V předchozím, čtvrtém dílu seriálu Karla Pacnera jsme se zatím rozloučili s americkým vesmírným programem, který jsme opustili zhruba v polovině padesátých let. Nyní se přesouváme do tehdejšího Sovětského svazu, kde se snaží vytvořit nosič pro vodíkovou bombu.
Hlavně pro armádu!
Prototyp střely R-5 – poslední stroj, který se opíral o německé zkušenosti – úspěšně zkoušejí na střelnici v Kapustině Jaru od 15. března 1953. Vojenská modifikace R-5M (SS-3, Shyster) startuje v lednu 1955. A s maketou bojové hlavice 20. února 1956 na vzdálenost 1 200 kilometrů – tento úkol má kódový název projekt Bajkal. Raketa má nosit radiologickou bombu – radioaktivní materiál, který by zamořil nepřátelské území.
Dne 18. dubna 1953 vypouštějí pracovníci OKB-1 experimentální bojovou střelu R-11 (SS-1B, Scud) o doletu 270 kilometrů, která se stává základem pro dva další typy. Nicméně poprvé úspěšně letí až 21. května. O dva roky později ji dostávají pozemní vojska R-11M k dopravě atomové bomby na vzdálenost necelých 300 kilometrů. Viktor Petrovič Makejev, který na tomto projektu pracoval od začátku, dodělává ve filiálce Koroljovovy firmy číslo 3 ve Zlatoustu na Urale střelu R-11FM pro námořnictvo. Ve Zlatoustu působí od roku 1947 specializovaná konstrukční kancelář SKB-385, k níž se pak Makejev se svými lidmi připojuje. Koncem prosince 1958 poprvé odpalují R-11FM z ponořené ponorky.
Od počátku padesátých let připravují někteří vědci a novináři na lety do vesmíru sovětskou veřejnost. Vycházejí nejrůznější články v novinách a časopisech, relace v rozhlasu a televizi, objevují se knihy. Nicméně autoři nejodvážnějších představ se stále bojí, aby je nějaký dogmatický komunistický funkcionář anebo důstojník tajné policie neobvinil z toho, že se věnují fantaziím, místo aby se zabývali vážnou prací anebo přípravou na obranu země. Proto své články publikují v časopisech pro děti a mládež, které nemají takovou váhu.
Výpravy do kosmu považujeme za plně uskutečnitelné, tvrdí Tichonravov v článku, který otiskuje v říjnu 1951 v dětském časopisu Pioněrskaja pravda. V nejbližších 10–15 letech můžeme vypustit umělou družici Země a vydat se k Měsíci i k nejbližším planetám. Ke startu družice potřebujeme nosič o hmotnosti nějakých 100 tun, pro plavidlo, které by se dvěma lidmi obletělo Měsíc, kolos asi o 1 000 tunách. Úroveň sovětské techniky v této oblasti je přinejmenším na stejné výši jako na Západě.
Rakety typu R-11 a R-17 byly v kódu NATO označované jako „Scud“.
Další články o kosmonautice uveřejňuje v sovětských časopisech, například od roku 1952 v měsíčníku pro mládež Těchnika moloďoži, známý teoretik a popularizátor Ario Abramovič Šternfeld. O tři roky dříve začal rovněž vydávat na toto téma knihy. Vycházejí spisy Ciolkovského, stejně jako některých západních autorů.
„Za Stalina jsme nemluvili o družici a o kosmonautech,“ potvrdil mi Oleg Genrichovič Ivanovskij, který nastoupil do NII-88 v roce 1947 a později se stal zástupcem šéfkonstruktéra první družice. „Tyto věci totiž nebyly zapotřebí pro obranu. Za Stalinova života jsme se u Koroljova zabývali jen bojovými raketami, žádné konkrétní plány na vesmír neexistovaly.
