Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Měl dostat na Měsíc člověka i Leninovu bustu, ale nakonec Mišin neuspěl

aktualizováno 
Sovětské dobývání Měsíce měl po odchodu Koroljova zajistit Vasilij Mišin. Lidskou posádku tam však poslali rychleji Američané.

Raketa N-1 na startu | foto: archiv autora: Antonín Vítek

Na Měsíc přestupem venkem

Vasilij Mišin, který měl dostat Rusy na Měsíc, jel pro plány do Vizovic

První část ukázky z připravované knihy Karla Pacnera Konstruktéři raketového věku

Za základ pilotovaného plavidla pro oblet Měsíce 7K-LK vybrali obytný úsek Sojuzu. Skupina projektantů vedená Feoktistovem odevzdala první náčrt tohoto stroje v polovině prosince 1965. Jeho konstrukci řídil Boris Rublev. Čeloměj měl dodat raketu UR-500. Chtěl se však více podílet na vysazení lidí na Měsíci, proto dokončil prototyp své lunární lodi. Podrobný rozbor však ukázal spoustu slabin.

V listopadu 1967 oslaví SSSR 50. výročí bolševické revoluce. Ustinov požadoval od Mišina oblet Měsíce lidmi a následující rok jejich přistání.

V prosinci 1966 se na zasedání státní komise rozvinula debata o těchto výpravách. Mišin předpokládal spojení dvou těles na dráze v blízkosti Země. Nejdřív odstartuje UR-500 Proton s prázdnou lunární kabinou, vzápětí tam dopraví R-7 loď Sojuz se dvěma muži. Potom se tato tělesa spojí, dvojice přeručkuje venkem do lodě L-1, kterou vynese k Měsíci čtvrtý stupeň rakety. Pátý stupeň umožní zachycení na oběžné dráze okolo Měsíce a další manévry.

Bušujev s Feoktistovem tuto variantu podporovali. Čertok protestoval: „To je přece dobrodružství! To se k padesátému výročí nedá udělat!“

Hlavní konstruktér pozemních zařízení Vladimir Barmin navrhl let UR-500 s posádkou. Ovšem předtím by musela tato raketa ještě nejméně čtyřikrát bezchybně startovat.

Generál Ťulin nařídil: „Pracujte na obou variantách. Později rozhodneme, která bude lepší.“ Kosmonauti by měli obletět Měsíc 26. června 1967.

V prosinci 1966 na poradě u Ustinova varoval ředitel Ústředního výzkumného ústavu strojírenství Jurij Mozžorin: Náš projekt se ve srovnání s Američany opožďuje. Chyběly peníze. Čertok později napsal, že tehdy bylo reálné dopravit kosmonauty na Měsíc až v roce 1972, dříve rozhodně ne. Vývoj motorů pro N-1 následující rok ukázal, že se zpožďuje za americkým Saturnem 5 o pět let.

Smrt během přistání – další zpoždění

Mnozí sovětští činitelé si pořád neuvědomovali žalostný stav. Sekretariát ÚV KSSS zdůraznil 4. února 1967, že oblet Měsíce a přistání lidí na jeho povrchu jsou otázkami zvláštního státního významu. Současně přikázal: Oblet Měsíce uskutečnit letos v červnu či v červenci a přistání příští rok v září.

Vladimir Komarov v kosmické lodi Sojuz

Vladimir Komarov v kosmické lodi Sojuz

V dubnu 1967 se při návratu v kabině Sojuzu 1 zabil kosmonaut Vladimír Komarov. Zavinil to kremelský vůdce Leonid Brežněv, který vyžadoval kosmický ohňostroj v době mezinárodní konference komunistických stran. Také Mišin se na katastrofě podepsal: neuměl požadavek odmítnout, třebaže věděl, že loď není dodělaná. Všechny termíny padly.

Protony při zkouškách stále havarovaly. První velký úspěch zaznamenali Sověti až v dubnu 1968: spojení dvou lodí Sojuz pod označením Kosmos 212 a 213 se stoprocentně podařilo. Ovšem byl to ojedinělý výboj.

