Atomový řezník připravoval v SSSR půdu civilním proudovým strojům

aktualizováno 
Mezi významné bojové letouny studené války patří taktický bombardér Iljušin Il-28. Ten se stal prvním sovětským proudovým strojem, ze kterého byla svržena jaderná puma. Méně známou skutečností je, že neozbrojený létal také u Aeroflotu, a to ještě před nasazením jeho prvních proudových Tu-104 pro osobní dopravu.

Iljušin Il-28 | foto: public domain

První výrazně úspěšnou sovětskou proudovou stíhačkou se stal MiG-15. Význam tohoto migu v prvních kolech studené války, protkané i kolem horkým na Korejském poloostrově, byl vskutku zásadní, počty vyrobených letounů byly obrovské a množina jejich uživatelů byla rozsáhlá.

V oboru sovětských proudových bombardérů si podobně významnou pozici vybudoval Iljušin Il-28, jehož prototyp poprvé vzlétl 8. července 1948. Bombardér Il-28 sice v korejské válce nebojoval, ale když už jsme tuto oblast zmínili, tak jeho čínská mutace Harbin H-5 slouží v severokorejském letectvu dodnes (což samozřejmě neznamená, že by na tom ten stroj byl stále tak dobře, ale podává to pouze obraz o ne příliš lichotivém stavu severokorejského letectva).

Cesta k přelomovému bombardéru

Hned na úvod, než naši pozornost otupí dlouhý text, musíme vyzdvihnout třímístný dvoumotorový bombardér Iljušin Il-28 jako nositele tří primátů. Tak především se stal prvním sériově vyráběným proudovým bombardérem v tehdejším Východním bloku, méně lichotivě pak zní, že byl prvním sovětským proudovým nosičem jaderných zbraní a do třetice byl prvním sovětským proudovým letadlem, ze kterého byla jaderná puma skutečně svržena (naštěstí pouze v rámci testů). Až přijde čas jader, ještě se u nich zastavíme.

Na projektu budoucího taktického bombardéru Il-28 se začalo intenzivně pracovat v roce 1947 v souvislosti s očekávaným příchodem sovětských jaderných pum. Sověti někdy v té době také úspěšné dokončili vývojové kopírovací práce na americkém strategickém bombardéru B-29, jejichž výsledkem byl Tupolev Tu-4, se kterým se jako s nosičem atomových pum samozřejmě také počítalo. Tento letoun měl motory pístové, ale nová doba si žádala nové pohony, a to pohony proudové, které začaly nastupovat na svá místa v dracích letadel již během druhé světové války (každý si zajisté vzpomene na první německé vlaštovky).

Fotogalerie

Konstruktéři Iljušinovy kanceláře nejprve posbírali něco zkušeností s návrhem proudového stroje na projektu čtyřmotorového Il-22. Ten se však dostal pouze do stadia prototypu s datem prvního vzletu 24. července 1947. Projekt bombardéru Il-22 „zabily“ nepříliš povedené a málo výkonné domácí motory Ljulka TR-1.

Iljušin Il-28 měl štěstí v tom, že na motorech díky Britům ztroskotat nemohl. Ti, ač by si za to později nejraději vlasy rvali, Sovětům prodali více než pět desítek svých motorů celkem tří typů (Rolls-Royce Derwent V, Rolls-Royce Nene I a dokonce pět kusů Rolls-Royce Nene II) s tím, že se bude jednat i o jejich licenční výrobě. Licence nakonec prodána nebyla, protože studená války začala mezitím chladit až příliš. To však Sovětům nezabránilo v bezlicenční výrobě a jejich dalšímu vlastnímu vývoji.

Když prototyp Il-28 v červenci 1948 vzlétl, poháněly ho originální motory Nene II. V samém závěru stejného roku, 30. prosince, letěl poprvé s motory Klimov RD-45F (bezlicenční kopie motoru Nene II).

Cesta k rozhodnutí o sériové výrobě Il-28 probíhala v prvních měsících roku 1949 za tvrdého konkurenčního boje s konstrukční kanceláří A. N. Tupoleva s projektem Tu-73. Toto mnohdy až nevybíravé zápolení nakonec vyhrál Il-28, oproti Tu-73 měl jednodušší konstrukci a přednost mu dávaly i posádky, které oba stroje testovaly. Navíc byl iljušin o poznání hezčí, takže musel – dle teze Marcela Dassaulta - skutečně lépe létat. O sériové výrobě Il-28 se rozhodlo v dubnu 1949 s tím, že letouny dostanou motory Klimov VK-1 vzniklé evolucí  RD-45F.

