Když se nám v Česku nedostává elektřiny, většinou náš problém vyřeší jen pár metrů prodlužovacího kabelu. Zásuvka a v ní v podstatě neomezený zdroj levné energie nebývá ve většině případů dále než pár metrů. Už těžko si dokážeme představit energetickou chudobu, jakou prožívají obyvatelé rozvojového světa, kde elektřina prostě není k dispozici. A bez ní se vzdalují i možnosti jakéhokoliv výraznějšího rozvoje.
Chronický problém nutí některé země k neobvyklým řešením. Rwanda se po letech ověřovacích pokusů pomalu chystá přikročit k využití zásob metanu pod hladinou jezera Kivu. Projekt může několikanásobně zvýšit elektrickou produkci země, ale v krajním případě také způsobit katastrofu těžko představitelných rozměrů.
Sodovka ve velkém
Jezero Kivu není na pohled ani nebezpečné, ani bohaté na plyn. Mírně slané, přitom ovšem ryze vnitrozemské jezero leží v nadmořské výšce necelých 1 500 metrů v geologicky velmi aktivní oblasti africké Velké příkopové propadliny. Jeho rozloha je téměř čtyřikrát větší než rozloha Balatonu, zabírá plochu cca 2 700 km², ale na rozdíl od zmiňovaného maďarského jezera je velmi hluboké – až 485 metrů.
Pohled na jezero Kivu z oběžné dráhy
To nejzajímavější leží v hloubkách pod 60 metrů. Do vod jezera totiž ze dna ve velkém množství proniká oxid uhličitý. Obecně platí, že v natlakované a studené vodě se plyn rozpouští výrazně lépe než za běžného tlaku a vyšších teplot, a tak se v hloubkách jezera oxid uhličitý hromadí. V Kivu se stává ve velké míře potravou pro místní mikroorganismy. Ty ho mění na metan, který se také ochotně rozpouští v natlakované vodě. Celkem je podle odhadů ve vodě rozpuštěno zhruba 60 miliard krychlových metrů metanu a 300 miliard kubíků oxidu uhličitého.
Jezero tak je analogií lahve či plechovky se sycenou limonádou. Dokud se láhev neotevře, a tlak tedy neklesne, plyn zůstává rozpuštěný v kapalině. Když povolíte víčko, tlak poklesne a plyn se začne z kapaliny uvolňovat. V případě limonády to není problém, ale v případě jezera to může být katastrofa. Uvolněného plynu totiž může být zřejmě tolik, že prakticky vyhubí život na břehu jezera. Biologové a geologové našli na březích stopy nejméně pěti masových vymírání místních organismů za posledních šest tisíc let. Z nedávné doby od Kivu žádný případ takové události nemáme, ale známe je odjinud.
Dne 21. srpna 1986 došlo ke stejnému typu katastrofy, známé jako limnická erupce, u afrického jezera Nyos v Kamerunu. Při mohutném výtrysku vody z hlubin jezera na povrch (údajně do výšky několika desítek metrů), se do vzduchu kolem jezera uvolnilo takové množství CO2 že vzduch se stal nedýchatelným. Ve dvou přilehlých údolích plyn zabil celkem 1 700 lidí a nespočet hospodářských i jiných zvířat (obyvatelé, kteří přežili, dodnes tvrdí, že odhady počtu obětí jsou podhodnocené). Kivu je mnohem větší a okolí velmi hustě obydlené, a tak by se v ohrožení mohly ocitnout možná až dva miliony lidí, obávají se odborníci.
Dlouhá cesta do praxe
Už několik desítek let obě země, které leží na březích jezera (Rwanda a Kongo), uvažují o projektu, jak využít bohatství pod hladinou. Plynu je celkem dost na to, aby sloužil k pohonu gigawattových zdrojů po několik desítek let. A zhruba stomegawattový zdroj by mohl u jezera fungovat nastálo jen s plynem, který v jezeře vzniká průběžně. Odhady jsou sice nepřesné, protože v rovnicích je celá řada neznámých, ale rámcově se na nich geologové seznámení s oblastí shodnou.
Navíc plyn by se z jezera stejně měl odčerpávat, aby jeho koncentrace nedostoupila kritické hranice (byť nikdo přesně neví, kde ta hranice leží) a nedošlo k jeho uvolnění v nějaké katastrofické události. I proto pokusy s využitím plynu v malém probíhají už skoro 30 let. Metan využíval několik let menší pivovar, na jezeře také už osm let pracuje malý energetický projekt KP1. Měl mít výkon cca pět megawattů, ale pohybuje se spíše mezi dvěma až třemi.