Leninsk (dnešní Bajkonur) v letech 1950 až 1960

Leninsk (dnešní Bajkonur) v letech 1950 až 1960

V lednu 1968 si předvolal generálního konstruktéra z Podlipek a jeho náměstky ministr Afanasjev. „Jsme v tíživé situaci,“ řekl. „Politické byro přestalo našim slibům věřit. V oblasti vesmíru pokračují práce velmi špatně a zvláště u soudruha Mišina. Ve Spojených státech pracují na projektu Apollo dnem i nocí. Stěžují si na to, že v přípravách lunárního modulu mají oproti harmonogramu zpoždění 80 hodin. Nám to připadá směšné. Ale my se zpožďujeme o stovky dnů, ne hodin. Z organizací pod naším ministerstvem ta vaše pracuje špatně. Dosud od vás nemáme seriózní analýzu perspektivy obletu Měsíce.“

Srovnání raket Saturn 5 (vlevo) a N-1.(vpravo).

Srovnání raket Saturn 5 (vlevo) a N-1.(vpravo).

Mišin se snažil demagogicky svalovat vinu na jiné instituce. Nicméně jeho náměstci Tregub, Ochapkin a Bušujev kritiku věcně rozebrali, někde ji přijali, jinde poukázali na nedostatky. První náměstek Ochapkin upozornil: „Nedostali jsme peníze na postavení zkušebního stavu pro raketu N-1. Už za Koroljova jsme projektovali N-1 s chybami, takže budeme mít nosič, který za Saturnem 5 hodně zaostává. Teď hledáme východiska.“

Afanasjev s některými výhradami polemizoval, z jiných se vykrucoval, východiska však neukázal. Při loučení pošeptal jeden z ministrových náměstků s úsměvem Čertokovi: „Za války a po ní, ještě za Stalina, se takové mírné rozhovory nekonaly.“ Tím myslel, že by Stalin nechal jejich účastníky postřílet.

Na poradě 23. ledna se všichni generální konstruktéři shodli na jediném: Mišin není schopen lunární projekt úspěšně dokončit.

Narůstala kritika Mišina. I jeho nejbližší spolupracovníci začali vyslovovat výhrady. Neuměl jednat s lidmi. Všichni doufali, že se v novém křesle trochu změní k lepšímu. Bohužel se stal pravý opak. Byl namyšlený, pravdu měl jenom on, nedokázal hledat kompromisy a východiska ze složitých situací. A skoro nic se mu nedařilo. Nepřízeň mocných aparátníků a spolupracujících institucí pociťovala celá CKBEM.

Jako Koroljovův náměstek pracoval Mišin brilantně, připomněl kosmonaut Alexej Leonov ve svých memoárech. „Ale bez Koroljova Mišin padl. Byl velmi dobrý inženýr, ale měl své slabé stránky, jednou z nich byl alkohol. Choval se váhavě, nerad rozhodoval a nebyl ochotný riskovat. A ve srovnání s Koroljovem si Mišin neuměl vytvořit dobré vztahy s oddílem kosmonautů.“ Leonov mu vyčetl, že dával přednost kosmonautům-konstruktérům z jeho kanceláře před zkušenými vojenskými kosmonauty, jako byl on či Gagarin. A tvrdil, že kdyby Koroljov žil déle, obletěli by Sověti Měsíc první. Ovšem to je poněkud nekritické a nezasvěcené mínění.

Mnozí raketoví odborníci si mysleli, že by se měli více angažovat vojáci. Ministr obrany maršál Andrej Grečko upozornil, že nemá ve svém rozpočtu na toto dobrodružství peníze.

Vznikla podivná situace. Maršálové sabotovali vyslání prvního Rusa na Měsíc a Kreml nebyl schopen jim nařídit, aby ho naopak ze všech sil podporovali.

Ukázat Leninovu bustu na Měsíci

Mišin navrhl nový harmonogram letů, který by sovětským kosmonautům umožnil, předstihnout Američany. První start N-1 v září 1967. V prosinci let lunární kabiny a výsadkového člunu bez lidí na dráhu okolo Země. V únoru 1968 opakování této zkoušky. V dubnu a v červnu další letové zkoušky s kosmonauty.

V srpnu přistane na povrchu Měsíce lunární modul a vrátí se na Zemi, ale bez lidí, řízen automaty. Na místě pro první přistání se nejdříve posadí lunochod s radiomajákem, na který se bude všechno navádět. Jako druhý tam odletí záložní výsadkový modul řízený automaty. Teprve potom – v září 1968 – tam dosedne stroj s člověkem. Kdyby se jeho plavidlo porouchalo, vrátí se na palubě záložního modulu. Pro případ nouze budou k dispozici ještě nosiče a lodě, které dokončí v říjnu a v prosinci.

