SOS se ozvalo už z Titanicu. 100 let nouzového volání

Spaste naše duše! Je tomu sto let, co se začalo používat nové volání o pomoc. Tři tečky, tři čárky, tři tečky. Za svůj život jim vděčí tisíce lidí.

...---... aneb SOS - nejznámější nouzový signál | foto: Profimedia.cz

"Vyšlete SOS!" Na palubě propukala panika poté, co loď snů narazila do ledovce. "Je to nový signál. A tohle je možná tvoje poslední možnost jej vyslat." To jsou údajně slova Harolda Brida, jednoho z radiooperátorů nejslavnějšího potopeného parníku světa, Titanicu.

Zatímco Titanic si na své stoleté výročí ještě pár let počká, signál SOS jej slaví letos. Podívejme se, jaký příběh se za tím nepatrným kouskem Morseovky skrývá.

"Co Bůh prokázal"

Vraťme se o téměř šedesát let zpět. Samuel Morse je připraven k první zkoušce jediné linky elektrického telegrafu na světě. K otestování kabelového spojení mezi Washingtonem D.C. a Baltimorem vybrala dcera connecticutského guvernéra část biblického verše ze čtvrté knihy Mojžíšovy (Nu 23, 23): "What hath God wrought."

Větu zakódoval Morse do abecedy, kterou vyvinul společně s Alfredem Vailem a která dodnes nese jeho jméno. Může nás překvapit, že původní Morseova abeceda se od té dnešní poměrně liší. Většina telegrafních stanic přešla v průběhu 19. století na tzv. Mezinárodní Morseovu abecedu, a tak se z té původní stala Americká Morseova abeceda, jelikož se používala téměř výhradně v USA. Kromě tečky, čárky a různě dlouhých mezer obsahovala také třeba dvojitou čárku, která reprezentovala písmeno L, které dnes známe jako ty-tá-ty-ty.

Všudypřítomné telegrafy

Telegrafy zcela proměnily způsob komunikace velkých společností i jednotlivců. Z burzy se náhle stalo neuvěřitelně rušné místo - tečky a čárky, které znamenaly tisícové zisky nebo ztráty, létaly z města do města nepředstavitelnou rychlostí. Traduje se ostatně, že telegraf změnil i způsob psaní novinových článků: reportéři byli náhle skoupí na slovo (telegraf nebyla levná záležitost) a důležité informace dávali na začátek článku, pokud možno do titulky nebo perexu (co kdyby byl na lince výpadek).

Mnoho mladých mužů (a také žen), jejichž hbité prsty přeměňovaly slova na tečky a čárky, se stalo nepostradatelnými prostředníky výměny informací. Telegrafy byly ale stále svázány pevně se stanovištěm, připoutané drátem. Jediná nouze, do které se mohl telegrafista dostat, bylo příliš rychlé tempo vysílajícího, k tomu sloužil signál "nestíhám, pomaleji" nebo "zopakuj poslední slovo/větu". Brzy ale měl přijít vynález, který Morseovu abecedu osvobodí.

Zkuste to bez Edisona, milý Marconi

Že bez drátů by to bylo lepší, to nemusel Cimrman Marconimu radit. Šlo o vynález, který byl tehdy doslova ve vzduchu. Na základě Maxwellových poznatků o elektromagnetismu se do vývoje vysílačů a přijímačů pustilo několik vědců po celém světě. V Německu to byl třeba Heinrich Hertz, po němž se jmenuje jednotka frekvence. Hlavní souboj se ale odehrál mezi Nikola Teslou a Gulielmo Marconim.

Marconi vycházel z odkoupeného Edisonova patentu a v roce 1896 získal britský patent na rádiovou komunikaci. Tesla se ovšem rádiovou komunikací zabýval už od roku 1891, jak dosvědčují zachované dobové články a přednášky. Krátce po jeho smrti v roce 1943 jej vrchní soud USA označil za vynálezce rádia a přiřknul mu příslušné patenty. O to, kdo je skutečným vynálezce rádia, se dodnes vedou spory.

• O prvním mluveném rádiovém vysílání si přečtěte v našem výročním vánočním článku

V té době ale bezdrátový telegraf (radiotelegrafie) doslova změnila svět. Námořní doprava dosud byla jedinou možností, jak překonávat moře a oceány, a v rámci čilé obchodní výměny mezi starým a novým kontinentem brázdilo Atlantik velké množství lodí. Možnost se dorozumívat na dálku a i za tmy byla obrovským požehnáním, což si námořníci velice rychle uvědomili. Už několik let po vynálezu rádia bylo pobřeží osázené rádiovými stanicemi a většina velkých lodí měla svého telegrafistu. A bylo potřeba dohodnout se na pravidlech.

