Před 50 lety sovětská sonda poprvé změřila teplotu pekla na Venuši

  16:44
Před padesáti lety se sovětská sonda Veněra 4 dostala jako první automat vyrobený lidmi do atmosféry planety Venuše a zjistila, že tam panuje peklo. Byl to výsledek sovětsko-amerického soupeření. Sonda také jako první poslala na Zemi údaje o složení atmosféry cizího kosmického tělesa.

Známky vydané sovětskou poštou na počest projektu Veněra (1968) | foto: Wikimedia CC-BY-SACreative Commons

Hlavní konstruktér sovětské kosmonautiky Sergej Pavlovič Koroljov toužil od mládí nejen vypouštět člověka do kosmického prostoru, ale také zkoumat planety sluneční soustavy chytrými automaty. Možnost k uskutečnění tohoto snu mu otevřelo rozhodnutí strany a vlády číslo 1386-618 z 10. prosince 1959. Kreml, nadšený dosavadními úspěchy, ustavil vědecko-technickou komisi pod předsednictvím akademika Mstislava Keldyše. Koroljov si už dříve vyhlédl Keldyše, vynikajícího matematika, který pracoval na výpočtech jak pro něho, tak pro konstruktéry atomových zbraní, jako svého nejúčinnějšího pomocníka v politických kruzích. A Keldyš tento úkol beze zbytku plnil.

Jeho komise měla do února 1960 odsouhlasit zadávací projekt automatických meziplanetárních stanic (tak se tehdy říkalo v SSSR planetárním sondám) pro průzkum nejbližších planet. Vedoucí pracovníci NASA začali uvažovat o průzkumu nejbližších planet prakticky ve stejnou dobu – v roce 1960.

Druhou kosmickou rychlostí

Není jednoduché vysílat kosmické sondy k planetám. To věděl už jeden z otců teoretické kosmonautiky, ruský učitel Eduard Konstantinovič Ciolkovskij, na přelomu 19. a 20. století. Rychlost, kterou musela nosná raketa těmto poslům udělit, musela být dostatečná na to, aby překonala zemskou přitažlivost a vynesla je za hranice gravitačního vlivu Země do prostoru sluneční soustavy. Obvykle ji nazýváme druhou kosmickou rychlostí, ale výstižnějším pojmenováním je přesnější odborný termín úniková rychlost.

Její velikost klesá s rostoucí vzdáleností od Země. V blízkosti jejího povrchu činí přibližně 11,180 km/s. Pokud by zde nebylo ovzduší, pak by se těleso letící takto rychle pohybovalo po parabolické dráze. Jeho rychlost by se sice pozvolna snižovala, ale nikdy by se už k naší planetě nevrátilo. Ve vzdálenosti přibližně milionu kilometrů od zeměkoule by je uchvátila gravitační přitažlivost Slunce a těleso by se stalo jeho oběžnicí, pohybující se meziplanetárním prostorem po dráze jen nepatrně odlišné od zemského oběhu.

Únikové rychlosti už dosáhla – vlastně omylem – již Luna, která minula Měsíc a stala se tak vlastně první umělou planetkou s názvem Měčta (česky Touha).

Aby kosmická sonda mohla zamířit k planetám, musí získat ještě větší rychlost a navíc musí být správným způsobem nasměrována. Teoreticky se začal tímto problémem po večerech zabývat kolem roku 1911 německý stavební inženýr Walter Hochmann. Studoval možné dráhy, jimiž by mohlo těleso vypuštěné raketou ze Země co nejsnadněji přeletět k nejbližším planetám. Jeho práce na čas v roce 1915 přerušila první světová válka, ale po jejím skončení se k nim vrátil a výsledky shrnul v knize O dostupnosti nebeských těles, která spatřila světlo světa v roce 1925.

Dráhy k planetám

Podle Hohmanna je z energetického hlediska nejvýhodnější trajektorií přeletu mezi dvěma kruhovými drahami, ležícími v jedné rovině elipsa, která se svými koncovými body – zvanými apsidy – právě dotýká obou kružnic. Toto platí téměř vždy, pokud rozdíl mezi poloměry kruhových drah není příliš veliký.

