Souhrn informací o přítomnosti Iskanderů v Sýrii
Česká vojenská terminologie převzala termín „operačně-taktická raketa“ z ruské oficiální terminologie. Při modernějším překladu z angličtiny by v češtině správný termín byl „balistická řízená střela krátkého doletu“. |
Téma ruských operačně-taktických raketových systémů 9K720 Iskander-M (v kódu NATO SS-26 Stone) na území Sýrie poprvé zčeřilo mediální vlny v březnu minulého roku po odvysílání reportáže na ruském televizním kanálu Zvězda.
Jedna z analýz byla v renomovaném zdroji Jane’s. A poté se toto téma vynořovalo opakovaně. Izraelci v lednu 2017 publikované informace jsou skutečně velmi dobré a zřejmě budou mít informace potvrzené i z dalších zdrojů.
Mimo pozornost západních médií ale prošly už dřívější komerčně dostupné satelitní fotky letecké základny Hmímím z 1. července 2016, které ulovili, analyzovali a publikovali na ruském blogu už v září 2016.
Na nich je krásně zachycena přítomnost jedné baterie tvořené minimálně šesti vozidly (2 odpalovací vozidla 9P78-1, 2 muniční vozidla 9T250, minimálně 2 velitelská vozidla). Pozdější izraelské fotografie zachycují šest vybudovaných polních postavení právě pro těchto šest vozidel.
Pokud je tam skutečně jen jedna baterie střel, tak to prakticky znamená následující palebnou sílu: dvě střely v první vlně, po minutě další dvě. Pak se musí odpalovací vozidla přebít s pomocí muničních vozidel, které každé veze dvě náhradní střely. Celkem tedy má baterie okamžitě k dispozici palebný průměr minimálně 8 střel. Další střely mohou a nemusí být uskladněny na letecké základně Hmímím.
Izraelci oblast stále důkladně sledují a podle posledních satelitních snímků a analýzy organizace ISI z února 2017 došlo v prosinci 2016 a lednu 2017 minimálně ke dvěma různým odpalům střel Iskander. Vzdálenost mezi základnou Hmímím a cílem v izraelském reportu, městem Deir ez-Zur ve východní Sýrii, je 400 km.
Naopak podle americké zpravodajské stanice FOX News byla cílem ruské raketové palby mnohem bližší provincie Idlíb.
Snímek z února 2017 ukazuje odpalovací zónu střel Iskander na základně Hmímím
Identifikace jednotlivých vozidel
Satelitní fotografie z července 2016, na kterých muniční vozidlo 9T250 stojí v přebíjecí pozici vedle odpalovacího vozidla 9P78-1 a obě vozidla mají otevřeny úseky s uloženými balistickými střelami, je doslova ukázkový.
Skoro se vkrádá myšlenka, jestli nejde ze strany ruského ministerstva obrany o zpravodajskou/informační hru, když na jedné straně o přítomnosti Iskanderů v Sýrii zarytě mlčí a současně přímo pod průzkumnými satelity ukazuji vozidla tak, aby šla jednoznačně identifikovat.
Odpalovací vozidlo 9P78-1 má uložené rakety zakryty odklápěcí střechou. Muniční vozidlo 9T250 má na shora otevřené nákladní korbě pouze krycí plachtu s maskovacím vzorem. Nejsou-li vozidla otevřená, není jejich bližší identifikace na fotografiích jednoduchá. Ostatně to byl jeden ze záměrů tvůrců ruských raketových systémů. Na fotografiích ze Sýrie je navíc snadné podlehnout pokušení zaměnit Iskander za Bastion-P. Bastion-P mají v oblasti jak Rusové (od 2016?), tak i syrská armáda (cca od roku 2011, ale minimálně část byla zničena při izraelském úderu v červenci 2013). Jejich přítomnost v Sýrii byla potvrzena oficiální cestou v podobě televizních reportáží. |
Stručná historie vzniku Iskanderu
Pro lepší pochopení možností Iskanderu-M je nutné se podívat do historie.
Vývojové práce začaly už v roce 1978 a táhly se až do roku 2006. I několik let poté byl systém ve výzbroji pouze zkušební-výcvikové jednotky, kde pokračovalo další bádání. Bojové útvary pak začaly s přezbrojováním až po roce 2010.
Původním impulsem pro dokončení projektu Iskander se staly důsledky podepsáním „Smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu“ v roce 1987 (v angličtině označované zkratkou INF). Ta znamenala kompletní vyřazení a sešrotování více než 1800 sovětských balistických raket, a to nejen střel středního doletu, ale i systémů tzv. kratšího doletu. Například moderních operačně-taktických raketových systémů 9K714 Oka (v kódu NATO SS-23 Spider, v odzbrojovacích dohodách označený jako OTR-23) a starších 9K76 Temp-S (SS-12A/B Scaleboard, OTR-22).
