Terry Engelder je evidentně metodik. "Jste 365. novinář, se kterým jsem mluvil," oznámil hned na začátku rozhovoru po pohledu do poznámek. Profesor z Pensylvánské státní univerzity (Penn State) se stal oblíbeným cílem novinářů na přelomu let 2007 a 2008. Tehdy začal jako jeden z prvních upozorňovat na potenciál nového způsobu získávání fosilních paliv: těžby z břidlic.
Kdo je...Terry Engelder (jeho stránka) je vystudovaný geolog z několika předních amerických univerzit (bakalářský titul má z Penn State, doktorský z Yale a Texas A&M). V současnosti je Engelder profesorem geologie na Penn State University. Během své kariéry se podílel například na sběru vzorků, které byly oporou pro publikaci hypotézy Waltera Alvareze o zániku dinosaurů v důsledku pádu planetky. Jeho hlavním profesním zájmem bylo však Appalačské pohoří na východě Spojených států. Protože tato oblast se v posledních letech tak trochu shodou okolností stala centrem těžby zemního plynu z břidlic, Engelder sám se stal žádaným odborníkem a komentátorem. |
Díky tomu ho časopis Foreign Policy v roce 2011 nakonec zahrnul do svého seznamu nejdůležitějších myslitelů světa. Zrovna v době, kdy fenomén těžby z břidlic dorazil i k nám: ať už v podobě protestů proti těžbě, nebo tanečků vrcholných politiků, jakým je nyní probíhající konference EGS24 v Praze.
Jste profesor geologie. Jak jste přišel ke své mediální popularitě?
Já jsem se k tomu připletl poprvé v 90. letech, kdy jsme s kolegou napsali dnes poměrně známou práci o geologii těchto břidličných vrstev. Kvůli tomu mě pak firma Range Resources požádala o konzultaci při zkouškách hydraulického štěpení ve formaci Marcellus (leží na východě USA, pozn. red.).
A pak jsem tuto společnost oceňoval pro skupinu investorů v roce 2007 a já jsem ve své analýze odhadoval, že břidlice čeká velkou budoucnost. Když se pak v lednu 2008 dostala zpráva ven, začali volat novináři. To je den, kdy si nejen Spojené státy, ale i zbytek světa začaly uvědomovat potenciál plynonosných břidlic.
Přispělo k tomu i to, že jsem v roce 2007 dělal přednáškové turné po Spojených státech o plynu z břidlic, které pořádala Americká asociace naftových geologů (profesní organizace odborníků, kteří se specializují na naftovou geologii, pozn. red.). Říkal jsem v nich především, že plyn z břidlic bude pro Ameriku důležitý.
Jak důležitý plyn z břidlic tedy dnes je? Co se v Americe od té doby stalo?
Díky těžbě z břidlic je zemního plynu od té doby hrozně moc a cena výrazně klesla. V roce 2008 myslím stál 13,50 dolaru za milion BTU (British Thermal Unit), což je tradiční energetická jednotka v anglosaském prostředí. (Milion BTU je zhruba 28 m3 plynu, pozn. red.). Myslím, že v novém tisíciletí už stál i šestnáct dolarů. Teď se pohybuje kolem dvou a půl dolaru. (Cena je na spotovém trhu. V Evropě je to něco přes 8 dolarů za stejnou jednotku, pozn. red.)
Není to jenom nějaký krátkodobý výkyv? Je taková cena udržitelná?
Podle mého názoru neexistují žádná fyzikální omezení, proč by v budoucnosti nemohl být zemní plyn z břidlic ještě levnější než za dva dolary. Ale v tuto chvíli jsou těžební náklady vyšší než tato částka. Za dva dolary ještě těžit nejde, to se ještě musí společnosti naučit.
Kolik tedy může stát produkce nyní?
Můj odhad je, že ve formaci Marcellus mohou společnosti těžit a vydělávat na cenách kolem tří a půl dolaru. Za dva dolary to ještě neumí, ale myslím, že se k tomu blíží. Učí se.
Znamená to podle vás opravdu nějaký zásadní přelom?
Ano, podle mého názoru velmi rychle vstupujeme do nové doby. Podíl plynu na globální spotřebě energie roste. Jestli bych si měl tipnout, řekl bych, že v roce 2008 jsme překročili vrchol naší spotřeby ropy a tím i hranici mezi ropnou dobou a dobou plynovou.
