Nosná raketa Sojuz s kosmickou lodí Sojuz-TMA na rampě v Bajkonuru

Nosná raketa Sojuz s kosmickou lodí Sojuz-TMA na rampě v Bajkonuru | foto: http://www.interesno.dn.ua

Špioni nad Bajkonurem. Jak Američané špiclovali ruský vesmírný program

  • 25
Karel Pacner pro Technet.cz - Závod o vesmír byl během let studené války nejen prestižní záležitostí, ale také vojenskou otázkou. Publicista Karel Pacner přibližuje, jak se jedna velmoc snažila druhé nakouknout pod pokličku kosmického výzkumu.

Na jaře 1957 si všiml pilot amerického špionážního letounu U-2 nad sovětským Turkmenistánem, že v okolí železniční stanice Ťuratam na řece Amudarji v Kazachstánu se začíná stavět cosi rozsáhlého. Pozměnil proto plánovanou trasu a svou kamerou stavbu zachytil. Aniž to věděl, stal se tak prvním svědkem zrodu místa, které později vstoupilo do dějin kosmonautiky: kosmodromu Bajkonur.

Analytici CIA nad snímky nezaváhali. Shodli se, že jde o základ raketové základny. Postupem času vyšlo najevo, že tam kromě střelnice pro zkoušky nových raket vzniká i komplex pro vypouštění umělých družic. Areál začali Američané označovat jako Ťuratam, podle nejbližšího orientačního bodu.

Mimochodem, tohoto označení se nemínili jen tak vzdát. Po startu Jurije Gagarina 12. dubna 1961 oznámila agentura TASS, že vyletěl z kosmodromu Bajkonur. Američtí specialisté si mysleli, že jde o podvod a sovětskou snahu je zmást. Název podle nich byl zcela nelogický, protože hornické městečko Bajkonur leželo 200 kilometrů na sever od montážních hal a startovacích ramp.

První zprávy o cestě do vesmíru

První zprávu o snaze Sovětů vyvíjet raketové zbraně poslala Ústřední zpravodajská služba (CIA) do Bílého domu v říjnu 1946. Od té doby údaje o nich čas od času upřesňovala a vyslovovala rovněž předpovědi o budoucích cílech. Zdálo se, že Sovětský svaz všechny bojové střely staví na základě německých zkušeností z války.

Zprávy začaly být časem znepokojivé. V zimě 1956 – 1957 upozorňovala CIA, že Sověti pracují na umělých družicích. Prameny těchto informací neuvedla. Patrně to vyplynulo z analýzy různých vedlejších činností, které takovou možnost naznačovaly. Také se o tom šeptalo v moskevských diplomatických kruzích, i když tyto zvěsti brali všichni s rezervou. Americká vláda tuto informaci podcenila: nejmodernější techniku máme přece my!

V březnu 1957 ohlásila CIA nadřízeným práce na mezikontinentální raketě, které dala krycí název SS-6 (Sověti ji vedli jako R-7), a na řadě dalších typů. V létě 1957 zaznamenala americká radarová stanice na letecké základně Pirinćlik u Diyarbakiru na severovýchodě Turecka vypuštění dvou sovětských raket ze střelnice uprostřed Kazachstánu. To zřejmě podnítilo šéfa CIA Allena Dullese, aby v červenci řekl náměstkovi ministra obrany Donaldu Quarlesovi, že Sověti možná vypustí už začátkem září do vesmíru družici.

Start Sojuzu z Bajkonuru (15. června 2010)

Pak 26. srpna TASS oznámil, že "v těchto dnech byla poprvé úspěšně vyzkoušena dálková mnohostupňová mezikontinentální raketa". Dullesovy obavy se potvrdily. O třech haváriích, které tomu předcházely, se však Sověti nezmínili.

Sputnik, první umělá družice Země, odstartoval 4. října 1957 a Amerikou otřásl. Kreml tím dokumentoval, že má k dispozici mezikontinentální raketu, a je tedy schopen v její hlavici vypustit i atomovou bombu. Naproti tomu srovnatelný americký nosič Atlas při zkouškách už několikrát havaroval.

