Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Každou noc se museli Stalinovi hlásit. Dělali rakety, které vojáci nechtěli

  0:45aktualizováno  0:45
Než se před 60 lety vydala do vesmíru první družice, museli její autoři probádat mnoho i slepých uliček. To vše v zemi, která byla zničena válkou a vládl ji diktátor, který nejen raketám nevěřil. Na osobní setkání s některými předními ruskými vědci vzpomíná v následujících řádcích Karel Pacner.

Sputnik 1 byl do vesmíru vynesen raketou R-7 Semyorka z vojenské oblasti Tyuratam (dnes Kosmodrom Bajkonur) 4. října 1957. | foto: Profimedia.cz

Seriál k 60. výročí letu Sputniku

od Karla Pacnera

První díl našeho serálu o vzniku první družice světa Sputnik jsme zakončili ve chvíli, kdy Stalinovy takzvané trofejní roty pročesávají osvobozená území a hledají ty vědce a odborníky, kteří dosud nestihli uprchnout do americké zóny. Prvních 40 „trofejních rot“ se do září 1945 rozrostlo na 48 „trofejních brigád“ – 23 jich působilo v Německu, 7 v Polsku a 6 v Československu.

Když se Koroljov vrátil ze střeleb v britském okupačním pásmu, oznámil mu Voskresenskij, že Mišin zajistil v Čechách von Braunův archiv a poslal ho do Moskvy. Skupina kapitána Georgije Ivanoviče Petrova putuje od Vídně přes Brno a Prahu k Plzni. Komunisté ze Škody Plzeň mu přivážejí na hranice sovětského sektoru u Rokycan nejrůznější materiály o německém raketovém výzkumu. Podplukovník Gluško pročesává severní Čechy a nakrátko zakotvuje i v Praze. Tyhle exkurze po Československu Rusům umožňuje Státní bezpečnost a další komunisty ovládané orgány.

Nicméně práci s německými specialisty ztěžuje jazyková bariéra, neboť z Rusů neumí německy skoro nikdo. Proto se neobejdou bez tlumočníků a překladatelů, přičemž obě strany se musí nejdřív pracně dohodnout na společném výkladu některých termínů, na něž vítězové narážejí.

Von Braunovy dlouhodobé plány včetně cest do vesmíru zná Gröttrup, jediný vedoucí specialista, jehož Rusové získali. Proto mu dávají za úkol: Napište nám podrobnou historii raket A-4/V-2! Z toho si pak mohou odvodit, s jakými obtížemi se němečtí konstruktéři potýkali a jak se s nimi vyrovnávali.

Z Cuxhavenu si Koroljov zapamatoval jméno německého poddůstojníka, který velel odpálení rakety – kaprála Fritze Fibacha. Proto žádá: „Sežeňte mi kaprála Fibacha!“ I toho nakonec zlákali a Fibach může radit Voskresenskému, jak připravovat rakety k vypuštění.

Třebaže konec války přinesl určité ulehčení, sovětští raketoví inženýři cítí, že pochmurná atmosféra se nad nimi vznáší dál. „Koncem války se od raketové techniky distancoval, kdo mohl,“ říkal mně Mišin v roce 1990. „V roce 1945 vyšel v deníku Izvěstija článek o škodlivosti raketové techniky, mnozí velcí odborníci, kteří zůstali naživu, byli rozptýleni po pracovních táborech. Žádné blahé doby, všechno se může vrátit zpátky, komu by se do toho chtělo jít? Na nejvyšších místech probíhalo dlouho ,šavlování‘ – nikdo nechtěl mít s takovým ,kacířským‘ tématem nic společného. Až Sergej Koroljov se zasloužil o to, že se mu začala věnovat pozornost.“

Co bylo před Sputnikem

Legendární seriál Antonína Vítka a Karla Pacnera z roku 2007 o dobývání kosmu.

Koroljov s Gagarinem

Koroljov s Gagarinem

V únoru 1946 dostávají Gajdukov a Koroljov příkaz, aby odjeli do Moskvy referovat na Starém náměstí tajemníku ústředního výboru vládnoucí bolševické strany VKS (b) soudruhu Malenkovovi. Jednání se účastní rovněž ministr (v roce 1946 byly lidové komisariáty přejmenovány na ministerstva) vojenského průmyslu Ustinov. Výsledky pátrání po německých raketách tam shrnuje Koroljov. Závěr jednání zní: Zřiďte v Německu ústav, který se bude těmito otázkami zabývat. Krycí název Nordhausen. Náčelníkem bude Gajdukov, jeho zástupcem a současně hlavním inženýrem Koroljov.

