Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Začátky vesmírné špionáže: Úspěch vymazal stovky ruských raket

aktualizováno  7:13
(III. část) Americký špionážní program Corona přinesl informace, které do značné míry uklidnily americký strach z ruské raketové převahy. Jeho úspěch tedy bohatě vyvážil předcházející roky neúspěchů.

(předchozí části: I. díl , II. díl) V únoru 1960 vydala CIA zničující tajnou zprávu NIE: do poloviny příštího roku bude mít Sovětský svaz k dispozici 1 400 až 2 000 mezikontinentálních raket. Analytici výzvědné služby však opět nevycházeli z žádných dokumentů, ani z údajů špionážních letadel, nýbrž pouze ze svých odhadů sovětské výzkumné a výrobní kapacity. Teď by to měly ověřit výzvědné družice.

USA zpočátku zachraňovali zajatci

První díl ukázky popisuje začátky celého programu, který se rodil jen obtížně.

Své tajné družice bude Pentagon vypouštět z letecké základny Vandenberg, jak se od října 1958 nazývala Cookova základna u městečka Lompoc, která leží na západním pobřeží severně od Los Angeles. V poslední době tam vojáci vybudovali startovací komplexy pro mezikontinentální rakety i dvě rampy pro špionážní družice. Tato tělesa mohou dobře přehlédnout území Sovětského svazu a jeho východoevropských spojenců, jestliže se dostanou na dráhy blízké severnímu pólu. Vandenberg však leží poblíž železniční trati, a proto musí rakety startovat v okamžicích, kdy okolo nejede žádný vlak – co kdyby v něm seděl ruský špion?

Většina lidí, kteří na kosmodromu připravovali raketu Thor-Agena s družicí Discoverer ke startu, skutečný cíl projektu neznala. Oficiálně měla na palubě tohoto tělesa létat menší pokusná zvířata, především myši, než se do kosmu vypraví první lidé. Odborníci však nadřízené varovali: „To není vhodné místo pro myši či pro jiná zvířata. Nevejde se tam klimatizační systém.“ Důstojníci pro ně museli najít nějakou jinou přijatelnou výmluvu.

Zasvěcenci prověření k tajné činnosti vyvolávali před ostatními pracovníky dojem civilního projektu. Instalaci kamer do hlavice vysvětlovali částečnou změnou programu – děláme i astronomické výzkumy. „A pak tady byly stovky lidí, účastníků projektu, kteří vůbec nevěděli, že dáváme na palubu kamery,“ přiznal Frank Buzard, jeden z vedoucích Corony. „Až do roku 1963 znali plnou pravdu o těchto družicích ve firmě Lockheed pouze čtyři lidé,“ napsal později Chris Kruschke, inženýr, který zajišťoval spojení továrny s Vandenbergem.

Máme nechat tenhle projekt v tajnosti, anebo ho aspoň zčásti odtajnit? Velení vojenského letectva se rozhodlo pro falešnou hru. Agentura ARPA uspořádala 3. prosince 1958 ve Washingtonu tiskovou konferenci, na které halasně oznámila: Družice Discoverer jsou určeny k biologickým výzkumům a ke studiu techniky návratu z oběžné dráhy. První starty budou technologické, musíme vyzkoušet motory a systémy řízení. Později začneme vysílat pokusná zvířata, která chceme vracet na Zemi. Na těchto otázkách spolupracujeme s nedávno vytvořeným Národním úřadem pro letectví a vesmír NASA, který chystá vypouštění lidí.

Otázky novinářů se však k podstatě projektu nebezpečně přiblížily. Hned na začátku museli vojáci vyvrátit možnost, že pod hlavičkou Discoverer se skrývají špionážní družice. I dotaz na polární dráhu byl nepříjemný. „Polární dráha je jediná, kterou můžeme současnou technikou z Vandenbergu dosáhnout,“ tvrdili vojenští experti. „Vypuštění na východ není možné z bezpečnostních důvodů. Vypuštění západním směrem by znamenalo nepřijatelné snížení rychlosti.“

Mezi novináři stále kolovaly pověsti o tajném programu výzvědných družic. Už začátkem roku otiskl New York Times na první straně článek o tomto úsilí letectva, který vycházel z tajné zprávy pro kongresmana Lyndona Johnsona.

