Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


První sovětská družice musela na poslední chvíli radikálně „zhubnout“

  9:51aktualizováno  9:51
Sovětští raketoví konstruktéři museli ani ne rok před startem Sputniku zásadně změnit plány na jeho podobu. Družice nakonec musela být podstatně menší a jednodušší, než se plánovalo. Ale hlavním cílem pro vedení projektu bylo prvenství nad Američany.

Sputnik 1 byl první člověkem vytvořený objekt ve vesmíru. Družici tvořila koule z hliníkové slitiny o průměru 58 cm. | foto: NASA


Seriál k 60. výročí letu Sputniku

od Karla Pacnera

Předchozí, šestý díl našeho seriálu jsme zakončili ve chvíli, kdy Sověti oznámili světu plány na vypuštění velké umělé družice s vědeckou aparaturou. Realita je ovšem postupně přinutila toto rozhodnutí změnit.

V srpnu 1956 se OKB-1 konečně může formálně osamostatnit a spolu se závodem se vyděluje z výzkumného ústavu NII-88. Hlavním konstruktérem zůstává Koroljov, který za ředitele závodu doporučil Romana Anisimoviče Turkova. Samotná kancelář bez výrobního podniku už zaměstnává na 1 500 lidí.

Hlavní konstruktér teď může zahájit razantní zvyšování kvality práce ve výrobě, která dosud pokulhává. Udělal to jednoduše – na přechodnou dobu převádí několik desítek inženýrů z konstrukční kanceláře do továrny jako mistry a vedoucí cechů. Jinak by R-7, která bude náramně složitým strojem, nedali pořádně dohromady.

Při vytyčování úkolů nové organizace se na jedno z předních míst dostává postavení umělé družice – objektu D. Jejím šéfkonstruktérem je jmenován inženýr Michail Stěpanovič Chomjakov, jeho zástupcem Oleg Genrichovič Ivanovskij.

Projekt schvaluje vědecko-technická rada ústavu 28. září. „V září se konala kontrolní porada zástupců ústavů Akademie věd s naší konstrukční kanceláří o plnění harmonogramu dodávek pro těleso D,“ vzpomínal inženýr Ivanovskij během našich rozhovorů v osmdesátých letech. „Měly nám dodat váhové makety svých přístrojů, abychom je rozmístili v maketě družice. Bohužel tyto ústavy nebyly připraveny na nějakou praktickou spolupráci. To narušovalo plán příprav, žádný předpokládaný termín už se nedal stihnout. Keldyš však tehdy autoritativně rozhodl, že nejpozději v listopadu dodají naší firmě všechny makety.“

Opravdu budou akademické ústavy schopny dodat aparatury v nezbytné kvalitě a v plánovaných termínech? V OKB-1 o tom začínají vážně pochybovat. „Například v jednom ústavu v Leningradě pro nás postavili palubní vysílač, který spíše připomínal amatérskou stanici ze třicátých let,“ stýskal si Ivanovskij. „Tyto ústavy neměly žádný kontakt s raketovou technikou a se zahraničím, proto vycházely z toho, co měly po ruce.“

Koncem roku 1956 nastupuje ke Koroljovovi konečně i Tichonravov. Stává se vedoucím oddělení číslo 9, které má projektovat umělá kosmická tělesa, jeho zástupcem je jmenován Jevgenij Fjodorovič Rjazanov. Postupně tam vzniká několik sektorů: pro meziplanetární sondy a měkké přistání na Měsíci v čele s Glebem Jurjevičem Maximovem, pro spojové družice pod Vjačeslavem Nikolajevičem Dudnikovem, pro kosmické lodi, vedený Konstantinem Petrovičem Feoktistovem. Nad Tichonravovem je Bušujev jako zástupce hlavního konstruktéra pro projektování.

Bohužel odpor nepřátel ve vojenském raketovém ústavu číslo 4 je tak silný, že další pracovníci Tichonravova oddělení se odtamtud přesunují za svým vedoucím ještě celý následující rok.