Nejspíše první z takových doporučení bylo vysílat signál SSS DDD, a to opakovaně, s několikaminutovými prodlevami. Vyplývá to ze zápisků z konference radiotelegrafistů z roku 1903. Standardem se tehdy nestal, stanovy dispečerů z té doby pouze uvádějí, že by se měli "pokud možno přednostně věnovat těm, kdo volají o pomoc."

Ovšem už o rok později vznikl nejspíše první mezinárodně uznávaný signál: CQD. Navzdory populárním vtípkům nezkracuje "Come Quick, Drowning" ani "Come Quick, Dammit!" Ve skutečnosti šlo o jednoduché sloučení znaku pro všeobecné volání "CQ" a písmene "D" jako Distress (nouze). V bezdrátové komunikaci byl CQD poprvé použit v lednu 1909, když se u amerického pobřeží srazily lodě RMS Republic a SS Florida.

Právě signál CQD vysílal Jack Phillips, když se Titanic střetl s osudným ledovcem. CQD se totiž ještě v roce 1912 na britských lodích běžně používalo. Jeho podřízený a o tři roky mladší kolega navrhl novější signál, SOS, a Phillips je začal střídat.

Původně německý signál

Přestože SOS je často považováno za zkratku pro Save Our Souls, jde o zpětně dosazenou mnemotechnickou pomůcku (backronym). Pochází z Německa a byl součástí souboru signálů pro řešení nouzových situací:

1. Klidový signál (="přestaňte vysílat"): tá-tá-tá-tá-tá-tá, tedy šest čárek
2. Vyhledávací signál (="my jsme tady"): ty-ty-ty-tá-tá-tá-ty, tedy tři tečky, tři čárky, tečka
3. Nouzový signál: ty-ty-ty-tá-tá-tá-ty-ty-ty, tedy tři tečky, tři čárky, tři tečky. Měl být opakován, dokud ostatní stanice nepřestanou vysílat

Porovnáme-li nový nouzový signál s původním CQD v Morseově kódu, je zřejmé, o kolik jednodušší byl. Nemohl být také zaměněn za signál CQ, který se používal i při banalitách.

Signál SOS (v americké morseovce S5S) se dostal po berlínské konferenci do stanov a 1. července 1908 vešel v "platnost".

Mnoho operátorů ale ještě, ať už z principu nebo ze setrvačnosti, trvalo na používání signálu CQD, případně používali signály oba. Dá se říci, že s potopením Titanicu si operátoři uvědomili, jak moc je v sázce, a prakticky ze dne na den přešli na jednotný signál.

Písmenná zkratka byla se signálem asociována až později, narozdíl od CQD, který se vysílal včetně mezer, se totiž SOS vysílá legato, tedy bez oddělení jednotivých písmen. Technicky vzato, sekvence VTB, IJS a SMB by posloužily podobně, každá z nich sestaví tři tečky, tři čárky, tři tečky. Přesto se ujala zkratka SOS. Když se později signál stal natolik populární, že se používal i ve vizuální podobě, ocenili možná trosečníci i záchranáři, že je čitelný ze všech stran, vzhůru nohama a stranově převrácený... To je ale nejspíš náhoda.

Ukázka nouzového volání

Luxusní parník Andrea Doria, 1956

"SOS DE ICEH SOS HERE AT 0320 GMT LAT. 40.30 N 69.53 W NEED IMMEDIATE ASSISTANCE"

DE = toto je

GMT=Greenwich Mean Time

LAT= zeměpisná šířka

N= sever, W=západ

Více o nehodě parníku Andrea Doria

Dnes už je signál SOS coby oficiální nouzové volání překonán, v roce 1999 jej nahradil Global Maritime Distress Safety System, v letecké dopravě je používáno klíčové slovo "Mayday". Přesto jsou tři tečky, tři čárky a tři tečky často nejdostupnějším prostředkem pro jasné volání o pomoc. Zachránily tisíce životů a i když si po sto letech užívají zasloužený důchod, každý jim rozumí. A to je u signálu to nejdůležitější.

Odkazy, zdroje, zajímavosti:

• Signál, který zachránil tisíce, se dožil stovky (anglicky)
• Různá volání o pomoc (anglicky)
• Signály v nouzi (anglicky, 1913)
• Global Maritime Distress Safety System (anglicky)
• 1905 - německá regulace telegrafie (anglicky)