Když v pondělí 11. prosince 1989 nastoupil Jiří Dienstbier jako ministr zahraničí, šel tam s ním jako jeho poradce Jaroslav Šedivý, disident a historik, donedávna myč oken. „Jako jeden z prvních hlavních úkolů jsem viděl dostat sovětská vojska ze země?“ vzpomíná. „Bez toho nemůžeme dělat samostatnou zahraniční politiku. Ministr souhlasil.“ A pověřil Šedivého, aby jednání se Sověty o této ožehavé otázce připravil.
„Připravte mi podklady!“ požádal Šedivý úředníky. Avšak ti zůstávali pořád na stanovisku, že se novou smlouvou jenom upraví statut sovětských vojsk u nás. Nakonec se Šedivý naštval a přikázal, aby pracovali pouze na variantě odchodu.
Náměstkem ministra byl Evžen Vacek, jeden z těch, kteří tam působili v diplomacii mnoho let. Šedivý navrhl Dienstbierovi, aby celkovou přípravu jednání s Moskvou připravil právě on. A jestliže všechno proběhne zdárně, může si před penzí vybrat ještě jedno velvyslanecké místo. Vacek pochopil a nakonec si za odměnu vybral ambasádu v nigerijském Lagosu.
Bylo to výborné řešení. Taková příprava se dělá nejen na papíře, ale je třeba do ní začlenit vojáky, právníky, dopraváky, celníky a další. Vacek se v jednáních se všemi institucemi pochopitelně lépe vyznal, než nové šéfové ministerstva.
Jste okupanti!
Třebaže sovětským ministrem zahraničí byl pragmatik Eduard Ševarnadze, který pomáhal Michailu Gorbačovovi pohřbívat studenou válku, o úplném odchodu vojsk nechtěl ani slyšet. Po několika urgencích nakonec Moskva přistoupila na to, že pošle do Prahy delegaci v polovině ledna 1990.
Československé vyjednávače vedl pověřený náměstek Vacek, členy delegace byli Šedivý, mluvčí ministerstva Luboš Dobrovský a za vojáky generálové Rudolf Ducháček a Antonín Slimák. Sovětští diplomaté a vojáci s odchodem nesouhlasili. Přijeli prý jednat o úpravě smlouvy o pobytu. Argumentovali nebezpečím z Německa a potřebou zachovat rovnováhu sil ve střední Evropě. Ovšem poprvé oficiálně slyšeli, že jsou považováni za okupanty – to je šokovalo. Druhý den, nejspíš po telefonických rozhovorech s Moskvou, začali ustupovat – chtěli však odchod protáhnout na deset let. Naši vyjednavači požadovali stažení vojsk do konce roku. Nakonec odročili další vyjednávání na začátek února.
Co zbylo po okupantechRalsko se po odchodu sovětských vojsk dodnes potýká s obrovským znečištěním. Sanace starých ekologických zátěží přišla na zhruba půl miliardy korun ze státních a evropských fondů. Podívejte se na fotografie a video.  Před čtvrtstoletím tu duněla letadla a vojenská technika. Dnes Ralsko připomíná spálenou zem protkanou zablácenými panelovými silnicemi. |
Když se objevila zpráva o těchto rozhovorech v novinách, přišel na ministerstvo zahraničí muzikant a tehdy i poslanec Michael Kocáb. Navrhl, že vytvoří ve Federálním shromáždění skupinu poslanců, která povede paralelní jednání s poslanci sovětskými.
„To je výborný nápad,“ pochválil ho Šedivý. „Ale o čem budete jednat? K tomu byste potřebovali rozsáhlý tým specialistů z mnoha oborů.“ Kocáb znejistěl a na radu Šedivého sestavil delegaci pro dohled nad jednáním.
Nemají byty pro důstojníky
Další kolo probíhalo v Moskvě. Opět bylo tvrdé. Nakonec vedoucí delegace náměstek ministra zahraničí Ivan Aboimov řekl, že pro sovětskou stranu je to otázka především humanitární – pro 17 tisíc důstojníků nemají byty. Šedivý se poprvé naštval: „Pro nás to byla otázka humanitární celých dvacet let. Ty byty jste zabrali našim lidem!“
Českoslovenští vyjednavači trvali na svém: „To je záležitost pouze nás dvou! Nemá to žádnou návaznost na domluvu o vojenských kontingentů obou bloků v Evropě. Poslední sovětský voják odejde letos na Silvestra! A poslední nebojové složky opustí československé území do konce června 1991.“
„Zlý mužík“ Dobrovský
V pátek 9. února se musel Šedivý vrátit z Moskvy do Prahy. Ministr Dienstbier ho chtěl mít ve své delegaci, s níž mířil do Paříže.