Institut Nordhausen, sídlící v Bleicherodu, se tedy věnuje studiu trofejních A-4/V-2. Gajdukov a Koroljov zakládají několik oddělení: studium motorů povede Gluško, automatické řízení Piljugin, rádiové aparatury Rjazanskij a Boguslavskij, skupinu Výstřel, která odpovídá za praktické zkoušky, řídí Voskresenskij. Součástí Nordhausenu se stává i německý Zentralwerke.

„Kdyby nebyl Gajdukov tak aktivní a odvážný,“ hodnotil generálův význam v roce 2002 akademik Čertok, „možná, že by se lidé, jako Koroljov, Piljugin, Mišin, Voskresenskij, Čertok, nezařadili mezi průkopníky sovětské kosmonautiky.“ Údajně pracovalo na podzim 1945 v Německu 284 sovětských specialistů.

„Museli jsme luštit nákresy raket V podle dokumentace z neúplného archivu, z něhož byly vybrané všechny tajné spisy, za pomoci německých inženýrů střední úrovně,“ vzpomínal akademik Mišin. Mnohé podrobnosti se také pokoušejí rekonstruovat na základě výslechů prostých vojáků, některé si nechali posílat i ze zajateckých táborů, a dělníků.

Mezitím Barmin založil v německé metropoli ústav s krycím názvem Institut Berlin zaměřený na osvojení německých znalostí s raketovými motory na tuhé pohonné látky a s protivzdušnými raketami. I tam získávají neocenitelné zkušenosti.

V březnu 1946 dokončuje Nordhausen dvě kompletní rakety V-2. Chtěli by je okamžitě vypustit, ale nesmějí. Současně Gluško pokračuje v testování svého motoru na zkušebních stavech. Do léta dokonce zvyšuje jeho výkon o 20 %.

Teprve začátkem května 1946 ohlašuje svou návštěvu Ustinov. S ním přijíždí rovněž několik odborníků z Moskevské univerzity a z vojenských výzkumných ústavů. Koroljov, nyní už plukovník, jim objasňuje hlavní vlastnosti rakety A-4/V-2. Potom je provádí všemi provozy jako předtím Rjabikova. Nicméně Ustinov je mnohem zvědavější. Všechna místa v Německu, kde němečtí odborníci vyvíjeli a stavěli rakety, totiž už proslídil.

U většiny tvůrců ostatní bojové techniky však stále přežívá starý, velmi naivní pohled na raketovou techniku. „Mohl bys udělat taky něco takového, Pavle Ivanoviči?“ ptá se Ustinov inženýra Kostina. Jeden z hlavních konstruktérů dělostřelectva pohrdlivě říká: „Když mně dáte dvacet elektrikářů...“

Ministr odchází za Koroljovem: „Stačilo by vám na V-2 dvacet elektrikářů?“ Ten takovou naivní otázku zřejmě čekal a rozohnil se: „Ne dvacet elektrikářů, ale tisíce specialistů, celá nová oblast techniky a průmyslu! A přesněji – musí se k tomu zkoordinovat mnoho odvětví výroby.“

Přesto mnozí generálové, hlavní konstruktéři a ministři pořád nepovažují za nutné, aby se doma vyvíjely další typy raket. Koroljov nesouhlasí: „I ta nejlepší technická řešení mohou být zítra naprosto zastaralá!“

Ustinov umí jednat se Stalinem. Vypráví mu o perspektivách nových druhů zbraní vždy tak, aby to „velký vůdce“ pochopil a přitom měl pocit, že jejich vývoj vlastně inicioval on sám. Ten nakonec dává požehnání i raketám.

Rada ministrů vydává 13. května 1946 rozhodnutí o „reaktivním vyzbrojení“. Vytváří svůj speciální orgán – Zvláštní výbor pro reaktivní techniku – v čele s místopředsedou vlády Georgijem Maxmilianovičem Malenkovem, jeho náměstky jsou Ustinov a zbrojní manažer Ivan Gerasimovič Zubovič, tajnou policii zastupuje generál Ivan Alexandrovič Serov. Oficiálně se nazývá Výbor číslo dvě a později se stává Druhou hlavní správou při Radě ministrů; už existující První hlavní správa má na starosti atomové zbraně, zatímco Třetí hlavní správa radiolokaci.

