Snímek Sergeje Koroljova po zatčení v roce 1938. | foto: archiv autora: Karel Pacner

Sergej Koroljov otevřel bránu do vesmíru, ale byl to i Stalinův vězeň

  • 87
Sergej Koroljov, který dostal prvního člověka do vesmíru, se narodil před 110 lety v ukrajinském Žytomyru. Jeho životní příběh nebyl přímočarý.

Život v komunistické diktatuře nebyl jednoduchý. Mladý inženýr stavěl kluzáky, letadla a rakety a jako údajný německý špion strávil mnoho let ve vězení. Po válce jako plukovník Rudé armády zkoumal trofejní německou raketovou techniku, potom konstruoval rakety dalekého doletu. Z nich ta nejsilnější vynesla do vesmíru první umělou družici, prvního kosmonauta a první meziplanetární sondy. Zemřel na operačním sále v prestižní kremelské nemocnici po lajdácky provedené operaci.

V důstojnické uniformě

Vítězné divize Spojenců doprovázely v Evropě týmy specialistů. Američané, Britové a Sověti pátrali po nejnovějších německých zbraních i dalších novinkách. Stalin v červenci 1945 zřídil speciální komisi, která měla tyto informace sbírat.

Mnozí raketoví specialisté jeli do Německa ještě před tímto rozhodnutím, hned za prvními tanky. Inženýr Sergej Koroljov odletěl do Berlína mezi posledními, až 8. září. Měl uniformu s výložkami podplukovníka. Poprvé se ocitl za hranicemi.

Sověti dostali pozvání od Britů, aby se tříčlenná delegace přijela podívat na zkušební start rakety V-2 v rámci operace Backfire. Velitelé Rudé armády rozhodli: povede ji generál Andrej Sokolov, jejími členy budou Jurij Pobědonoscev a Valentin Gluško.

Koroljov se chtěl do této skupiny dostat. Přemluvil Sokolova, aby ho vzal jako řidiče. Generál souhlasil, ale s výhradou: „Můj řidič nemůže mít nárameníky podplukovníka, nanejvýš kapitána.“ Inženýr si několik frček odpáral.

V Hamburku přistáli 12. října. Britové jim předvedli úchvatnou podívanou. Třebaže Koroljov zůstal jako řidič za ohradou pro pozvané, takže sledoval start z větší dálky, byl nadšen. Poprvé viděl velkou bojovou raketu v akci.

Už dříve založili Rusové v Bleicherodu v jihovýchodním Německu ústavy specializované na pátrání po nejmodernějších německých zbraních. Raketovému středisku Nordhausen velel generál Lev Gajdukov a Koroljov, čerstvě povýšený na plukovníka, byl jmenován jeho zástupcem a hlavním inženýrem.

Nejvyšší sovětští důstojníci bydleli ve vile, v níž dříve přebýval autor rakety V-2 Wernher von Braun. Mohly za nimi přijet jejich rodiny. V létě 1946 se tam objevila i Ljalka s malou Natašou. Sergej na ně neměl moc času. Doktorka Koroljovová se po několika měsících vrátila do Moskvy. Byla v jiném stavu, a zatímco manžel toužil po druhém dítěti, ona ho nechtěla. Rozvrat jejich manželství pokračoval.

Ministr vojenského průmyslu Dmitrij Ustinov, který si vzal pod sebe vývoj raket, musel dobře promyslet strategii prací na těchto zbraních. V nové vytvořeném Vědecko-výzkumném ústavu číslo 88 (NII-88) v Moskvě bude dvacet oddělení, která mají vyvíjet nejrůznější typy raket.

Vedoucím 3. oddělení chtěl jmenovat dělostřeleckého konstruktéra Pavla Kostina. Generál Gonor a Pobědonoscev navrhovali Koroljova.

Ustinov si oba kandidáty vyzkoušel. „Uměl bys udělat něco podobného jako V-2, Pavle Ivanoviči?“ zeptal se Kostina.

Plukovník Kostin byl sebevědomý: „Dejte mi dvacet elektrikářů...“

„Stačilo by vám dvacet elektrikářů?“ obrátil se ministr na Koroljova.