Smlouva také znamenala stopku pro dokončení vývoje nástupců - systémů 9K714U/9K717 Oka-U (SS-23 Spider-B) a 9K716 Volga, které doletem nad 500 km překračovaly limity smlouvy INF.
Ve výzbroji SSSR (a později nástupnických států včetně Ruska) tak zůstaly jen divizní operačně-taktické raketové komplety 9K79 Točka/9K79-1 Točka-U (SS-21 Scarab A/B, OTR-21) s maximálním dosahem 70-120 km a letité systémy 9K-72 Elbrus (SS-1 Scud) s maximálním dosahem 300 km. Od nového systému Iskander si SSSR a následně Rusko slibovalo, že využije tehdejší draze vyvinutých raketových technologie a know-how a dolet bude omezen do 500 km v souladu s odzbrojovací smlouvou INF s Američany.
Realita byla nakonec trochu jiná. Díky zdlouhavému vývoji tak systémy Iskander-M (50-480 km) nahrazují u raketových brigád právě staré systémy Točka/Točka-U (15-120 km) a dokonce i Elbrus/Scud (50-300km), které byly teprve cca v letech 2002-2008 převedeny konečně do zálohy (hlavně ve své poslední verzi s optickou naváděcí hlavicí: systémy 9K72-O, střely R-17VTO/8K14-F Aerofon, SS-1E SCUD-D).
Menší vzdálenosti do 70-120 km pak budou záležitostí modernizovaných dalekonosných hlavňových raketometů ráže 300 mm systému 9K58 Smerč (BM-30), respektive novějších systémů řady Tornado (například 9K515 Tornado-S), které s pomocí raket a řízených střel budou pokrývat oblast 20-70 km (do 120 km s řízenými střelami).
Koncepčně tedy Iskander-M vychází ze sovětských představ a možností z konce 70. let až 80. let. Během desetiletí ho ale čekal zdlouhavý vývoj, který byl zaviněný především sociálním, politickým a hospodářským rozpadem SSSR a jeho nástupnických státu včetně Ruska. Během těch let řada původních prvků systémů zastarala, nebo se přestala vyrábět ještě během vývoje, a tak se muselo poměrně hodně předělávat a modernizovat.
Tento proces zřejmě neskončil dodnes. Například v roce 2004 byl dokončen vývoj základní střely 9M723, ale okolo roku 2011 se už objevuje vylepšená střela 9M723-1. Další vylepšení pak zkoušely a zaváděly i v následujících letech a vývoj zřejmě pokračuje kontinuálně.
Iskander-M a jeho použitelnost pro protipovstalecký boj
Lze použít střely systému Iskander-M v protipovstaleckém boji konfliktu nízké intenzity, například právě jako v Sýrii? A to přesto, že se většina bojů odehrává v městských a jiných zalidněných oblastech?
Rusové opakovaně prakticky dokazují, že je to skutečně možné. Sice to asi není cenově nejefektivnější zbraň pro tento typ konfliktu, ale z pohledu Rusů to má jistou logiku. Navíc ruská armáda má velké praktické zkušenosti s používáním operačně taktických raket proti povstalcům, včetně jejich nasazení v městském prostředí z minulých konfliktů.
Raketový komplet Iskander-M
Sovětské a ruské zkušenosti s nasazením balistických střel v konfliktech nízké intenzity
Není asi žádným tajemstvím, že ruská armáda nebrala/nebere přehnaně velké ohledy na vedlejší ztráty (civilistů) v bojových oblastech. Zatímco západní armády dnes běžně mají v pravidlech boje ROE (Rules of Engagement) přímo zakotveno maximální šetření civilistů a nevojenských cílů, tak v pravidlech ruských je toto ošetřeno pouze nepřímo odkazem na Ženevské úmluvy.
Relativní nepřesnost ruských střel bývá kompenzována použitím kontejnerových pum/hlavic se submunicí (s plošným účinkem a vysokým procentem nevybuchlé munice), palbou v salvách pokrývající velké oblasti a podobně.
Odhaduje se, že během války v Afghánistánu v letech 1979 až 1989 bylo sovětskou armádou vystříleno zhruba 1000 střel systému 9K72 Elbrus (SS-1 Scud), kdy se používala taktika odpalu v salvách na minimální vzdálenost 50 km, při které byla ještě přijatelná odchylka dopadu. Účinek tříštivé hlavice byl umocněn nespotřebovaným kapalným raketovým palivem.
Během válek v Čečensku bylo ruskou armádou vystříleno přes 100 Scudů a okolo 130 střel systémů 9K79 Točka / 9K79-1 Točka-U (SS-21 Scarab A/B, OTR-21). U systému Točka byly použity jak kontejnerové, tak i tříštivo-trhavé bojové hlavice.