Pod přísným dohledem

Sledování oblasti logicky ještě nabralo na intenzitě. Hlavní roli hrály v první fázi špionážní letouny. Zajímavé snímky přivezl U-2, který prolétal 5. dubna 1960 nad Kazachstánem. Na Ťuratamu právě stavěli dvě nové startovací rampy. "Toto zjištění naznačuje, že pospíchají s druhou generací raket," domnívali se analytici CIA.

Stroj také přinesl záběry prototypu antiraket, které by měly aspoň zčásti chránit před útokem amerických mezikontinentálních střel, na zkušební základně raket Saryšagan v Kazachstánu.

Nosná raketa při cestě na rampu Bajkonuru

Ale výpravy letounů nad sovětské území skončily, když 1. května 1960 Sověti sestřelili letoun U-2. Vznikl obrovský skandál, který se nedal dlouho uhasit. Letouny byly odsouzeny hrát druhou roli. Naštěstí pro Američany byly k dispozici i jiné údaje. Jedním z jejich zdrojů byly pozemní stanice v zemích sousedících se Sovětským svazem.

"Když začali Sověti v roce 1957 zkoušet svou mezikontinentální raketu, museli jsme navýšit schopnosti radarové a telemetrické techniky, kterou jsme předtím používali ke sledování střel krátkého doletu," napsal James Burke. Muž, který inicioval americký projekt automatů Ranger, určený k přistání na Měsíci, tato slova napsal v roce 1966 do interního časopisu CIA Studies in Intelligence.

Text byl odtajněn až po 32 letech a dále říká: "Naštěstí jsme měli přístup do některých zemí sousedících se Sovětským svazem a naštěstí si Sověti vybrali jednoduchý telemetrický systém, který vyvinuli už dřív. Když tedy v roce 1960 vypustili první sondu k Marsu, chápali jsme její nosič SS-6 a jeho subsystémy poměrně dobře."

Od Turecka po Írán

V roce 1958 dokončila Národní bezpečnostní agentura (National Security Agency – NSA) za pomoci CIA globální síť odposlouchávacích stanic. Tvořily ji základny vybavené obrovskými anténami na pevnině a na námořních lodích.

V Turecku přikládali největší význam stanici na vojenském letišti Pirinćlik u Diyarbakiru na severovýchodě, která dvěma anténami sledovala dění na základnách v Kapustin Jaru a v Ťuratamu. Na vzdálenost 8 000 kilometrů dokázali operátoři rozeznávat na radarech až jednometrové objekty. Pirinćlik poslouchal všechny sovětské komunikace včetně rozhovorů velitelů tanků.

I další základna Karamürsel na pobřeží Marmarského moře, 60 km severovýchodně od Istanbulu, monitorovala starty sovětských raket. Kromě toho později zachytila konverzaci prvního kosmonauta Jurije Gagarina se Zemí. Stanice v Trabzonu a v Sinopu na pobřeží Černého moře hlídaly především sovětské námořnictvo.

U íránského Bešáru na jihovýchodě u Kaspického moře postavili Američané koncem padesátých let základnu Tracksman I, určenou k zachycování signálů raket. V roce 1966 ji doplnil Tracksman II u Kabkanu, asi 1 200 kilometrů jihozápadně od Bajkonuru-Ťuratamu. Stal se tak nejdůležitějším americkým místem pro sledování této raketové základny. Později tam instalovali rovněž aparaturu pod krycím názvem Lazy Cat, určenou k monitorování pokusů s laserovými zbraněmi na sestřelování družic, které měli Sověti testovat ve středisku Saryšagan v Kazachstánu.

Posloucháme družice

Od začátku roku 1959 mohla odtud americká elektronická rozvědka registrovat telemetrické údaje z Ťuratamu. Zpočátku se jejím specialistům dařilo dešifrovat pouze pětinu údajů. Přesto už v létě zjistili o raketě SS-6 zajímavé podrobnosti.

