Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Sokolovo, odvrácená tvář legendy. Marný boj na nevhodném místě

aktualizováno 
S kým přesně vlastně Čechoslováci u Sokolova bojovali? Proč bránili tak takticky nevhodné místo a konečně, proč by Ludvík Svoboda přeháněl o počtu tanků, které údajně jeho jednotka zničila? Odpovědi na otázky, které si léta mnoho lidí nepoložilo, přináší historik Jiří Fidler.

Rekonstrukce bitvy dobrovolníky z Česka a Ukrajiny. | foto: Armáda ČR

Užijeme-li liturgické terminologie, nemělo československé komunistické vojenství větší svátost, než bylo bojové vystoupení československého polního praporu v prostoru ukrajinské vesnice Sokolovo v březnu 1943. Boj u Sokolova byl povýšen na klíčový okamžik československého vojenského exilu za druhé světové války hned několik dnů po úspěšném úniku československé vojenské jednotky z hrozícího obklíčení, tedy ještě v březnu 1943.

Akce se chopily sovětská i německá propaganda, jež proměnily celou reálnou akci v monstrózní podívanou, samozřejmě s opačnými znaménky. Pro Sověty šlo o hrdinský boj Čechoslováků proti nepřátelské přesile, pro Němce o cynické obětování špatně vycvičené a vyzbrojené jednotky moskevského spojence. Sokolovský boj tím ztratil svůj reálný obsah a stal se legendou, přičemž sovětské vítězství ve válce umožnilo, aby jeden propagandistický model převládl a stal se nekritizovatelným klišé. Pokud se ale nyní pokusíme klišé odstranit a nalézt reálný obraz skutečného bojového střetu, s úžasem zjistíme, že prakticky neexistuje.

Na čtyři stovky dobrovolníků z řad českých i ukrajinských členů klubů vojenské...

Na čtyři stovky dobrovolníků z řad českých i ukrajinských členů klubů vojenské historie se v sobotu účastnily rekonstrukce bitvy u Sokolova. Připomněli si sedmdesáté výročí od prvních bojů 1. československého samostatného polního praporu pod vedením Ludvíka Svobody. Rozsáhlé dioráma bitvy, které vévodí Muzeu bojových bratrství v Sokolovu. 1. československý samostatný prapor se zde střetl s wehrmachtem a útvary tankových divizí Waffen-SS 8. března 1943. Do boje šlo na tisíc československých vojáků.

Vlakem jen dvakrát rychleji než pěšky

Následující odstavce tedy jsou určitou bilancí, co opravdu o boji u Sokolova víme, kde jsme schopni předchozí ideologická klišé odstranit, které zažité údaje jsou zcela nesmyslné, o kterých jiných lze úspěšně pochybovat, případně co všechno bylo v minulosti zamlčeno. Není zcela od věci na tomto místě předeslat, že bojové nasazení československých vojáků na východoevropském válčišti v březnu 1943 bylo výjimečné a zaslouží absolutorium, ovšem ze zcela jiných důvodů, než bylo dříve uváděno.

Více než sedm desetiletí si nikdo nepoložil otázku, na základě jakého plánu se Čechoslováci do prostoru Charkova vůbec dostali. Jednotka odjela z Buzuluku 30. ledna 1943 a její pohyb na západ byl velmi pomalý. Trvalo celých 17 dnů, než se vlak dostal do stanice Ostrogožsk. Protože vzdálenost mezi oběma místy činí po železnici 1 135 km, urazil vlak průměrně 67 km denně. Pro srovnání, usilovný pochod ze stanice Valujki do Charkova, celkem 350 km, zvládli českoslovenští vojáci za deset dnů, vlakem se tedy pohybovali ani ne dvojnásobnou rychlostí než pěšky.