Třebaže vláda rozhodla, že se práce na projektu N-1/L-3 musí urychlit, o materiální a technické zabezpečení svého usnesení se už nepostarala. Všechno zůstalo při starém.

Zond 2, která zřejmě proletěla kolem Marsu 6. srpna 1965. V té době už ovšem se...

Zond 2, která zřejmě proletěla kolem Marsu 6. srpna 1965. V té době už ovšem se Zemí nekomunikovala.

Kabina L-1 pod krycím označením Zond 4 startovala z Bajkonuru 2. března 1968. Tentokrát letěla k Měsíci nádherně. Avšak při zpáteční cestě k Zemi hrozilo nebezpečí, že přistane v neplánované oblasti, buď v Africe, nebo v Turecku. To nemohla Moskva dopustit. Co kdyby kabinu získali Američané a zjistili o ní podrobnosti? Autodestrukční systém těleso nad Biskajským zálivem zničil. Havarovaly další Protony.

Teprve Zond 5 – devátý L-1 – vypuštěný 14. září 1968, obletěl Měsíc. Avšak kvůli opětovné poruše orientace nepřistál na sovětském území, nýbrž ve vodách Indického oceánu. Tam ho vylovila sovětská loď.

Apollo 11 - start rakety

Apollo 11 - start rakety

O Vánocích 1968 zakroužilo okolo Měsíce americké Apollo 8. A v červenci 1969 se tam dva astronauti z Apolla 11 vylodili. Sověti závod o Měsíc prohráli.

Po zhodnocení těchto výprav byl stanoven další termín pro Valerije Bykovského a Nikolaje Rukavišnikova: rok 1972. „Mohli jsme přejít k pilotovanému letu,“ poznamenal si Mišin do svého deníku po přistání Zondu 8. „Ale když v červenci 1969 vstoupil na Měsíc Neil Armstrong, ztratil propagandistický smysl.“

Sověti chtěli poslat k obletu Měsíce jedenáct kabin L-1. Na Zemi se v pořádku vrátily tři lodě a jedna se rozbila. Jejich spolehlivost, stejně jako spolehlivost Čelomějovy rakety UR-500K, nebyla vysoká. Oficiální historie firmy CKBEM-Eněrgija uvedla ještě další rizika: kabina neměla záložní padákový systém, neexistovala možnost záchrany posádky při porušení hermetičnosti stroje a v nosiči se používaly jedovaté pohonné látky.

Rovněž práce na raketě N-1 se opožďovaly. Na schůzce členů Rady hlavních a generálních konstruktérů 27. ledna 1969 diskutovali o jejím dalším osudu. Mišin ji hájil: „Neměli jsme dost peněz, abychom mohli postupovat podle harmonogramu, nemohli jsme proto všechny systémy před vypuštěním otestovat.“

Keldyš, který dosud vystupoval jako spojenec Koroljova v lunárním programu, změnil názor: Když se podíváme na stav projektu, potom první náš kosmonaut přistane na Měsíci až v roce 1972! Proč nepřemýšlet o dalším kroku, jakým by byla expedice na Mars? My můžeme využívat Měsíc pomocí automatů. Ale pro koho chystá Barmin lunární základnu, proč se mluví o „Barminogradu“? Potřebujeme tuto základnu? Potřebujeme stanici na dráze okolo Měsíce? Potřebujeme velkou stanici okolo Země? Kdo analyzoval všechny tyto aktivity?

Ťulin jako náměstek ministra obrany pro raketový a kosmický program zase tvrdil: Projekt N-1/L-1 patřil mezi priority. Proč zaostal? Teď se nemůžeme bavit o tom, co zastavíme, ale o tom, jestli má smysl posílat naše kosmonauty na Měsíc anebo na Mars. Navrhuji, abychom se soustředili na Mars.

V roce 1973 tam můžeme poslat pomocí N-1 těžkou automatickou sondu. A o dva roky později se dvě tyto rakety spojí na dráze okolo Země a vyšleme na Mars expedici s lidskou posádkou. Jestliže ten náš automat anebo potom kosmonauti najdou na Marsu život, bude to obrovská senzace, a Sovětský svaz zase získá náskok ve vesmíru před Američany.