Vojenský reportér John W. Finney tiskovou konferenci ARPA trochu zpochybnil. Když o ní v New York Times referoval, podotkl, že Pentagon „usiluje o získání základních informací, které by mu umožnily stavět praktické družice určené ke zpravodajství, včasnému varování, navigaci, spojení a meteorologii, rovněž tak o kabiny vracející se z vesmíru“. Stejný dojem měl i odborný týdeník Aviation Week. Nicméně tajemství družic Discoverer američtí novináři neodhalili.

Příliš mnoho neúspěchů

Špionážní družice se rodily ve velkých bolestech. Třebaže jejich tvůrci obtíže čekali, protože jsou při vývoji nové techniky běžné, množství překážek je přece jenom zaskočilo. Nejdřív 21. ledna 1959 několik vteřin před startem vybuchla na rampě raketa Thor-Agena. Bissell musel tuhle smutnou zprávu oznámit Eisenhowerovi.

Discoverer 1 sice 28. února odstartoval, ale po 8 minutách s ním ztratilo řídící středisko spojení, těleso se dostalo na špatnou dráhu a ztratilo se, patrně spadlo někde v Antarktidě okolo jižního pólu. Pravda, ještě dva dny v březnu zachycovaly pozemní stanice signály, které mohly téhle družici patřit, ale jejich původ je záhadou.

Discoverer 2 se dostal do vesmíru 13. dubna, jeho návratová schránka se však chybou programu uvolnila o půl oběhu dřív a dopadla někde v okolí Špicberků, severně od Norska, místo do Pacifiku u Havaje. CIA se obávala, že ji mohli vylovit Sověti. Pentagon vyslal do Norska podplukovníka Charlese „Moose“ Mathisona, zástupce velitele 6594. zkušebního křídla, aby po ztraceném pouzdru pátral. Tento útvar letectva dostal na starost řízení a kontrolu vojenských družic. Mathisonovi pomáhali norští vojáci, ale nic nenašli. Syn tehdejšího sovětského vůdce Nikity Chruščov a raketový inženýr Sergej v roce 1995 tvrdil, že těleso spadlo na jejich území. Někdy v zimě 1960–1961 ho prý našel poblíž města Kalinin (dnes Tver) lesní dělník, který aparaturu rozbil sekerou.

Eisenhower ztrácel trpělivost. Tlačil na Dullese, aby projekt Corona začal konečně přinášet informace. Na podzim budou prezidentské volby, ve kterých už nemůže potřetí kandidovat, republikáni zřejmě vyšlou jako svou jedničku dosavadního viceprezidenta Richarda Nixona a znalosti o sovětských raketách by mohly jeho potenciálnímu nástupci napomoci k vítězství. Demokraté v čele s Johnem Kennedym kritizují vládu kvůli „raketové propasti“ – připomínají, že Sověti mají mnohem víc bojových raket než Spojené státy. Tuhle zprávu pustila mezi americké politiky sama CIA a indiskrecí se dostala do tisku.

„Sám Eisenhower věděl, že Sovětský svaz Spojené státy nepředhonil, ale chtěl, aby mu to špionážní snímky potvrdily,“ napsal politolog Dwyane A. Day v roce 1996. „Ovšem on to nikdy veřejně nepřiznal.“ Zatím po těchto zbraních pátrala výzvědná letadla U-2, ale bezvýsledně.

V listopadu 1957, po prvních dvou sovětských družicích, americká výzvědná služba předpokládala, že příští léto Rusové vývoj mezikontinentální rakety dokončí a do konce roku jich vyrobí pro vojáky asi deset. Zároveň vyslovila tuto předpověď: V říjnu 1959 stoupne jejich počet v bojovém postavení na stovku a v prosinci 1960 na 500 kusů. Okolo roku 1962 už může Ameriku ohrožovat 1 500 těchto střel, zatímco USA jich mohou postavit 130.