A jak tedy legendární Il-28 vypadal? Byl to dvoumotorový proudový podzvukový taktický bombardér s charakteristickým půdorysem, kdy se přímé křídlo s dlouhými motorovými gondolami nacházelo relativně vzadu a vodorovná ocasní plocha šípovitého tvaru může u některých pozorovatelů vyvolávat dojem, že se k němu nehodí. Ale ať už se hodí, či nehodí, zde šípové ocasní plochy zvyšovaly tzv. kritické Machovo číslo (nepříznivé jevy spojené se stlačitelností vzduchu se posouvaly do vyšších podzvukových rychlostí, proto mohl letoun létat o něco rychleji než s plochami přímými).

Il-28 u ČSLA

Službu letounů Il-28 u československého letectva popisuje tento článek.

Iljušin Il-28

Tříčlenná posádka se skládala z pilota, navigátora-bombometčíka a radisty-střelce. Pracoviště navigátora-bombometčíka se nacházelo v prosklené přídi, zde seděl při své práci na obyčejném sklopném sedátku. Bylo-li třeba se vystřelit, musel si chudák přesednout do vystřelovacího sedadla umístěného mezi tímto pracovním prostorem a kokpitem pilota. Nad vystřelovacím sedadlem navigátora byl odhazovatelný duralový poklop. Je pravda, že pokud se zrovna nebombardovalo nebo nebylo třeba právě obsluhovat navigační přístroje, seděl na tom horkém křesle většinu času.

Na opačném konci letounu se nacházelo království radisty-střelce. Ten měl výjimečné posezení, jako jediný z posádky totiž nedisponoval vystřelovacím sedadlem. Když tedy šlo do tuhého, musel vyskočit poklopem v podlaze pod sebou směrem dolů, přičemž se modlil, aby nebyli moc nízko.

Hlavňovou výzbroj tvořila dvojice pohyblivých 23mm kanonů ve střelišti na zádi, střelec je ovládal dálkově (byť tento termín může mást, neboť byl u nich blízko). Dva pevné kanony stejné ráže obsluhované v režii pilota byly lafetované ve spodní části přídě. Pumová výzbroj se nosila v trupové pumovnici a mohla dosahovat celkové hmotnosti až 3 000 kg (ale to už se hovořilo o přetíženém letounu), běžný náklad činil 1 000 kg.

Motory Klimov VK-1/VK-1A (s maximálním tahem 26,48 kN na jeden motor) dlely a pracovaly v předních částech dlouhých motorových gondol „nalepených“ pod křídlem. Za samotným motorem se v gondolách nacházelo místo pro zatažený hlavní podvozek.

Maximální rychlost Il-28 byla 900 km/h, cestovní rychlost 770 km/h, praktický dostup 12 500 m, dolet 1 135 km a maximální dolet bez pum 3 000 km.. Prototyp s motory RD-45F dosahoval výkonů nižších, například maximální rychlost byla o 50 km/h menší.

Zákazník požadoval také cvičnou verzi Il-28 pro výcvik jeho pilotů. Ta dostala typové označení Il-28U (v originále Ил-28У, kde „У“ znamená учебный). Cvičná verze tvořila významný podíl v produkci typové řady Il-28, i každá bojová jednotka s těmito bombardéry dostala minimálně jeden Il-28U. Ne snad, že by si bombardovací pluky samy cvičily nové pilotní kádry, ale používal se například ke kondičnímu létání nebo při navracení pilotů k létání po delších přestávkách (například z důvodu nemoci apod.). V leteckých školách se na Il-28U později učili létat i piloti dalších typů proudových bombardérů.

Cvičný Il-28U v zašlém stavu na venkovní ploše Leteckého muzea Kbely

Cvičný Il-28U v zašlém stavu na venkovní ploše Leteckého muzea Kbely

Cvičnému Il-28U chybělo pracoviště navigátora, zato před původní pilotní kabinou, která teď sloužila pilotnímu žákovi (nebo prostě tomu, kdo to potřeboval, viz výše), se objevila druhá pilotní kabina pro instruktora. Odstraněna byla nejen veškerá výzbroj, ale i další postradatelné věci, jako například systém tlakového plnění palivových nádrží inertním plynem sloužící jako ochrana proti požáru při její penetraci střelbou během boje.