Úkol zní: vyvinout rakety s doletem do USA
V únoru 1953 ukládá vláda Koroljovovi, aby vyvinul mezikontinentální raketu schopnou dopravit atomovou bombu na vzdálenost 8 000 kilometrů. Pracovníci OKB-1 navrhli dvoustupňovou variantu: první stupeň odvodí od R-11, druhý stupeň zkonstruují nově s malými křídly. Hlavní konstruktér proto nařizuje laboratoři Izraela Lisoviče ze své konstrukční kanceláře, aby se možností stavby okřídleného stupně zabýval. Model, který tam vytvořili, na přelomu let 1952–1953 desetkrát vyzkoušeli. Na určený cíl dopadal s rozptylem 7 kilometrů, což byla ohromná přesnost. Přesto se Koroljov nakonec přiklání ke střelám bez křídel, přece jenom má s nimi víc zkušeností. Po patnácti měsících od okřídlené rakety ustupují.
A Lisovičův tým přechází do výzkumných ústavů ministerstva leteckého průmyslu, kde nachází větší uplatnění. Zato vojáci stále váhají. Proto na jejich žádost v dubnu 1953 Kreml nařizuje, aby Vladimir Michajlovič Mjasiščev z OKB-23 a Semjon Alexejevič Lavočkin z OKB-301 zahájili práce na mezikontinentálních okřídlených raketách poháněných náporovými motory o doletu okolo 8 500 kilometrů. Lavočkinův typ se nazývá Burja, Mjasiščevův Buran. Vědecký dohled nad jejich vývojem má náčelník NII-1 Mstislav Keldyš. Rovněž v USA vyvíjejí obdobný typ – Navaho. Koncem roku 1957, kdy létá R-7, Kreml projekty Burja a Buran ruší.
V srpnu 1953 Sověti vyzkoušeli první vodíkovou bombu usazenou na pevné základně. O dva měsíce později přijíždí za Koroljovem a jeho nejbližšími spolupracovníky náměstek předsedy vlády a ministr středního strojírenství Vjačeslav Alexandrovič Malyšev, který má na starosti atomové zbraně, i několik fyziků vedených Igorem Vasiljevičem Kurčatovem. Chtějí vědět: „Kolik může ta vaše nová raketa unést?“
„Okolo tří tun,“ říká hlavní konstruktér.
„Ale termojaderná bomba bude vážit 6 tun, anebo 5,5 tuny,“ upozorňuje vicepremiér.
Kurčatov vysvětluje: „Víc ji zmenšit nedokážeme. Chápu, že stavíte raketu, jakou ještě nikdo neudělal.“
Po chvilce diskusí Koroljov kapituluje: „Pokusíme se něco vymyslet, aby měla R-7 ještě větší kapacitu.“
Sergej Nikitič Chruščov, syn prvního muže země, který pracoval v letech 1958–1968 v OKB-52 u Čeloměje, tvrdil v roce 1998 americkým historikům, že v přeneseném slova smyslu byl skutečným otcem tohoto nosiče Andrej Dmitrijevič Sacharov. Tento geniální sovětský fyzik totiž spočítal hmotnost vodíkové bomby a podle něho se musel řídit Koroljov.
Hlavní konstruktér zadává nový úkol oddělením, která se zabývají výpočty a teoretickými studiemi. Zakrátko za ním přichází jeho zástupce Sergej Sergejevič Krjukov: „To je nemožné, tenhle stroj takový náklad na vzdálenost 8 000 kilometrů neuveze. Musíme raketu předělat, udělat úplně novou. Potřebujeme víc peněz a víc lidí!“
Inženýři rychle načrtávají potřeby pro novou raketu. Během týdne vláda všechny požadavky v plném rozsahu schvaluje, nicméně dokument nese oficiální datum 20. května 1954. Technický projekt podepisuje Koroljov 11. března 1955. Tak vzniká základ pro sovětská prvenství v kosmonautice na přelomu padesátých a šedesátých let. Bez tohoto strategického požadavku by Koroljov raketu R-7 o takové nosnosti nikdy nepostavil. Nicméně ve srovnání s konkurenčním Atlasem má o 1 600 kilometrů kratší dolet, pouze 8 000 kilometrů.
Bude to svazková raketa podle představy Tichonravova – po stranách mohutného druhého stupně navěsí čtyři menší palivomotorové bloky prvního stupně. Při startu se všechny motory celého stroje najednou zapálí a po vypotřebování paliva v prvním stupni se přídavné bloky oddělí, kdežto motory druhého stupně hoří dál. Odborníci z Matematického ústavu Akademie věd, kteří zkoumali různé konfigurace mezikontinentálních střel, dospěli k závěru, že právě tato verze vypadá nejlépe.