Walter Hohmann

(* 18. 3. 1880, Hardheim, spolková země Badensko-Württembersko, † 11. 3. 1945, Essen)

Narodil se v rodině lékaře. Část svého mládí prožil v Jižní Africe. Vystudoval stavební inženýrství na Vysoké škole technické v Mnichově a po získání titulu inženýra pracoval od roku 1904 jako statik ve stavebních firmách ve Vídni, Berlíně, Hannoveru a ve Vratislavi (polsky Wrocław), která v té době patřila k Německu. V roce 1912 získal místo stavebního rady na stavebním úřadu v Essenu, kde vedl statické oddělení. V letech 1911–1915 se zabýval úvahami o optimálním způsobu letu raket k planetám. Mezitím v roce 1916 dokončil práci na disertační práci pro získání titulu doktora v oboru stavebního inženýrství na Rýnsko-westfálské vysoké škole technické v Cáchách. Vzhledem k probíhající válce však promoval až v roce 1920. Výsledky svých úvah, v nichž došel až k formulaci optimálních meziplanetárních drah, které byly později pojmenovány po něm, publikoval v roce 1925 v knize „Die Erreichbarkeit der Himmelskörper“. Na konci dvacátých let se teoretickými pracemi podílel na práci spolku Verein für Raumschiffahrt. Po nástupu nacistů k moci se však od raketového výzkumu zcela distancoval, protože se právem obával jeho zneužití pro válečné účely. Zemřel na následky celkového vyčerpání a šoku, způsobeného intenzivním bombardováním Essenu spojenci. Jeho jméno nese kráter na Měsíci.

Na počet svého objevitele se takové dráhy dnes běžně nazývají Hohmannovy elipsy. Jak však bylo v Sovětském svazu zvykem, hledali i tady svého autora tohoto principu a zdařilo se jim to. Ve dvacátých letech minulého století se o podobném principu pro meziplanetární přelety zmiňoval ve svých přednáškách ruský aerodynamik Vladimir Petrovič Vetčinkin, ale nikdy to v odborné ani populární literatuře nepublikoval. Proto se někdy v ruské literatuře objevuje název Hohmann–Vetčinkinovy dráhy.

Princip optimálních Hohmannových drah vyžaduje, aby Země a cílová planeta byly v okamžiku startu v určitých pozicích na svých drahách kolem Slunce. Pouze v relativně krátkém období několika týdnů by byly nosné rakety schopné udělit sondám dostatečnou rychlost pro dosažení cíle. Tomuto časovému intervalu říkáme „startovní okno“ nebo lépe „startovní období“. Směr, kterým se musí vydat sonda, samozřejmě nemíří přímo na cíl. Nejedná se jen o to, že průzkumník letící meziplanetárním prostorem se nepohybuje po přímce, ale po zakřivené eliptické dráze, a i cílová planeta pohybuje. Do jisté míry to můžeme přirovnat ke střelbě kanonem jedoucího tanku na jiný obrněnec, pohybující se po jiné dráze a jinou rychlostí. Střelec musí zamířit před nepřítele, aby ho jeho granát nakonec zasáhl v bodě, kam během letu střely cíl dojede.

Podobně je tomu i v případě přeletu po Hohmannnově dráze. Sonda musí vykonat přibližně půloběh kolem Slunce a potřebuje k tomu i u nejbližších planet několik měsíců. V době, kdy odstartuje od Země, je tedy cílová planeta ještě hodně daleko od místa setkání. Zdálo by se, že je to velmi komplikované, ale ve skutečnosti se jedná v principu o jednoduchou astronomickou úlohu, kterou by dokázal přibližně vyřešit už Johannes Kepler na počátku 17. století. Složitá je však navigace v okolí Země při odletu a při příletu k cíli, kde se pro výpočet přesné dráhy neobejdeme bez výkonných počítačů.

Správná postavení planet se pravidelně opakují. Pro lety k Venuši se naskýtá příležitost každých 584 dnů a optimální doba letu se pohybuje kolem 145 dnů. Pro expedice k Marsu se výhodná období opakují po 780 dnech a také čas potřebný k cestě je delší, zhruba 260 dnů.

