Sladkovodní jezero Vostok pod stejnojmennou polární základnou leží asi 1 300 kilometrů od Jižního pólu a téměř čtyři kilometry pod ledovcem. Je největším jezerem pod antarktickým ledem. Na délku má 250 kilometrů a v nejširším místě měří 60 kilometrů, hluboké je až 800 metrů. Na vlastní oči jezero ještě nikdo nikdy neviděl.
Vědci se domnívají, že jezero je pod ledem už asi 35 milionů let a průměrné stáří vody se pohybuje kolem milionu let. Díky své poloze a izolovanosti by mohlo poskytnout představu o životě na méně pohostinných planetách, než je ta naše.
Dlouhý pochod ke dnu
Rusové doufali, že se během léta konečně probojují k povrchu nejtajemnějšího jezera. Krátké letní sezona na základně Vostok ale v neděli končí a k cíli stále chybí zhruba dvacet metrů.
Ruský pokus o průnik do vod Vostoku se začal pomalu rozjíždět začátkem 90. let minulého století. Celou dobu ho však pronásledovaly problémy. Několikrát byl přerušen kvůli nedostatku peněz, objevovaly se i technické problémy.
Dosažení cíle se tak neustále odkládalo. Už v sezoně 2008-2009 byly vrtáky asi jen 80 metrů nad jezerem. Pak selhala technika. Rusové chtěli potíže rychle vyřešit. "V roce 2010 se pomocí zařízení vyvinutého v Rusku provrtáme až k hladině," sliboval tehdy Valerij Lukin, ředitel ruského antarktického výzkumu.
Práce ale postupovaly opět příliš pomalu. Led těsně nad hladinou jezera tvoří monokrystaly o velikosti až jednoho metru, tvrdé jako sklo. Poslední metry tak představují větší překážku než tři kilometry pravidelných ledových vrstev nad nimi. Proto se Lukinova předpověď nenaplnila. Rusové se v roce 2010 do jezera nedostali.
Loni v listopadu se na Vostok vrátili s novou technikou a zřejmě i odhodláním. Ale příliš to nepomohlo. Tempo postupu bylo v prosinci a lednu zhruba 1,6 metru denně.
Od 26. do 30. ledna pak byly práce přerušeny úplně. "K prvnímu únoru jsme dosáhli hloubky 3 711,2 metru," řekl na dotaz časopisu Nature Valerij Lukin. Dodal, že vrtání bude pokračovat až do 6. února.
Ale uznal, že k jezeru v hloubce 3 750 metrů se už tým nedostane: "Čekáme, že se dostaneme do hloubky 3 720 až 3 730 metrů." Jeho odhad se zatím nemění, i když přesná hloubka vrtu k dnešnímu dni není zatím známa.
Na Vostok se ruská skupina vrátí znovu v prosinci.
Najdou mimozemšťany?
Rusy kromě technických problémů v posledních letech zdržely i námitky jejich zahraničních kolegů. Ti se obávali kontaminace vod jezera.
Voda v jezeře, stará možná až miliony let, by mohla poskytnout pohled do milion let staré zásobárny DNA. Proto by výsledky analýz jistě neobyčejně zajímaly i pracovníky vesmírného výzkumu, například při posuzování možného výskytu života na Jupiterově měsíci Europa.
S ohledem na možnou kontaminaci Mezinárodní komise pro výzkum Antarktidy (SCAR) před více než deseti lety doporučila, aby se vrt zastavil přibližně 30 metrů nad hladinou jezera. Vědci se báli, že by se do Vostoku mohli dostat mikrobi z vrtné soupravy. Pod kritiku se "podepsala" i řada dalších specialistů na výzkum Antarktidy.
Rusové se s námitkami museli vypořádat. Zavedli nová opatření proti kontaminaci. Mimo jiné přepracovali plány na odběr vzorku vody: ve vrtné soupravě bude podtlak, aby se do Vostoku nedostala pokud možno ani kapka směsi používané při vrtání.
Zavodněná Antarktida
Ale ani tato opatření by možná kritiky neumlčela, kdyby se v posledních letech nezjistilo, že jezero Vostok zřejmě nakonec není zcela izolovanou konzervou. Novější výzkumy totiž odhalily, že pod antarktickým ledem leží řada dosud neznámých jezer. A především "řeky", které je spojují.
Ti, kteří kvůli ruskému vrtu protestovali, dnes už sami uvažují o sondách pod led. Například v USA je takových projektů několik. "Už se kvůli jezeru Vostok tak nebojím," řekl Nature Robin Bell z Columbia Univerzity. "Je sice pořád výjimečné, ale myšlenka, že pod ledem jsou i další podobná prostředí, které můžeme nechat být a tím zachránit pro budoucnost, je uklidňující."
Vědci se domnívají, že v hlubinách Antarktidy dochází k více či méně pravidelným záplavám. Pod ledovcem se stále hromadí voda, například kvůli zemskému teplu, a soustřeďuje se ve skalních prohlubních pod ledem.
V některých místech voda stoupá a zvedá led. V jednu chvíli se pak rovnováha mezi tlakem vody a ledu poruší. Tíha ledu tlačí vodu ven z prohlubně, ať už prostorem mezi skálou a ledem či trhlinami v ledu. Nově vzniklá řeka se pak vydá na pouť do dalšího jezera nebo až do oceánu.
V jezeře se po takovém "upuštění" hladina vody zase ustálí. Led ho znovu uzavře. Až do chvíle, kdy hladina znovu dosáhne kritické úrovně. Pak se celý cyklus opakuje, a jezero se znovu upustí.
Jezera tedy jsou mezi sebou alespoň občas propojena a některá mají i jednosměrné spojení s mořem.