Byla to porada plná licoměrností a lží. Každý se chtěl zbavit odpovědnosti za neúspěch v závodu o Měsíc.

Ve čtvrtek 21. února 1969, za třeskutého mrazu, se pokusili raketu N-1 poprvé z Bajkonuru odstartovat. Vybuchla ve výšce 14 kilometrů, její trosky dopadly 19 kilometrů severně od rampy.

Druhou N-1, opět namířenou k Měsíci, vypustili 3. července. Nesla kabinu, která měla měkce přistát na Měsíci. Avšak raketu postihla podobná závada jako první nosič. Spadla z výšky 200 metrů, vybuchla a poškodila startovací komplex.

„Cítil jsem se špatně, měl jsem špatnou náladu,“ přiznal později Mišin. „Po prvním startu jsme věřili, že teď budeme úspěšnější.“

V některých konstrukčních kancelářích a na kosmodromu se šířila šeptanda: Závod o Měsíc končí a všechno zabalíme. Tentokrát dokázal Mišin v Kremlu vývoj N-1 ještě obhájit. Dokonce hovořil o tom, že plány zdokonalí tak, aby sovětští kosmonauti zůstali na měsíčním povrchu mnohem déle než americká konkurence. Opět sliboval, že se tam vylodí koncem roku 1970.

Zasedání Vojensko-průmyslové komise 1. srpna 1969 Mišinovi uložilo: Budeme slavit 100. výročí narození zakladatele sovětského státu Vladimíra Iljiče Lenina – 22. dubna 1970. K tomuto datu by měl náš kosmonaut přistát na Měsíci a před kamerami ukázat rudou vlajku a Leninovu bustu, které tam zanechá.

Čtyři výbuchy superrakety

Mišin pořád hýřil optimismem. Kamaninovi vysvětloval: „Do konce roku 1972 vypustíme ještě dvě rakety N-1 bez lidí a potom by mohla letět první dvojice kosmonautů na obhlídku Měsíce. S přistáním na jeho povrchu počítáme v březnu 1973.“

Mezi sovětskými odborníky začala krystalizovat představa, že vyslání lidí na Měsíc jednou N-1 je nesmysl. Musí letět dvě superrakety.

Dvě hodiny po půlnoci 27. června 1971 startovala z Bajkonuru třetí N-1. Brzy selhal řídicí systém a postupně další aparatury. Raketa dopadla 20 kilometrů od rampy, kde vyryla kráter 15 metrů hluboký a 30 metrů široký, její trosky posely plochu mnoha čtverečních kilometrů.

Nosič potřeboval nový řídicí systém, změnu ovládání prvního a druhého stupně a další. Samozřejmě i důkladnou kontrolu. Mišin s hlavním konstruktérem rakety Borisem Sokolovem se snažili zajistit vývoj těchto aparatur.

V červnu 1972 začali pracovníci kanceláře v Podlipkách projektovat velkou stanici MKBS, která měla vzniknout ze dvou válců. Každý by vážil 80 – 88 tun a vynesla by je raketa N-1. Spojením těchto dvou modulů na dráze by vznikla základna o průměru 6 metrů a délce 100 metrů. Elektřinu by jí dodávala jak palubní atomová elektrárna, tak panely slunečních baterií o ploše 140 metrů čtverečních.

Šest až deset kosmonautů by se tam zabývalo astronomickými a astrofyzikálními výzkumy, výrobou ve stavu beztíže, dálkovým průzkumem Země pro potřeby zemědělství, lesnictví, rybářství, geologie a rovněž vojáci by jim mohli zadat úkoly. MKBS by se měla stát součástí nové kosmické infrastruktury, do níž by patřily orbitální plavidlo vypouštěné z její paluby, mnohonásobně použitelný dopravní stroj a další.

Raketa N-1 v montážní hale - všimněte se 30 motorů prvního stupně

Raketa N-1 v montážní hale

Vylepšenou superraketu N-1 přivezli na rampu až po 17 měsících. Práce řídil Čertok, protože Mišin ležel opět v nemocnici, stejně jako jeho první náměstek Ochapkin.

N-1 vypustili dopoledne 24. listopadu 1972. Takřka dvě minuty stoupala nádherně, ale ve 107. sekundě vybuchl první stupeň. Následovaly další exploze.