Tenhle vývoj mimoděk potvrdil jeden sovětský diplomat v prosinci 1958 v Ženevě, když prohodil, že sériová výroba mezikontinentálních raket právě začala. Mohla to však být cílená dezinformace. Na sjezdu komunistů v Moskvě 27. ledna 1959 to korunoval Chruščov, když se vychloubal, že SSSR získal strategickou převahu nad USA.

Potřebujeme nové technické prostředky špionáže! Americký prezident proto pozval na 10. února 1959 do Bílého domu Killiana, Landa a Purcella, aby se o tom s nimi poradil. Purcell navrhl nový druh balonu, který by detektoval zvuky sovětských raketových pokusů. Land ubezpečil Eisenhowera, že Corona začne přinášet důležité informace, přičemž na snímcích budou zřetelné objekty o velikosti 7–17 m. Killian referoval o přípravě nového výzvědného letadla, které radary neobjeví.

Discoverer 3, jehož válec o průměru 1,5 m a délce 8,5 m měl hmotnost 779 kg, se i se čtyřmi myšmi zřítil 3. června 1959 krátce po startu do moře. Ani Discoverer 4 s prvním souborem kamer KH-1 se o tři týdny později nedostal na oběžnou dráhu. Kamera Discovereru 5 kvůli nízké teplotě nefungovala, navíc její návratová schránka zamířila do velké výšky, tedy opačným směrem. Kamera Discovereru 6 přestala pracovat na druhém oběhu a pouzdro se ztratilo během návratu. Od Discovereru 7 se zase toto těleso nedokázalo oddělit. Další družice se dostala na vysokou excentrickou dráhu.

Co způsobovalo tyhle havárie? Zdálo se, že kamery vypovídaly službu, když naexponovaný film přeschl a „začal se lámat jako podzimní listí“, jak ho výstižně charakterizoval jeden z inženýrů Kodaku. Firma musela vyvinout lepší film. Přistání zřejmě komplikovaly motory na tuhé pohonné látky, které se několikrát nesprávně zažehly. Přitom hrály rozhodující úlohu – pouzdro měly těsně před jeho návratem rozrotovat, aby prolétalo ovzduším stabilizovaně. Nakonec tam technici namontovali systém trysek, které vypouštěly plynný dusík, a tím těleso uváděly do rotace.

Pracovníky Vandenbergu havárie stresovaly. Co když Washington tenhle projekt zruší a my přijdeme o zaměstnání? Zda toto nebezpečí opravdu hrozilo, není dodnes jasné, protože všechna jednání v zákulisí nejsou dosud odtajněna – napsal Dwyane Day do měsíčníku Spaceflight. Generál Andrew Goodpaster, šéf štábu pracovníků Bílého domu, však později prohlásil, že Eisenhower chtěl v tomto úsilí pokračovat navzdory všem potížím – považoval to za nezbytné pro národní bezpečnost. Avšak někteří jiní politici a vládní úředníci žádali koncem listopadu 1959: Zastavte projekt Corona!

Eisenhower však neztrácel naději a Bissella uklidňoval: „Nedělejte si starosti. Pokračujte! Ty družice jsou strašně důležité a my je potřebujeme.“ Způsob myšlení svého šéfa vysvětloval Goodpaster: „To je přece člověk, který navzdory špatnému počasí rozhodl, že invazi do Evropy zahájí.“ Narážel tím na jeho rozhodnutí z června 1944, kdy nad kanálem La Manche zuřila příšerná bouře a generál Eisenhower se jako velitel invazních vojsk spolehl na předpověď meteorologů, kteří tvrdili, že v okamžiku vylodění se obloha nad francouzskou Normandií vyčasí.

Bílý dům uvolňoval nové peníze na Coronu. Technici všechny součástky i jejich systémy před vypuštěním znovu a znovu testovali. Smůla však pokračovala i v první polovině roku 1960 – havarovaly rakety, mizela návratová pouzdra. Raketa Thor nesoucí Discovery 10 dokonce ohrozila města na severovýchodě. Hned po vypuštění se vymkla kontrole, takže řídící důstojník ji musel okamžitě zničit.

