Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Ruské střely Iskander mohou zasáhnout jakýkoliv cíl v Turecku

aktualizováno 
V posledním dílu seriálu o raketovém komplexu Iskander se mimo jiné dozvíme, že po jejich dislokaci v Sýrii pokrývají svým operačním rozsahem celé území Turecka. Také dojde na porovnání Iskanderů s americkými taktickými raketomety.

Odpalovací vozidlo systému Iskander-M | foto: mil.ru

Iskander-M jako prostředek pro omezení přístupu (A2/AD)

Ruské systémy A2/AD v Sýrii

Rozmístění dalšího příliš výkonného zbrojního systému pro běžné bojiště v Sýrii není pro Rusko nic neobvyklého.

Rusko v Sýrii rozmístilo celou řadu systémů nehodících se pro protipovstalecký boj v konfliktu nízké intenzity (hlavně v městské zástavbě), ale jsou vhodné pro omezení přístupu A2/AD (Anti-Access/Area Denial) dalším zainteresovaným státům do Sýrie.

Rusové během posledních zhruba dvou let na východním syrském pobřeží rozmístili následující A2/AD systémy: protiletadlové systémy S-400, S-300V4, Pantsir S1, protilodní K-300P Bastion-P, prostředky radioelektronického boje (REB) 1RL257 Krasucha-4.

Už od listopadu 2015 se u syrského pobřeží postupně střídají nejsilnější ruské hladinové lodě (resp. všechny tři bojeschopné) – raketové křižníky vyzbrojené protiletadlovými systémy řady S-300F a výkonnými protilodními střelami (ale žádnými protizemními střelami použitelnými v syrském konfliktu). A asi by toho bylo více.

Iskander-M versus okolní státy

Poznámka k dostřelu: podle ruských pramenů mají původní střely 9M723 (a jejich exportní derivát 9M723-E) dolet jen do 280 km. Dolet novějších střel 9M723-1 je podle některých ruských neoficiálních pramenů do 400 km.

Jiné ruské prameny zase přebírají západní odhad maximálního dostřelu 480 km. Jak už bylo v jiném článku uvedeno, někteří západní analytici tvrdí, že střely mají skutečný dolet až 700 km (podle typu bojové hlavice).

Fotogalerie

Umístění řízených střel 9М723 nebo 9M723-1 systému 9K720 Iskander-M na letecké základně Hmímím u města Latákie by mohl být zajímavý tah na ruské šachovnici v tzv. „raketové diplomacii“. Díky jejich dostřelu až 480 km mohou Rusové provést úder či jen naznačovat jeho možnost na celou řadu strategicky významných cílů, které byly pro ně dosud obtížně dosažitelné.

V dostřelu střel Iskander-M jsou totiž najednou hlavní základny a letiště západní aliance v Turecku. Například velká letecká základna USA/NATO Incilrlik, hned pět hlavních tureckých leteckých základen Konya, Diyarbakir, Malatya/Erhac, Malatya/Tulga a Kayseri/Erkilet se stíhacími letouny F-16, transportními letouny A-400/C-130/C-295 a vrtulníkovým vojskovým letectvem. Dokonce jedna z těchto základen se už připravuje pro letouny F-35.

Na dostřel jsou i britské základny a letiště RAF Akrotiri na Kypru, velká část území Jordánska, včetně hlavního města Ammánu a většiny jordánských leteckých základen včetně těch používaných aliancí (například al-Azraq nebo H5). V doletu je i vetší část Izraele až po pásmo Gazy.

Skoro by se dalo říci, že zajímavých potenciálních cílů je mnohem více, než kolik je asi v Sýrii ruských raket Iskander-M. Zejména moderní letecké základny s letouny rozptýlenými v zoodolněných krytech (takových je v regionu většina) jsou velké rozměrné cílové objekty, k jejichž významnému poničení je potřeba velké množství konvenční munice.

Proto je podle mě úloha Iskanderu-M v Sýrii jako prostředku pro A2/AD spíše odstrašující. V případě ostrého bojového použití v této úloze sice mohou střely lokálně uspět a způsobit značné škody, ale neodkážou nic změnit na zdrcující početní převaze aliance v oblasti.

Samozřejmě lze namítnout, proč to Rusové dělají, když disponují celou řadu konvenčních systémů velkého doletu (námořní a letecké střely s plochou dráhou letu), které mohou tyto cíle také ohrozit.