Postup naší jednotky z Buzuluku: modrá značka - Buzuluk, červená značka - Ostrogožsk, žlutá značka - Charkov

Postup naší jednotky z Buzuluku: modrá značka - Buzuluk, červená značka - Ostrogožsk, žlutá značka - Charkov

Lze předpokládat, že sovětské velení si s miniaturní jednotkou nevědělo rady. Na jedné straně obrovský propagandistický potenciál jejího nasazení, na straně druhé hledání bojiště, kde by pouhý prapor mohl vyniknout. Pravděpodobně v polovině února bylo rozhodnuto, že Čechoslováci budou nasazeni v sestavě Voroněžského frontu, který měl v té době největší útočný potenciál, dostal se k Charkovu a zdálo se, že pronikne až k řece Dněpru. Poté šlo vše jak na drátkách.

Maršál Sovětského Svazu Filip Ivanovič Golikov

Maršál Sovětského Svazu Filip Ivanovič Golikov

V Ostrogožsku byl prapor uvítán velitelem frontu generálem Golikovem, který se jistě nepřijel podívat na jeden prapor pěchoty, protože neměl nic důležitějšího na práci. Spojenecká jednotka vyžadovala zvláštní zacházení, její propagandistický potenciál tisíckrát převyšoval bojovou hodnotu. Generál Golikov rozhodl o přesunu praporu po vlastní ose do Charkova. Zde měli Čechoslováci dostat kořistní automobily, a poté se jako rychlá jednotka zapojit do postupu k Dněpru.

Téměř nesplnitený a nepochopitelný úkol

Než však prapor do Charkova dorazil, došlo v daném prostoru k naprostému zvratu. Němci přešli do protiútoku a Charkov se náhle ocitl v ohrožení. Na obrannou linii na řece Mža bylo urychleně posíláno vše, co bylo k dispozici, československý prapor nevyjímaje. Sovětské velení však ani v této situaci nechtělo nadměrně riskovat, a proto byl prapor poslán na dolní tok řeky Mža, mimo hlavní pásmo německého protiútoku. Tisícovka československých vojáků ale v té době představovala ekvivalent asi dvou třetin pěchoty sovětské střelecké divize a přidělený obranný úsek o šířce sedm kilometrů tomu nasvědčoval.

Úkol československé jednotky, označované od 3. března jako "Obranný úsek Svoboda", byl vcelku jednoduchý a jednoznačný – udržet severní břeh řeky Mža a zastavit případný německý pokus o průlom. Přes značnou sovětskou palebnou podporu (celkem sedm dělostřeleckých baterií) by šlo o nesplnitelné zadání, protože úder byť jen jediné německé bojové skupiny (Kampfgruppe), tedy až dvou motorizovaných praporů s podporou roty či oddílu tanků, nemohl pouhý prapor obránců vydržet.

Výhodou československé jednotky však byl terén. V jejím úseku byl severní břeh řeky Mža hustě zalesněn, přičemž tento les podle dobové mapy protínaly tři až čtyři průseky. Nebylo pravděpodobné, že by se Němci v daném úseku vážně pokoušeli o akci většího rozsahu, než by bylo překročení řeky za účelem průzkumu bojem. Naproti tomu se dalo s jistotou počítat, že se Němci budou snažit ovládnout celý jižní břeh řeky Mža, aby kryli pravé křídlo svého hlavního úderného uskupení. Z tohoto hlediska je však rozhodnutí o předsunutí československé obranné pozice na jižní břeh do vesnice Sokolovo nepochopitelné.

Vjezd tankového sboru SS do dobytého Charkova, zřejmě z 15. března 1943. Právě

Vjezd tankového sboru SS do dobytého Charkova, zřejmě z 15. března 1943. Právě součástí širších bojů v okolí tohoto druhého největšího ukrajinského města byla i bitva u Sokolova.

Řeka Mža je v dolním toku široká asi 25 m, oba břehy v té době byly ploché a holé, bez možnosti krytí. Vesnice Sokolovo se nachází ve zcela plochém terénu, přičemž jižně od vesnice se terén výrazně zvedá. Jakákoli jednotka v Sokolovu byla fakticky odříznuta a útočící protivník měl výhodu značného převýšení, které bylo možné využít k ostřelování. Plochý a přehledný terén mezi vesnicí a řekou znemožňoval v nepřátelské palbě, řízené z výšin jižně od vesnice, jak přísun posil, tak případný ústup. Přijaté řešení o předsunutí československé obrany do Sokolova bylo tedy takticky špatné.