Náměstek ministra vnitra Serov odpovídá za vytvoření všech podmínek pro práci sovětských a německých specialistů v Německu. Na tyto úkoly dostávají zainteresované instituce peníze, auta, zařízení, Speciální výbor získává dokonce peníze na domy, které mají být postaveny ještě v tomto roce v Moskvě. Jednotlivá ministerstva mají vytvořit sérii raketových výzkumných ústavů.

Dějinný paradox: muž, který chtěl Brauna zabít, mu gratuluje k úspěchu

Nejdřív mu nevěří a k vývoji raket ho nechtějí pustit. Pak přichází válka v Koreji a hvězda Wernhera von Brauna začíná v USA prudce stoupat. Má pomoci armádě. A pak přichází projekt Apollo. Díky Braunovi se Spojené státy stávají vítězi závodu o Měsíc.

Zleva William H. Pickering. James Van Allen a Wernher von Braun a první...

Zleva William H. Pickering. James Van Allen a Wernher von Braun a první americká družice Explorer 1 na tiskové konferenci s modelem družice.

Je to vlastně příprava na třetí světovou válku, která má rozdrtit imperialismus a nastolit na celém světě vládu proletariátu, jak tvrdí bolševičtí propagandisté. Příprava probíhá v době, kdy ještě 1 800 sovětských měst leží v troskách po válce nedávno minulé.

Jako hlavní raketové pracoviště, kam spadá Koroljov, zreorganizoval Ustinov NII-88, jehož prvním ředitelem jmenuje čtyřicetiletého dělostřeleckého konstruktéra Lva Robertoviče Gonora. Pod ministerstvem výroby prostředků spojení vzniká v Moninu NII-885, kde má Rjazanskij vyvíjet rádiové aparatury pro rakety a Piljugin kontrolní systémy. Ministerstvo lodního průmyslu vytváří NII-10 – Viktor Vasiljevič Kuzmin tam povede práce na gyroskopech. Základem Gluškovy NII-456 na výrobu raketových motorů se stává zkušební závod ministerstva letecké výroby v Chimkách, asi 15 kilometrů severozápadně od Moskvy. Pozemní zařízení pro rakety začne vyvíjet Barmin v továrně Kompressor, kde se vyráběly první „kaťuše“. Armáda dostává příkaz, aby našla místo pro stavbu zkušebního polygonu pro raketové střely.

Je to „bod obratu v historii naší raketové techniky“, hodnotil tato rozhodnutí novinář a spisovatel Jaroslav Golovanov, původním povoláním raketový inženýr.

Ustinov nařizuje vedení NII-88, aby během června a července poslalo do Německa několik desítek inženýrů. A spolu s maršálem dělostřelectva Nikolajem Dmitrijevičem Jakovlevem, náčelníkem hlavního velitelství dělostřelectva, rozhodují, že okamžitě zformují z frontových důstojníků speciální brigádu, která se naučí obsluhovat A-4/V-2. Jejím velitelem jmenuje Jakovlev generálmajora Tvereckého. Všichni jsou přiděleni do institutu Nordhausen, který v říjnu 1946 zaměstnává už přes 700 Rusů.

Práce na atomové bombě – nejdůležitějším zbrojním úkolu pro celou zemi – řídí Berija jako šéf NKVD. Může poručit kterémukoliv ministru, aby mu pomohl – uvažuje Ustinov. Rakety zatím nikoho příliš nevzrušují. A takovou moc jako Berija nemá. Musí proto opatrně manévrovat, aby rakety prosadil a aby vzniklo celé nové výrobní odvětví. Budeme samozřejmě vycházet z německé V-2. Tenhle úkol bude šéfovat dělostřelec Kostin.