„Od listopadu 1956,“ vzpomínal dál Tichonravov, „jsme se zaměřili na zkonstruování kosmické lodi pro člověka, studovalo se vytvoření umělé družice-stanice a vznikaly první náčrty přeletu kosmického aparátu na Měsíc.“ Ani do listopadu však mnohé akademické ústavy neposlaly své makety ve skutečné hmotnosti. Zpoždění se nepříjemně protahuje. Navíc objekt D je tak náročné těleso, že by možná ani naše firma nestačila všechno včas udělat, uvědomují si Koroljovovi konstruktéři. Přitom Američané pokračují dál, takže by nás mohli předhonit.

Koroljov se radí s Tichonravovem. Starý inženýr dostává nápad: Co kdybychom vypustili nějaký jednodušší objekt, který by vážil třeba 100 kilogramů? Hlavní konstruktér souhlasí. Je to jediné východisko. Začínají studie objektů PS-1 a PS-2 (Nejjednodušší družice).

Sputnik 1 byl do vesmíru vynesen raketou R-7 Semyorka z vojenské oblasti...

Sputnik 1 byl do vesmíru vynesen raketou R-7 Semyorka z vojenské oblasti Tyuratam (dnes Kosmodrom Bajkonur) 4. října 1957.

Zatím zůstává změna domácím tajemstvím. Ani Keldyšovi ji Koroljov hned nesděluje. Obává se, že by akademické ústavy zvolnily tempo při přípravě palubních aparatur, které budou zapotřebí pro družici D, a její start by byl v nedohlednu. Až koncem roku se o tom Koroljov Keldyšovi zmiňuje. Akademika se tato změna dotýká – chtěl totiž, aby se první družice zrodila pod hlavičkou Akademie věd. Mezi hlavním konstruktérem raket a hlavním teoretikem kosmonautiky tak propuká první vážnější konflikt, naštěstí nemá pokračování.

Ani všichni inženýři v OKB-1 s Koroljovovým řešením nesouhlasí. Na co nám bude kulička bez čehokoli, když se chystá tunová družice s vědeckými přístroji? Nakonec přichází Ochapkin s touto námitkou za hlavním konstruktérem. Koroljov ho chápe, ale vysvětluje: Rozumím tomu, ale chci, abychom předehnali Američany.

Malá, „mrtvá“ koule

Projekty zkušebních družic odesílá Koroljov ke schválení nadřízeným 25. ledna 1957. Počítá s jedním či se dvěma starty družic o hmotnosti 40 – 50 kilogramů a možná v dubnu 1958 s jedním či dvěma starty těles okolo 1 200 kilogramů. Mezikontinentální raketu začneme zkoušet mezi dubnem a červnem, upřesňuje. Nyní by bylo třeba ustavit mezirezortní komisi pro koordinaci všech prací.

Uprostřed února přichází vládní souhlas s návrhem. Připravte dvě družice. První můžete vypustit, jakmile jednou či dvakrát úspěšně vyzkoušíte nosič R-7. Zato generálové na velitelství dělostřelectva zuří. Místo aby pro ně Koroljov rychle dokončil raketu, tak vsadil na rekordy! Vojáci se však na žádný protest nezmohou, protože hlavní konstruktér získal nejvyšší posvěcení z Kremlu.

„O konstrukci, která se stane prvním umělým nebeským tělesem, jsme věděli pouze jediné: že jeho maximální váha mohla být 100 kilogramů,“ napsal Michail Kavyzin, jeden z vedoucích inženýrů. „Takovou možnost nám zpočátku dával raketový nosič. Všechno ostatní jsme si museli vymyslet, aniž jsme měli nějaké příklady z techniky či z přírody. Taky se zdálo, že svým tvarem nebude družice připomínat cokoli pozemského. Z konstrukčního hlediska jsme zvolili tvar koule, ale právě antény, které z ní vystupovaly, jí dodávaly mimozemský vzhled. Koule byla výborná proto, že při menším povrchu obalu jsme mohli nejlépe využít její vnitřní prostor, což je u létajících aparátů velmi důležité. Skladba palubních přístrojů byla jednoduchá: vysílač se zdrojem energie a systém tepelné regulace.“