Nespornou strategickou výhodou systémů Iskander-M umístěných přímo v regionu je blízkost k potenciálním cílům. V kombinaci s rychlostí balistické střely letící po kvazibalistické křivce tak nezůstává obráncům moc času na obranu. Od odpalu do dopadu na maximální vzdálenosti uplyne doba okolo pěti minut.

Zhruba stejný čas trvá příprava odpalu z pohotovosti ve stacionárním postavení. Navíc řada výše popsaných potenciálních cílů je blíže, než je deklarovaný maximální dostřel, což dobu letu dále výrazně zkracuje.

Čelit tomuto systému tak znamená, že obránci musí mít drahý a složitý protiraketový systém (systém včasného varování, systémy sledování a přenosu dat, vlastní antirakety), který musí být neustále ve střehu. A to je všechno velmi drahé.

Například ani Turecko s velkými a dobře vyzbrojenými vojenskými silami nemá v současnosti žádný vlastní výkonný protiraketový systém a musí se v této schopnosti spoléhat na pomoc dalších členů NATO, kteří na území Turecka pravidelně rozmisťují svoje baterie střel Patriot nebo Aster SAMP/T.

Iskander-M versus Turecko

V souvislosti s Tureckem, jež se jako „lokální“ velmoc dostává už po staletí do menších nebo větších střetů zájmů s Ruskem, asi není bez zajímavosti, že podle některých zpráv ruská armáda už v roce 2013 rozmístila svůj systém Iskander-M v Arménii.

Ale z Arménie tyto střely pokrývají pouze východní třetinu Turecka (včetně leteckých základen Diyarbakir a Batman s letouny F-16, UAV, bitevními a transportními vrtulníky), ale hlavní základny ve středním a jižním Turecku jsou mimo jejich dosah. Proto je možnost umístění raket systému Iskander na syrském území pro Rusko zajímavá i z dlouhodobého hlediska.

V roce 2016 ozbrojené síly Arménie ukázaly světu své vlastní exportní systémy Iskander-E. Chudá Arménie je první zahraniční uživatel expertní verze Iskander-E se střelami 9М723-E.

Adresátem v tomto případě ovšem není Turecko, ale bohatý ropný Ázerbájdžán, který chce zpět území Náhorního Karabachu. Mimochodem, obě znepřátelené strany vlastní i starší systémy Točka a Arménie i starší systémy Scud, které rády ukazují druhé straně na vojenských přehlídkách.

A Iskander-M versus zbytek území Turecka? Většina severní části Turecka, včetně hlavního města Ankary a leteckých základen Ankara/Etimesgut, Ankara/Mürted a Merzifon je pro změnu zase v doletu střel Iskander-M ze sestavy 1. raketové brigády z Krasnodaru, která je může rychle rozmístit kdekoliv na ruském černomořském pobřeží (od Soči na východě až po Krym).

Rozmístění poměrně velkých ruských vojenských sil v Arménii je asi mimo rozlišovací schopnost běžného Středoevropana, ale pro Rusko je Arménie klíčové území na jih od Kavkazu, které mu umožňuje být v „přímém“ pozemním kontaktu s územím Turecka a Iránu a současně vzít do kleští území Gruzie a Ázerbájdžánu. Zajisté k „převeliké radosti“ všech těchto států.

Pouhých 10 km od turecko-arménských hranic jsou rozmístěny ruské pozemní síly v podobě „divize“ na snížených počtech, kterou tvoří dvě mechanizované brigády s příslušným hlavňovým a raketovým dělostřelectvem a podpůrnými jednotkami.

Oblohu nad nimi střeží protivzdušná obrana přesycená bateriemi systému S-300 a dvěma letkami MiGů-29. Ruský kontingent v Arménii dále tvoří několik tisíc příslušníků pohraničních vojsk, které zabezpečují ostrahu hranic s Tureckem a Iránem.

Americké balistické střely krátkého doletu

Ruský Iskander-M je nepochybně velmi výkonný zbraňový systém. Zejména jeho varianta s jadernou hlavicí nemá v současnosti ve světě přímý ekvivalent. Ale jsou konvenční varianty Iskanderu-M opravdu bez konkurence?

Možnosti systému a záměry jeho rozmístění ze strany Ruska jsou častým mediálním tématem, zejména v Evropě, včetně ČR. Může tak snadno vzniknout dojem, že Rusko je v oblasti balistických střel krátkého doletu tím nejsilnějším světovým hráčem.