Ex post vysvětlování a zdůvodňování taktického rozhodnutí (led na řece, otevřený terén, nemožnost jiného rozhodnutí) je naprosto nepřesvědčivé. Existuje jen jedno vysvětlení, někteří českoslovenští důstojníci byli rozhodnuti střetnout se s nepřítelem za každou cenu, přičemž o zjevných slabinách vlastního postavení příliš neuvažovali.

Lhal Ludvík Svoboda? Kolik tanků Němcům zničili?

Obraz československého protivníka v boji o Sokolovo byl dlouhou dobu velmi obecný, případně se zúžil na nespecifikovanou tankovou jednotku SS. Jasno do hledání konkrétního protivníka vnesla zahraniční odborná literatura. Útočné pásmo na krajním pravém křídle německé ofenzivy bylo svěřeno 6. tankové divizi, jež v prvním březnovém týdnu svedla nakonec úspěšný boj o vesnici Taranovku a s největší pravděpodobností také odpoledne 8. března zaútočila na Sokolovo.

Hovoříme-li o 6. tankové divizi, jde přesněji o dvě její bojové skupiny, přičemž každou tvořil prapor pěchoty na obrněných transportérech a kombinovaná tanková rota. Dané zjištění se však dostává do totálního rozporu s hlášením plukovníka Ludvíka Svobody po skončení bojů, které tvrdilo, že proti Čechoslovákům bylo nasazeno několik praporů pěchoty a až 60 tanků.

Velitelem jednotky byl podplukovník Ludvík Svoboda, pozdější československý

Velitelem jednotky byl podplukovník Ludvík Svoboda, pozdější československý prezident. Zcela vlevo je jeho zástupce nadporučík Bohumír Lenc-Lomský, vpravo major NKVD Petr Kambulov. Sovětská tajná policie na československé vojáky dohlížela (ovšem nejen na ně, sledovala i sovětské jednotky).

Dnes již totiž víme, kolik tanků měla tato divize v dané době ve stavu. Údernou silou divize byl 11. tankový pluk, který čítal 7. března 30 tanků a 17. března 28 tanků, přičemž ztráty za oněch deset dnů činily právě ony dva tanky. Zahraniční odborná literatura tak Svobodovo hlášení o nepřátelských ztrátách (20 zničených německých tanků) odsunuje jednoznačně do říše bájí. I kdybychom připustili, že proti jedné československé rotě v Sokolovu byly nasazeny ze dvou směrů dvě německé bojové skupiny, což je velmi málo pravděpodobné, oněch zmiňovaných až 60 tanků se prostě nedopočítáme.

Brigádní generál in Memoriam Josef Buršík, generálmajor in memoriam Antonín

Brigádní generál in Memoriam Josef Buršík, generálmajor in memoriam Antonín Sochor a generálmajor Richard Tesařík (mimochodem otec bratří Tesaříků z Yo Yo Bandu). Josef Buršík vrátil na protest proti okupaci v roce 1968 všechna sovětská vyznamenání, včetně zlaté hvězdy Hrdiny SSSR sovětské ambasádě.

Mnohem realističtější je názor, že proti Sokolovu byla nasazena jedna bojová skupina 6. tankové divize (či její část), tedy maximálně jeden prapor motorizované pěchoty s obrněnými transportéry, podporovaný desítkou tanků. Svobodou hlášené ztráty protivníka pak jsou naprostou fikcí, protože by znamenaly totální zničení útočníka. Místo 20 zničených tanků lze proto snad uvažovat (ale zatím jen uvažovat) o počtu desetkrát nižším.

Marný a zbytečný boj ve prospěch propagandy

Bylo uvedeno, že úkolem "Obranného úseku Svoboda" bylo udržení severního břehu řeky Mža. Ale problémem je skutečnost, že sovětská obranná linie na řece Mža již odpoledne 8. března neexistovala. Hlavnímu německému útočnému uskupení se totiž podařilo na severní břeh řeky proniknout již 7. března ráno a o 30 hodin později, tedy v době, kdy osamocení vojáci Otakara Jaroše vedli svůj boj v Sokolovu, se německé tanky nacházely na dohled od Charkova. Obranná linie tedy ztratila svůj význam, neboť sovětské jednotky na pravém křídle byly rozdrceny a na levém křídle se dostávaly do nebezpečí obchvácení z týlu. Československá jednotka o tomto vývoji situace neměla žádné informace a zůstávala na svých pozicích až do 13. března, tedy do doby, kdy byla většina týlových komunikací již v německých rukou.