Projekt rádiových aparatur dokončuje Konstantin Jozifovič Gringauz z Laboratoře pro šíření rádiových vln v polovině února. Na Koroljovovo přání je koncipuje tak, aby jejich vysílání zachytil každý radioamatér. Vysílač dodá NII-885, vedený Michailem Rjazanským – 15. února o tom podepisují dohodu. Vysílače potom zhotovuje skupina vedená mladičkým inženýrem Vjačeslavem Ivanovičem Lappem. Některé otázky spjaté s vysíláním Koroljov ještě dolaďuje s učenci z několika ústavů Akademie věd.

Koule má průměr 58 centimetrů, vysílačky jsou dvě, dva páry prutových antén měří 240 a 260 centimetrů. Všechno dohromady nakonec váží 83,6 kilogramu. „Sergej Pavlovič pozorně sledoval průběh prací,“ uvedl Kavyzin. „Pravidelně navštěvoval jednotlivá oddělení, a proto znal dobře situaci. Chytračit se nikomu nepodařilo. Vždycky vyžadoval pouze otevřené objektivní informace.“ To bylo v sovětském systému nejdůležitější, protože i v této oblasti se kvůli prémiím občas podvádělo.

Začátkem roku 1957 nařizuje Ustinov Jangelovi v Dněpropetrovsku, aby urychleně upravil bojovou raketu středního doletu k vypuštění družice. Snaha ministra lehce zdiskreditovat Koroljova? Anebo o pokus, aby ho ještě víc popohnal? OKB-1 je mnohem dál, byť všechny původní termíny nestíhá, Jangel ho už nemůže předhonit.

O raketu se zajímá i sovětský vůdce Nikita Chruščov. Dokonce přijíždí s ostatními členy politického byra komunistické strany koncem února 1957 do experimentální továrny v Podlipkách. Koroljov jim ukazuje jak rozestavěnou raketu R-7, tak maketu družice.

Sergej Koroljov otevřel bránu do vesmíru, ale byl to i Stalinův vězeň

Sergej Koroljov, který dostal prvního člověka do vesmíru, se narodil před 110 lety v ukrajinském Žytomyru. Jeho životní příběh nebyl přímočarý.

Snímek Sergeje Koroljova po zatčení v roce 1938.

Snímek Sergeje Koroljova po zatčení v roce 1938.

Později mu Chruščov telefonuje: „Soudruzi, byl bych rád, kdybyste mohli první raketu vypustit před 1. májem. Jako dárek pracujícím k jejich svátku.“ Odpověď ho zklamala: „Nikito Sergejeviči, to není možné. Státní komise ještě nepřejala ani startovací komplex.“

V Kujbyševu dokončují několik exemplářů mezikontinentální balistické rakety R-7. Díly pro první exemplář odesílají na kazachstánský polygon speciálním vlakem v březnu 1957. Začátkem května přiletěl na letiště Krajnij u rozestavěného městečka Zarja poprvé i Koroljov. Státní komise v čele s Ustinovovým náměstkem Rjabikovem rozhoduje, že první start, kterým se tento polygon otevře, proběhne 15. května. Kromě rampy pro R-7 (SS-6, Sapwood) stavějí vojáci startovací komplexy rovněž pro balistické střely Jangela a Čeloměje.

Dne 5. května přejímá komise „prostory číslo 2“, jak se zašifrovaně nazývá montážní a zkušební hala (MIK). Startovací komplex, tedy rampa a velitelský bunkr, má číslo 1. Oba objekty leží asi 40 kilometrů severně od Zarji. O 3 kilometry blíž stojí několik malých dřevěných finských domků, ve kterých bydlí generálové.