Plukovník Koroljov se zděsil: „Dvacet elektrikářů?! Ne! Budeme potřebovat tisíce odborníků, nové obory techniky a průmyslu!“

Dne 9. srpna 1946 se stal čtyřicetiletý inženýr Koroljov vedoucím oddělení v NII-88. Hlavním inženýrem celého ústavu Pobědonoscev. Měli dokončit „výrobek číslo jedna“, jak se říkalo V-2. Je pravděpodobné, že toto jmenování nakonec posvětil Stalin – vždyť se jednalo o bývalého vězně, „nepřítele lidu“.

Koroljov dobře znal kapalinové rakety, zvláště V-2. Byl výborný organizátor, znal lidi, uměl rychle a účelné využívat odbornost v praxi, byl vytrvalý a houževnatý.

Jeho jmenování nepříjemně překvapilo Gluška, domníval se Koroljovův náměstek Vasilij Mišin. „To byl první důvod k jejich nesouladu. Chtěl se stát sám velkým šéfem.“

Letadlo jako diplomová práce

Sergej Pavlovič Koroljov se narodil 12. ledna 1907 (podle starého kalendáře 30. prosince 1906). Rodiče žili v Žytomyru, 120 kilometrů od Kyjeva. Otec učil literaturu na gymnáziu. Když byl Serjožkovi rok, přeložili otce do ukrajinské metropole. Vztahy mezi mladými manželi, už dříve napjaté, se zhoršily. Po roce se rozvedli.

Muzeum kosmonautiky v rodném městě Sergeje Koroljova v ukrajinském Žytomiru.

Maria Koroljovová odvezla syna k rodičům do ukrajinského města Něžin, svého rodiště. Rozhodla se žít sama. V zaostalém Rusku to byl od dvacetileté ženy nadmíru odvážný čin. Za Seržokou a rodiči jezdila na konci týdne.

Uprostřed první světové války se podruhé vdala – vzala si pětatřicetiletého inženýra Grigorije Michajloviče Balanina. Rodina se odstěhovala do Oděsy, kde Balanin vedl přístavní elektrárnu. Manželka učila na dívčím gymnáziu. Serjoža šel v roce 1921 na odbornou školu a ukončil ji s výučním listem pokrývače. V těchto škamnech se seznámil se svou velkou láskou Xenií Vincentinovou – Ljalkou.

V létě 1924 začal mladík studovat techniku v Kyjevě. Když na počátku roku 1926 manželé Balaninovi přesídlili do Moskvy, přešel na fakultu mechaniky Baumanovy vysoké školy technické (Moskovskoje vysšeje těchničeskoje učiliště imeni N. E. Baumana), avšak večerně. Přes den pracoval v dílně leteckého závodu, neděle trávil v plachtařské škole.

Ve čtvrtém ročníku navštívil přednášku o meziplanetárních letech. Poprvé slyšel o raketách a kosmických plavidlech. Výpravy do vesmíru ho zaujaly.

Na jaře 1929 se přihlásil do moskevské letecké školy. Jako konstruktér musí umět létat na strojích, které postaví. Spolu s kamarádem Sergejem Ljušinem sestrojil větroň Koktěbel a a podzim ho ve Feodosii na Krymu vyzkoušeli.

Jako diplomovou práci navrhl lehké dvoumístné letadlo pro dálkové lety. Bděl nad ním slavný konstruktér Alexandr Tupolev. V listopadu 1929 projekt obhájil a 9. února 1930 získal diplom leteckého inženýra. V červnu nastoupil do Ústředního aerohydrodynamického ústavu (Centralnyj aerogidrodinamičeskij institut – CAGI). Za peníze od ústředního výboru Svazu pro spolupráci s armádou (Osoaviachim) tento dvoumístný stroj SK-4 v létě 1930 také postavil a spolu se zkušebním letcem Dmitrijem Košicem zalétal.

V letech 1927–1930 se mezi leteckými inženýry hovořilo o reaktivních motorech. „V té době se perspektivy rozvoje letectví zamlžovaly, neboť se ukazovalo, že vrtulový pohon má své hranice použití,“ vzpomínal raketový konstruktér Michail Tichonravov.

Také inženýr Koroljov se nad tím zamýšlel. V zimě 1930–1931 se začal scházet se zájemci o raketové lety. Vytvořili sekci meziplanetární dopravy. Její duší se stal třiačtyřicetiletý inženýr Fridrich Canděr, pocházející z německé rodiny žijící v Litvě, snílek, který zasvětil celý svůj život myšlence letu na Mars.

Skupinu pro výzkum reaktivního pohybu GIRD (Gruppa izučenija reaktivnogo dviženija) oficiálně založili 18. srpna 1931. Jejím šéfem byl Canděr, technickým vedoucím Koroljov. V listopadu vznikla obdobná skupina v Leningradu, další později v Charkově, Baku a jinde.