V oblasti střel s jadernou hlavicí pravděpodobně ano. Ale v oblasti čistě konveční výzbroje tento titul zřejmě náleží USA, které mají nejbohatší ozbrojené sily a současně obrovský vývojový a výrobní potenciál. Navíc různé složky amerických ozbrojených sil (US ARMY a USMC) mají v současnosti nejen největší zkušenosti s bojovým nasazením těchto střel (v posledních 25 letech), ale hlavně pravděpodobně i největší konvenční arzenál technologicky velmi vyspělých balistických střel krátkého doletu.

Základní platforma pro současné americké balistické střely je systém Multiple Launch Rocket System (MLRS). Je to asi nejuniverzálnější raketometná platforma na světě.

Tento systém byl sice zaveden do výzbroje v 80. letech, ale díky jeho nadčasovému řešení a neustálému vylepšování v posledních třech dekádách, je tento systém základní americkou platformou pro přesné raketové údery (tzv. „Precision Strike“).

Množství a bojové nasazení

Americká armáda (US ARMY) a námořní pěchota (USMC) dnes provozuje okolo 220 modernizovaných pásových raketometů M270A1 MLRS (další stovky nemodernizovaných M270 jsou v rezervě) a 420 lehčích kolových systémů M142 HIMARS (High-Mobility Artillery Rocket System).

Pro srovnání: Rusko po plánovaném přezbrojení jedenácti raketových brigád do konce roku 2017 bude mít okolo 130 odpalovacích vozidel systému Iskander-M. Po přezbrojení 11 raketových brigád (každá brigáda získá 12 odpalovacích vozidel a 12 muničních vozidel) a jednoho výcvikového oddílu ruské armády, bude ve vozidlech uloženo okolo 550 střel řady 9M723/9M723-1.

Při optimistických 100% rezervách ve skladech Rusko získá odhadem okolo 1 100 balistických střel systému Iskander-M. Médii však probleskují aktuální zprávy o záměrech Ruské federace do konce roku 2020 zformovat až 17 raketových brigád se systémem Iskander-M.

Naproti tomu americké ministerstvo obrany už zakoupilo téměř tři tisíce balistických střel řady M39/M47/M58 ATACMS (dostřel 70 - 300 km, 2 ks v MLRS, 1 ks v HIMARS, systémy střel jsou někdy označované jako MGM-140 a MGM-164). Z nich okolo 480 už bylo použito ve válkách v Iráku a Afghánistánu.

Dále Pentagon zakoupil okolo 21 tisíc menších řízených střel řady M30/31 GMLRS (dostřel 15-70+ km, 12 ks v MLRS, 6 ks v HIMARS). Z nich bylo vystříleno okolo 2 300 ks (většina v bojích v Iráku a Afghánistánu).

V současnosti běží program, kdy nejstarší střely řady M39 ATACMS z 90. let po skončení skladovací životnosti repasují a modernizují na poslední variantu M57.

Hmotnosti

Zatímco ruské systémy jsou tradičně velké a těžké, tak jejich americké ekvivalenty jsou o poznání lehčí a menší. To proto, že sázejí na přesnost a ještě pokročilejší technologie.

To jim umožňuje snížit hmotnost jak bojové nálože, tak i celkovou hmotnost střely a vozidla - raketometu. Výsledkem je lepší taktická a strategická mobilita a mimo jiné i lepší faktor nenápadnosti (hlavně kolový M142 HIMARS).

Plně bojově naložené odpalovací vozidlo 9P78-1 se dvěma střelami systému Iskander-M má hmotnost okolo 43 tun a je přepravitelné pouze vlakem nebo na palubě transportního letounu An-124.

Pásový M270A1 MLRS má bojovou hmotnost se dvěma střelami ATACMS okolo 26 tun a je přepravitelný ve skupinách velkými letouny C-17 a C-5. Kolový M142 má hmotnost s jednou střelou okolo 16 tun a jedno vozidlo lze přepravit taktickými transportními letouny C-130. Oba americké raketomety jsou navíc pancéřovány proti výbuchu improvizovaných náloží (IED), střepinám dělostřeleckých granátů a střelbě z ručních zbraní.

Obrovský rozdíl je i v hmotnosti vlastních řízených střel. Starší ruská střela 9M723/9M723-E (dostřel 280 km) má startovní hmotnost 3 800 kg, novější střely 9M723-1 (dostřel 400 až 480 km) údajně 4 615 kg. Maximální hmotnost bojové hlavice se uvádí až 1 000 kg (9M723) nebo až 800 kg (9M723-1), ale dosud známé konvenční hlavice mají hmotnost jen okolo 480 kg.