Hrdinou bitvy se stal nadporučík Otakar Jaroš, velitel první roty. Padl při

Hrdinou bitvy se stal nadporučík Otakar Jaroš, velitel první roty. Padl při plnění úkolu nepustit německé jednotky přes řeku Mžu. Jaroš se později stal ikonou komunistické propagandy v Československu, která jednoznačně preferovala boje na východní frontě. Sám Jaroš však komunistou nebyl.

Sovětské velení na frontové a armádní úrovni vědělo nejpozději odpoledne 7. března, že původní rozkazy ohledně obrany řeky Mža postrádají smysl. Neudělalo však nic pro to, aby připravilo odpoutání svých jednotek z ohrožených pozic, dokonce i nadále požadovalo aktivní bojovou činnost bez ohledu na obchvacování svých sil. Z operačního hlediska neměl bojový střet o Sokolovo žádný význam, jeho výsledek neovlivnil taktickou situaci v sovětský prospěch ani v nejmenším a přinesl pouze citelné ztráty československé jednotce. Desítek padlých, raněných a nezvěstných československých vojáků tak mohla využít pouze propaganda.

Do zajetí se nevzdává

Československá vojenská jednotka přitom dosáhla v druhé březnové dekádě ojedinělého úspěchu, neboť vyvázla z hrozícího německého obklíčení prakticky bez dalších ztrát. Během boje u Sokolova Čechoslováci podléhali sovětské 62. gardové střelecké divizi. O sovětské gardě vznikl již během války mýtus, že se do zajetí nevzdává. Pro dané tvrzení můžeme nalézt bezpočet důkazů o jeho pravdivosti, obrana severního břehu řeky Mža však mezi ně nepatří.

PhDr. Jiří Fidler, Ph.D.

historik a politolog

Vystudoval historii na Filozofické fakultě University Palackého v Olomouci (1980–1984), postgraduální studium politologie v rámci programu EU Tempus na Masarykově univerzitě v Brně (1991) a doktorské studium politologie na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze (2006–2010). Absolvoval studijní a badatelské pobyty ve Volgogradu v bývalém SSSR, v Paříži a ve Varšavě. Přednášel na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, Filozofické fakultě a Fakultě sociálních věcí Univerzity Karlovy v Praze, působil jako vědecký pracovník v Historickém ústavu Armády České republiky a jako poradce na Úřadu vlády ČR.
Autor dvou desítek odborných knih z oboru vojenských dějin - například:  Zborov, Sokolovo, Bratrská agrese, spoluautor Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920-1938 a dalších, překládá odborné publikace nakladatelství Osprey a knihy amerického vojenského historika Davida Glantze. Jeho knihy vyšly na Slovensku, v Rumunsku a v Číně.

Překládá odbornou historickou literaturu. Je členem sdružení Paměť národa (například pořad Příběhy 20. století).

Gardová střelecká divize zde byla rozdrcena a její velitel s částí vojáků padl do německého zajetí. Československé jednotce se podařilo jako jediné z podřízených složek divize ustoupit organizovaně. Protože však tento ústup byl spojen se zničením sovětské gardové divize, nebyl až do počátku devadesátých let připomínán. Přitom však jde o opravdový příklad vysoké odolnosti československých vojáků.

Velké ztráty kvůli špatné organizaci

V boji o Sokolovo a v následném špatně organizovaném útoku přišel československý prapor o čtvrtinu početního stavu na mrtvých a raněných. Zůstal stát na ztracené pozici další čtyři dny, kdy byl jeho týl obchvacován německými tanky. Z pozice se stahoval na poslední chvíli, usilovným pochodem a pod palbou. Bez ohledu na utrpěné ztráty, znamenající podle obecných kritérií vážné narušení bojeschopnosti jednotky, však dokázali českoslovenští vojáci organizovaně uniknout z hrozícího obklíčení, čímž se svým sovětským gardovým spolubojovníkům stali nedostižným vzorem.