Dva týdny před vytvořením GIRD – 6. srpna 1931 – se inženýr Koroljov oženil s Ljalkou. Mladí manželé se usadili v malém bytě Balaninových.

Koroljov, který vynikal vzácným darem určovat si reálné úkoly, chápal, že v době, kdy země zápasí s hladem, staví velké továrny a začíná se združstevňováním, by bylo idealismem vytyčovat si za cíl let na Mars. Canděr tuto vidinu prosazoval bez úspěchu dvě desetiletí. Odrazový můstek viděl v Canděrově motoru OR-2, který by použil k vytvoření raketoplánu.

Pod křídly armády

Začátkem roku 1932 projevil Osoaviachim zájem o raketoplán a s Koroljovem dokonce podepsal na jeho postavení smlouvu. V domě číslo 19 na Sadovo-Spasské ulici získal GIRD sklepy, ze kterých udělal dílny. Později začal jeho práci financovat Úřad vojenských vynálezů Rudé armády. Asi třicítka lidí vyvíjela kapalinové motory, bezkřídlé a okřídlené rakety, zkoumala proudové motory.

Model rakety GIRD 9

Výsledky úsilí girdovců se nemohly projevit během několika měsíců. Proto také první moderní sovětská raketa GIRD-09, poháněná kombinací kapalného a tuhého paliva (dnes říkáme těmto raketovým motorům hybridní), startovala až 17. srpna 1933. Postavil ji Michail Tichonravov. Koncem listopadu vypustili moskevští výzkumníci druhou raketu GIRD-X Canděrovy konstrukce. Canděr se toho nedožil, zemřel 28. března 1933 v šestačtyřiceti letech na tyfus.

Řízení podniku ubíralo Koroljovovi čas a sílu na stavbu jeho raketoplánu BIČ-11, jak se zpočátku nazýval.

V létě 1933 zaměstnával moskevský GIRD na 60 lidí, většinou inženýrů a posluchačů nejvyšších ročníků technických škol. Také udržoval styky s raketovými skupinami v dalších městech. Pracovníci leningradské Laboratoře pro výzkum dynamiky plynů (Gazodynamičesskaja laboratorija – GDL), kteří vyvíjeli prachové rakety, pěstovali styky s maršálem Michailem Tuchačevským, náměstkem lidového komisaře (ministra) obrany.

Tuchačevskij protlačoval modernizaci armády. Není divu, že přispěl k založení Reaktivního vědecko-výzkumného ústavu (Reaktivnyj naučno-issledovatělskij institut – RNII) v Moskvě. A tak se v tomto prvním raketovém výzkumném ústavu na světě sešli v listopadu 1932 pracovníci GIRD a GDL.

Náčelníkem RNII jmenovala armáda čtyřiatřicetiletého dělostřeleckého inženýra Ivana Klejmenova, který o raketách nic nevěděl. O sedm let mladšímu Koroljovovi dala vojenskou hodnost divizního inženýra, což odpovídalo dvěma hvězdám generálporučíka inženýrských vojsk, a jmenovala náměstkem ředitele pro vědeckou práci. Na předměstí Lichobory přidělili ústavu jednoposchoďovou budovu.

Leningradci prosadili jako hlavní směr výzkumu prachové rakety. Raketám kapalinovým, které vyvíjeli v Moskvě, nepřikládali význam. Tento rozpor byl zdrojem mnoha třenic. V polovině ledna 1934 Koroljov funkci náměstka složil.

Z hlediska sovětského režimu měl mladý inženýr mnoho chyb. Nebyl členem bolševické strany, nezajímal ho dělnický původ podřízených, nýbrž práce, kterou odvádějí, a byl příliš mladý. Musel prohrát.

Krizi ve vedení RNII vyřešil Tuchačevskij odvoláním Klejmenova. Novým šéfem jmenoval stranického funkcionáře Pavla Janovského. Třebaže tento ředitel raketám nerozuměl, rozuměl lidem, a proto dokázal 400 zaměstnanců ústavu uklidnit. Koroljovovi dovolil, aby pokračoval ve studiu kapalinových okřídlených raket a vybavit větroň raketovým motorem, takže by vznikl raketoplán.