Na počátku šedesátých let, kdy se SSSR a USA cítily dostatečně připravené na nové úkoly, se otevíralo startovní období k planetě Marsu v září 1960 a k Venuši v únoru 1961.

První marsy

Deváté oddělení Koroljovovy konstrukční kanceláře OKB-1 pod vedením Gleba Jurjeviče Maximova rozpracovávalo projekt meziplanetárních sond od počátku podzimu 1959. To bylo normální – Koroljov vždycky předbíhal oficiální rozhodnutí. U Maximova se dělaly předběžné výpočty a navrhovaly se orientačně jednotlivé služební systémy těchto sond. Úkol vlády proto splnili, i když měli šibeniční termín. Předposlední únorový den roku 1960 Koroljov podepsal zadávací projekt.

Z výpočtu drah bylo jasné, že upravené rakety R-7 pro první měsíční sondy nebudou stačit. Na doporučení Vasilije Mišina, svého prvního náměstka, Koroljov 15. ledna 1960 nařídil zahájit projektové práce na nové variantě nosiče, tentokráte čtyřstupňového. Aby se vývoj co nejvíce urychlil, za třetí stupeň, který dostal název blok I, technici použili upravený druhý stupeň balistické rakety R-9. Pouze čtvrtý stupeň – blok L – se stavěl úplně od nuly.

Neměli moc času, museli stihnout startovní období k Marsu na podzim téhož roku. Proto Koroljov použil pro čtvrtý stupeň zcela nový motor S1.5400, který vyvinuli v jeho kanceláři. Nebyl však ještě dostatečně odzkoušen a to později způsobilo celou řadu potíží.

Projekt nového nosiče verze 8K78 technici ukončili 10. května 1960 a začala výroba prvních kusů. Kreml ho jako obvykle dodatečně schválil usnesením číslo 587-238 ze dne 4. června. Současně dostal Koroljov příkaz vyslat první sondy k Marsu již v září a k Venuši v nejbližším možném termínu. Ve druhém případě straničtí funkcionáři neměli potuchy, kdy se startovní okno k Jitřence otevírá, a proto naštěstí pevný termín nestanovili. Na Koroljovův popud také dali souhlas s výstavbou střediska dálkového kosmického spojení v Jevpatorii na Krymu, která už probíhala, a další sledovací stanice poblíže města Ussurijsk na Dálném Východě.

První veněry

Startovní období pro let k Venuši začínalo počátkem února 1961.

Přestože se v konstrukční kanceláři OKB-1 pracovalo na zvláštním typu 1V, který sice přebíral většinu služebních systémů od marsovských sond 1M, rozhodla se rada konstruktérů raději pouze drobně upravit provozní blok sond 1M. Nový model pro Venuši dostal označení 1VA. Proto mohli i ve výrobním závodě použít většinu připravených dílů a zakomponovat i přistávací modul, který mezitím prošel pozemními zkouškami. Na Nový rok 1961 odletělo z Moskvy letadlo, které vezlo sondy na Bajkonur.

První pokus o start k Venuši se uskutečnil 4. února 1961. Tentokrát třetí stupeň nosiče nezklamal a dopravil čtvrtý stupeň blok L i se sondou výrobního čísla 1 na nízkou oběžnou dráhu kolem Země ve výši 212–318 km.

Když soulodí vykonalo téměř celý oběh kolem naší planety, napětí v řídicím středisku rostlo. Teď se měly rozeběhnout pomocné raketové motorky, jejichž tah usadí pohonné látky čtvrtého stupně na dno nádrží. Pak plynový generátor rozeběhne turbočerpadla a motor S.14500 urychlí sondu na únikovou dráhu proti směru letu Země kolem Slunce. Ale nic se nestalo – selhala dodávka proudu do časovacího zařízení, které mělo start z oběžné dráhy spustit. Opět chyba, kterou nikdo nečekal.

Tisková agentura TASS proto pouze oznámila, že v Sovětském svazu vypustili na oběžnou dráhu „těžký sputnik“. O Venuši nepadla ani zmínka.