Lavrentij Berija, šéf Stalinovy tajné policie NKVD

Lavrentij Berija, šéf Stalinovy tajné policie NKVD

Specialisté, s nimiž o tom Ustinov debatuje, však vznášejí námitky. Pobědonoscev, jehož ministr už jmenoval hlavním inženýrem NII-88, argumentuje: „Kostin o raketách nic neví. Ten se s nimi bude nejméně rok párat. Udělejte hlavním konstruktérem těch střel Koroljova.“

Ustinov namítá: „Jenže ten seděl...“ „A co to má znamenat? To je minulost. Uzdravil se...“ Pobědonoscev to bere jako nemoc. „Není ustrašený? Nebude se bát?“ Mišin, který svého šéfa nedávno poznal v Německu, se směje: „Koroljov se nebude bát nikoho! Naopak, všichni se budou bát Koroljova.“ Pobědonoscev má pravdu – uvědomuje si Ustinov. Vždyť Kostin chtěl v Německu dvacet elektrikářů na postavení V-2, kdežto Koroljov mu nebojácně vykládal, jak to bude složité.

Dalším kandidátem je Jevgenij Vasiljevič Sinilščikov, zkušený dělostřelecký konstruktér. Ustinov ho dobře zná, ví, co od něho může čekat. Navíc mu na Koroljovovi pořád podvědomě vadí, že seděl. Avšak Gonor tvrdě protlačuje Koroljova – právě proto, že Sinilščikov se nikdy raketami nezabýval.

Dne 9. srpna jsou jmenováni vědečtí šéfové odpovědní za vývoj balistických střel: hlavním konstruktérem raket dalekého doletu se stává Sergej Pavlovič Koroljov, hlavním konstruktérem raketových motorů Valentin Petrovič Gluško, hlavním konstruktérem řídících systémů raket Nikolaj Alexejevič Piljugin, hlavním konstruktérem gyroskopů Viktor Ivanovič Kuzněcov, hlavním konstruktérem rádiových aparatur Michail Sergejevič Rjazanskij a hlavním konstruktérem pozemních zařízení Vladimir Pavlovič Barmin. Šest hlavních konstruktérů ještě pracuje v Německu a o tom, kde se doma usídlí, má jenom matné tušení.

Jakmile se o tomto rozhodnutí dovídá Koroljov, okamžitě posílá do Moskvy Mišina: „Musíte zajistit místo, kde bychom se měli usadit. Ať nás nikdo nepředběhne!“

Kromě toho ministr určuje hlavní konstruktéry ostatních oddělení NII-88. Mají kopírovat další typy německých raketových zbraní a potom vyvíjet vlastní. Do vedení NII-88 jmenuje dělostřelecké inženýry, které znal z minulosti, bez ohledu na to, že k raketám nemají žádný vztah. Musí tam přece nasadit své lidi, aby hlídali, jestli toto nové odvětví opravdu přinese takové ovoce, o němž všichni ti „rakeťáci“ nadšeně mluví. Co když je to pouhá technická fantazie?

Všechny německé specialisty převezte k nám! – rozhodl Stalin. Berija nařizuje generálu Serovovi, aby odvoz zajistil. Vlakem a se vším, co si chtějí vzít s sebou – se všemi peřinami, zařízením domácností a dalšími krámy. První transport vypravují 22. října 1946.

Sověti nemají zájem jenom o raketové odborníky. Do Ruska postupně transportují rovněž přírodovědce, konstruktéry letecké a optické techniky i další. Dohromady na 2 tisíce lidí.

Měsíc po odjezdu Němců se začínají vracet domů také sovětští raketoví inženýři. Institut Nordhausen ukončuje oficiálně činnost v březnu 1947. A výsledek? „Z trosek a agregátů, nalezených ve skladech různých firem v Německu, Československu a Polsku, se složitým způsobem podařilo dát dohromady 29 kusů rakety A-4, úplně obnovit konstrukční dokumentaci a instrukce, rovněž tak zkompletovat detaily a agregáty pro sestavení ještě deseti raket v Sovětském svazu,“ uvedli autoři oficiální publikace o historii podniku Eněrgija, který je potomkem 3. oddělení NII-88, které řídil Koroljov.

Mezi materiály, které letečtí a raketoví specialisté do Moskvy průběžně posílali, je rovněž plán rakouského konstruktéra Eugena Sängera a jeho manželky Ireny Bredtové z roku 1943 na postavení polokosmického bombardéru. Takový dvoustupňový stroj, vystřelovaný z tříkilometrové kolejnice, by se skokem po balistické dráze dostal nad jakýkoli cíl na Zemi a po shození nákladu by se vrátil zpátky.