Americké střely ATACMS mají startovní hmotnost pouze 1 670 kg a poslední model M57 ATACMS T2K (dostřel 270 km) s jednotnou bojovou hlavicí má hmotnost vlastní bojové hlavice okolo 220 kg. Menší řízené střely M31 GMLRS (dostřel 70+ km) mají startovní hmotnost jen okolo 300 kg a hmotnost bojové hlavice je jen 90 kg.

Přebíjení

Klíčem k nadčasovosti raketometů MLRS/HIMARS jsou různé odpalovací/skladovací moduly (M270 dva moduly, M142 jeden modul), ve kterých jsou vlastní střely skladovány, přepravovány, nabíjeny a nakonec odpalovány.

Raketomety M270A1 MLRS a M142 HIMARS jsou vybaveny integrovaným mechanizovaným přebíjecím zařízením (jeřábem). To dvoučlenné obsluze umožňuje s minimálním úsilím rychle přebít raketomet. Stačí, když logistický nákladní automobil složí na zem další nabitý modul. To pochopitelně obrovsky zjednodušuje nejen polní logistiku, ale i náklady na pořízení a provozování celého systému.

Rakety Iskander na mobilním odpalovacím zařízení během vojenské přehlídky v...

Iskander, muniční vozidlo

Ruský systém Iskander-M (ale i jiné ruské raketové systémy) používá specializované muniční vozidlo. Posádky obou vozidel pak musí spolupracovat při poměrně zdlouhavém a choulostivém jeřábovém překládání a usazování volně uložených střel bez jakéhokoliv ochranného kontejneru.

Cena

Americké střely jsou menší, lehčí a používají méně složitých systémů. Navíc se vyrábějí ve skutečně velkých sériích. To všechno má příznivý dopad na jejich cenu.

Podle jednoho z ruských neoficiálních zdrojů stála v roce 2009 jedna řízená střela Iskanderu-M ve verzi 9М723K5 okolo 123 milionů rublů. To by odpovídalo tehdejším 3,5 - 4 milionům dolarů (směnný kurz v roce 2009 byl hodně pohyblivý).

Řízená střela M57 ATACMS (FY2010) stojí zhruba milon dolarů (unit system cost; vlastní střela 0,7 milionu dolarů) při výrobní dávce cca 80 ks za rok. Menší a levnější řízené střely M31 GMLRS stojí (FY2017) zhruba 140 tisíc dolarů (unit system cost; vlastní střela 123 tisíc dolarů) při výrobní dávce cca 1 800 ks za rok.

Přesnost

Americké řízené střely s kombinovaným INS/GPS naváděním typu M57 ATACMS T2K mají přesnost lepší než 9 m CEP (Circular Error Probable; střední kruhová odchylka v cíli) a menší M31 GMLRS pak lepší než 5 m CEP.

Nepotřebují tedy drahou naváděcí hlavici. Pro případ rušení nebo falšování GPS signálu jsou vybaveny obtížně zarušitelným GPS přijímačem, který dokáže rozpoznat a ignorovat rušící nebo falešné signály.

Bojové hlavice

US ARMY po skončení studené války zcela rezignovala na balistické střely s jadernými hlavicemi a plně se soustředila na rozvoj konvenční munice.

Ostatně nejstarší verze střel M39 ATACMS, vyvíjené během 80. let, byly už od počátku koncipovány jako konvenční zbraně pro přehrazování pozemního bojiště (útoky na koncentrace mechanizovaných sil, postavení PVO, hlavňového a raketového dělostřelectva hluboko za frontou). K tomuto účelu byla bojová hlavice střely, která tehdy byla naváděná jen inerciální navigací, naplněná obrovským množstvím (950 ks) konvenční submunice M74 s duálním účinkem jak proti živé síle, tak proti obrněným vozidlům.

Instalace kombinovaného naváděcího systému INS/GPS v 90. letech umožnila zmenšit bojové hlavice a tak zvýšit dostřel střel ATACMS až na 300 km. Miniaturizace dosáhla takového stadia, že bylo dokonce možné zavést malé střely řady M30/M31 GMLRS (dolet 70+ km), které postupně přímo nahrazují původní neřízené rakety řady M26A2 ráže 227 mm (maximální dostřel 32, nebo 45 km podle verze).

V 90. letech byla pod dojmem studené a první Války v zálivu rozpracována řada projektů kontejnerových bojových hlavic s inteligentní protitankovou submunicí. Nicméně většina těchto projektů byla během prvního desetiletí tohoto tisíciletí pozastavena ve prospěch střel s vysokou bodovou přesností, zpravidla s jednotnou bodovou hlavicí.