Město Bajkonur dnes

Třebaže měla americká armáda od května 1950 odposlouchávací stanici na své základně v Asmaře v Etiopii, teprve od května 1965 ji začala používat ke sledování sovětských kosmických experimentů. Asmara, krycí název Stonehouse (Kamenný dům), měla velkou přednost: ležela takřka na stejném poledníku jako středisko dálkových spojů v Jevpatorii na Krymu. Proto tam v polovině šedesátých let instalovali dvě antény o průměru 26 a 45 metrů. Některé sovětské sondy sledovaly současně Asmara, Diyarbakir a buď íránská, nebo kalifornská stanice, takže Američané přesně zaměřovali jejich dráhy.

Postupem doby vybudovala NASA síť stanic pro kontrolu svých meziplanetárních automatů, kterou samozřejmě používala i pro monitorování sovětské konkurence. Od roku 1961 zaznamenala všechny pokusy včetně řady neúspěšných.

Návštěva prezidenta Richarda Nixona v Číně, která prakticky uznala tamní komunistický režim, přinesla novou možnost při sledování Sovětů. Koncem roku 1980 začaly společné operace v Ci-tai a Kor-la v provincii Hainang. Obě střediska vybudovala CIA pod krycím označením Chestnut (Kaštan). Pracovali tam čínští specialisté, ale Američané na ně stále dozírali. Údaje zpracovávali v Pekingu. Zachycovali telemetrii z Bajkonuru a ze Saryšaganu, kontrolovali veškerý letecký provoz na Dálném východě, naslouchali depeším KGB a armády, sledovali cvičné poplachy sovětských strategických sil.

Pohled shora

Skutečně neustálý a dokonalý přehled o dění na sovětském kosmodromu dala Američanům ale až stejná technologie, o jejímž vývoji na sovětské straně chtěli mít přehled: satelity.

Vypuštění prvních sovětských družic zmobilizovalo americké vládní instituce a tajné služby. Ty se domnívaly, že Sověti disponují několika desítkami nosičů R-7 (v kódu NATO Sapwood, v americkém kódu SS-6). Nedovedly si představit, že pomocí prvních startů družic konstrukční kanceláře tuto raketu pouze testují, že ji armádě dosud nepředaly.

Prezident Dwight Eisenhower, který měl zkušenosti vojenského velitele z války, žádal, aby se uspíšil vývoj špionážních družic označovaných jako typ KH-1, na kterých začali pracovat před rokem. Vypouštěli je ze základny Vandenberg na západním pobřeží. Zkoušeli je od ledna 1959, ale pořád zápasili s technickými obtížemi. První schránka z vesmíru, která byla na palubě Discoverer 13, se vrátila nepoškozená 14. srpna 1960.

Tímto činem vyřešili Američané technický oříšek: poprvé se podařil návrat tělesa vyrobeného lidskou rukou z vesmíru. Tato tělesa měla fotografovat cizí území a filmy vypouštět ve schránce, kterou zachytí do sítě letadlo nad Pacifikem.

Nicméně první pouzdro neneslo špionážní snímky, nýbrž americkou vlajku a měřicí přístroje. Otevírali ho v Bílém domě před prezidentem a novináři, chtěli tím dokumentovat technickou nadřazenost USA.

O tři dny později, nicméně ve větší tajnosti, letěl Discoverer 14 vyzbrojený ke svému výzvědnému poslání. Kazetu s filmy zachytilo letadlo 19. srpna. Podařilo se získat snímky sovětského území o ploše 5,6 milionu čtverečních kilometrů. Analytici na nich rozeznali objekty o velikosti 10 metrů: vojenská letiště, baterie protiletadlových raket nebo atomové továrny.

Kosmičtí špioni od stejného roku

Rusové vyvíjeli dva typy výzvědných fotografických družic už od roku 1956. Základní studie udělali ve Výzkumném ústavu číslo 1 NNI-1 (Naučno issledovatelskij institut No. 1), jehož ředitelem byl známý odborník v oblasti aplikované matematiky a mechaniky prof. Mstislav Keldyš. Vývoj a výroba družic probíhala ve Zkušební a konstrukční kanceláři číslo 1 OKB 1 (Opytno-konstruktorskoje bjuro No. 1), vedené prof. Sergejem Koroljovem. Později dostaly tyto práce krycí označení Zenit.