Ještě ten den vyvážejí z montážní haly na speciálním železničním podvozku horizontálně uloženou raketu. Po obou stranách ji doprovází kordon vojáků s připravenými samopaly. Na počátku cesty kráčí hlavní konstruktér před vozem, potom nasedá do auta a nechá se odvézt doprostřed cesty. Tam vystupuje z vozu a mlčky sleduje průjezd. Opět nasedá a odjíždí k rampě, vzdálené od haly půldruhého kilometru. „Koroljov vždycky přicházel k vyvezení rakety bez ohledu na hodinu,“ poznamenal Golovanov. Byl v jádře romantik, jak potvrdil Georgij Michajlovič Grečko, tehdy obyčejný balistik a později kosmonaut.

Čtyři palivomotorové bloky se čtyřkomorovými motory jsou připevněny k centrálnímu tělesu s dalším čtyřkomorovým pohonným systémem, a to paralelně do kříže. Tak vznikla raketa, o níž dnes mluvíme jako o jedenapůlstupňové.

Na betonové rampě vztyčují tento nosič k nebi. Jeho tělo vysoké skoro 30 metrů obepínají pracovní plošiny. Následuje série nezbytných zkoušek. Nakonec přijíždějí cisternové vlaky s pohonnými látkami, tedy s kerosinem a s kapalným kyslíkem jako okysličovadlem. Po devíti dnech je raketa připravena k vypuštění. Čtyři motory prvního stupně RD-107, každý o tahu 1 000 kilonewtonů, z Gluškovy dílny a jeden motor druhého stupně RD-108 o tahu 942 kilonewtonů, který postavil Isajev. Přitom se oba konstruktéři nechali inspirovat pohonnými jednotkami z von Braunovy A-4/V-2.

Na start s injekcí

Večer před startem si Koroljov stěžuje na silnou bolest v krku. Lékař mu měří teplotu. „Osmatřicet stupňů! Máte angínu, Sergeji Pavloviči. Musím vám dát injekci penicilinu.“ Celou noc na 15. května nemůže hlavní konstruktér spát. Navíc lékaři mu dávají v pravidelných intervalech injekce. Ráno se rozhoduje: „Musím na rampu!“ Doktoři odporují. Odpoledne, kdy už se cítí lépe, se nechává odvézt na startovací plochu.

V podvečer se vedoucí pracovníci uchylují do betonového bunkru vzdáleného asi 400 metrů. Ostatní poodcházejí do dvoukilometrové vzdálenosti. V bunkru sedí u periskopů tři muži: podplukovník Alexandr Ivanovič Nosov, který vydává předstartovní povely, pořád ještě nemocný Koroljov a jeho zástupce pro vypouštění Voskresenskij. Od rakety unikají páry zkapalněného kyslíku.

Kopie Sputniku - Letecké muzeum Letňany

Kopie Sputniku - Letecké muzeum Letňany

Předstartovní přípravy probíhají úspěšně. V 19:01 se zapaluje všech 20 motorů. Raketa startuje – ale po 90 vteřinách letu vybuchuje. Trosky padají k zemi. Koroljov, jehož hněvu se všichni obávají, však nikoho nekritizuje, považuje to za první komplexní zkoušku celého stroje. Jenom konstatuje: „Odstartovala výborně. Bude létat!“ Rozbor ukazuje, že havárii způsobila netěsnost potrubí u řídicích motorků. Hermetičnost je Achillovou patou této rakety právě proto, že ji nemohli odzkoušet vcelku.

I druhý pokus o vypuštění 11. června selhává, tentokrát se vůbec nezapálily motory a raketa se ani nepohnula. Jakmile z ní vypustili palivo, nad kosmodromem – jinak vždy vyprahlým – se spustil obrovský liják, jehož vody dokonce zatopily velitelský bunkr. V montážní hale technici zjistili, že jeden ventil usadili obráceně.

Někteří lidé jsou s těmito poruchami nespokojeni. Koroljov pro ně má odpověď: „Vy si myslíte, že vybuchují jenom americké atlasy!?“ Právě 11. června se dostal Atlas-A na špatnou dráhu a musel být povelem ze země zničen. Předtím se rozprskly ve vzduchu dva nosiče Jupiter-C, odvozené od von Braunova Redstonu. Koroljov s haváriemi svých strojů předem počítal. Stejně jako občas v minulosti nemůže ani teď dělat složité testy s prvními exempláři na zemi. Na to nemá zkušební stavy jako Američané.