Sám Plummer byl stále přesvědčen, že zpravodajské družice se podaří vypiplat a úspěšně provozovat. Obavy ho přepadly až po ztrátě Discovereru 11, který se dostal na dráhu 15. dubna. Jeho kamery fungovaly ve vakuu výtečně, ale pouzdro s filmy se kvůli neplánovanému zapnutí brzdicích motorů ztratilo v kosmu. Další nepoletí, dokud nevypátráme, jaká chyba se stala! Pod Discovererem 12, který vypustili 29. června, zase vybuchla při startu Agena.

Proti vypouštění špionážních družic protestovali Sověti, byť jenom novinovým článkem. Grigorij Žukov vyjmenoval na podzim 1960 v časopisu International Affairs tři typy amerických družic, které byly ve vývoji, a označil je za „ilegální“. Důvod? „Americké plány na kosmickou špionáž nejsou slučitelné s obecně přijatými principy a pravidly mezinárodního práva.“ A pak dodal, že Sovětský svaz „udělá všechno, aby paralyzoval americkou špionáž jak ze vzduchu, tak z vesmíru“.

Ovšem podle jakých pravidel budou létat sovětské špionážní družice? To zapomněl autor vysvětlit. Tenhle článek patřil do kategorie propagandistických výkřiků určených pro domácí publikum, které Kreml tímto způsobem licoměrně podněcoval proti Západu.

Návrat bez poškození

Sověti chystají čtyři typy vojenských družic – tvrdila zpráva NIE číslo 11-5-60 ze 3. května 1960. Při jejím sestavování vycházeli analytici CIA z obecných technických možností, jaké jim nastínili vojenští odborníci.

Které družice by to měly být? Předně špionážní včetně meteorologických a mapovacích. Za druhé navigační, geodetické a spojovací. Za třetí včasné výstrahy před nepřátelským útokem. A konečně odposlouchávací.

První výprava amerických špionážních družic skončila 11. srpna 1960 po 24 hodinách úspěšně. Discoverer 13, který kroužil ve výšce 258–683 km, dostal při 17. obletu Země nad severním pólem od pozemní stanice Kodiak v Aljašském zálivu příkaz, aby se oddělilo pouzdro a zahájilo sestup.

Návrat probíhal předpisově. Ve výšce 107 km se plášť schránky rozžhavil na 2 204 stupňů. Přesto mířila do plánované oblasti v Pacifiku o rozloze 100 krát 320 km se středem asi 500 km severozápadně od Havaje. Ve výšce 15 240 m automaticky odhodila tepelný štít a roztáhl se nad ní bílo-oranžový výtažný padák. A potom se rozevřel hlavní jasně žlutý padák.

Záchranná letadla se sítěmi, do kterých se mělo zachytit pouzdro, odstartovala, ale oblast zavalovala hustá mračna, takže piloti jeho padák nemohli spatřit. Naštěstí návrat sledovaly všechny radary a operátoři přesně určili místo dopadu. I s tím se počítalo – těleso vysílalo jasné záblesky. Helikoptéry tam shodily potápěče, kteří 150 kg těžký doutník zajistili a připevnili na lano vrtulníku. Major R. J. Ford, který této operaci velel, hlásil do Washingtonu: „Schránka se vrátila nepoškozena.“

Poprvé v historii se podařil návrat tělesa vyrobeného lidskou rukou z vesmíru – 611 km severozápadně od Honolulu. V kontejneru nebyly kamery, pouze přístroje zaznamenávající průběh sestupu a americká vlajka. O deset dnů později demonstrovali také Sověti, že vyřešili problém návratu – přistála v pořadí pátá kosmická loď v automatickém režimu, se psy Bělkou a Střelkou na palubě.