Spojené státy stejně jako Rusko nejsou signatářem „Smlouvy o zákazu kontejnerové munice s vysokým podílem nevybuchlé submunice“ (Česko ratifikovalo tuto dohodu v roce 2012). Cílem je zabránit zamořování bojiště nevybuchlou submunicí a zamezit následným civilním obětem.

Zatímco Rusko zřejmě uvedenou odzbrojovací iniciativu asi v podstatě ignoruje, tak USA výrazně omezili používání tohoto typu munice. Navíc nově vyvíjené bojové hlavice už jsou navrhovány podle nových kritérií - Spojené státy mají svůj interní standard, který požaduje, aby nevybuchlé submunice nebylo více než 1 %.

Systémy MLRS/HIMARS amerických pozemních sil naposledy vystřelily v boji staré typy kontejnerových hlavic v roce 2003 ve válce proti regulérní irácké armádě. Při dalších bojích s povstalci v Iráku a Afghánistánu nebyla tato munice už autorizována k použití na těchto válčištích. Naopak byla a je stále autorizována pro použití na Korejském poloostrově. Status pro Evropu není znám.

Na rok 2018 je naplánováno vyřazení této munice z výzbroje US ARMY/USMC. Z arsenálu systému MLRS/GMLRS budou vyřazeny neřízené rakety řady M26A2 bez náhrady. Řízené střely M30 GMLRS nahradí model M30A1 GMLRS-AW s hlavicí nové generace.

Nejstarší řada balistických řízených střel M39/M39A1 ATACMS bude repasována a přestavěna na modernější model M57. Vyřazením neřízených raket řady M26 tak raketomety M270A1 MLRS a M142 HIMARS ve výzbroji US ARMY/USMC zcela přejdou na přesné řízené střely.

Projekt kontejnerové bojové hlavice pro střely M30 GMLRS je dobrým ilustrativním příkladem, kam se USA orientují při zdokonalování systému MLRS/HIMARS. Nová střela označovaná jako M30A1 GMLRS-AW je moderní high-tech obdobou šrapnelové munice. Jednotná bojová hlavice o hmotnosti okolo 220 kg je ve výšce okolo 10 m odpálena bezkontaktním přibližovacím zapalovačem. Hlavice střely M30A1 je doslova napěchována 160 tisíci (!) wolframových penetrátorů (šrapnely), které obalují výbušné jádro.

Tato moderní hlavice je určena k útokům na plošné cíle nebo cíle, jejichž poloha není zcela přesně známá. Primární cíle jsou tedy postavení raketového a hlavňového dělostřelectva, stanoviště PVO nebo koncentrace vojsk. Penetrátory mají dostatek průbojnosti, aby si poradily i s lehce pancéřovanými vozidly, jako jsou ruská bojová vozidla řady BVP.

Nové střely Long Range Prescision Fires (LRPF)

Americké ozbrojené síly si po skončení studené války mohly dovolit luxus téměř celého čtvrtstoletí relativního klidu a těšit se z vojenského náskoku před dalšími velmocemi. Toto období je u konce a současně se objevují hned dva vyzyvatelé: „tradičně“ Rusko a s Američany ekonomicky mnohem rovnocennější Čína.

Masivní zavádění moderních dalekonosných vícehlavňových raketometů s řízenými střelami, zavádění všemožných balistických střel, systémů PVO velkého dosahu a dalších ofenzivních systémů ze strany Číny a Ruska, vedly US ARMY k požadavku na ještě výkonnější balistické střely pro systém MLRS/HIMARS jako náhradu za střely ATACMS.

Připravované střely jsou zatím označovány jako Long Range Prescision Fires (LRPF). Měly by mít dostřel těsně pod hranici limitů smlouvy INF (odhad do 480 km, oficiálně je to označované jako 300+ km).

Střely budou menší než stávající střely ATACMS, aby bylo možné do každého raketometu M270A1 MLRS nabít dva moduly s celkem čtyřmi střelami a do raketometů M142 HIMARS pak jeden modul se dvěma střelami. Startovní hmotnost střely tedy bude odhadem v rozsahu 800 - 1 000 kg.