Ani 12. července R-7 neposlouchá. Startuje, letí několik minut, ale těsně před odhozením bloků prvního stupně se začíná motat a vybuchuje. Opět banální chyba! Jeden z Piljuginových specialistů udělal chybu, která způsobila zkrat v baterii dodávající elektřinu řídicímu systému. Havárie rozčiluje maršála Nedělina: „Myslím, že v takových pokusech nemůžeme pokračovat. Všechny stroje pošleme zpátky do Koroljovova OKB, aby je tam při zkouškách vyladili. Teprve potom můžeme pokračovat.“

Zatímco Piljugin a Koroljov vystupují na zasedání státní komise proti maršálovi, Gluško s ním souhlasí. Předseda státní komise Rjabikov se nepřiklání na žádnou stranu, ale odpovědnost přenáší na šest hlavních konstruktérů: „Vy sami rozhodněte“ Jejich závěr zní: „Pokračovat!“

Koroljov odlétá do Moskvy. Musí vysvětlit Chruščovovi, že ty havárie jsou normální, že potřebuje ještě čas. Přípravu k vypuštění další rakety nechává na Čertokovi. Ten jednou říká Rudněvovi, který převzal funkci předsedy státní komise po Rjabikovovi: „Co nám můžete udělat? Vždyť dnes už není doba, abyste nás pozatýkali a poslali na Kolymu.“ Tedy do koncentráku.

Rudněv souhlasí: „Ano, zatýkat nikoho nebudeme. Ale nařídíme, aby naši, přesněji tedy vaši raketu udělali jiní. Nezapomeňte, že Chruščov podporuje Čeloměje. A taky existuje návrh nové rakety od Jangela.“ Nicméně Čertok k tomu po pětačtyřiceti letech poznamenal, že je obtížné soudit, jaké měli oba Koroljovovi konkurenti skutečné možnosti. Vždyť Jangel se teprve učil a Čelomějovi chyběly s velkými raketami zkušenosti.

Američané vypouštějí 7. a 8. srpna dvě rakety Jupiter-C, obě na vzdálenost okolo dvou tisíc kilometrů do Atlantiku. Přitom druhá testuje návrat atomové nálože do atmosféry. Obě zkoušky zůstávají tajemstvím čtvrt roku, teprve potom o nich prezident Eisenhower hovoří v televizní relaci.

Konečně zaznamenávají Sověti úspěch. Jejich R-7 startuje z 5-NIIP 21. srpna v 15:25 moskevského času. S hlavicí, která představuje vodíkovou bombu, prolétá plánovanou balistickou dráhu a dopadá do vod i na ostrůvky v oblasti Kamčatky. A 7. září opakuje trasu druhá raketa. Tentokrát se však její hlavice rozpadá při vstupu do atmosféry. Kdyby nesla atomovou bombu, cíl by nezasáhla. To je malér. Tento problém musí inženýři ještě dál řešit.

Mezitím 26. srpna oznamuje TASS, že „v těchto dnech byla poprvé úspěšně vyzkoušena dálková mnohostupňová mezikontinentální raketa“. Je to však jen poloviční pravda: předtím byly tři havárie a raketa nemá mnoho stupňů, nýbrž pouze jeden a půl. Nicméně jde o první mezikontinentální raketu na světě, vždyť v USA na Atlasu pořád ještě pracují.

Oba úspěšné starty monitoruje americká radarová stanice v Turecku. Američané tedy zjišťují, že Sověti začínají používat nový raketový polygon. Sovětské odborné časopisy uveřejňují instrukce pro pozorovatele družic. V květnu upozorňuje senior sovětských astronomů Alexandr Alexandrovič Michajlov domácí a zahraniční kolegy v časopisu Astronomičeskij žurnal, že družice oběhne Zemi jednou za půldruhé hodiny.