Po Gluškovi chce Koroljov, aby vyvinul mohutné kapalinové motory s tahem 740 kilonewtonů. Do každého stupně jeden!
To Gluška rozčílilo: „Já přece sám nejlíp vím, jaké motory potřebuješ!“ Do silných se pouštět nechtěl, nikdo na světě je neuměl. Obával se akustických vibrací a zničujících detonací, jejichž mohutnost rostla se zvyšujícím se objemem spalovacích komor. Ano, mohl by je tedy vyladit, jenže by potřeboval peníze a čas na stavbu nových zkušebních stavů i na odstranění všech závad. Ne, takové motory stavět nebude, nýbrž do každého stupně udělá čtyři menší, jejichž hoření se synchronizuje. Nakonec však vyvinul motory se čtyřmi spalovacími komorami a společným turbočerpadlovým agregátem o tahu 1 000 kilonewtonů.
Místo počtářek počítač
Obrovský úkol – vypočítat dráhu střely s ohledem na všechny její vlastnosti – dostávají balistici. Jenže koncem čtyřicátých let označil neomylný Stalin kybernetiku za buržoazní pavědu, a tak není divu, že v Sovětském svazu funguje jediný velký počítač – BESM. Výpočty pro všechny předcházející rakety dělalo několik desítek děvčat ve výpočtovém oddělení v Podlipkách na předpotopních elektrických kalkulačkách. S dokumentací R-7 by si hrály mnoho týdnů. Po několika intervencích se balistikům podařilo získat noční čas na BESM, takže výsledek mají za jedinou směnu.
Montovat dohromady raketu vztyčenou, anebo položenou? Konstruktéři se ne a ne rozhodnout. Koroljov žádá o vyjádření specialisty na dopravu těžkých nákladů z Leningradu. Ti doporučují horizontální polohu. Výborně, to znamená, že není třeba stavět montážní halu na kosmodromu příliš vysokou. Teprve když se nosič vztyčí na rampě, dodělají na něm technici poslední úpravy.
Už v listopadu 1953 může hlavní konstruktér předložit Kremlu úvodní projekt první mezikontinentální balistické rakety. V lednu 1954 ji posuzuje rada hlavních konstruktérů. Ovšem kdo postaví malé řídicí motorky? Gluško odmítá: „Moje konstrukční kancelář se přece nebude zabývat takovými drobnostmi!“
„Dobrá, Valentine Petroviči, když nechceš, vyvineme si je sami,“ rozhoduje Koroljov.
A kde budeme raketu testovat? Vcelku nikde, je to tak velký stroj, že zkušební stavy u Zagorska (nyní Sergijev Posad) jsou malé. Jistě, mohli bychom postavit větší, ale tím by se vývoj rakety protáhl. Musíme ji zkoušet po částech – centrální blok a potom boční moduly. Jako komplex ji vyzkoušíme až samotným startem na polygonu.
Zápas o vesmír
Po Stalinově smrti diktatura poněkud polevuje. A Koroljov má v té době už takovou autoritu a takové možnosti, že může Tichonravovovi nabídnout: „Pracuj, počítej, projektuj v ústavu, kde jsi. Mohu na to dát peníze, to znamená, že si tvou práci u vás objednám. U mě nejsou lidé, kteří by na to měli čas. Domluvím se s tvými nadřízenými, abys mohl na těch studiích pro nás dělat.“
„Věda postoupila tak daleko, že je reálné mluvit o vypuštění stratoplánu k Měsíci a o vypuštění umělé družice Země,“ prohlašuje prezident Akademie věd Alexandr Nikolajevič Něsmejanov 27. listopadu 1953 z tribuny světového kongresu obránců míru ve Vídni.