Na jaře 1935 vydalo vojenské nakladatelství 20 tisíc výtisků Koroljovovy knihy Raketový let ve stratosféře. To byl nezvykle vysoký náklad. Autor mimo jiné psal, že „raketa je díky svým výjimečným kvalitám, to znamená rychlosti a velkému dostupu, z čehož vyplývá i velký dolet, velmi důležitou zbraní. A to musí vzít v úvahu jmenovitě všichni nadšenci v této oblasti, a ne aby mluvili o dosud nezdůvodněných fantaziích, jako jsou lety na Měsíc a rychlostní rekordy neexistujících raketových letadel.“ Nejbližší vojenské cíle, na které vehementně poukazoval, považoval za první krok. Vrcholem budou lety do vesmíru.

Několik malých raket, které Koroljov postavil, však při zkouškách selhalo. Nedařila se jim stabilizace primitivními gyroskopy, ani rádiové navádění.

V dubnu 1935 se Xenii narodila holčička Nataša. Další rok dostali manželé od ústavu byt. Jejich finanční situace se zlepšila – talentovanému specialistovi udělilo ministerstvo osobní plat 2 100 rublů, více než dvojnásobek normální mzdy.

Koroljov se sblížil s Valentinem Gluškem z Leningradu, který stavěl kapalinové motory. Diskutovali o budoucnosti raket jako bojových střel i nosičů pro vesmír.

Chystaný raketoplán RP-218, který chce Koroljov postavit na bázi větroně SK-9, a bojové rakety dalekého doletu jsou stroje důležité pro obranu země, prohlásil velitel letectva Jakov Alksnis.

Do větroně technici namontovali Gluškův motor ORM-65. V zimě 1937–1938 prošel raketoplán dvaceti pozemními zkouškami motorů. Koroljov počítal se třemi etapami jeho vývoje. V poslední by ho vynesl do vzduchu velký mateřský stroj, aby potom mohl sám dosáhnout výšky 53 kilometrů.

Výbuch byl nepřátelský čin!

V létě 1937 zahájil diktátor Josef Stalin čistku mezi nejvyššími vojenskými veliteli. Nacistická tajná služba mu podvrhla sérii důkazů. Němci tím chtěli oslabit sovětské vojenské vedení. Tuchačevského a několik dalších vysokých velitelů popravili. Zatýkání údajných hitlerovských agentů se nevyhnulo ani raketovému ústavu. Nejdřív uvěznila tajná policie NKVD (Narodnyj komissariat vnutrennych děl) ředitele a hlavního inženýra, vzápětí byli popraveni.

V noci na 28. června přišli tři příslušníci NKVD i pro Koroljova. S výslechem začali okamžitě. Zatčený se odmítal k čemukoli přiznat: „Nevím o ničem!“

Vyšetřovatel Michail Šestakov trval na svém: „Jste nepřítel lidu! Pracoval jste s Klejmenovem a Langemakem?“ – „Pracoval.“

„Poslouchal jste jejich rozkazy?“ – „Poslouchal.“

„A oni byli nepřáteli lidu, poslouchal jste tedy nepřátele lidu!... Spolupracoval jste s Gluškem?“ – „Spolupracoval.“

„A co ten výbuch jeho motoru ORM-65? To nebyl nepřátelský čin?“

Inženýr se snažil vysvětlit, že při každé tak složité práci přicházejí neúspěchy, výbuchy motorů a raket, ale marně. Příslušníci tajné policie získali doznání Klejmenova, Langemaka a Gluška, že jsou členy jedné protisovětské skupiny. A hned první den Šestakov zmlátil Koroljova do krve. Vězeňský lékař doporučil vyšetřovateli, aby se mírnil. Během výslechů zlomili Šestakov a Bykov nebohému inženýrovi obě čelisti.

Před vojenským kolegiem Nejvyššího soudu stanul Koroljov 27. září 1938. Obviněný statečně prohlásil: „Ne, nepřiznávám se! Všechny předcházející výpovědi na mně vynutili nedovolenými metodami výslechu.“ Bez ohledu na to vynesl vojenský soudce Vasilij Ulrich rozsudek: deset let vězení.

Aby zachránila sebe a dcerku, doktorka Koroljovová se svého muže zřekla, ale o rozvod nepožádala. To dělaly manželky často, dobrovolně i nedobrovolně. Přesto ji úřady vystěhovaly ze služebního bytu a přidělily jí malinkou místnost.