V červnu otiskuje měsíčník Radio, vydávaný ministerstvem spojů, zprávu, že sovětská družice bude vysílat na frekvencích 20 a 40 megahertzů. Současně radí čtenářům, jakým způsobem mohou signály z vesmíru zachycovat. Prezident Akademie věd Něsmejanov 9. června prorokuje: „Brzy, doslova v příštích měsících, dostane naše planeta Země další družici,“ neboť po „mnoho let“ na ní pracují sovětští vědci a technici.

Družici vyrábějí v továrně, která patří Koroljovově firmě. Největší potíže mají s konstrukcí obou polokoulí pláště, které vyrábějí zastudena. „Polokoule vylisovali s mnoha přechody,“ vzpomínal Kavyzin. „Bylo třeba velkého umění dělníků a technologů, aby při hlubokém protlačování nevznikaly typické defekty – vrásky a vlnky. Ani leštění povrchu polokoulí, kdy byl předem určen poměr pohlcování a odrazu světla, nebylo snadné. Nesměl se tam objevit jediný škrábaneček.“ Vylisování dvou dokonalých polokoulí se povedlo až na bůhví kolikátý pokus. A to musí zhotovit takových plášťů více, aby měli v záloze několik hotových exemplářů družice.

Také kvalita svárů na družici hlavního konstruktéra neuspokojuje: „Ani ten nejlepší svářeč není schopen udělat tak dokonalé sváry jako automat! Rovněž hermetičnost tělesa se nedá zkoušet běžnými metodami.“ Proto nařizuje: „Okamžitě odjeďte do výzkumného ústavu, kde se těmito problémy zabývají, a přivezte odtamtud specialisty na vakuovou techniku!“

Tělesa chtějí smontovat a zkoušet v srpnu na kosmodromu. Technici pro to připravují větší místnost, nijak izolovanou od okolního světa. Při první kontrole se Koroljov rozčiluje: „Cožpak můžete v takových podmínkách docílit tu mimořádné čistoty, jakou montáž a testy družice vyžadují?!“ Během tří dnů místnost hermeticky izolují.

Sputnik 1 vážil 83,5 kilogramů. Zemi obíhal tři týdny ve výšce 250 kilometrů...

Sputnik 1 vážil 83,5 kilogramů. Zemi obíhal tři týdny ve výšce 250 kilometrů nad zemským povrchem. Jeho úkolem bylo shromažďování informací o elektronové hustotě ionosféry.

Ruští raketoví odborníci v průměru nedosahují vysoké úrovně odbornosti. Není divu, když odhlédneme od vrcholné špičky, mnozí technici mají školy typu průmyslovek, někdy je absolvovali po večerech při zaměstnání, a spousta vojáků, která tam vypomáhá, vychodila pouze základní školu. Nejvyšší šéf a jeho nejbližší proto musí na všechno sami pamatovat, musí všechno sami domýšlet.

Ve vedlejší hale mezitím připravují pro družici nosnou raketu. Šéfkonstruktér a jeho zástupce si rozdělili úlohy: Chomjakov se postará o napojení na raketu, Ivanovskij bude odpovídat za družici. Po dokončení montáže a zkouškách první družice přichází šéfkonstruktér za Koroljovem: „Můžeme brzy vypustit SP do vesmíru. SP je připraven v hangáru. Teď můžeme montovat druhou SP...“

Hlavní konstruktér to už nemůže vydržet a se smíchem ho přerušuje: „SP, to jsem já! Družice je PS. A se vším ostatním souhlasím...“ Je to žertovný omyl, protože Koroljovovi říkají podle iniciál křestního a otcovského jména SP, ale omyl svrchovaně pravdivý. Vždyť do vesmíru se chystá Koroljov a s ním i jeho nejbližší spolupracovníci.

A pořád jim nevěří

Moskva slaví sté výročí zakladatele teoretické kosmonautiky Ciolkovského. Koroljov tam nesmí chybět a 17. září vystupuje v Domě odborových svazů s hlavním referátem. Mimo jiné říká: „V blízké budoucnosti vypustí v SSSR a v USA první umělé družice Země, které budou mít vědecké úkoly.“ Nicméně většina posluchačů považuje tato slova za řečnickou nadsázku. Ani další zmínky o plánech sovětských odborníků vysílat automaty k Měsíci a člověka na výpravu okolo Země neberou příliš vážně.

