Často se traduje, že brambory z nově objeveného kontinentu přivezl Kryštof Kolumbus, ale prsty v tom neměl. Do Španělska dovezli geniální rostlinu až jeho následovníci kolem poloviny 16. století.
Krátce nato se objevila v Anglii. Ale je otázka, jestli se o import zasloužil pirát sir Francis Drake, který na ni natrefil v Chile, nebo alžbětinský dvořan sir Walter Raleigh.
Evropané zpočátku nevěděli, co si s bramborami počít. Krásně kvetly, mohly tedy sloužit jako půvabná ozdoba. Sice plodily fialové bobule, jenže ty se ukázaly být nepoživatelné. Chvíli trvalo, než lidé v Evropě objevili to, co o užitečnosti podzemních hlíz věděli jihoameričtí domorodci tisíce let.
Místo zlata
Pěstitelé brambor znají stovky odrůd, přitom náš běžný konzument v obchodě rozeznává maximálně brambory rané, či pozdní a varný typ A, B, C.
Peruánská hospodyně se orientuje mnohem pestřeji. Na trzích, hlavně horských, najde desítky druhů a každý se jí hodí jen k něčemu. Musí tedy vědět, jestli potřebuje hnědé, žluté, červené, fialové, či dokonce černé, s bílou, nebo žlutou dužinou, vodnaté, nebo moučnaté, k vaření ve vodě, nebo v páře, k pečení, nebo smažení.
Je to zažitá zkušenost obyvatel peruánských a bolivijských And, pravlasti brambor snášejících vyšší nadmořské výšky a chladnější klima. To druhé osvědčily i po rozšíření do přímořských krajin Chile.
O jihoamerickém pěstování brambor se našly důkazy datované do 2500 let před naším letopočtem, ale jejich využívání se táhne do minulosti určitě hlouběji. Možná deset až třináct tisíc let.
Kryštof Kolumbus
O rozvoj bramborového fenoménu se zasloužili hlavně andští Inkové. U nich je také kolem poloviny 16. století poznal a do svých kronik zaznamenal španělský dobyvatel Pedro Cieza de León: „V okolí Quita mají obyvatelé kromě kukuřice jinou rostlinu, která ve velké míře podporuje jejich existenci: brambory.“
Kdy a kdo je dovezl do Španělska? Vážným kandidátem je rok 1565 a další dobyvatel Gonzalo Jiménez de Quesada. Na loď je údajně naložil místo zlata, ke kterému se nedostal. Netušil, že veze něco daleko cennějšího.
Lahůdka i spása
Desítky let se hlízy v Evropě považovaly jen za léčivou potravinu. Jako lahůdka se objevily až v roce 1616 na stole francouzského krále Ludvíka XIII. Do Čech doputovaly z Německa v roce 1628, především díky jáchymovskému lékaři Georgiovi Agricolovi.
Tři otazníky
|
Přesto se k nim evropský kontinent (na rozdíl od Irska, kde zdomácněly rychle) dlouho stavěl zdrženlivě. Spíš je ocenila šlechta a mniši, kteří je pěstovali v klášterních zahradách. Je zaznamenáno, že košíček v roce 1632 poslali darem Vilému Slavatovi jindřichohradečtí františkáni.
Nedůvěru chudších vrstev zlomil až velký hladomor v 70. letech 18. století, kdy se u nás o šíření spásných brambor zasloužila Marie Terezie. Vůči nepřízni kruté zimy a mokrého jara se ukázaly daleko odolnější než obilí a začaly se pěstovat ve velkém.
Jejich úspěch sice koncem 18. století zbrzdila bramborová plíseň, ale bída po napoleonských válkách jim pozici posílila.
K propagaci brambor se poněkud krkolomně připojil i přírodovědec Jan Svatopluk Pressl: „Nynějšího času není možná, aby všeobecný hlad mořil lidské pokolení, o němž nám mnozí letopiscové vypisují, pokud toliko na obilí všecka naděje se skládala… Tenkrát přece zemňákům, jsouce náramně obrodný, se podaří, že lid nebohý před strašnou smrtí hladem se ochrání.“
Během 19. století nabraly silný dech a už ho neztratily.