Nejdřív řezníkem, potom loveckým psíkem

Sovětské letectvo začalo zařazovat první sériové bombardéry k operačním jednotkám časně z jara 1950. A bylo již na čase, jako taktické bombardéry tam s vypětím všech sil dosluhovaly zastaralé druhoválečné typy, domácí Tupolev Tu-2 a v rámci amerických dodávek tehdy poskytnuté Douglas A-20 Boston a North American B-25 Mitchell. Ty poslední síly se týkaly především tupolevů, americké stroje na tom byly uživatelsky o poznání lépe. Není tajemstvím, že letci od tupolevů svým kolegům na mitchellech a bostonech vyloženě záviděli.

První jednotkou, kterou přezbrojili na Il-28, se stal 45. bombardovací letecký pluk. Již v rámci májové přehlídky v Moskvě roku 1950 přeletěla formace iljušinů 45. pluku nad Rudým náměstím a veřejnost se tak seznámila s tímto novým a navíc proudovým bombardérem. Padl do oka i západním vojenským pozorovatelům. V kódu NATO dostal jméno Butcher (česky řezník). Nato se však Američané zhrozili, jaké hrozivé jménu mu dali a rychle ho přejmenovali na Beagle (česky bígl). Panovaly totiž oprávněné obavy, aby už jenom nešťastným pojmenováním nešířili strach z Il-28. Nakonec by to byl i strach zbytečný, protože samotný letoun zas takové nebezpečí nepředstavoval, a pokud ano, tak ne na dlouho, protože kvůli překotnému rozvoji letectví v průběhu 50. let začal relativně brzy jako taktický bombardér morálně zastarávat kvůli své koncepci podzvukového stroje s přímým křídlem.

Pro úplnost dodejme, že cvičný Il-28U dostal v kódu NATO jméno Mascot (první písmena odrážela kategorii letadel, stíhačky začínaly na „F“ - fighter, bombardéry na „B“ - bomber, dopravní stroje na „C“ - cargo, vrtulníky na „H“ – helicopter a ostatní kategorie souhrnně na „M“ – miscellaneous).

Iljušin Il-28 jako jaderný nosič

A teď se konečně dostáváme k jaderným zbraním avizovaným v úvodu článku. První sovětskou jadernou zbraní vyráběnou ve větších počtech byla taktická jaderná puma RDS-4 „Taťána“.

RDS-4 měla celkovou hmotnost kolem 1 200 kg, jaderný materiál tvořilo 4,2 kg plutonia a 6,8 kg vysoce obohaceného (90 %) uranu-235. Při výbuchu se uvolnila energie odpovídající explozi 30 kt TNT. První testovací shoz RDS-4 z Il-28 se odehrál 23. srpna 1953 na semipalatinském polygonu. Puma opustila nosič ve výšce jedenácti kilometrů a vybuchla ve výšce 600 metrů.

Iljušin Il-28 ve verzi taktického jaderného bombardéru je někdy označován jako Il-28N, jindy jako Il-28A (v ruských ekvivalentech to znamená „nosič“, případně „atomový“). Od obyčejného bombardéru se lišil především „termostatickou“ pumovnicí, která měla vytápění a obložení tepelně izolačním materiálem. Proti oslnění z jaderného výbuchu chránily zraky letců jednoduchá výsuvná stínidla.

Celková produkce nosičů Il-28 čítala kolem 450 kusů, což snad mělo být více než pum RDS-4. Jaderný nosič mohl nosit i pumovou výzbroj konvenční.

Ten dělá to a ten zas tohle

Iljušin Il-28 však nebyl pouze taktický bombardér (či v tom horším případě taktický jaderný bombardér) a cvičný stroj. Objevil se v bohaté řadě dalších verzí, vycházejících přímo z tovární výroby či vznikajících dodatečně přestavbami stávajících strojů. Známe tak například osmadvacítky průzkumné, pro raiolektronický boj, protilodní vyzbrojené torpédy, vlekače vzdušných terčů pro výcvik stíhačů a protiletadlových střelců ve střelně z kanonů nebo různé létající laboratoře sloužící při vývoji nových motorů. Il-28 dokonce sloužil i jako rychlý „pošťák“ u Aeroflotu. Uveďme si alespoň některé z verzí významnějších nebo pouze zajímavějších.