Inženýři v čele s Jimem Plummerem se vrátili z řídícího střediska letectva u 6594. zkušebního křídla poblíž Sunnyvalu do svých přísně tajných dílen v East Palo Alto plni nadšení. Večer odjeli do blízkého hotelu, aby oslavili úspěch. Když vypili několik skleniček, rozjařeně se vrhli na svého šéfa a v šatech ho hodili do bazénu.

Druhý den přivezli na letiště v Sunnyvale schránku z družice. Za její vylovení a nyní i dopravu odpovídal podplukovník Mathison. Byl náramně hrdý na to, že právě jeho vojákům se podařilo zajistit návrat tohoto prvního tělesa vyrobeného lidskou rukou z vesmíru. Neměl však dostatečně vysoké prověření pro tajnou práci, aby směl znát podstatu projektu Corona, věřil tedy tomu, že má sloužit biologickým výzkumům.

Dobový dokument o satelitech Corona:

Na závodě Lockheed v Sunnyvale se Mathison účastnil slavnostního otevření schránky. Potom ji odvezl do Pentagonu náčelníku štábu letectva generálu Thomasi Whiteovi a generálu Schrieverovi. Ministr obrany Thomas Gates a představitelé letectva ji 15. srpna předvedli v Bílém domě prezidentu Eisenhowerovi. Přitom se tímto úspěchem pochlubili i desítkám reportérů, kteří si pouzdro s vlajkou vyfotografovali.

Tři dny nato odstartoval z Vandenbergu Discoverer 14 o hmotnosti 850 kg – byl to devátý pokus s kamerou na palubě. Družice kroužila jeden den okolo Země po dráze ve výšce 177–803 km se sklonem 79,6 stupně k rovníku. Tento vysoký sklon byl třeba k tomu, aby kamera zachytila i oblasti na dalekém sovětském severu do zeměpisné šířky 79,6 stupně. Státy sovětského bloku a Číny obletělo těleso celkem třikrát.

Schránku s filmy, která na sebe upozorňovala rádiovým signálem, zachytilo do vlečné sítě jedno ze šesti letadel Fairchild C-119 patrolujících ve výšce 3 km nad Pacifikem. „Byl jsem tak nervózní, že jsem stěží pilotoval,“ přiznal se kapitán Harold E. Mitchell z Hickamovy letecké základny poblíž Honolulu.

Druhý den otiskl New York Times na první stránce oslavný článek, který připomínal, že tato technika se může používat k získávání špionážních snímků sovětského území. Nicméně o skutečném poslání této družice a návratového pouzdra novináři nevěděli.

Cesta této kořisti probíhala pod přísným dohledem. Odvezli ji do továrny Lockheed v Sunnyvale, kde vyňali film. Ten převezli do laboratoří Kodaku v Rochesteru ve státu New York ke zpracování. Vyvolaný film putoval do CIA.

Na více než 900 metrech filmu zachytily kamery takřka pětinu sovětského území a velkou část východoevropských komunistických států – 1 432 záběrů, každý zabíral pruh široký 17 km a dlouhý 200 km. Na záběrech byla plocha o rozloze 5 659 000 km², což je přibližně o 40 % víc, než pořídily všechny expedice U-2.

Pravda, asi 40 % filmů ukazovalo mraky – zjistil Art Lundahl v interpretačním středisku snímků CIA. Nicméně na ostatních záběrech byl zemský povrch jasný. Analytici dokázali rozeznat objekty o velikosti až 10 m, výjimečně o něco málo menší. Celkem tam spatřili 64 vojenských letišť a 26 stanovišť protiletadlových raket. Jako nejcennější úlovek označili záběry dosud neznámého letiště se strategickými bombardéry na Schmidtově mysu na Dálném východě, pouhých 600 km od města Nome na americké Aljašce. Důležité byly snímky atomové továrny a laboratoří v Saratově.

Jakmile materiál zpracovali, odjeli Bissell a Lundhal s nejzajímavějšími snímky do Bílého domu. „Vzpomínám si, jak byl prezident vděčný,“ napsal Goodpaster ve svých memoárech. „Po tolika haváriích jsme měli úspěch. Uvědomovali jsme si historický význam.“ Podrobnosti byly mnohem větší, než začátkem roku 1958 Lundhal a Killian Eisenhowerovi slibovali. Pravda, z U-2 měli snímky, na kterých viděli objekty o velikosti 60 cm, nicméně tady získávali přehled o obrovském území. Jediná kosmická výprava přinesla víc informací než všech 24 předcházejících letů U-2 nad sovětským územím dohromady.