Zvláštní technická kancelář NKVD

Odsouzeného Koroljova odvezli do Novočerkasska. V létě 1939 ho transportovali spolu s dalšími vězni na Kolymu na východní Sibiři. Na dole Malďak, přes 500 kilometrů na sever od kolymské metropole těžili zlato. Vězni trpěli v táboře hladem a zimou, neměli žádné spojení se světem.

Paní Balaninová sháněla přímluvce mezi slavnými letci, kteří jejího syna znali. Ale ani tito noví hrdinové země nic nezmohli.

Stalin si uvědomil, že policie v čistkách přestřelila. Odvolal lidového komisaře (ministra) Nikolaje Ježova a novým šéfem NKVD jmenoval Lavrentije Beriju. Nový šéf bezpečnosti věděl, kolik vojenských specialistů poslal jeho předchůdce za mříže. Propustit je nesměl. Mohl je však zaměstnat – vytvořit další ústavy a konstrukční kanceláře pro uvězněné odborníky.

Velitel pracovního tábora Malďak dostal rozkaz, aby Koroljova poslal do Moskvy. Loď ho přivezla do Vladivostoku 23. prosince 1939. Odtud jel vlakem. Po příjezdu do hlavního města ho vůz odvezl do věznice Butyrky.

Nyní s ním hovořili jiní vyšetřovatelé, ale klidným tónem. Mohl vysvětlovat a nikdo ho nenutil k podepisování lživých protokolů. Koncem května 1940 ho trestní komise NKVD uznala vinným a vyměřila mu osmiletý trest odnětí svobody. V září jej přeřadili do Zvláštní technické kanceláře NKVD, tedy do konstrukční kanceláře ve vězení, známé jako „šaraga“ či „šaraška“.

První „šarašku“ pro vědce vytvořili ve známém rekreačním městečku Bolševo u Moskvy. Skládala se ze tří baráků: v jednom byly ložnice vězňů a kanceláře stráží, ve druhém kuchyně a jídelna, ve třetím měli pracovny. Zajistili jim jídlo a teplo, odborníci – byť za mřížemi – nesměli strádat. Pracovat i odpočívat mohli podle libosti. Ve volných chvílích četli knihy, malovali obrazy, muzicírovali. Jejich styky s rodinami však zůstávaly nadále omezené.

Špičku sovětských leteckých konstruktérů Andreje Tupoleva, jehož zavřeli v říjnu 1937, přivezli do Bolševa v únoru 1939. A s ním i několik desítek jeho konstruktérů, rovněž ve vězeňských mundúrech. Berija nařídil, aby vytvořili čtyřmotorový bombardér. Šéfkonstruktér však odporoval: „Ten je zbytečný, takový už máme, potřebujeme lehký dvoumotorový stroj!“ Nakonec Berija souhlasil, samozřejmě po poradě se Stalinem. Koroljova jmenoval Tupolev zástupcem vedoucího oddělení, které vyrábělo trup.

Tato „šaraška“ se oficiálně nazývala Ústřední konstrukční kancelář číslo 29 (CKB-29 NKVD). Zkušební let stroje ANT-58 či také 103 a nakonec Tu-2 se konal 21. ledna 1941. Moskevská továrna číslo 156, kde vznikl prototyp Tu-2, nebyla zařízena na sériovou produkci. Tyto stroje budou vyrábět v Omsku.

Když se Koroljov dověděl, že v „šarašce“ v Kazani vyvíjí Gluško raketové motory pro letadlo Pe-2, požádal, aby ho tam přesunuli. Marně mu to ostatní vězňové vymlouvali: „Až ten bombardér doděláme, pustí nás na svobodu!“ Koroljov tomu nevěřil, chtěl stavět rakety.

Uprostřed července 1941 odjela celá Tupolevova kancelář do Omsku. Tamní leteckou továrnu museli vytvořit z automobilového servisu. Po vyzkoušení stroje Tu-2 dostali hlavní konstruktér a jeho dvacet nejbližších spolupracovníků svobodu. Později také ostatní.

Rakety za mřížemi

Při leteckém závodu číslo 16 v Kazani působila Zkušebně konstrukční kancelář číslo OKB 4 (Opytno-konstruktorskoje bjuro) NKVD, kterou přemístili z Tušina. V listopadu 1942 tam přivezli skupinu vězněných odborníků. Začátkem ledna 1943 vytvořili skupinu číslo 5 vedenou Koroljovem, vedle toho působila skupina číslo 2 pro raketové motory řízená Gluškem. Vyvíjeli raketové urychlovače pro klasická letadla, které by jim umožnily rychlé a překvapivé manévry. Po další reorganizaci se stal Koroljov Gluškovým zástupcem pro letové zkoušky.