Pátý nosič N-1/L-3 chtěli vyzkoušet v dubnu 1974. Nové kvalitnější motory, které dodal Nikolaj Kuzněcov z Kujbyševa (dnes Samara), začali montovat do dalšího nosiče na Bajkonuru v květnu 1973.

Šestou raketu naplánovali na konec roku. Tentokrát zamíří k Měsíci a vypustí tam lunární výsadkový modul.

Někteří sovětští inženýři později tvrdili, že okolo roku 1976 měla desátá raketa nést kosmonauty. Naproti tomu Mišin počítal v roce 1972 s dvanácti bezpilotními pokusy, takže teprve při třináctém či čtrnáctém startu by se do kabiny L-3 posadili lidé. „Teprve po získání určité statistické spolehlivosti bylo možné vyslat kosmonauty,“ řekl po mnoha letech.

Pohřeb superrakety i Mišina

Práce na superraketě pronásledovaly obtíže. „Tato nosná raketa slibovala velmi mnoho,“ vzpomínal Mišin. „Ale bohužel se na ní projevila naše neorganizovanost a všeobecná technická úroveň. Na N-1 dělalo 500 organizací ze 26 rezortů. Pouze devět z nich však spadalo pod kompetenci Vojensko-průmyslové komise. Ostatní bylo třeba prosit. Žádná rozhodnutí rady ministrů nepomáhala, podniky často odmítaly úkoly s odůvodněním, že jim nepřísluší, dodávky se opožďovaly. Řekněme, že za Koroljova nebylo plněno deset úkolů, za mne potom desetkrát víc. Ale i za takových podmínek udělali Kujbyševci pro Koroljova sedmičku – Vostok – a potom se za stejné situace pustili i do N-1.“

Především chyběly peníze. „Do 1. ledna 1972 veškeré výdaje na projekt N1/L3 představovaly (přesněji bylo vydáno na tento projekt) 2,9 miliardy rublů,“ posteskl si Mišin po letech. „Nejvíce peněz jsme dostali pouze v roce 1970 – okolo 600 milionů rublů. Ale tyto prostředky poskytované bezprostředně ministerstvům se utrácely nekontrolovaně, podle jejich vlastního uvážení.“ Vrchní velení měl tajemník ÚV KSSS Ustinov prostřednictvím Vojensko-průmyslové komise, kterou nyní vedl místopředseda vlády Leonid Vasiljevič Smirnov. „Zkrátka organizace práce na projektu N1/L3 byla typická pro období stagnace naší společnosti.“

A k této demoralizaci ještě přistupovaly řevnivost a zákulisní intriky Gluška, který se výborně vyznal v tlačenici na kremelském dvoře. Tento generální konstruktér motorů nemohl přenést přes srdce, že pohonné systémy pro superraketu nestaví on, ale Kuzněcov.

Spisovatel a novinář Jaroslav Golovanov, který původně pracoval jako raketový inženýr, byl vůči N-1 skeptický: „Tento nosič měl poměrně malou nosnost a už se nedala více zvyšovat. Naproti tomu R-7 létá od roku 1957, snadno se modernizuje, protože se k ní mohou bez obtíží přidávat nové stupně. N-1 měla velmi konzervativní koncepci, u níž to nebylo možné.“

I Feoktistov považoval selhání lunární expedice za omyl Koroljova: „To není vina jeho nástupce Mišina, nýbrž samotného Koroljova. Tak jak byl projekt N-1/L-3 založen, se nedal realizovat.“

Mišin se nevzdával. Jeho práci paralyzovaly rozkazy nadřízených. Na počátku roku 1974 poslal spolu s Nikolajem Kuzněcovem stížnost Brežněvovi. Oba akademici připomněli nejen velkolepé plány, které by mohly povznést autoritu Sovětského svazu, ale upozornili na riziko zaostávání země v raketové a kosmické technice.

Mišin opět neodhadl míru povoleného rizika. Brežněv dal stížnost vyšetřit Ustinovovi, tedy člověku, na jehož hlavu kritika mířila. Stěžovatel právě ležel v nemocnici, takže nemohl obcházet různé činitele a vysvětlovat jim pozadí svého záměru.