Rozhovory v Moskvě se vyhrocovaly. Sověti vyjadřovali vážné obavy, jak takový odsun a ubytování doma zvládnou.
Sovětský reformátorŠevarnadze přežil několik pokusů o atentát a svět si často lámal hlavu nad tím, zda je reformovaným komunistou, pouhým pragmatikem či obratným diktátorem. Západ mu občas vyčítal do jisté míry autoritářské postupy a tvrdost k opozici, dokázal ale zlepšit bezpečnostní situaci v zemi.  Gruzínský prezident Eduard Ševarnadze na archivním snímku z listopadu 2003. |
Aboimov si opět vyžádal rozhovor v úzkém kruhu: „Velení naší armády je velice znepokojeno průběhem vyjednávání, hrozí nebezpečí, že všechno ztroskotá. Není možné, abychom stáhli všechna naše vojska do konce letošního roku.“
Sověti jsou opravdu v koncích! Dobrovský, který už dřív hrál při těchto debatách – Šedivého terminologií – „zlého mužíka“, navrhl kompromis: „Ať do jednání vstoupí váš prezident Michail Gorbačov a požádá našeho Václava Havla o prodloužení termínu do konce června příštího roku! Ovšem za to byste nám měli nabídnout nějaké zvýhodnění při materiálním vyrovnávání za pobyt vašich vojáků u nás.“
Aboimov souhlasil. A Dobrovský zatelefonoval na Pražský Hrad Havlovi: „Odlétám s Ducháčkem do Prahy, večer ti vysvětlíme situaci a naše návrhy.“
Tento Dobrovského návrh byl klíčem k sovětskému souhlasu.
Prosebný dopis od Gorbačova
Havel večer v restauraci U Malířů s tímto řešením souhlasil. Bylo jasné, že nic lepšího od Rusů nezískáme. Navíc Gorbačov pošle prosebný dopis.
Gorbačovovo psaní přišlo na Pražský hrad 12. února. Nejvyšší sovětský představitel ujišťoval československého prezidenta, že chtějí své vojáky stáhnout, jenom žádá o pochopení situace, jaká nastane po návratu tolika vojáků, a tudíž navrhuje prodloužit termín do konce června 1991.
Přesto se sovětští generálové snažili dohodu politiků obcházet a odchod dál zdržovat. „Vždyť než odvezeme to střelivo, které u vás máme, je ho čtyřikrát víc, než jsou mobilizační zásoby!“ lamentovali. A potom: „Skladujeme u vás i ,speciální střelivo‘, tedy atomové náboje do děl, celkem 1 700 kusů.“
To bylo náramné překvapení. Vždyť na mezinárodních jednáních už dva roky jejich diplomaté tvrdí, že jadernou munici stáhli na své území. Ovšem to prý se týkalo jenom raket středního doletu.
Smlouvu o konečném odchodu sovětských vojsk podepsali 26. února 1990 ministři zahraničí Jiří Dienstbier a Eduard Ševarnadze v Moskvě za přítomnosti obou prezidentů. Zmizí v průběhu půldruhého roku, přičemž první etapa stahování skončí už letos 30. května.
Nikdo se s nimi neloučil
„Několik dnů před 30. červnem 1991 od nás opravdu odjel poslední sovětský voják,“ konstatoval se zadostiučiněním Šedivý. „Moc se divili, že se s nimi nikdo neloučí.“
Zásluhu za odchod si Šedivý příliš nepřipouští. „Bylo to kolektivní dílo. Nejvíc mně uspokojuje to, že jsem ještě dostal příležitost udělat ještě něco smysluplného, že jsem mohl využít svých znalostí ve prospěch republiky. Po roce devadesát jsem už nevstoupil do žádné strany, protože jsem nechtěl žádné straně sloužit, ale sloužit republice. To se mi vyplatilo, když jsem se stal ministrem zahraničí – nemusel jsem se ohlížet na tlaky různých stran, třebaže to znamenalo, že jsem v parlamentu občas dost těžko hledal politickou podporu. Tahle slova zní pateticky, čítankově, ale já to tak opravdu cítím.“
Upozornění: Článek dostal nový titulek, které lépe vystihuje fakt, že nás okupovala sovětská, nikoliv ruská vojska. I přesto, že Ruská federace je nástupnickým státem SSSR, předchozí verze mohla být matoucí.