V březnu 1954 vybízí moskevský rozhlas mládež, aby se připravovala k výpravám do vesmíru. V dubnu zakládá Astronomická rada Akademie věd Stálou mezioborovou komisi pro koordinaci a kontrolu vědecko-teoretických prací v oblasti meziplanetárního spojení. Jejím předsedou se stává známý aerodynamik akademik Leonid Ivanovič Sedov. Tato komise se vznešeným názvem má pouze formální význam, je určena k navazování zahraničních styků na tomto poli. Proto podle obvyklých utajovacích pravidel nejsou jejími členy lidé, kteří na daných úkolech bezprostředně pracují.
Stejně jako v USA probíhají i v Moskvě všechny činnosti a schůzky, které se skutečně týkají družic, za oponou tajemství. I když je oficiálně nikdo neutajil, také nikdo nerozhodl, aby se o nich mluvilo a psalo.
V letech 1952–1953 zpracovává Tichonravovův tým tři studie, které dokazují, že raketa, kterou připravuje Koroljov, je schopna vynášet družice, dále naznačují jejich přínos a vytyčují i nejdůležitější technické problémy. Hlavní konstruktér balistických raket si objednal u NII-4, aby Tichonravov další dva roky tyto otázky do hloubky rozpracovával.
Do koordinace těchto prací se pouští akademik Keldyš, nyní už viceprezident Akademie věd, předseda její Komise pro výzkumy mimo atmosféru a ředitel Ústavu aplikované matematiky. Svou politickou váhu odvozuje tento vynikající matematik od toho, že se pod jeho vedením dělaly složité výpočty pro konstruktéry atomových zbraní. Jeho úloha zůstává tajná – později vystupuje pod krytím hlavní teoretik. Koncem ledna 1954 přivádí Koroljov ke Keldyšovi Tichonravova.
Za několik týdnů se scházejí skupiny matematiků a specialistů z NII-4, aby si vyjasnily, co všechno bude třeba udělat, aby družice létaly, a k čemu se vlastně hodí. Na poradu přicházejí rovněž další učenci: fyzik profesor Sergej Nikolajevič Věrnov, astronom Boris Vasiljevič Kukarkin, fyzik Pjotr Leonidovič Kapica a další.
Balistici Svjatoslava Sergejeviče Lavrova docházejí k závěru, že ke kosmickým letům se hodí chystaná raketa R-7. Samozřejmě, ještě musí dostat nový program řízení. A potom je schopna vynést dvojnásobné anebo i trojnásobné množství nákladu, než s jakým počítají Američané.
Dne 15. března 1954 žádá Koroljov Keldyše, aby mu pomohl prosadit vypuštění umělé družice. Keldyše myšlenka nadchla: „Ano, řeknu o tom prezidentovi akademie Něsmejanovovi.“
O týden později přichází hlavní konstruktér za Ustinovem: „Mohli bychom vypustit umělou družici Země. Co tomu říkáte, Dmitriji Fjodoroviči? Využijeme k tomu letových zkoušek nosiče R-7. To znamená, že vývoj bojové rakety nezpozdíme.“ Ministr zůstává ostražitý, ale slibuje, že si návrh přečte.
Koncem května zve Něsmejanov k debatě o této otázce Keldyše, Koroljova a Tichonravova. Hned následující den, 25. května 1954, posílá Koroljov vládě návrh na zajištění úkolů směřujících k vytvoření námořních, strategických a mezikontinentálních raket. Následující den podepisuje další dopis určený nejvyšším orgánům: „Na Váš pokyn Vám zasílám zápisy M. K. Tichonravova O umělé družici Země (...) V současné době je rozpracován nový stroj o konečné rychlosti 7 000 metrů za sekundu, který dovoluje hovořit o možnosti, že bychom v příštích letech vytvořili umělé družice. Jestliže trochu zmenšíme hmotnost užitečného nákladu, dosáhneme rychlosti 8 000 metrů za sekundu nezbytné pro družici (...) Zdá se mi, že v současné době by bylo včasné a účelné vytvořit vědecko-technické oddělení, které by mohlo uskutečnit první průzkumné práce okolo družice a podrobněji rozpracovat soubor otázek spjatých s tímto problémem. Čekám na vaše rozhodnutí.“ A chytře přikládá překlady článků ze západního tisku o přípravách Američanů: Podívejte se, nakolik je to seriózní, mohli by nás předehnat!