Průzkumný Il-28R

Iljušin Il-28

Iljušin Il-28R

Významnou a početnou modifikaci představoval taktický-průzkumný Il-28R, kterého vzniklo kolem pětiset kusů. Navigátor teď neplnil funkci bombometčíka, ale operátora fotoprůzkumné výstroje. Kvůli úspoře hmotnosti chyběl pravý kanon v přídi. Úpravy byly i na palivovém systému, který se u letounů Il-28 skládal z pěti palivových nádrží v trupu. U průzkumné verze Il-28R musela být původní třetí trupová nádrž odstraněna kvůli umístění nového pracovního (fotoaparáty) a záchranného (nafukovací člun) vybavení, a nahrazena novou nádrží o něco posunutou vzad. Další dvě palivové nádrže se objevily v doutníkovitých tělesech na koncích křídla.

Průzkumná verze morálně nezastarala tak rychle jako bombardér, například ČSLA vyřadila Il-28R ze své výzbroje v roce 1973, zatímco bombardéry Il-28 už v roce 1965. Nebo tehdy tajná zpráva CIA z roku 1969 analyzující schopnosti sovětského taktického letectva pro nadcházející dekádu odhaduje, že na konci roku 1968 měli Sověti v aktivní službě vedle pouhých 180 bombardérů Il-28 stále ještě 260 průzkumných strojů stejné typové řady.

Šturmovik Il-28Š

Zajímavým, i když neperspektivním počinem byla přestavba bombardéru Il-28 na bitevník, v Sovětském svazu tedy na tzv. šturmovik Il-28Š (v originále Ил-28Ш, kde „Ш“ znamená штурмовик). Tato verze vznikla více než deset let po ukončení výroby Il-28 a počítalo se s přestavbou větší části v té době dosluhujících bombardérů, snad měly vzniknout až tři stovky těchto velkých šturmoviků. Byl to vlastně jeden z prvních pokusů o návrat ke kategorii bitevních letadel, od které se v 50. letech upustilo v souvislosti s tehdy propagovanou doktrínou taktických jaderných úderů ve frontové oblasti. Jenže se pak v lokálních konfliktech zjistilo, jak krajně nepraktická je například přímá letecká podpora pomocí relativně velkých nadzvukových stíhacích bombardérů Su-7. Ty měly navíc pouhé čtyři zbraňové závěsníky, což sice bohatě stačilo na přídavné nádrže a jednu malou atomovku, ale když „taková kráva“ útočila s pouhými dvěma či čtyřmi bloky neřízených raketových střel, představovalo to nerentabilní luxus.

A tak byly v roce 1967 připraveny dva prototypy Il-28Š. Pod křídlem se objevilo 12 závěsníků (pod každou polovinou po šesti kusech), další výzbroj bylo možné umístit do stávající pumovnice. Celková hmotnost užitečného nákladu byla stejně jako u bombardéru 1000 až 3000 kg, identická zůstala i kanonová výzbroj.

„Šturmovik“ Il-28Š, bitevní verze odvozená od bombardéru Il-28

„Šturmovik“ Il-28Š, bitevní verze odvozená od bombardéru Il-28. Na závěsnících jsou raketové bloky s neřízenými raketami proti pozemním cílům.

Při zkouškách však tento improvizovaný bitevník nevyvolal u hodnotících kladnou odezvu, neboť jeho případné praktické bojové nasazení by bylo - diplomaticky řečeno - více než problematické. Pilot jednak neměl dostatečný výhled z kabiny pro lety nízko nad zemí, ale především stroji chyběla pancéřová ochrana v potřebném rozsahu pro takové lety (zůstala mu ta běžně používaná pro „obyčejné“ bojové letouny), a proto byl lehce zranitelný. A v malé výšce nebyla u Il-28 vzhledem k době vzniku vyřešena záchrana posádky opuštěním stroje, stoprocentně nulovou šanci na přežití by měl střelec vypadávající v případě nouze pod letoun. Další práce na Il-28Š měly být zastaveny.

V tomto kontextu jsou zajímavé informace objevující se občas v ruské literatuře, že skutečně několik „sériových“ Il-28Š uvedenými přestavbami nakonec vzniklo. Časově se tak stalo pravděpodobně po sovětsko-čínských střetech proběhnuvších v roce 1969, kdy se možná ukázala v plné nahotě a přímo za vlastními dveřmi absence bitevníků jako zásadní nedostatek ve výzbroji taktického letectva. Celkový počet Il-28Š je prakticky nezjistitelný a jejich služba musela být krátká, píše se o jejich zařazení u dvou pluků na východních sibiřských dálavách a u jedné sovětské jednotky dislokované v Maďarsku.

