Každé přistání je náročná záležitost, ale na některých letištích světa jde tato náročnost do extrémů.
Gibraltar Airport
Letiště na (takřka) nejjižnější výspě kontinentální Evropy, britském Gibraltaru, je situováno v těsné blízkosti 426 m vysoké hory s příznačnou přezdívkou The Rock, případně Rock of Gibraltar. Tárikova hora, jak zní překlad původního arabského názvu, či přesněji vítr vanoucí přes ni, je zdrojem nepříjemných a nezřídka i nebezpečných turbulencí na vzletové a přistávací dráze 09/27 místního letiště.
Turbulentní boční větry jsou zejména při přistáních velmi nepříjemné a především kvůli nim je gibraltarské letiště podobně jako letiště Funchal na ostrově Madeira vnímáno jako pilotně komplikované a objevuje se v řadě žebříčků pilotně nejnáročnějších letišť světa.
Český letec Jiří Pruša zde přistál s dvoumístným sportovním letounem Dynamic WT-9 OK-LEX.
„S malým letadlem je to samozřejmě jiné než s velkým dopravním strojem, každý pilot, který tu chce přistát, by se proto měl dobře připravit,“ říká.
Jako u všech extrémních letišť je potřeba si prostudovat přistávací techniku předem a precizně sledovat sílu a směr větru.
„V turbulentním bočním větru je vždy dobré přistávat na větší rychlosti a s menšími klapkami – letadlo má pak větší energii a vítr si s ním tolik nepohrává,“ radí. Sám v Gibraltaru přistával po tříhodinovém letu z Marrákéše v Maroku. „Ale měl jsem štěstí, vítr nebyl nijak zvlášť silný,“ popisuje svou zkušenost.
Při přípravě je nezbytné myslet i na to, že letiště spravuje britská armáda a je tedy potřeba mít pro přistání povolení (vyžádat si ho musíte nejpozději 48 hodin před letem). Kromě povolení vám také přidělí slot (časový prostor, během nějž musíte přistát), a když ho nestihnete, máte smůlu.
K libůstkám letiště patří také absence možnosti dotankovat a to, že se k němu nemůžete přiblížit od severu, přes Španělsko, nýbrž jedině přes moře. Je to nejspíš důsledek rivality mezi Brity, kteří tenhle 6 km² veliký, ovšem strategicky nebývale důležitý apendix u jediné vodní cesty z Atlantiku do Středozemního moře už od roku 1713 ovládají, a Španěly, kteří by ho pochopitelně mnohem raději drželi ve správě sami. A tak alespoň své území, které začíná doslova pár metrů za ranvejí letiště, prohlásili za vojenský prostor, přes který se zkrátka létat nesmí a je nezbytné ho obletět. Je tedy třeba s tím počítat, a mít dostatečnou rezervu paliva jak na přílet, tak také na odlet.
Při vzletu si tu budete možná připadat tak trochu jako strojvedoucí v lokomotivě – vzhledem k miniaturním rozměrům poloostrova se dráha 09/27 protíná s kolmo na ni vedoucí silnicí. Aby letoun mohl odstartovat, silnici uzavřou šraňkami a celý automobilový i pěší provoz, který jinak čile proudí přes ranvej, se zastaví. Teprve pak dostanete povolení ke vzletu a můžete si vychutnat opravdu úchvatný oblet tohoto prazvláštního místa.
Barra Airport
Zcela jiného druhu je přistání na jediném letišti skotského ostrova Barra. Větrno a vůbec nepříjemné počasí tu sice bývá, však také jsme v severním Atlantiku (ostrovy Vnější Hebridy na severozápadě Skotska), nicméně hlavní problém se tu nejmenuje vítr, nýbrž voda. Slaná. Nemýlíte se, letiště Barra je jediným letištěm na světě, jehož vzletová a přistávací dráha je pod hladinou moře. Při přílivu docela, při odlivu, kdy jedině zde můžete přistát, sice dráha z vody vystoupí, nicméně vody je pořád dost na to, aby vaše letadlo při přistání dostalo sprchu notnou dávkou slané vody, písku, kamínků a bahna.
„S tím souvisí to, že vlastně dráhu shora vůbec nevidíte, přesněji vaše oko suchozemského pilota se zdráhá přijmout fakt, že pláž pod vámi plná vody je skutečně místem, kam máte přistát. Bez řídícího na věži tohohle plážového miniletiště tu přistane možná Harrrison Ford, normální člověk ale ne,“ směje se Pruša.
I když jste podle GPS i podle mapy přímo nad letištěm, dráhu nevidíte – jen promočený písek a řídicí věž. Hláška dne: „Žádné strachy - ta tyč, co trčí z vody, je práh dráhy,“ uklidnil Prušu řídící a on mu uvěřil a přistál. Jak se to asi líbilo jeho OK-LEX, můžete vyhodnotit za záběru kamery připevněné na břiše letadla. „Za přistání na letišti Barra jsem si vysloužil malý diplom. Moc malých letadel tam prý nelétá, jen dopravní Dash 8 z Glasgow asi 5x týdně,“ dodává český letec s tím, že letadlo muselo po návratu do Příbrami podstoupit důkladnou očistnou kůru.