Koroljov měl opět připraveny sondy dvě. Záložní exemplář vzlétl z komplexu 1 kosmodromu Bajkonur 12. února 1961. Tentokrát všechno probíhalo podle plánu. Nad rovníkovou Afrikou časovací zařízení spustilo čtvrtý stupeň. Ten pracoval bezchybně a sonda se dostala na plánovanou dráhu, úspěšně se vyklopily dva panely slunečních baterií a rozevřela se deštníkovitá dvoumetrová parabolická anténa z jemné síťoviny. Na palubě nesla podle tehdejšího zvyku titanovou kouli o průměru 7 cm představující zeměkouli, v jejím nitru se nacházela medaile na líci se státním znakem SSSR a na rubu se schématem oběhu Merkuru, Venuše, Země a Marsu kolem Slunce s nápisem „Sojuz Sovetskich Socialističeskich Respublik – 1961“. Koule byla chráněna krytem sestaveným z pětiúhelníkových segmentů z oceli s vyraženým znakem SSSR a slovy „Zemlja–Venera 1961“. Kromě toho nesla i vědecké přístroje, určené ke zkoumání magnetických polí v meziplanetárním prostoru a okolí Venuše, k registraci nabitých částic a nárazů mikrometeoroidů.

Maketa Veněry 4 (měřítko 1:4)

Let zpočátku pokračoval dobře. Agentura TASS mohla hrdě oznámit: „Sovětský svaz vypustil první automatickou meziplanetární stanici k planetě Venuši“. Večer 14. února opustila sonda sféru gravitačního vlivu Země a pokračovala v letu po eliptické dráze sluneční soustavou k cíli.

Dne 22. února se uskutečnilo oboustranné spojení na vzdálenost 1,4 milionu kilometrů. Bohužel bylo poslední. Pak už Veněra na výzvy ze Země neodpovídala, pouze 27. února zaslechli v Jevpatorii její slabý signál. To byla již asi 4 miliony kilometrů od Země. Bez spojení nemohla provést nezbytné korekce dráhy, a tak jako mrtvé těleso proletěla v noci z19. na 20. května 1961 ve vzdálenosti necelých 100 tisíc kilometrů od planety Venuše.

Ani jeden z pokusů o dosažení Marsu a Venuše se tedy nepovedl. Konstruktéři se spolu s pracovníky Akademie věd SSSR pustili do zkoumání příčin nezdaru.

Venera 4 - 1967-058A

Planetární sonda určená pro přistání na povrchu Venuše sestává z válcového orbitálního úseku a přistávacího modulu. K bokům orbitálního úseku jsou připojeny dva panely slunečních baterií o rozpětí 4,4 m, parabolická rozkládací anténa o průměru 2,3 m a výklopná tyč s magnetometrem. K hornímu konci je připojen modul korekčního motoru KDU na kapalné pohonné látky. Ke spodnímu konci orbitálního úseku je připojen přistávací modul přibližně kulového tvaru o hmotnosti 383 kg a o průměru 1,0 m, pokrytý tepelným štítem. Orbitální úsek nese následující experimenty: tříosý magnetometr, detektory kosmického záření, ultrafialový fotometr a iontové pasti pro studium plazmatu v okolí planety. Přistávací modul byl vybaven dvěma hermetickými úseky, z nichž jeden obsahoval padákový systém a druhý, přístrojový, obsahoval telemetrický systém, rádiový výškoměr a vědecké přístroje pro studium teploty, tlaku a chemického složení atmosféry.

Ovšem hlavní důvod tušili všichni. Pospíchali, aby za každou cenu předehnali Američany. Uvědomovali si, že Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) chystá na další startovní období v červenci až září 1962 své sondy k Venuši. Teď už si nemohli být zcela jistí, že bez problémů vyhrají závod odstartovaný v jeden okamžik, daný zákony nebeské mechaniky.

Nezbývalo nic jiného než se pořádně připravit a vytvořit stavebnici, z níž by mohli podle potřeby sestavovat různé verze sond. Nový typ sond dostal označení 2MV (Mars-Veněra). Příkaz k jeho vývoji dal Koroljov v únoru 1961.