Služba beze zbraní u Aeroflotu

Mezi širokou veřejností není příliš známou skutečností, že ještě předtím, než se v roce 1956 objevily na pravidelných linkách Aeroflotu první proudové stroje pro osobní dopravu Tupolev Tu-104, používal tento letecký dopravce zbraní zbavené bombardéry Il-28 v roli rychlých „pošťáků“.

Už na podzim 1948 navrhl šéf Hlavního ředitelství Civilního letectva při Radě ministrů SSSR (rada ministrů = vláda) G. F. Bajdukov zařadit do služeb Aeroflotu upravené proudové bombardéry na vnitrostátní linky, kde by dopravovaly poštu a příbuzný materiál. Soudruh Bajdukov byl pokrokový člověk a musel oplývat i určitou dávkou trpělivosti, protože v té době ještě žádné proudové bombardéry u sovětského vojenského letectva nelétaly. Myšlenka, kterou zatím nebylo možné realizovat, tak naštěstí nezapadla a opět se objevila v roce 1952, kdy už Iljušiny Il-28 u bombardovacích pluků druhým rokem operačně létaly.

V případě zcivilizovaných Il-28 také nešlo jen a pouze o přepravu psaníček, prostřednictvím těchto letounů se měl letový i pozemní personál Aeroflotu seznámit s obsluhou proudové techniky, než vlétne na linky v té době vyvíjený dopravní letoun Tu-104. A iljušin byl díky své jednoduché konstrukci a obecně přívětivým letovým vlastnostem pro první seznámení s proudovou technikou vyloženě vhodným prostředkem.

Iljušin Il-20 (Il-28P), rychlý „poštovní“ letoun vzniklý úpravou bombardéru...

Iljušin Il-20 (Il-28P), rychlý „poštovní“ letoun vzniklý úpravou bombardéru Il-28

Koncem roku 1953 dokončily první posádky Aeroflotu výcvik u vojáků na letounech Il-28 a v roce 1954 vojenské letectvo předalo sovětskému megadopravci první čtyři upravené letouny. Ty začaly létat s poštou na lince Moskva – Sverdlovsk (dnes Jekatěrinburg) – Novosibirsk.

„Poštovní“ Il-28 dostaly u Aeroflotu typové označení Il-20 (pod stejným typovým označením pak najdeme i prototyp nepovedeného bitevníku z roku 1948 a později některé speciální verze známého čtyřmotorového dopravního Iljušinu Il-18, žádný z těchto strojů neměl s Il-28 samozřejmě nic společného). Iljušinova kancelář používala neoficiální označení Il-28P (v originále Ил-28П, kde „П“ znamenalo почтовый/poštovní), v dokumentech provozovatele se s ním nesetkáme.

Později byly zařazeny další exempláře Il-20, některé upravené i ze cvičných Il-28U. Celkem u Aeroflotu létalo něco mezi 10 až 20 „poštovních“ iljušinů adaptovaných z osmadvacítek.

Posádku Il-20 tvořil pilot, navigátor a radista podobně jako u bombardéru, jen jednomu odpadla přidružená funkce bombometčíka a druhému střelce. Za pozornost také stojí, že letouny byly zbaveny nouzových záchranných systémů, tj. katapultů na sedadlech pilota a navigátora a padáků, aby si civilní letci nezvykli moc vyskakovat. Pošta se ukládala do pumovnice.

V barvách Aeroflotu létaly také Il-28ZA určené k výzkumu atmosféry, chcete-li méně vědecky tak například ke sledování počasí na leteckých dopravních trasách. Těch bylo ještě méně než těch „pošťáků“.

Výroba a uživatelé Il-28

Sériová produkce letounů typové řady Il-28 probíhala v Sovětském svazu v letech 1950 až 1956 s celkovým počtem 6316 vyrobených kusů.

Největším uživatelem byl Sovětský svaz, ve výzbroji ho měly vojenské vzdušné síly i letectvo vojenského námořnictva (u námořnictva létaly nejen speciální verze torpédové, ale i jiné včetně jaderných nosičů.