Do Kazaně mohly přijet manželky a milenky vězňů-specialistů. Doktorka Koroljovová toho nevyužila, raději zůstala v jedné moskevské nemocnici.

Pomocné reaktivní motory na letadlech se osvědčily. Koroljov navrhl instalovat dva Gluškovy zdokonalené motory RD-lChZ do bombardéru Pe-3bis. Stroj by ve výšce 15 kilometrů rychlostí 785 kilometrů za hodinu předčil německé stíhačky.

Také se vrátil k myšlence vytvoření raketoplánu jinou cestou, místo větroňů chtěl využít stíhací letadla. „Nejbližším úkolem,“ napsal ve své zprávě v únoru 1944, „je podle našeho názoru rozpracování modifikovaného vrtulového letadla s raketovým zařízením, což bude další varianta s operační výškou letu 13 000 – 14 000 metrů.“ Avšak při vývoji poloraketových strojů se objevilo mnoho problémů a vznik nové techniky tyto projekty po válce pohřbil.

Poznámky Sergeje Koroljova k raketové technice.

Koncem války bylo všech pětatřicet uvězněných inženýrů propuštěno. Dověděli se to 8. srpna 1944 a druhý den je všechny stěhovali do volných bytů. Mohli se vrátit domů. Koroljov tam ještě zůstal, chtěl dokončit vývoj urychlovačů.

Uprostřed prosince 1944 dokončil návrh dalšího projektu, výškové stíhačky La-5VI. Stroj měl mít několik etap vývoje, maximální dostupnost 17 kilometrů a rychlost 950 kilometrů za hodinu. Známý konstruktér Semjon Lavočkin, jehož Koroljov znal z minulosti, postavil na základě těchto znalostí stíhačku La-120R, která dosahovala rychlosti 742 kilometrů za hodinu.

Současně přemýšlel o využití raket pro výškové lety lidí. V říjnu se pustil do psaní studie Velké rakety. Opíral se o své výzkumy okřídlených raket. Všechny měly obrovské postranní „ploutve“ zvyšující stabilizaci za letu. Jako obvykle rozdělil projekt na několik etap od raket, které by měly dopravovat nálože na vzdálenost několika desítek až stovek kilometrů, až po velkou raketu, v jejíž hlavici by měl sedět člověk. V závěrečné fázi by tento nosič dosáhl takové rychlosti, že by poslední stupeň mohl dosáhnout oběžné dráhy okolo Země.

V srpnu odletěl Koroljov služebně do Moskvy. Zamířil domů. Tam poznal, že se mu Ljalka odcizila, už k ní necítil to, co dřív.

Zastavil se u přítele Tichonravova, který mu vyprávěl o kořisti objevené poblíž polského města Blizně: „Naši vojáci tam našli dokonce velkou spalovací komoru. Vzpomínáte si na Gluškovy a Duškinovy spalovací komory, Sergeji Pavloviči. Člověk se do nich nevešel, kdežto v té německé se můžete posadit!“ Němci zkoušeli v Blizně balistické rakety A-4/V-2.

Koroljov si uvědomil, že němečtí konstruktéři získali poznatky, které mohou umožnit vypuštění člověka do vesmíru. Člověk by se tam mohl vypravit rychleji a snáze pomocí velkých raket než raketoplánem. To byl přelom v jeho myšlení.

Za práci na raketových urychlovačích dostal Koroljov medailii Za hrdinskou práci ve Velké Vlastenecké válce 1941-1945. Byl to výsměch, protože toto velmi nízké vyznamenání se udělovalo spíše za účast ve válce.

Text je ukázkou z připravované knihy Karla Pacnera KONSTRUKTÉŘI RAKETOVÉHO VĚKU. Druhou část si můžete přečíst zde. Také si můžete přečíst první část příběhu o nástupci Koroljova, kterým byl raketový konstruktér Vasilij Mišin.

Oprava: Poslední odstavec textu původně obsahoval informaci,že Koroljov dostal Řád vítězství. To bylo velmi vysoké vojenské vyznamenání, ve skutečnosti obdržel podstatně méně významnou medailii Za hrdinskou práci ve Velké Vlastenecké válce 1941-1945, která byla podstatně běžnější. Za nepřesnost se omlouváme.