Podklady pro konstrukční práce na celkem čtyřech základních typech těchto sond dokončili v konstrukční kanceláři OKB-1 koncem června 1961 a počátkem roku 1962 již mohli dát do výrobního závodu výkresy všech typů. Typ 2MV-1 byl určen pro přistání na Venuši, další 2MV-2 pro měření během průletu kolem této planety, 2MV-3 měl přistávat na Marsu, zatímco poslední, 2MV-4, měl pouze kolem rudé planety proletět a snímkovat ji zblízka.

V srpnu 1962 odeslali na kosmodrom Bajkonur první tři sondy, dvě typu 2MV-2 a jednu 2MV-1. Poslední z nich, která byla určena k přistání na Venuši, museli technici na kosmodromu před usazením na nosnou raketu sterilizovat, aby se náhodou nezanesly na povrch této planety pozemské mikroorganizmy, což by tam v budoucnosti zkomplikovalo hledání stop života. Dnes však víme, že podmínky na povrchu Venuše by žádný pozemský organismus nepřežil.

Nosné rakety 8K78 s těmto sondami odstartovaly postupně 25. srpna, 1.září a 12. září 1962. U všech pracovaly dobře první tři stupně, ale ani v jednom případě se nepodařilo uvést do chodu motor urychlovacího stupně blok L a oběžná dráha kolem Země byla bohatší o tři těžké sputniky v té době utajovaného účelu. Ale analytici dobře věděli, že šlo o nezdařené starty sond k Venuši.

Rusové se znovu snaží

Při předchozích neúspěšných pokusech o lety k Venuši nezískali odborníci z OKB-1 dost informací o závadách, které způsobily selhání urychlovacího stupně blok L. Proto Mišin rozhodl, aby se na první z nosičů 8K78 přidala další čidla a další telemetrická aparatura. Tím se však zvýšila hmotnost nosné rakety, proto museli technici ze sondy 2MV-4 výrobního čísla 3 všechny výzkumné přístroje vymontovat. Znamenalo to, že žádné vědecké výsledky tato sonda nebude moci získat.

Po vzletu z kosmodromu 24. října 1962 raketa hladce dosáhla parkovací dráhy. Při pokusu o start motoru 4. stupně se zadřel rotor jeho turbočerpadlového agregátu, který se 17 sekund po nastartování roztrhl a totálně zničil blok L i vlastní sondu. Americké radarové stanice pak objevily ve vesmíru obíhat 24 různě velkých úlomků.

Také další starty sond řady 3MV-1 skončily špatně. Při vzletu 11. listopadu 1963 uvízla jako Kosmos 21 na nízké oběžné dráze kolem Země a 19. února 1964 explodoval třetí stupeň nosiče, blok I. Start 3MV-1 č. 5 k Venuši 27. března 1964 se zase nezdařil, opět nenastartoval čtvrtý stupeň a na dráze se pohyboval Kosmos 27. Teprve potom přišli technici z Mišinova oddělení na konstrukční chybu, která spočívala v uložení měřicích gyroskopů urychlovacího stupně na nevhodném místě konstrukce stupně.

Další sonda 3MV-1 číslo 4 sice díky odstranění této závady odstartovala 2. dubna 1954 k planetě Venuši úspěšně, ale z hermetického přístrojového úseku bezprostředně po vzletu unikla atmosféra zajišťující chlazení aparatury. Hned bylo jasné, že elektronika tříměsíční cestu nevydrží. Proto nedostala název Veněra, ale Zond 1. Také korekce dráhy se neuskutečnily, a svůj cíl proto minula o plných 110 tisíc kilometrů.

Na základě získaných zkušeností pak technici pečlivěji prověřovali pevnost jednotlivých svárů hermetického pouzdra, ale objevovaly se stále další a další problémy.

