat se tam a pak to namalovat. Chtěl bych, aby to, co dělám, bylo pestré. Moje cesty do Jižní Ameriky považuju za jisté privilegium, ale připadne mi, že už jsem kvůli malováním strávil spoustu času uzavřený v jakési bublině, zatímco jiní si to prostředí mohou užít svobodněji, nebo mohou jezdit úplně někam jinam. Je to do jisté míry stereotyp. Nicméně mám ještě několik přání, na kterých sice netrvám, ale rád bych kdyby se splnila. Letos se chystám pustit do knihy, ve které chci představit své portréty ptáků, které jsem v Jižní Americe během 25 let vytvořil. Chybí mi však pořád ještě tak dva tři druhy, se kterými bych se rád setkal, a tak již na podzim plánuji další expedici do Bolívie a Brazílie. 

Rozhovor vznikl pro Nadační fond Neuron na podporu vědy, kterému tímto děkujeme za jeho poskytnutí.

Autor:
  • Nejčtenější

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

v diskusi je 110 příspěvků

14. března 2024

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí...

Nejsilnější raketa úspěšně prošla prvním testovacím letem do vesmíru

v diskusi je 138 příspěvků

14. března 2024  12:12,  aktualizováno  15:31

Společnost SpaceX poprvé dostala svůj Starship do vesmírného prostoru. Po dvou předchozích...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Svět uznal nároky Beneše. Československo vyhrálo spor s Polskem o Javorinu

v diskusi je 42 příspěvků

12. března 2024

Před 100 lety se Československo dočkalo mezinárodního uznání ve sporu s Polskem o Javorinu....

Tato novinka ve vyhledávání Googlu lidi pěkně vytáčí. Máme řešení

v diskusi je 153 příspěvků

12. března 2024  10:45

Jedna z novinek, kterou přineslo evropské Nařízení o digitálních trzích, je změna v tom, jak Google...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Polopás není polovičaté řešení. Třetí říše byla mistrem v oboru

v diskusi je 9 příspěvků

18. března 2024

Druhá světová válka byla zlatým věkem polopásových vozidel. Vyráběli je především Němci a...

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Kuličková myš, VHS a další technologické skvosty nedávné minulosti

v diskusi je 7 příspěvků

19. března 2024

S některými bylo možné se běžně setkat ještě před deseti lety, jiné je možné koupit a používat...

Od Amazonu po Voyo. Velký test streamovacích služeb našel obří rozdíly

v diskusi je 16 příspěvků

19. března 2024

Premium V jedné můžete vybírat z dvou set filmů a seriálů, ve druhé z osmi tisíc. V jedné je speciální...

Zemřel astronaut Stafford, který si ve vesmíru „podal“ ruku s Leonovem

v diskusi nejsou příspěvky

18. března 2024  19:10

Ve věku 93 let po dlouhé nemoci zemřel někdejší astronaut Thomas Stafford, který byl zapojený do...

Apple přidá do svých zařízení generativní AI, využije k tomu Google

v diskusi nejsou příspěvky

18. března 2024  13:34

Apple jako jedna z mála technologických společností nezachytil příchod vlny generativní umělé...

Střední škola a Mateřská škola Aloyse Klara
Kuchaře/Kuchařku pro střední školu

Střední škola a Mateřská škola Aloyse Klara
Praha
nabízený plat: 20 000 - 29 000 Kč

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Byla to láska na první pohled, říká hvězda Gilmorek o manželství s modelkou

Milo Ventimiglia (46), představitel Jesse ze seriálu Gilmorova děvčata nebo Jacka Pearsona ze seriálu Tohle jsme my, je...