Opravdu myslíte, že spotřeba ropy by mohla klesat?
Vysoká míra využívání ropy v současnosti je daná tím, že je to kapalina. Při běžných teplotách se dá snadno skladovat, využívat a transportovat, i když je méně hojná než plyn. Zacházení se zemním plynem je totiž za běžných teplot mnohem komplikovanější. Trvalo nám sto let, než jsme dokázali vyvinout spalovací motor využívající tohle palivo. Ale teď už tu ta technologie je a může to změnit.
Proč je pod zemí tolik plynu? Vysvětluje to graf od Terryho Engeldera, který vznikl během rozhovoru. Není úplně přesný, ale víceméně odpovídá skutečnosti. Tvorbě ropy vyhovují jenom určité teplotní podmínky, které jsou mnohem specifičtější než u plynu.
Jakou by to mělo mít výhodu?
Ropa vyžaduje obrazně řečeno "vaření" při určité teplotě. Plyn vzniká v mnohem širším rozmezí teplot, takže je ho pod zemí podstatně více. To platí po celém světě. Pod zemí je jednoduše mnohem více energie v podobě plynu než v podobě ropy. Proto v něm vidím velký potenciál.
A co obnovitelné zdroje? Jak vidíte jejich roli?
Myslím, že z opravdu dlouhodobého hlediska je změna klimatu problém, ale na druhou stranu netuším, jak bychom se mohli uhlíkové stopy zbavit. Nesmíme zapomínat, že kromě elektřiny, kterou vyrábí většina obnovitelných zdrojů, potřebujeme i spoustu tepla. Třeba i na výrobu tak triviální věci, jako je toaletní papír. Ten se musí sušit, na to potřebujete spoustu tepla, a to bez zemního plynu nebo jiného paliva nejde. Výroba elektřiny a pak její přeměna v teplo je neskutečně neefektivní.
Jak vidíte evropské perspektivy těžby plynu z břidlic?
Podle toho, co jsem četl v novinách o neúspěších v Polsku, jsem měl trochu obavy. Ale v druhém květnovém týdnu jsem byl na konferenci ve Varšavě, kde byly k vidění důkazy toho, že moje obavy byly neopodstatněné.
Ono každé ložisko je jiné: liší se složením, podobou horniny, propustností a ve spoustě dalších věcí. Nestačí jen tak navrtat prostředek břidlice a pustit kohout. Je zapotřebí trochu experimentovat s hloubkou vrtu, se složením štěpící kapaliny a tak dále a tak dále. U polských břidlic není úplně jasné, v které hloubce přejít k horizontálnímu vrtu. První zkušební vrty mohly být do špatné hloubky. Vrstva břidlice je samozřejmě jasně ohraničená, ale to neznamená, že nejvíc plynu je přímo uprostřed a že máte začít tam. Najít tu správnou hloubku chvíli trvá.
Máte svůj odhad, kdy se polské plynové vrty začnou vyplácet?
Podle mě to bude trvat pět šest let. Průkopník vrtání v břidlicích George Mitchell a jeho společnost začali s pokusy v 80. letech a úspěch přišel až v roce 1997 (bylo to v texaské formaci Barnett, pozn. red.). Dnes jsme už ale o hodně chytřejší, takže místo 15 let je podle mě 5 let rozumná doba.
Samozřejmě za předpokladu, že odpor k tomu nebude příliš veliký. Mně se zdá, že někteří lidé se více než Vladimíra Putina bojí Joshe Foxe (autora filmu Gasland, který si v USA získal velkou pozornost a popisuje těžbu z břidlic jako velmi rizikovou, pozn. red.) Je to zvláštní, zvláštní svět.
Jaká jsou podle vás největší rizika těžby plynu z břidlic?
Já bych ta zásadní rizika rozdělil na dvě velké skupiny: hydrologická a atmosférická. V té první skupině je hlavní problém co s vodou, která vyteče zpět spolu s plynem. Musí se skladovat, čistit atd.
A co kontaminace spodních vod chemikáliemi ve štěpící kapalině?
To je podle mě téměř zanedbatelný problém. Látky, které se používají ve vrtech, máte i doma pod dřezem, kde schováváte přípravky do domácnosti. Pouštíte je do odpadu při každém mytí nádobí a vůbec si s tím neděláte hlavu. A v případě těžby končí kilometr či více pod zemí, mimo rezervoáry vody, které používáme k uspokojování našich potřeb.