Koroljov, který se potřeboval soustředit na ambiciózní program letu člověka na Měsíc, rozhodl v dubnu 1965, aby vedoucí konstruktér Vadim Ivanovič Petrov předal všechny práce na meziplanetárních sondách Georgiji N. Babakinovi do Vědecko-výzkumného Lavočkinova střediska (Naučno-proizvedstvennyj centr imeni S. A. Lavočkina). Petrova tím zklamal – zdálo se mu, že všechny dětské nemoci sond 3MV již vyléčil a teď se měl jejich úspěchy pyšnit někdo jiný.

Babakin o tom nebyl tak zcela přesvědčen. Proto se rozhodl „obětovat“ jednu sondu k ověření jejích systémů při méně náročné misi. Exemplář 3MV-4 číslo 3 byl 18. července 1965 vyslán jen k Měsíci, aby se prověřily nejnovější úpravy. Zond 3, jak byl pojmenován, úspěšně ofotografoval odvrácenou stranu Měsíce, kromě měření vlastností prostoru v jeho okolí, zejména radiace a magnetických polí.

Další sonda Veněra 2, 3MV-4 číslo 4, se vydala k Jitřence 12. listopadu 1965. Jak ukazuje typové označení, šlo o upravenou marsovskou sondu. Ani ta neuspěla. Po celou dobu ji zlobil povelový systém, který se přehříval a špatně rozuměl příkazům ze Země. Minula sice Venuši 27. února 1966 ve vzdálenosti pouhých 24 tisíc kilometrů, jak bylo plánováno, ale stroj neposlechl řídicí středisko v Jevpatorii a žádné výsledky měření na Zemi neposlal.

O čtyři dny později startovala Veněra 3. Tentokráte šlo o typ 3MV-3, který nesl přistávací modul. Let probíhal dobře, pouzdro s přístroji vstoupilo podle plánu do atmosféry Venuše 1. března 1966 s odchylkou méně než 450 km od plánovaného bodu. Během závěrečného přibližování k planetě však technici na základě telemetrických údajů zjistili vzrůst teploty na palubě sondy a poslední plánované rádiové spojení se nezdařilo uskutečnit. Vědeckých výsledků bylo málo, ale SSSR si mohl připsat další prvenství: první zásah jiné planety.

Další vzlet rakety 8K78 se odehrál na Bajkonuru 23. listopadu 1965. Sonda 3MV-4 číslo 6 se dostala pouze na oběžnou dráhu kolem Země, kde létala dva týdny ukryta pod názvem Kosmos 96.

Koroljovova konstrukční kancelář sice zahájila počátkem roku 1965 přípravné práce na projektech sond další generace 5MV a 6MV, ale dříve, než se pořádně rozeběhly, rozhodl se hlavní konstruktér předat je Lavočkinově konstrukční kanceláři.

A teď přistání!

Babakin nakonec převzaté ideové projekty sond 5MV a 6MV dále nerozpracovával. Pokračoval ve vylepšování sond 3MV a dosáhl tady nemalých úspěchů.

Maketa Veněry 4 v Muzeu kosmonautiky v Moskvě

První sondou, kterou jeho kancelář připravovala, byla Veněra 4 typu 4V-1 – vydala se k Venuši 12. června 1967. Nesla přistávací pouzdro. Jeho konstruktéři neuvěřili měřením amerického Marineru 2 o vysokých tlacích v atmosféře planety, a to se jim vymstilo. Sonda dorazila v pořádku k planetě 18. října 1967. Do atmosféry vstoupil rychlostí 10,7 km/s celý stroj. Teprve potom se od služební části oddělil přistávací modul, jehož rychlost během čtvrt minuty klesla na přibližně 300 m/s. Přetížení přitom dosáhlo téměř 300 G – třistakrát větší než na Zemi. Potom se otevřel padák, rychlost klesla na 10 m/s, vyklopila se anténa radarového výškoměru a začaly pracovat vědecké přístroje. Nedostatečně pevnou konstrukci pouzdra však rozmačkal ve výši kolem 28 km příliš velký tlak okolní atmosféry. Poslední naměřené hodnoty odeslané na Zemi ukazovaly okolní teplotu 270 stupňů Celsia a tlak 1,8 MPa.