K průlomu se schyluje ovšem až nyní s projektem nazvaným KivuWatt , který je dílem skotské společnosti ContourGlobal. Jeho první fáze by měla být po letech sporů a odkladů spuštěna během letošního léta (ještě letos se hovořilo i o konci května, ale k tomu podle dostupných informací nedošlo). Jednotka bude mít výkon 25 MW a v dalších letech budou následovat další tři o stejné kapacitě. Elektřina z projektu nebude na naše poměry levná, má se prodávat zkraje za 15 centů (3,80 Kč) za kWh, po několika letech by měla cena o čtvrtinu klesnout. Ve rwandských cenách je to ovšem částka zcela konkurenceschopná.
Získávání vody z jezera by mělo být v principu bezpečné: má probíhat odsáváním vody z hlubokých vrstev (cca 350 m) několik kilometrů od břehu. Z ní se má separovat větší část obsaženého metanu, a pak se voda pod tlakem znovu napumpuje pod hladinu. V principu je to tedy podobný systém, jaký pracuje od katastrofy před 30 lety na jezeře Nyos. Na jeho břehu totiž pracují pumpy, které mají zabránit hromadění plynu v hloubce jezera a jeho „přetlakování“. V případě Kivu by těžaři plynu měli fungovat v podstatě stejně prospěšně: těžba povede ke snižování množství plynu v jezeře.
Kamerunské jezero Nyos po limnické erupci, která uvolnila do okolí množství plynu z jeho hlubin.
Většinový vědecký názor je, že za dodržení určitých podmínek by měl být tento proces bezpečný. Jisté obavy panují jen z toho, že vlastně nevíme, proč ke katastrofickým výronům plynu z jezera vlastně dochází. Zda jde například spíše o důsledek sopečné činnosti, která je v oblasti častá, či zda k nim dochází ve víceméně pravidelných intervalech, jak se plyn v jezeře hromadí. V každém případě chování jezera nelze dnes příliš přesně předpovídat.
Proto asi není divu, že podle některých těžaři riziko podceňují. Například italský vulkanolog Dario Tedesco, který zná tuto oblast, se obává, že pumpovaná voda by mohla v důsledku rozvířit spodní vrstvy jezera a spustit změny, které neumíme dost dobře předvídat. Pravdou je, že vývoj podmínek pod hladinou se v obřím jezeře, které je navíc rozdělené do čtyř velkých a z velké části nezávislých „bazénů“, sleduje poměrně obtížně a některé procesy mohou proběhnout tak rychle, že nebude čas reagovat.
Jinak to nejde
V západní Evropě by asi takové obavy, byť riziko je v podstatě nevyčíslitelné, vedly nejspíše k zastavení projektu (viz naše spory kolem těžby břidličného plynu, která ani podle nejhorších pesimistů takovou katastrofu způsobit nemůže), ale Rwanda je ve zcela jiné situaci. Země, jejíž HDP v posledním desetiletí rostl v průměru přes osm procent ročně, má v současné době má jen cca 156 megawattů elektrárenských bloků. A to je ještě velký pokrok, protože ještě před pěti lety to byla méně než polovina.
Více než 80 procent obyvatel země nemá přístup k síti. Maximálně mohou využívat elektřinu z dieselagregátů, které jsou jedním z nejdražších zdrojů energie vůbec. A to platí vlastně i o velké části větších zdrojů. Třetina z nich spaluje ropu a těžké topné oleje, které se na cisternách nákladních vozů dovážejí z Keni a Tanzánie, a tak je rwandská elektřina jedna z nejdražších v oblasti i na světě. Rwandské firmy proto podle Světové banky platí za kilowatthodinu elektrické energie v průměru více než šest korun, tedy zhruba trojnásobek koncové české ceny pro velkoodběratele.
Země se pokouší o rychlejší elektrifikaci, ale zatím se jí to příliš nedaří. V roce 2017 mělo být zapojeno do sítě dalších 560 MW výkonu, ale to se určitě nestane. Připojeno v blízké době bude zřejmě jen 30 MW, které dodá nová spalovna biomasy, ale větší projekty, především dvě vodní elektrárny, nabírají zpoždění. Rwanda experimentuje s lokálními solárními zdroji, ale podniky by potřebovaly spolehlivé dodávky a bateriové systémy jsou i přes výrazný pokles ceny v poslední době stále ještě příliš drahé a nepraktické. Vláda z Kigali proto vyjednává s Keňou a Etiopií o dovozu elektřiny. Ale elektřina je nedostatkové zboží v celém regionu, a tak není divu, že je nebezpečné jezero tak lákavé.