Zato hned následující Discoverer 15 selhal – pouzdro se nepodařilo zachytit a utonulo v oceánu. A zrovna tak další. Byla to výrobní chyba. Schránka měla zůstat na vodě 12–18 hodin, a teprve potom se měla rozpustit bezpečnostní zátka, vytvořená z normální kuchyňské soli, takže by dovnitř vnikla voda.

Podle Sergeje Chruščova našli rolníci na poli ve Střední Asii i další pouzdro – není však jasné, ze které americké výzvědné družice. Vybrali z něho film, obtočili ho okolo tyčí záchodu před chýší, a tím vytvořili potřebnou intimitu. Kuriózní poslání pro součást špionážního prostředku!

Kořist prvních generací

Vojenské letectvo původně plánovalo, že Corona bude jenom ojedinělým programem. Naproti tomu CIA počítala se špionážními družicemi jako s trvalými pomocníky.

Další generace družic nesla kvalitnější fotografickou aparaturu KH-2 – na cívku se vešlo takřka 5,5 km filmu, což představovalo 7 246 snímků. První start v říjnu 1960 se nezdařil, zato třetí družice ze 7. prosince vyslala kořist. Pořídila první snímky nové raketové základny v blízkosti Plesecka u Archangelska na severu evropského Ruska. Splnila tedy úkol, který nezvládl Powers. A navíc poslala první záběry atomové střelnice Lob Nor v Číně.

V červnu 1961 spadlo pouzdro z Discovereru 25 do moře a zničila se část filmu. Přesto zjistili analytici z jeho zbývajících záběrů, že v Plesecku se mají zkoušet mezikontinentální rakety, které Vojenská zpravodajská agentura (Defense Intelligence Agency – DIA) označovala jako SS-6 a v kódu NATO je uváděli jako Sapwood (Mladé dřevo) – její domácí název R-7 na Západě neznali. Tyto střely by mohly nést jadernou nálož. U Discovereru 26 se zase předčasně na 22. oběhu porouchala jedna kamera, zatímco další čtyři aparatury se vůbec nezapnuly.

Z deseti těles KH-2 vypuštěných do srpna 1961, každého o váze 1 146 kg, fungovaly tři, které dodaly takřka 18 000 záběrů. Ostatní selhaly – ale to nebylo na počátku kosmonautické epochy nic výjimečného.

Američtí analytici si brzy uvědomili, že potřebují objekty na snímcích ověřovat podle známých věcí na sovětském území. Zpravodajci CIA na ambasádě v Moskvě proto dostali podivný rozkaz: „Pošlete nám přesnou mapu bílých čar pro auta na parkovišti na nádvoří. A nezakrývejte je svými vozy!“ Tyto čáry tedy sloužily ve Washingtonu ke kalibraci kosmických kamer.

Mezitím Discoverer 19 testoval přístroje pro zjišťování různých druhů přírodního a umělého záření – to byla příprava pro družice Midas. Discoverer 21 v únoru 1961 rovněž zkoumal radiační aparatury, navíc poprvé vyzkoušel manévrování ve vesmíru. Discoverer 54 vypustili v říjnu 1962 k tomu, aby sledoval umělou radiaci vyvolanou v červenci atomovým výbuchem vysoko nad Zemí náloží vynesenou raketou Thor.