Stejná sonda vypuštěná o pět dnů později opět uvízla na oběžné dráze kolem Země jako Kosmos 167.

Konstruktéři byli zatvrzelí. Zesílili sice poněkud konstrukci pouzdra, ale Veněra 5, která se vydala k Jitřence 5. ledna 1969, vydržela jen o něco málo více. Modul selhal 16. května 1969 ve výši kolem 25 km. Poslední měření udávala teplotu 320 °C a tlak 2,7 MPa. Její dvojník Veněra 6 selhal za podobných podmínek ve výši mezi 10 až 12 kilometry.

Teprve Veněra 7, která startovala 17. června 1970, měla přistávací modul dostatečně pevný. Po sestupu atmosférou 15. prosince 1970 přistála úspěšně na planině Guinevre Planitia v oblasti Alpha Regio, byť volným pádem rychlostí asi 17 m/s. Padák se totiž v přílišné teplotě a působením kapiček žíravé kyseliny sírové rozpadl. Přesto dopad přístroje přežily a sonda odtud vysílala plných 23 minut, než se její vysílač v důsledku přehřátí odmlčel. Stačila odvysílat i údaje o teplotě okolí, která kolísala mezi 457 až 474 °C. Bylo to první měření uskutečněné na povrchu jiné planety. Následující sonda pak ale opět uvízla na oběžné dráze kolem Země, podobně jako Kosmos 359.

Úryvky z knihy Půlstoletí kosmonautiky (Karel Pacner, Antonín Vítek)

Autor:
  • Nejčtenější

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

v diskusi je 110 příspěvků

14. března 2024

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí...

Nejsilnější raketa úspěšně prošla prvním testovacím letem do vesmíru

v diskusi je 138 příspěvků

14. března 2024  12:12,  aktualizováno  15:31

Společnost SpaceX poprvé dostala svůj Starship do vesmírného prostoru. Po dvou předchozích...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Svět uznal nároky Beneše. Československo vyhrálo spor s Polskem o Javorinu

v diskusi je 42 příspěvků

12. března 2024

Před 100 lety se Československo dočkalo mezinárodního uznání ve sporu s Polskem o Javorinu....

Tato novinka ve vyhledávání Googlu lidi pěkně vytáčí. Máme řešení

v diskusi je 153 příspěvků

12. března 2024  10:45

Jedna z novinek, kterou přineslo evropské Nařízení o digitálních trzích, je změna v tom, jak Google...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Polopás není polovičaté řešení. Třetí říše byla mistrem v oboru

v diskusi je 9 příspěvků

18. března 2024

Druhá světová válka byla zlatým věkem polopásových vozidel. Vyráběli je především Němci a...

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Kuličková myš, VHS a další technologické skvosty nedávné minulosti

v diskusi je 6 příspěvků

19. března 2024

S některými bylo možné se běžně setkat ještě před deseti lety, jiné je možné koupit a používat...

Od Amazonu po Voyo. Velký test streamovacích služeb našel obří rozdíly

v diskusi je 8 příspěvků

19. března 2024

Premium V jedné můžete vybírat z dvou set filmů a seriálů, ve druhé z osmi tisíc. V jedné je speciální...

Zemřel astronaut Stafford, který si ve vesmíru „podal“ ruku s Leonovem

v diskusi nejsou příspěvky

18. března 2024  19:10

Ve věku 93 let po dlouhé nemoci zemřel někdejší astronaut Thomas Stafford, který byl zapojený do...

Apple přidá do svých zařízení generativní AI, využije k tomu Google

v diskusi nejsou příspěvky

18. března 2024  13:34

Apple jako jedna z mála technologických společností nezachytil příchod vlny generativní umělé...

Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!
Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!

40 uživatelů eMimina se pustilo do testování jemného šamponu KIND od značky Mádara, který je vhodný pro miminka už od prvních dnů. Jak si šampon...

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Konec nadvlády programátorů. Pozic ubývá, na jednu se hlásí stále víc lidí

Premium Ochota firem splnit uchazečům skoro jakýkoli požadavek a velmi nízká konkurence. Tak by se ještě nedávno dala definovat...