Američtí odborníci se pustili do rozpracování těchto těles ve stejném roce. Tehdy dostala firma Lockheed tajnou zakázku od CIA na zbraňový systém 117L. V roce 1958 se přidalo letectvo projektem Samos.

Oficiální rozkaz k zahájení projektu Corona, což bylo rozvinutí objednávky 11L, dal prezident Eisenhower v únoru 1958, několik dnů po vypuštění první americké družice Explorer 1. Pro veřejnost se tyto práce skrývaly v mnohem širším programu Discoverer.

Třebaže o historii kosmické špionáže vyšla řada článků, jejich autoři se v některých údajích stále rozcházejí. Avšak to není v dějinách tajných služeb nic neobvyklého. Nicméně celkový obraz už se vynořuje. Zvláště po tom, co v září 1998 uspořádala CIA historický seminář o projektu Corona.

Vzápětí začali Američané vypouštět dokonalejší družice KH-2 (od prosince 1960) a KH-3 (od srpna 1961). I když většina selhala, ty úspěšné přinesly solidní pohled na sovětské a čínské území. Už v únoru 1961 mohl ministr obrany Robert McNamara s uspokojením v interním memorandu konstatovat, že "raketová propast" mezi USA a SSSR neexistuje: Sověti mají k dispozici pouze 10–25 nosičů jaderných zbraní.

Výš a podrobněji

Satelity si získaly ve špionážním arzenálu nezastupitelné místo. V roce 1963 identifikovaly prstenec antiraket okolo Moskvy (jejich existenci v roce 1960 odhalily ještě snímky z U-2). Zpřesnily bojová postavení sovětských protiletadlových baterií, zmapovaly cíle na území nepřátel pro strategické bombardéry a rakety a umožnily spočítat sovětské bombardéry a stíhačky. Také kontrolovaly dodržování smlouvy SALT 1.

Američané také s jejich pomocí určili rozsah sovětské pomoci komunistické Číně při vývoji atomových zbraní. Družicové snímky Číny jim potvrdily, že tam s nimi zahájili pokusy. Otřesy, které to naznačovaly, původně zaznamenali 16. října 1964 seismologové. Při přeletu družice nad základnou Lob Nor o čtyři dny později se ukázalo, že na místě věže, patrně osazené hlavicí, tam zeje kráter. Rovněž další drobnosti nasvědčovaly jaderné explozi.

V létě 1964 američtí kosmičtí špioni dokončili fotografování sovětských raketových základen. Teď věděli, že jich existuje pouze 25. Objevili sklady sovětských atomových zbraní a identifikovali raketovou základnu a kosmodrom Pleseck na severu evropského Ruska. Mohli sledovat i vývoj nových druhů zbraní, pozemních, leteckých a námořních. V loděnicích v Severodvinsku na břehu Bílého moře u Archangelsku pozorovali stavbu válečných lodí včetně dieselových a atomových ponorek.

Projekt Corona, jak se nazýval program startů družic Discoverer, skončil v roce 1964. Částečný pohled na výsledky ze šedesátých let zveřejnili Američané o 30 let později. Během dvanácti let mělo ze 145 těles, které do něho patřily, částečný nebo úplný úspěch nejméně 102. Přinesly 866 041 snímků Sovětského svazu a jeho spojenců. Na nejlepších analytici rozeznali objekty o velikosti dva metry. Bohužel na více než 40 procentech záběrů zakrývaly zemský povrch mraky.

V dubnu 1969 se reportér týdeníku Newsweek rozplýval nad úlovky, jimiž se zpravodajci chlubili: "Mezi tisíci fotografiemi, které nedávno vyvolali v jedné neoznačené budově poblíž Washingtonu, byla jedna, na které jde ruský občan po moskevské ulici. Tento záběr patří k celé řadě fotografií: první je širokoúhlý pohled na Moskvu, druhý, pořízený pomocí druhého teleobjektivu, ukazuje velmi podrobně moskevskou ulici a na třetím snímku se zmíněným mužem je zvětšený záběr ulice. Na tom všem by nebylo nic mimořádného, kdyby nebyly obě kamery umístěny na palubě družice letící ve výši 100 mil nad Moskvou."