Už v březnu 1973 konstatovalo kolegium ministra všeobecného strojírenství závažné nedostatky ve vedení CKBEM. Totéž si mysleli mnozí pracovníci konstrukční kanceláře. Nakonec se náměstkové generálního konstruktéra a ředitele Mišina Bušujev, Čertok, Feoktistov, Kozlov a Krjukov domluvili s Ustinovem a požádali sekretariát ÚV KSSS a ministerstvo všeobecného strojírenství, aby jejich šéfa odvolaly. Hlavní důvod? Na připomínky k nedostatkům v řízení nijak nereaguje.

Zpočátku chtěl Ustinov tuto atmosféru uklidnit. Začátkem roku 1974 dospěl k závěru, že Mišina už nelze držet. Nabídl šéfovské křeslo Kozlovovi. Ten odmítl, nechtěl opustit svoji filiálku v Kujbyševu.

Mezitím získal Ustinov tichý souhlas Kremlu k pohřbení nosiče N-1. S platností od 1. května 1974 nařídil nejvyšší stranický šéf přes kosmonautiku všechny práce na superraketě zastavit. To znamenalo i konec ostatních projektů, které byly na tomto nosiči založeny: lunární základny, velké orbitální stanice, automatu pro odběr hornin z Marsu, expedice lidí na Mars, stometrového astronomického radioteleskopu a velké spojové družice. Na Bajkonuru museli technici zničit šest superraket v různé fázi montáže a v továrně v Krasnojarsku zastavili výrobu dalších deseti.

„Celkové výdaje na ovládnutí Měsíce v rámci programu N-1/L-3 představovaly v lednu 1974 částku 3,6 miliardy rublů, z toho na postavení N-1 připadlo 2,4 miliardy (v tehdejších cenách),“ napsali autoři oficiální historie podniku CKBEM-Eněrgija. Ztráty se vyšplhaly na 6 miliard rublů. Nicméně podle oficiálních historiků utratili autoři rakety N-1 během třináctiletého vývoje 14,5 miliardy.

Na běžnou poradu vedení CKBEM přijel 18. května ministr Afanasjev. Mišin opět ležel v nemocnici. Ministr oznámil, že politické byro ÚV KSSS rozhodlo uvolnit s platností od 22. května Mišina a na jeho místo jmenovat Gluška. Obě organizace, tedy CKBEM a Konstrukční kancelář energetického strojírenství (KBEM), jak se nyní motorářské OKB-456 nazývá, se spojí dohromady.

Všichni zkoprněli. To nikdo nečekal. Člověk, který přes deset let kritizoval všechno, co udělal Koroljov a v čem pokračuje Mišin, jim má šéfovat?!

Mišin – aspoň podle svého tvrzení – potom řekl Ustinovovi: „Pochopím všechno, ale nepochopím, proč jste dali na moje místo právě Gluška. Je to špatný konstruktér motorů a nikdy se nestane dobrým šéfkonstruktérem raketových systémů, protože je příliš starý a je pozdě, aby si to nastudoval.“

Když si chtěl bývalý šéf CKBEM po vyléčení odnést ze své pracovny soukromé věci, Gluško ho dovnitř nepustil. Nechal ho čekat ve vrátnici, než mu je sekretářka milostivě přinesla.

Koncem července 1974 se Kozlovova filiálka v Kujbyševu osamostatnila jako Ústřední specializovaná konstrukční kancelář (CSKB). V prosinci vypustil Kozlov Kosmos 697 čili Jantar-2K, první z nové generace optických špionážních družic.

Mišin začal přednášet na plný úvazek na Moskevské vysoké škole letecké. Stal se vedoucím katedry projektování a konstrukce kosmických aparátů, kterou sám v roce 1959 založil.

Soupeření dvou společenských soustav

Nástupem Mišina ztratila sovětská kosmonautika tempo. Ovšem i kdyby žil Koroljov, patrně by závod o Měsíc prohrála.