Vojáci se nevzdávají
Vrchní velitelství dělostřelectva však nemá zájem na tom, aby se Koroljov pustil do práce na družicích. Studená válka je v plném proudu a možná začne i horká válka se Spojenými státy a se západní Evropou. Jeho hlavním úkolem zůstává raketa R-7. To je naše odpověď na americký Atlas. Všimněte si, že ani Američané nepožadují na svých konstruktérech mezikontinentálních bojových raket nějaké družice!
Něsmejanov probírá otázku družice s vlivnými politiky. Avšak tito lidé jsou spíše úředníky, kteří neumějí myslet dopředu a nástup do vesmíru považují za nesmysl. Ať se tím zabývají bohatí Američané, my se musíme naučit především využívat Sibiř!
Zato velitele dělostřelectva nakonec přesvědčil. Dobrá, jakmile Koroljov dokončí novou raketu, může se zabývat družicemi. Ovšem vy v akademii byste měli založit komisi, která řekne, co všechno by se dalo pomocí družic dělat.
Na žádost Akademie věd dává v srpnu i rada ministrů souhlas k zahájení vědecko-technických studií směřujících k vypouštění umělých družic. Usnesení vyjmenovává jednotlivá ministerstva, jejichž výzkumné ústavy a podniky se mají na úkolu podílet. Na celý projekt bude dohlížet místopředseda vlády Malyšev.
Hlavní konstruktér balistických raket Koroljov zřizuje v OKB-1 novou funkci svého náměstka pro kosmické lety. Jmenuje do ní inženýra Konstantina Davydoviče Bušujeva. Družici navrhnou v oddělení projekce, vedené Krjukovem, vědeckým konzultantem bude Tichonravov.
V Podlipkách mohou vyrobit tři, pět, možná i deset zkušebních exemplářů R-7. Na sériovou produkci však kapacitu nemají, musí ji převést jinam. Začátkem roku 1958 Kreml rozhoduje, že se na tuto výrobu přestaví letecká továrna v Kujbyševě (dnes opět Samara). Pravda, továrna při OKB-1 jí ještě dodá jednotlivé součástky, ze kterých díly rakety smontují předtím, než je odešlou na zkušební polygon. Později si je musí vyrábět sami. Koroljov vysílá do Kujbyševa svého náměstka Dmitrije Iljiče Kozlova. Tento devětatřicetiletý inženýr, šéfkonstruktér raket R-5 a R-7, se stává ředitelem prakticky nového závodu, který má rovněž konstrukční oddělení. Později dostává tento podnik název Progress.
Nový kosmodrom
Cvičný polygon Kapustin Jar u Stalingradu (dnes Volgograd) se pro vypuštění mezikontinentálních raket nehodí. Je proto třeba postavit raketodrom nový. Začátkem padesátých let se pouští do hledání místa zvláštní komise. Vede ji generál Vozňuk, za války velitel jednoho z prvních oddílů „kaťuší“ a potom stavitel Kapustina Jaru.
Její úkol není snadný. Musí najít neobydlenou oblast, která bude splňovat několik základních podmínek, často těžko slučitelných. Jaké to jsou požadavky? Prostor velice rozsáhlý, aby bylo možno raketodrom dále rozšiřovat. Geologové musí ověřit, že nemá žádné přírodní bohatství, aby se tam později neotevíraly doly. Na východě a severovýchodě, kam budou dopadat vyhořelé poslední stupně raket, musí být neobydlená pustina. Místo má být co možná nejvíc na jihu, aby se ke startu raket dala využít rotace Země, a poblíž by měla probíhat železniční trať. Dostatečné zásoby vody jsou samozřejmostí. Komise současně vybírá místa pro postavení prvních třinácti sledovacích stanic na celém území SSSR.
Pro tento raketodrom nabízejí členové komise tři oblasti: v Marijské autonomní republice mezi Kazaní a Gorkým, na východním břehu Kaspického jezera a v Kyzyl-Ordinské oblasti Kazašské SSR východně od Aralského jezera. V Marijsku je dost stavebního materiálu, málo lidí, trasa rakety by vedla nad tundrou, ale je dost na severu a v okolí jsou velká města. Pro Kaspické moře mluví dobrá doprava a příhodné klima. V Kazachstánu není nic, jenom železniční stanice Ťuratam. Na tomto místě, kde Kazaši věří, že byl pochován milovaný syn Čingischána Ťura, teploty dosahují v zimě -40 °C, v létě vedra až 50 °C, prudké větry nesou oblaka prachu anebo sněhu. Ale zato leží na jihu a další rozšiřování umožňuje nedozírná Hladová step.