Samo přistání ani vzlet složité nejsou, povolení žádné nepotřebujete a komunikace s personálem je skvělá. Složité je dostat odvahu a přistát do bláta, když netušíte, jestli se do něj nezaboříte a nebudete muset na letišti Barra strávit zbytek leteckého života. „Kvůli tomu už sem s největší pravděpodobností nepoletím, zážitek to však byl opravdu mocný.“
Madeira
Letiště Funchal na portugalském ostrově Madeira zhruba 960 km od Lisabonu a 860 km od nejbližšího bodu portugalského pobřeží si získalo neblahou pověst podobně jako letiště na Gibraltaru proto, že severně od jeho dráhy 05/23 se zvedají strmá úbočí hor, přes které často fouká severní vítr, jenž se o ně rozbíjí a vytváří těsně nad dráhou agresivní turbulence. V obdobích silného větru se pak přistání na tomto letišti stává opravdu komplikovaným a nebezpečným.
I dopravní letadla zde pak často nepřistanou a divertují na jiné letiště, nebo se vrátí. Problém malého letadla se vzhledem ke vzdálenosti Madeiry od pevniny jmenuje „point of no returning“. „Jakmile překonáte nejzazší možný bod, z něhož vám zbývá dostatek paliva na návrat, nemáte jinou možnost, než na Madeiře přistát a doufat, že turbulence vám přistání umožní,“ vysvětluje Jiří Pruša. Divertovat sice můžete na asi 100 km vzdálené letiště Porto Santo (cca 30-40 minut letu), tady ale není k dostání palivo Avgas, takže vy i letadlo jste sice v pořádku, ale nemáte se jak dostat odsud.
Když tedy počasí dovolí, můžete na Madeiře přistát, musíte si ale podobně jako na Gibraltaru vyžádat slot. A když počasí nedovolí? „Pak je nejrozumnější buď vůbec směr Madeira nevyletět, nebo se co nejdřív vrátit,“ konstatuje pilot. Sám s tím má zkušenost.
„Chystal jsem se sem ještě o rok později při expedici na Azorské ostrovy, ale už několik dní foukal velmi silný vítr, který zvedal na moři pětimetrové vlny, takže Madeiru nesměla používat letadla portugalského dopravce TAP ani jako záložní letiště. Strašně moc jsem na ty Azory chtěl, a tak jsem se situací těžce bojoval. Naštěstí můj portugalský přítel José Rocha, řídící letového provozu z Lisabonu, mi to rozmluvil a druhý pokus o Madeiru mám tedy ještě před sebou.“
Pro lety nad mořem je Pruša dokonale vybaven i pro případ nečekané situace. Do výbavy patří nafukovací záchranná vesta, nafukovací záchranný člun, vysílačka, satelitní telefon, nouzové jídlo a voda, nepromokavý vak i zařízení, které neustále sleduje jeho polohu. Letadlo samo pak má záchranný padákový systém, který by měl osádce zaručit přežití pádu stroje. „Obávám se ale, že v pětimetrových vlnách by mi to všechno nebylo příliš platné, a proto jsem se rozhodl let zrušit,“ vrací se letec k neúspěšnému druhému pokusu o přistání na letišti Funchal.
Při popisovaném úspěšném pokusu o přistání vanul severní vítr, tzn. boční vítr, což je v této oblasti podle statistik na jaře častá situace. Bylo zamračeno, ale viditelnost dobrá, mraky ve výšce nějakých 4 000 stop. Před OK-LEX přistávalo jedno dopravní letadlo, ale jinak nic - na jaře je na Madeiře provoz ještě slabý. I proto nevadilo, že Pruša kvůli zdržení nedodržel časový interval svého slotu. Dráha v používání byla 05, tzn. severní vítr vanul zleva. S ohledem na nízký provoz nemusel čekat a šel rovnou na přistání. „Turbulence na finále dráhy 05 jsem jako obvykle při větru řešil větší rychlostí a menšími klapkami. Letadlo má při větší rychlosti větší energii a je méně citlivé na poryvy větru,“ upřesňuje Jiří Pruša. Přistání i následný start proběhly relativně bez potíží.
Na okraj: malé letadlo a vítr nejdou dohromady ani na zemi. Nejeden pilot, co si ve větrném počasí odskočil „jen na kafe“, po návratu letadlo na stojánce nenašel. Vítr mu ho jednoduše „odfoukl“. A ačkoli je Madiera větrným počasím proslulá, letadlo tu není kam upoutat. „Nejsou tu na malá letadla připraveni. Když jsem handlingáře požádal o nějaké závaží (pytel, kbelík s pískem, pneumatiky s betonem), pravil: „A vy si to nevozíte s sebou?“ Nakonec se nám poutání společnými silami vyřešit podařilo, ale jeho otázce se čas od času směju ještě teď – taková závaží by se do mého letadla ani nevešla a ani by je neuvezlo...“
Článek vznikl na základě textů pro server Flying Revue, kde vychází seriál o extrémní světová letiště. Původní texty najdete zde (Gibraltar), zde (Madeira) a zde (Barra).