Jen několik účastníků si uvědomuje, co všechno za řečníkem stojí – že řídí hlavní OKB, jehož požadavky plní dalších 200 až 300 ústavů a podniků, a že tyto statisíce lidí už útok na vesmír skutečně chystají. Ani článek člena-korespondenta AV SSSR Sergeje Koroljova v listu Pravda k výročí, v němž tyto myšlenky opakuje, nikoho nevzrušuje.

Zahraniční novináře a diplomaty v Moskvě sovětští odborníci zklamali. Celý svět zná americké plány, a proto čekali, že se Sověti pokusí právě k výročí zbožňovaného Ciolkovského něco podniknout. Místo toho slyší oslavné projevy a čtou tirády v článcích. Kdyby nějakou družici měli, určitě by ji zrovna teď vypustili, uvažují. A protože to neudělali, chtěli všemi těmi zprávami Američany jen postrašit.

Seriál k 60. výročí letu Sputniku

od Karla Pacnera

Dne 20. září se v Moskvě schází státní komise pro přípravu první družice, které předsedá Rjabikov. Družice bude vypuštěna 6. října. Oznámení o jejím startu vydáme až po dokončení prvního obletu Země – potom bude naprosto jasné, že těleso krouží po plánované dráze. Rovněž musíme včas obsadit všechny zaměřovací stanice. Text pro TASS píše tři dny nato raději sám Rjabikov. Bohužel opatrnost, s jakou má být vydána zpráva o startu, se potom stala na několik desetiletí dogmatem.

Čtyři dny nato přináší Tichonravov Koroljovovi k podpisu dokument nazvaný „Technická zpráva o možnosti vypuštění PS-1“. Hlavní konstruktér píše na obálku instrukci USCHOVAT NA VĚČNÉ ČASY. Dne 26. září odlétá Koroljov na kazachstánský kosmodrom. Jako obvykle v noci, aby ušetřil čas.

V pondělí 30. září začíná ve Washingtonu mezinárodní konference o využití sondážních raket a umělých družic v rámci MGR. Hned první den mluví sovětský delegát Sergej M. Poloskov. Říká, že SSSR vypustí „sputnik“ a připomíná jeho vysílací frekvence. Poznámku „dnes, v předvečer první umělé družice Země“ berou všichni účastníci jako nadsázku, teprve historici si jí všimli.

Toto je sedmý díl série článků, které vznikly na základě upravené kapitoly z knihy Karla Pacner Kolumbové vesmíru - souboj o Měsíc. Odkazy na všechny díly najdete v boxu vedle předchozích odstavců a také na začátku článku.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Sojuz T-13 na oběžné dráze Země letí vstříc nevyzpytatelné stanici Saljut-7....
Zabít je mohl každý krok. Měli se spojit s „mrtvou“ stanicí Saljut 7

Nikdo před nimi nic takového ve vesmíru nevyzkoušel. Dva ruští kosmonauti se musí spojit s neovladatelnou mlčící stanicí Saljut 7. Nikdo přesně neví, co se...  celý článek

Sputnik 1 byl první člověkem vytvořený objekt ve vesmíru. Družici tvořila koule...
První sovětská družice musela na poslední chvíli radikálně „zhubnout“

Sovětští raketoví konstruktéři museli ani ne rok před startem Sputniku zásadně změnit plány na jeho podobu. Družice nakonec musela být podstatně menší a...  celý článek

Loď Šen-čou 9 před spojením s experimentálním modulem Tchien-kung 1
Čínská stanice zrychluje svůj pád k Zemi. Kam spadne, není jisté

K Zemi se blíží několikatunová kosmická stanice, jež byla vůbec první, kterou se Číně podařilo vynést na oběžnou dráhu. Původní odhad dopadu až 100 kg zbytků...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.