Co jsou ta atmosférická rizika?
Tady je důležitá především otázka úniku plynu z vrtů do okolí. Tohle je podle mě největší problém těžby vůbec.
Opravdu? Ale to by přece měl potom být problém i konvenční těžby plynu, ne? V tomhle ohledu přece břidlice nejsou nijak jiné...
Ale do téhle chvíle se o to nikdo nikdy jednoduše nezajímal, takže o tomhle riziku nic nevíme. A proč by to mohl být největší problém? Protože zastavit únik plynu je technicky náročnější než se postarat o vodu z vrtu. V případě vody prostě postavíte nádrž, která neteče, a je to. Plyn vám může unikat kdekoliv, nejen přímo z vrtu, ale i kdekoliv jinde cestou ke spotřebiteli, a to by mohla být potíž. Jinými slovy, nevím, jak velké riziko to může představovat, ale pokud tam nějaké bude, bude ho těžké technicky vyřešit.
V téhle době provádí americká Agentura pro ochranu životního prostředí (EPA) prověřování dopadů těžby plynu z břidlic. Ta by měla na tuto a další otázky odpovědět. Myslíte, že se tím něco změní v odporu velké části veřejnosti proti těžbě plynu z břidlic? (Protesty probíhaly v USA, ale i u nás, více zde.)
Břidličná formace Marcellus na východě USA, kde dnes ve velkém probíhá těžba plynu. Barvy vyznačují různou hloubku (cca od 700 do 3 000 metrů).
Ne, myslím že ne. Víte, lidé se proti těžbě staví z různých důvodů a některé jsou podle mého názoru zcela legitimní. Ale u všech hlavních skupin vidím sklony k tomu, aby se jejich postoj změnil v náboženství. A s tím už se nedá nic dělat.
Podívejme se ještě na otázky na těžbu samotnou. Může se americký plyn stát exportním artiklem? Už se začal stavět první závod na zkapalňování a vývoz po moři...
Ano, začal, ale myslím, že bude vždycky v nevýhodě proti plynu z Perského zálivu. Tam se ho získává velké množství zároveň s těžbou ropy prakticky zadarmo. Proti nim bude americký plyn vždycky v nevýhodě.
Samozřejmě jsou tady náklady na zkapalnění a na stavbu závodů na zkapalnění plynu, ale i tak. Kdyby ho v Evropě prodávali za polovinu ceny ruského plynu, stejně by na tom bohatě vydělali. Podle mého názoru to udělají.
V USA se teď zájem těžařů soustřeďuje na břidlice, ve kterých se těží nejen zemní plyn, ale i ropa. Je v tom z technického hlediska nějaký rozdíl?
Ne, těžba probíhá v podstatě stejně. Jen daná vrstva musí být dostatečně porézní, aby propouštěla i velké ropné molekuly. Příkladem je například dnes formace Bakken. S plynem tenhle problém není, protože metan má poměrně malou molekulu.
Dokáže těžba ropy z břidlice udělat s cenou ropy v USA totéž co s cenou plynu?
Nemyslím. Podívejte se na současná čísla: Spojené státy denně spotřebují zhruba devět milionů barelů ropy, ze kterých se necelých pět milionů barelů těží v USA. Vlastně to vím ještě přesněji, protože se mě na to nedávno ptal jiný novinář. V minulém roce se v USA těžilo 4,98 milionu barelů ropy denně. A letos je to 5,02 milionu barelů. To je nárůst zhruba o dvě procenta a v celkovém množství dovážené ropy je to zlomek.
A podle mě z nich nikdy ani náhodou nedokážeme získat miliony barelů denně. S trochou štěstí by možná mohla produkce vzrůst na 5,5 milionu barelů denně. Ropných břidlic je proti plynovým prostě málo, z důvodu, který už jsem zmiňoval: ropa potřebuje specifické podmínky pro vznik i těžbu.
Ropy z břidlic nevyřeší problém Ameriky. Pomůže hlavně snižování spotřeby aut, protože většina ropy se v USA používá v dopravě. Tak bychom mohli snížit spotřebu na nějakých osm, možná sedm milionů barelů denně. To bude ale chvíli trvat. Také by se mohla nějaká významná část vozového parku změnit na pohon zemním plynem. To by mohlo snížit potřebu dovozu.