První varianta označovaná jako „Increment 1“ bude mít lehkou bojovou hlavici shodnou, nebo odvozenou od nové „super-šrapnelové“ hlavice pro řízené střely M30A1 GMLRS-AW. Hlavním úkolem střel „Increment 1“ budou podle prezentací US ARMY časově kritické útoky na postavení PVO, raketového dělostřelectva a balistických řízených střel, nebo shromaždiště vojsk. Bombastické mediální titulky proto někdy hovoří o těchto střelách jako o „zabijáku Iskanderů a SAMů (PVO systémů S-300/400)“.

Podle současných plánů se tyto střely dostanou k jednotkám až v polovině další dekády. I když posun je samozřejmě možný na obě strany časové stupnice. Střela má být postavená na stávajících technologiích, převzatých z již existujících střel, neočekává se tak výrazný technický problém.

V obecných plánech je naznačena i střela označovaná jako „Increment 2“. Ta pravděpodobně bude vybavena systémem autonomního a/nebo datalinkového navedení pro velmi přesné bodové údery, včetně pohyblivých cílů. US ARMY se nijak netají tím, že chce získat schopnost útočit na hladinové lodě na velké vzdálenosti (do limitů smlouvy INF). Vhodně rozmístěné pobřežní baterie velmi mobilních raketometů M142 HIMARS dokážou zásadně omezit volnost pohybu čínského námořnictva v Jihočínském moři.

Přesné hlavňové dělostřelectvo

Americké raketové dělostřelectvo kompletně přechází jen na přesné střely. Obdobný trend důrazu na přesnost a na přesnost palby i na velké vzdálenosti je hlavní prioritou i pro americké hlavňové dělostřelectvo.

Houfnice ráže 155 mm - tažené M777A2 a samohybné M109A6/A7 Paladin/Paladin PIM), které jsou vybaveny moderními digitálními systémy řízení palby, jsou schopné střílet naváděné granáty s dosud nevídanou přesností.

Americké 155mm houfnice s délkou hlavně jen 39 ráží dokážou s pomocí různých standardních dělostřeleckých granátů (obyčejné M107, M795 nebo M549A1 s pomocným raketovým motorem) střílet na vzdálenosti 5 km až 30 km. Granáty lze osadit hlavovým naváděcím kitem (s funkcí chytrého zapalovače) M1156 Precision Guidance Kit (PGK), který zabezpečí přesnost dopadu s přesností lepší než 30 m CEP v celém rozsahu dálek.

Pro srovnání: bez kitu PGK má dělostřelecký granát M549A1 na vzdálenost 30 km přesnost 295 m CEP a dělostřelecký granát M795 má na vzdálenost 22,5 km přesnost 139 m. Jeden kit PGP dnes stojí při velkosériové mnohatisícové výrobě zhruba 9 tisíc dolarů.

Ještě lepší přesnost a vyšší dolet mají speciální naváděné dělostřelecké granáty M982 Excalibur s dostřelem 8 km až 40 km a přesností lepší než 4 m CEP. Cena granátu ze současné velkosériové mnohatisícové produkce je okolo 69 tisíc dolarů.

Konec seriálu, první díl zde, druhý díl zde.

Článek vznikl pro web Armádní noviny a byl redakčně upraven. Původní text najdete zde.

Autor článku, vystupující pod přezdívkou Starlight, nechtěl uvést pravé jméno. Redakce jméno zná. Starlight působí v českém obranném průmyslu a je také aktivní v diskuzích Armádních novin.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

F-86E Sabre
OBRAZEM: Šavle v aleji MiGů. Americká legenda proslavená nad Koreou

Legendární americká stíhačka North American F-86 Sabre poprvé vzlétla před 70 lety. Proslavila se během korejské války, kde byla jediným americkým strojem,...  celý článek

Chuck Yeager a experimentální raketový letoun Bell X-1 pojmenovaný Glamorous...
Zlámal si žebra, skočil si k veterináři a pak překročil rychlost zvuku

Úterý 14. října 1947 je spojené s přelomovou událostí v historii letectví. Tehdy byla poprvé překročena rychlost zvuku během vodorovného a plně řízeného letu....  celý článek

Slavnostní předání bitevního letounu Suchoj Su-25K po generální opravě do...
Pozemní obsluze Su-25 pomáhala "puntíková metoda". Návrat hrábí do Kbel

Legendární bitevník Suchoj Su-25, zvaný hrábě, byl po náročné rekonstrukci slavnostně předán do sbírek Leteckého muzea v Praze Kbelích. Stroj dostal kabát, v...  celý článek

Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?
Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?

Tyhle maminky na eMimino.cz jsou na tom stejně.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.