Zlatíčko v Moskvě

Svou roli sehrály samozřejmě i "klasické" špionážní metody. CIA získala uprostřed 60. let informátora ve vedení sovětského kosmického programu. Vyšlo to najevo v roce 2006, když Knihovna prezidenta L. B. Johnsona v Austinu odtajnila pět tajných zpravodajských dokumentů o sovětském kosmickém programu. Dva materiály z roku 1966 obsahují podrobnosti o zrušení letu lodi Voschod 3. Dva z roku následujícího o výpravě Sojuzu 1, během níž zahynul kosmonaut Vladimír Komarov, a o stavu sovětské kosmonautiky po prvních deseti letech. A nakonec se v dubnu 1968 objevil i sovětský plán na vysazení člověka na Měsíci.

Agent měl krycí jméno "Doll" ("Panenka", přeneseně i "Zlatíčko", pozn. red.), jindy ho označovali jako "Delta". Historik kosmonautiky Peter Pesavento charakterizoval tohoto vyzvědače v časopisu Journal of BIS jako člověka, který patřil mezi členy vedení stěžejní konstrukční kanceláře OKB-1, stejně jako Rady hlavních konstruktérů, tedy nejvyššího odborného orgánu. Dokonce naznačil, že mohl být náměstkem některého z hlavních konstruktérů.

Jak dlouho tento vyzvědač působil a jaké další zprávy ještě Američanům ještě předal? Opět nevíme. CIA se k tomu tradičně nevyjádřila a nemyslím, že v příštích 20–30 letech k tomu něco poví. Chrání tak nejen svého někdejšího spolupracovníka, dnes zřejmě mrtvého, a jeho rodinu, ale i metody komunikace.

Kopečkáři mluví

Ne vždy se ale ochrana zdrojů podařila. Velmi cenné údaje o raketách, zvláště bojových, podával v letech 1960–1962 plukovník GRU Oleg Vladimirovič Peňkovskij. Od roku 1960 byl po čtvrt století důležitým zdrojem těchto informací rovněž Dmitrij Fjodorovič Poljakov, který to dotáhl na generála GRU. Když byli prozrazeni, oba dva v Moskvě popravili.

Sojuz TMA-02M přistál poblíž kazašského Arkalyku. Z vesmíru se vrátila mezinárodní sestava dvou astronautů a jednoho kosmonauta: Rus Sergej Volkov, Američan Michael Fossum a Japonec Satoši Furukawa (22. listopadu 2011)

Bezpečně mohli mluvit ti, kdo se ze SSSR dostali. V roce 1958 přešli na Západ dva Rusové. Plukovník GRU Michail Fjodorov věděl hodně o kosmonautice a pracovník sovětské delegace u OSN Alexej Isidorovič Kulak byl specialistou na vědecko-technické informace.

V roce 1966 zůstal ve Velké Británii novinář Leonid Vladimirovič Finkelštajn, který psal o kosmonautice. O dva roky později uprchl do USA Viktor Jevsikov, chemik, který pracoval na ochranném plášti pro pilotované kosmické lodi v konstrukční kanceláři OKB-1 v Kaliningradu-Podlipkách. OKB-1 bylo hlavní pracoviště raketové techniky, vedl je Sergej Koroljov.

Z útržkovitých zmínek v několika publikacích víme, že kromě CIA Jevsikova jako obvykle vyslýchala i senátní komise pro zpravodajské služby, v tomto případě nepochybně i odborníci z Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA).