Nasazení československých vojáků do bojového střetu v prostoru Sokolova má mnoho otazníků. Některé se snad podaří dříve či později objasnit, jiné odpovědi si vzali účastníci s sebou na věčnost a zůstanou proto navždy předmětem více či méně sofistikovaných dohadů. Českoslovenští vojáci jako celek však v období poslední únorové dekády a první poloviny března 1943 dokázali malý zázrak – bez ohledu na vyčerpávající přesuny, bez ohledu na utrpěné ztráty a bez ohledu na mizivé zkušenosti splnila československá jednotka bojový úkol a dokázala uniknout ze ztracené pozice. Z jednotek, které v první březnové dekádě držely obrannou linii na řece Mža, se podobným hodnocením může pochlubit jen málokterá. Proto není třeba dále bazírovat na původních propagandistických klišé. Můžeme si dovolit kritizovat rozhodnutí o předsunutí obrany do vesnice Sokolovo, jež nemělo opodstatnění a pro mnoho vojáků se stalo smrtící pastí. Čechoslováci se ve svém prvním bojovém vystoupení na východě ukázali jako velmi schopní, odhodlaní a stateční. Málokterý voják v historii i současnosti dokázal více.

Zpracováno jako výtah z autorova článku, který vyšel v časopise Extra válka – II. světová.

Autor:



Nejčtenější

Okamura má na fotce z posilovny přifouknuté svaly. Jak poznat fotomontáž

Ukázka nepovedené fotomontáže z posilovny. Mřížka v pozadí ukazuje, k jakému...

Předseda SPD se na svém oficiálním profilu na Facebooku pochlubil fotkami z posilovny. Komentátoři si všimli, že fotka...

Hlavního strážce před rakovinou známe už 40 let. Ale neumíme ho využít

Bílkovina p53 se váže na snímku k DNA (oranžová šroubovice nahoře), aby...

Gen, který hraje nejdůležitější roli v boji proti rakovině, známe už desetiletí, ale v moderní cílené léčbě se...



V kanceláři i v obchodě. Ultrazvuk nám píská do uší, následky jen tušíme

Poslech vysokofrekvenčního pískání může být mnohým lidem nepříjemné.

Mnozí z nás, aniž by to věděli, jsou denně i několik hodin vystaveni pískotu na hranici slyšitelnosti lidského ucha. V...

Kvůli ruskému metru mohla padnout stanice v Nuselském mostu, řekl architekt

Architekt Nuselského mostu Stanislav Hubička (vlevo) a Antonín Semecký, který...

Stanislav Hubička, architekt Nuselského mostu a Antonín Semecký, který se o most stará téměř doslova celý život, byli...

Dvakrát přežil ohnivé peklo a vrátil se do boje. Chybu udělal po válce

František Truhlář před válkou

Letec RAF František Truhlář přežil dvě těžké havárie při návratech z bojových letů. Při obou utrpěl těžké popáleniny,...

Další z rubriky

Noviny, které nikdy nevyšly, oběd se nekonal. Místo záhadné vraždy JFK

Místo činu Dallas, Dealey Plaza, ulice Elm Street, 22. listopadu 1963. Je 12:30...

Místo činu Dallas, Dealey Plaza, ulice Elm Street, 22. listopadu 1963. Je 12:30 a kolona s prezidentem Kennedym, jeho...

Zatykač na špiona Lenina. „Máme ho přivést celého nebo po kouskách?“

Oholený Lenin v paruce ve Finsku (11. dubna 1917)

Bolševici v Rusku získali od Němců miliony. Vyzbrojili za ně armádu a rozšířili stranický deník Pravda. Ne vše se však...

VŘSR: Revoluční „teror proti hmyzu“. Začíná komunistická hrůzovláda

Útok na Zimní palác. Panorama na palubě křižníku Aurora (4.listopadu 2017)

Ve čtvrtek osmého listopadu 1917 v pět hodin ráno schvaluje II. sjezd sovětů převzetí moci v Rusku. Původně byli...



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.