Z několika zdokumentovaných případů je zřejmé, že střely byly použity i v městském prostředí (například město Groznyj) proti skutečným nebo předpokládaným velkým koncentracím živé síly protivníka (řádově stovky lidí).
Aby se kompenzovala nepřesnost střel (střední kruhová odchylka CEP v hodnotách několika desítek metrů), byly vypouštěny na menší vzdálenosti v salvách a používaly se jak kontejnerové, tak i tříštivo-trhavé bojové hlavice. Střely dokázaly napáchat obrovský masakr mezi civilním obyvatelstvem a na Rusko se v té době snesla obrovská vlna kritiky. Proto se jejich použití v konfliktu ruskými oficiálními místy moc nepřipomíná.
Zjednodušeně řečeno se jednalo o jakési dalekonosné dělostřelectvo rychlé reakce, které díky minimální reakční době (ve srovnání s letectvem, které nepoužívá taktiku trvalé letecké podpory nad bojištěm) dokáže bez varování překvapit protivníka. Navíc dokáže působit za jakéhokoliv počasí a denní době (opět výhoda ve srovnání s letectvem, které má omezené možnosti provádět přesnější bombardování za špatného počasí).
Během rusko-gruzínské války v roce 2008 bylo údajně odhadem vystřeleno 15 střel řady Točka a poprvé také několik střel systému Iskander-M. Tento konflikt měl ale charakter střetu dvou konvenčních armád a cílem operačně-taktických střel byly primárně statické koncentrace mechanizovaných sil a týlové objekty gruzínské armády.
Opět se nebraly ohledy na vedlejší ztráty. Například dopad střel Iskander-M s kontejnerovou hlavicí na kasárna uprostřed města Gori dokázal způsobit značné oběti mezi nic netušícím civilním obyvatelstvem.
Výše uvedené skutečnosti ale Ruské federaci nebrání v kritice znepřátelených států, pokud úplně stejné střely použijí proti cílům v oblastech plných civilistů. Aktuálně to od Ruska schytala Ukrajina. Více ve zprávě ruské státní tiskové agentury TASS z února 2017.
Ruské a syrské zkušenosti s nasazením balistických střel v Sýrii
Na základě přítomnosti střel Iskander-M na syrském východním pobřeží je asi možné si odvodit, že ruská armáda má operační potřebu mít na bojišti tento zbraňový systém.
Iskander-M bude zřejmě sloužit jako pojistka pro případ, že je potřeba rychle provést dalekonosnou palbu za každého počasí na náhle objevené velké koncentrace sil protivníka. Maximální dolet novějších střel verze 9M723-1 je 400 až 480 km (podle různých zdrojů) a pokrývá tak celé území Sýrie.
Na internetu se loni objevily nepotvrzené zprávy, že například v noci 9. června 2016 došlo k útoku balistickými střelami Iskander-M na velké koncentrace nákladních automobilů u hraničního přechodu Bab al-Hawa na hranicích s Tureckem. Nakonec to syrské ministerstvo obrany vzalo na sebe s tím, že použilo své operačně-taktické rakety (pravděpodobně řady Točka). Bohužel z bojiště nepřišlo žádné potvrzení (foto vraku střely, stejně jako například v Gruzii) o použitých střelách.
Podle blogerů sledujících konflikt byl poslední předchozí odpal/dopad syrské vládní Točky a Scudu hlášen v roce 2013. Má se za to, že pak syrské armádě asi došly další použitelné střely. Po zahájení přímé ruské intervence v Sýrii v září 2015 ale došlo k obnovení dodávek Toček a obnovení syrské vládní raketové palby.
Podle americké zpravodajské stanice FOX News letošní poslední dodávka ruských zbraní do Sýrie obsahovala 50 střel Točka. I zde by mohla být logická návaznost na Iskandery-M. S tím, jak ruská armáda přezbrojila své raketové brigády z Toček na Iskandery-M, tak se uvolnily zásoby těchto starších střel na export.
Samozřejmě existují také názory, že je možné přítomnost Iskanderů-M v Sýrii vnímat jako extrémně realistický výcvik místo standardní střelnice.
Tradiční spekulaci, že se jedná o ruskou „marketingovou akci“ za účelem podpoření prodeje exportní verze Iskander-E, bych vyloučil jako nepravděpodobnou, protože přítomnost systému v Sýrii nebyla Ruskem vůbec mediálně prezentována. Natož jejich odpálení.
Pokračování příště
Článek vznikl pro web Armádní noviny a byl redakčně upraven. Původní text najdete zde.
Autor článku, vystupující pod přezdívkou Starlight, nechtěl uvést pravé jméno. Redakce Armádních novin jméno zná. Starlight působí v českém obranném průmyslu a je také aktivní v diskuzích Armádních novin.