Úspěch zaznamenalo v srpnu 1961 první těleso třetí generace vybavené KH-3 Discoverer 29. Avšak z 9 startů se jich povedlo jenom 6, navíc některé jejich záběry nebyly příliš kvalitní. Poškodila je takzvaná radiační mlha ze statické elektřiny na povrchu družice, jindy byl film příliš zrnitý a podobně. Přesto když Lundahlovi analytici zpracovali výsledky 9 918 snímků z pěti víceméně úspěšných družic dohromady, mohli v září 1961 potvrdit neobyčejně optimistickou zprávu. Zdá se, že Sověti mají pouze 25 raket připravených k odpálení. Zato amerických raket typu Atlas čekalo na povel k bojovému startu 28. A v příštích třech letech toto číslo specialisté po průzkumu dalších snímků, které se naučili lépe číst, ještě zpřesnili – těch ramp je pouze šest, z toho čtyři v Plesecku, jedna hotová a jedna ve výstavbě na Ťuratamu.

Tyto závěry nastínil – aniž prozradil svůj pramen – ministr obrany Robert McNamara už 5. února 1961: Neexistují důkazy, že by Sověti měli v bojovém postavení velký počet mezikontinentálních raket. V srpnu řekl sám nový prezident Kennedy, rovněž bez odvolání na zdroj: „Nové odhady ukazují, že současná síla sovětských mezikontinentálních raket je na úrovni 10–25 nosičů, které by mohly být vypuštěny proti Spojeným státům, a že tato síla se nebude v nejbližších měsících nějak výrazně zvětšovat.“ Na základě toho CIA předpokládala, že v polovině roku 1963 mohou mít Sověti pouze 75–125 raket s jadernými hlavicemi. USA měly na svých strategických bombardérech, raketách a ve skladech na 7 000 hlavic.

Žádná raketová propast v neprospěch USA neexistuje – byl to falešný mýtus, který Kreml záměrně pěstoval. John Kennedy mohl nyní jednat s Nikitou Chruščovem mnohem rozhodněji než dřív.

Jak je možné, že se analytici CIA zmýlili, když mluvili o „raketové propasti“? Wheelon to vysvětlil bez okolků: Byli v zajetí „nejistoty a nesouladu“. „V tomto klimatu jestřábi argumentovali, že sovětská hrozba je ohromná, zatímco holubice tvrdily, že je bezvýznamná.“

„Corona se stala na celé desetiletí základním článkem amerického výzvědného kosmického programu,“ uvedl Jeffrey Richelson z Národního bezpečnostního archivu (National Security Archive) ve studii ze 14. dubna 1999. „Do června 1964 vyfotografovaly družice projektu Corona všech 25 sovětských základen vybavených mezikontinentálními raketami. Tyto snímky dovolily Spojeným státům, aby si vytvořily katalog všech sovětských protiletadlových a protiraketových baterií, míst s raketami středního doletu, zařízení s nukleárními zbraněmi, ponorkových a leteckých základen – a zrovna tak v Číně, ve východní Evropě.“

Zjištění počtu sovětských raketových základen představovalo největší úspěch amerických kosmických špionů v šedesátých letech. I kdyby neobjevily nic jiného, jejich vývoj by se vyplatil.

Konec 3. a posledního dílu (1. díl najdete zde, 2. díl pak zde).

Text je výňatkem z knihy Kosmičtí špioni Karla Pacnera. Byl vydán se svolením autora a redakčně upraven.

Aktualizace: Do článku jsme doplnili videa.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Na otevírací den ve VTM Lešany je přichystán program s ukázkou dělostřelecké...
V Lešanech bojovala americká armáda. Sledovali jste tankový den

Ve vojenském muzeu v Lešanech proběhl tankový den. Poprvé se představil pancéřovaný vůz Toyota a k vidění byla i bojová ukázka při které se utkala americká...  celý článek

F-117A
První „neviditelný“ bombardér F-117 definitivně končí

Americké letectvo se rozhodlo definitivně vyřadit "neviditelné" bombardéry Lockheed F-117 Nighthawk, které jsou od roku 2008 zakonzervovány na základně...  celý článek

Přistání vojenských vrtulníků na Letné 22.9.2017.
Poprvé v historii vojenské vrtulníky přeletěly Prahu a přistály na Letné

Pražané mohli v pátek poprvé v historii vidět přistání formace armádních vrtulníků na Letné. Přijďte se podívat na Den s armádou.  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.