Iljušin Il-28

Iljušin Il-28 polského letectva

Stroje Il-28 bychom našli také v různých – z globálního hlediska většinou nevýznamných - počtech u všech dalších států tehdejší Varšavské smlouvy. Za zmínku stojí s relativně vysokými počty těchto iljušinů Polsko s více než stovkou exemplářů u letectva a dalšími u námořního letectva. Druhým nejvýznamnějším uživatelem z této množiny „varšavských“ souputníků Sovětského svatu bylo Československo se 74 stroji.

Čtyři kusy průzkumných Il-28R si pořídilo neutrální Finsko, které bylo během studené války tradičním, i když do jisté míry ne zcela dobrovolným uživatelem sovětských strojů.

A podobně jako jiná výzbroj ze SSSR zamířily letouny Il-28 do některých rozvojových zemí v Africe a Asii.

Bezpochyby největším importérem letounů Il-28 byla Čína, ta se začala zajímat i o jejich licenční výrobu. Když však mezitím došlo k rozbratření se Sovětským svazem, zahájili Číňané výrobu vlastních a částečně modifikovaných kopií jako typ Harbin H-5, v rámci oblíbeného sportu samozřejmě bezlicenčně.

V sumě vyrobených H-5 panují zmatky, různé zdroje je uvádějí různě, ale muselo to být v řádu minimálně stovek. Číňané je také exportovali, například do Severní Koreje (zde jsou v operační službě dodnes) nebo dokonce do Rumunska, přičemž u obou uvedených uživatelů již z předchozí doby létaly i originální Il-28.

Střípky ze služby a bojového nasazení

Bombardéry Il-28 se dočkaly i bojového nasazení, především na straně arabských států, přičemž poprvé se tak stalo již za Suezské krize v roce 1956.

Významnou roli statisty si Il-28 zahrály během Karibské krize v roce 1962. Tehdy už sice nepředstavovaly ve svém oboru žádnou špičku, přesto i kvůli nim byli Američané velice rozladěni.

Případné podrobnosti o službě Il-28 (včetně jaderných nosičů) a zajímavé historky z nasazení si však žádají další díl seriálu věnovanému tomuto stroji, zde pro ně již místo není.

Nejčtenější

První mezihvězdné těleso může být sluneční plachetnicí

Rekonstrukce možné podoby planetky 1I/2017 U1 (‘Oumuamua) na základě údajů...

První objekt od jiné hvězdy zachycený pozemskými teleskopy by podle naměřených parametrů mohl být sluneční plachetnicí,...

Konec dvojích cen. Evropské e-shopy už Čechům nebudou účtovat přirážku

Ilustrační snímek

Na začátku prosince začne platit nařízení Evropské unie, které zakazuje internetovým obchodům považovat zákazníka z...

Oumuamua může být mimozemskou časovou schránkou, řekl expert v Rozstřelu

Astronom Petr Scheirich v diskusním pořadu Rozstřel.

„Můj názor je, že jde o těleso přírodního původu, ale přál bych si, aby tomu tak nebylo,“ řekl v Rozstřelu o prvním...

Okřídlení géniové. Vrány si při pokusu zvládly vyrobit složené nástroje

Vrány se ukazují jako stále chytřejší a chytřejší.

Nový experiment naznačuje, že bychom měli přehodnotit rčení chytrý jako liška na chytrý jako vrána. Skupina...

Nové implantáty dovedou zlepšit paměť, ale nesmí se k nim dostat hacker

DBS

Elektronické implantáty by mohly podle neurovědců již v příštím desetiletí pomáhat vylepšovat paměť, zejména pacientům...

Další z rubriky

Hvězda československého leteckého průmyslu L-39 Albatros dosud nezapadla

Prototyp L-39 X-02 přistává po prvním zkušebním letu.

Jeden z nejslavnějších československých letounů Aero L-39 Albatros poprvé vzlétl 4. listopadu 1968. Své nezastupitelné...

Takto mohla vypadat česká vlajka. Originály návrhu jsme našli v popelnici

Složka z pozůstalosti Josefa Záruby-Pfeffermanna nalezená v popelnici...

Chybělo jen několik hodin a sto let staré originální návrhy československé vlajky skončily namleté v roličkách...

Hitler triumfálně přijel do Čech. Děti plakaly, Vůdce odmítl listinu

Přesně před osmdesáti lety, ve čtvrtek 20. 10. 1938, absolvoval domnělý...

Přesně před osmdesáti lety, ve čtvrtek 20. 10. 1938, absolvoval domnělý zachránce sudetských Němců a pozdější masový...

Najdete na iDNES.cz