Tato porážka měla čtyři příčiny. Vysvětlil mi je akademik Mišin při našem rozhovoru na podzim 1990 na mezinárodním astronautickém kongresu v Drážďanech: „Zaprvé měly USA mohutnější vědeckotechnický a ekonomický potenciál než SSSR. Zadruhé projekt Apollo se v USA stal celonárodním prestižním úkolem, na jehož realizaci se nešetřily ani peníze, ani materiální zdroje. My jsme takové prostředky k dispozici neměli. Za třetí, omráčeni prvními velkými kosmickými úspěchy, jako bylo vypuštění první družice a prvního člověka, jsme nedocenili výzvu prezidenta Kennedyho z léta 1961. Do roku 1964 se u nás pracím na vysazení lidí na Měsíci nevěnovala pozornost. Pro Chruščova byl prioritním oblet Měsíce bez přistání, na kterém pracoval hlavní konstruktér Čeloměj. Američané zvláštní plán na oblet neměli, ten se stal součástí širšího projektu. Ostatně byla chyba, že u nás probíhaly dva projekty zároveň. A za čtvrté jsme nedocenili vědecko-technické obtíže při uskutečňování takového úkolu. Všechny tyto a ještě další příčiny, spojené konkrétně se zvláštnostmi tohoto období našich dějin, působily objektivně proti realizaci lunární expedice a zavinily naše zaostání v této oblasti za USA.“

Raketový specialista German Nazarov obvinil v měsíčníku Molodaja gvardija v roce 1990 ze zaostání SSSR v raketové technice konkrétní funkcionáře sekretariátu ÚV KSSS: instruktora oddělení obrany V. A. Popova, vedoucího sektoru B. A. Stroganova, zástupce vedoucího oddělení I. D. Serbina a především pak tajemníka ústředního výboru Ustinova. Tito straničtí úředníci rozhodovali, aniž k tomu měli potřebnou kvalifikaci.

Koroljovův životopisec Golovanov se v knize Koroljov – fakty i mify (Koroljov – fakta a báje) k hlavnímu důvodu přiblížil: „Závody ve vesmíru se ve skutečnosti přeměnily v soupeření dvou společenských systémů. Existovaly stovky důvodů, proč jsme Američany ve vesmíru předehnali. A byl pouze jeden důvod, proč nás mohli dohonit: byli bohatší. Chápal to Koroljov? Myslím, že ano.“

Vasilij Mišin

Vasilij Mišin

V roce 1989 odešel Vasilij Mišin do penze, ale katedru navštěvoval dál. Ve druhé polovině osmdesátých let, kdy generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov vyhlásil glasnosť čili otevřenost, se Mišin vynořil na veřejnosti a zveřejnil sérii článků o historii sovětské kosmonautiky, podle některých autorů poněkud kontroverzních.

V interview, které poskytl v roce 1998 americkým historikům, řekl: „Soutěžení a studená válka sehrály určitou kladnou roli ve vývoji všeho. Výsledkem je vývoj velmi důležitých odvětví průmyslu v různých zemích, především v USA a u nás. Například bychom nemohli mít úspěchy v kosmonautice, kdyby u nás nebyly úspěšné další oblasti vědy a průmyslu. A z tohoto hlediska sehrálo soutěžení kladnou roli. Ovšem stejně sehrálo roli nepříznivou. Takto jednostranně řídili vývoj politici, místo aby se snažili zlepšit život všech lidí.“

Druhý hlavní konstruktér zemřel v Moskvě 10. října 2001 ve věku čtyřiaosmdesáti let. Nad hrobem se s ním loučilo celé vedení podniku Eněrgija a za kosmonauty Vitalij Sevasťjanov a Valentin Lebeděv.

Text je druhou částí ukázky z připravované knihy Karla Pacnera Konstruktéři raketového věku. První část si můžete přečíst zde.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Velení na pozorovatelně, střelnice Kapustin Jar
Před Bajkonurem Sověti zkoušeli rakety v tajném Kapustině Jaru

Sovětský svaz se v padesátých letech snažil na základě výzkumu německé raketové techniky i vlastních zkušeností vytvořit dalekonosnou raketu pro vodíkovou...  celý článek

Uvnitř téměř zamrzlé stanice Saljut-7 v představě filmařů
Pracovali poslepu ve tmě, mrazu a nedýchatelném vzduchu. Zachránili Saljut 7

Na neovladatelné stanici Saljut 7 panoval mráz a tma. Kosmonauti se museli chodit ohřívat do své domovské lodi Sojuz. Takto prožili několik dlouhých dní....  celý článek

Sputnik 1 byl do vesmíru vynesen raketou R-7 Semyorka z vojenské oblasti...
Zajali jsme špatné Němce! Co se stalo, když Sověti vypustili Sputnik

Závod o vypuštění první družice dospěl do finále. Sovětům se podařilo díky osekání programu připravit ke startu před Američany. Když přišel okamžik startu,...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.