Vzhledem k tomu, že v Podlipkách nepůsobil v nějaké vyšší funkci, nemohl poskytnout širší přehled. Přesto toho věděl dost. Prozradil strukturu sovětských raketových a kosmických organizací, jejich vedoucí včetně Koroljovova nástupce Vasilije Mišina, metody spolupráce a nejbližší výhledy. Mluvil o pokusech vysílat k Měsíci kabiny Sojuz bez lidí pod označením Zond. Pro odborníky sepsal studii Návratová technika a sovětský kosmický program.

V květnu 1971 se objevil ve Velké Británii Ignaťjev Alexandrovič Nikitin, zasvěcený do problematiky vojenských řízených střel. Hluboký pohled na politické a strategické úmysly Kremlu zprostředkoval náměstek generálního tajemníka OSN Arkadij Ševčenko, který po několikaletém působení jako agent CIA zůstal v USA.

Podplukovník GRU Vladimir Rezun přeběhl k Britům v roce 1978 a předal informace jak o vojenském raketovém potenciálu, tak o kosmonautice. Asi o dva roky později zůstal někde na Západě Dov Igman, který znal podrobnosti o programu Lunochod, tedy o vysazení dálkově řízených průzkumných vozů na Měsíci.

Zajímavý osud měl Benjamin Čarnyj, šéfprojektant řídicích systémů lunárních nepilotovaných a pilotovaných strojů i rakety UR-500 Proton, zaměstnaný v NII-885 v Moninu u Moskvy. Z poznámky, že tam působil v letech 1977–1988, bychom si mohli odvodit, že v té době byl americkým agentem. Později se mu zřejmě podařilo uprchnout, protože nastoupil v NASA a vydal řadu vědeckých studií.

Otevřené zdroje

Odpalovací rampa Sojuz.

Škálu zpravodajských možností uzavírala i analýza veřejně přístupných zdrojů. Pravda, nebylo jich mnoho. Sověti většinu družic zahrnuli do programu Kosmos a neuváděli o nich podrobnosti. Z jejich drah, délky letu, vysílání telemetrie a dalších charakteristik každého tělesa američtí a britští odborníci odhadovali, zda jde o zkoušku nové lodě anebo o tajnou družici se zpravodajským posláním, případně zkoušku kosmické zbraně. Tato činnost se stala vědou, která se řídila pravidly vyčtenými ze sovětských zvyklostí, a zaměstnávala možná stovky specialistů.

Odkud Američané čerpali informace o kosmických plánech? Občas z rádiového odposlechu a něco vydedukovali z telemetrických údajů při vypouštění družic. Ovšem hlavním zdrojem byly rešerše všech článků v denním a odborném tisku i relací v rozhlasu a televizi. Pravda, v sovětských sdělovacích prostředcích leckdy probleskovaly falešné informace. Nicméně vedle toho byli někteří novináři a odborníci v tomto přísně regulovaném režimu zřejmě určeni k tomu, aby směli čas od času naznačovat určité tendence. Jejich zprávy se v konfrontaci s dalšími potvrzovaly. A někdy zase přispívaly k dezinformaci a ke zmatení Američanů.

V Kongresové knihovně USA vzniklo na počátku studené války studijní oddělení s více než 200 specialisty, kteří četli a analyzovali všechny zveřejněné zprávy z oblasti vědy a techniky v zemích sovětského bloku. Mnozí z nich byli politickými uprchlíky, takže dobře znali reálie a způsob myšlení protivníka.

Karel Pacner v kabině Sojuzu v muzeu Energija v Moskvě

Do souhrnu dávali například i několikařádkové výtahy z československého tisku, rozhlasu a televize. Na základě těchto znalostí potom vytvářeli další odborníci rozsáhlé studie, určené kongresmanům a odborné veřejnosti. Někteří odborníci se domnívají, že z těchto otevřených pramenů pochází přes 90 procent všech zpravodajských údajů, zatímco zbytek od agentů a technického průzkumu, kam patří družice i odposlechy.

Ovšem pro analytiky CIA se stávaly výchozí základnou k ještě hlubší analýze za pomoci údajů získaných tajnými prostředky. A ty sloužily politikům a vybraným vládním úředníkům.

Další část třídílného seriálu najdete na Technetu zase za týden.