Porada, kterou svolává maršál dělostřelectva Mitrofan Ivanovič Nedělin, rozhoduje: Kazachstán! Asi 2 500 kilometrů od Moskvy. Ťuratam leží daleko od všech hranic, takže v případě vojenského konfliktu by tato základna nebyla příliš zranitelná.
Maršálové, kteří pořád mysleli postaru, však zapomněli, že americké strategické bombardéry tam ze základen v Turecku doletí za několik desítek minut. To si uvědomili až později.
V Kazachstánu má vzniknout 5. vědecko-výzkumný zkušební polygon ministerstva obrany, krycí jméno Taškent-90, pro testování balistických raket. Generálním ředitelem jeho stavby se stává generál ženijního vojska Georgij Maximovič Šubnikov, který se osvědčil při budování jiných strategicky důležitých objektů včetně CNIP u Kapustina Jaru a velitelem polygonu další z veteránů „kaťuší“ – generál Něstěrenko, do té doby náčelník NII-4.
Dva vagony s prvními vojenskými ženisty zastavují ve stanici Ťuratam na trati Moskva–Kujbyšev–Akťubinsk–Almaata 12. ledna 1955. Další postupně následují. Ve vagonech, které je přivezly, prozatímně bydlí a pracují. Vládní rozhodnutí přichází jako obvykle dodatečně, až 12. února. A 2. června vydává generální štáb rozkaz k vytvoření zvláštního vojenského velitelství pro 5-NIIP – o pět let později označilo ministerstvo obrany toto datum za den vzniku nové raketové střelnice a města.
Všichni lidé, kteří znají Kapustin Jar, pociťují, že zdejší podnebí je ještě drsnější. Na postavení montážní haly, startovací rampy, řídicího bunkru, prvních obytných domů a životně důležitých železničních přípojek mají šibeničně krátkou dobu 15 měsíců. Přesto se překonávají a například základní kámen k prvnímu domu kladou už 5. května. Budoucí městečko dostává název Zarja.
Mezitím rozesílá vedení Akademie věd předním sovětským učencům dopisy se žádostí o odpověď na otázku: „Jak si představujete využití vesmíru?“ A podepsán je akademik Keldyš.
Některé tato otázka šokuje: „Fantazií se nezabývám“, „Myslím, že za několik desetiletí vám budou moci dát odpověď naše děti a vnuci“, „Nejdřív se musíme naučit létat ve stratosféře“.
Nicméně většina vědců chápe, že doba, kdy budou podobné problémy aktuální, se přibližuje: „Je možné uskutečnit celou řadu unikátních experimentů z různých oblastí astronomie“, „Nesporný zájem vzbudí studium nejrůznějších elementárních částic a záření“.
Nad danou otázkou se jako vždy jasnozřivě zamýšlí světoznámý fyzik Kapica: „Jestliže se v jakékoliv oblasti poznání odkrývá možnost vniknout na novou, panenskou půdu výzkumů, pak je nezbytné to udělat, neboť historie vědy nás učí, že pronikání do nových oblastí také zpravidla vede k odkrývání takových důležitých jevů přírody, které nejvíce rozšiřují cesty rozvoje lidské kultury.“
Rozhodnutím prezidia Akademie věd SSSR z 23. září 1954 se zřizuje Zlatá medaile K. E. Ciolkovského, která bude udělována za vynikající práce v oblasti „meziplanetárního spojení“ každé tři roky. Dva dny nato oznamuje moskevský rozhlas, že byla vypuštěna sondážní raketa do výšky okolo 400 kilometrů.
Toto je pátý díl série článků, které vznikly na základě upravené kapitoly z knihy Karla Pacner Kolumbové vesmíru - souboj o Měsíc. Odkazy na všechny díly najdete v boxu vedle posledních odstavců a také na začátku článku.