Stalina, který si oblíbil letectvo, tento nápad fascinuje. Kdo by mohl pro takový bombardovací kosmoplán vypracovat teoretické předpoklady? Nejspíš Mstislav Vsevolodovič Keldyš. Tento pětatřicetiletý talentovaný matematik se osvědčil už na jiných praktických úkolech. Teď sám upozorňuje na význam raket, především pak pro letadla, neboť v nich vidí budoucnost leteckých sil! Ministerstvo leteckého průmyslu kvůli tomu dokonce 29. listopadu 1946 znovu zakládá NII-1 a vedení předává Keldyšovi.

Sergej Koroljov

Sergej Koroljov

Začátky v Podlipkách

„Během práce v Německu jsme pochopili, že kdyby nebylo zatýkání, dostali bychom se na velmi vysokou technickou úroveň ještě koncem třicátých let,“ posteskl si generálporučík Ťulin v roce 1987. „Následkem represí v armádě a mezi vědci zůstala naše raketová technika na prachových raketách a nerozvíjela se do té doby, dokud se nahoře nedověděli o V-2. Teprve potom projevil Stalin o rakety zájem.

Koroljova neudivilo na střelách V-2 konstrukční řešení, protože vědecká intuice mu je napovídala, aniž musel dělat pokusy. To se potom ukázalo na tempu, jakým se rozvíjela raketo-kosmická technika. Velký dojem na něj udělal rozmach výrobní základny raket v Německu. Znovu se utvrdil v přesvědčení, že řešení čistě vědeckých úkolů v oblasti raketové a kosmické techniky není možné bez příslušné zkušební a výrobní základny. Pochopil, že doba jednotlivců už minula, a začal prosazovat nové principy organizace raketové techniky.“

Z Německa se raketoví inženýři vracejí v zimě 1946–1947. Sám Koroljov přijíždí do Moskvy mezi posledními v únoru. Jeho 3. oddělení v NII-88 má přidělenou plochu 580 čtverečních metrů. Mišin, jehož pověřil sehnáním lidí, mu oznamuje: „Je nás 138, z toho 60 inženýrů!“

Hlášení, které hlavní konstruktér dálkových raket koncipuje pro nejvyšší politické vedení, se dá shrnout do tří bodů:

  1. V oblasti původních myšlenek a raketové teorie sovětští specialisté za Němci nijak nezaostávají, v některých směrech je dokonce předčí;
  2. Kvality sovětských a německých odborníků jsou srovnatelné;
  3. SSSR má zpoždění v praktické technice výroby raket na kapalný pohon třídy A-4/V-2. O výpravách do vesmíru není ve zprávě ani zmínka. Pro takové romantické blázniviny neexistuje mezi sovětskými politiky, národohospodáři a vojáky příznivá atmosféra.

Šest hlavních konstruktérů raketové techniky postupně přebírá svou výzkumnou a výrobní základnu – ústavy a továrny, které dosud dělaly jiné věci. Ústavu číslo 88 byla přidělena dělostřelecká továrna v Podlipkách, městečku jižně od Moskvy, nedávno přejmenovaném po předsedovi prezidia Nejvyššího sovětu na Kaliningrad (další Kaliningrad vznikl přejmenováním Königsburgu v bývalém Východním Prusku, které SSSR zabral až po druhé světové válce); avšak většina lidí i později mluví jenom o Podlipkách (dnes Koroljov), protože tak se i nadále nazývá železniční stanice. Bohužel ty stovky inženýrů a techniků i tisíce dělníků, které ve fabrice podědili, neumějí vyrábět jemné a přesné detaily strojů a zařízení, jejich zkušenosti a znalosti jsou úplně jiné, než vyžaduje moderní raketová technika.

Jediné rakety, které se dosud v Sovětském svazu sériově produkovaly, byly „kaťuše“, neřízené střely s prachovou náplní, na něž stačily dělostřelecké továrny. Ministerští úředníci, kteří rozhodovali o zřízení konstrukční kanceláře dálkových raket, jí zřejmě v dobrém úmyslu přidělili obdobný podnik. Koroljov ví, že i kdyby přesvědčil samotného ministra o omylu, nic lepšího mu asi nabídnout nemůže. Země leží v troskách, nejlepší místa a lidi dostává letecký průmysl, v poslední době pak atomový výzkum. O raketách dosud nikdo neslyšel, a proto jim nikdo žádnou prioritu nedal.

Hlavnímu konstruktérovi raket nezbývá nic jiného než postupně verbovat vysoce kvalifikované specialisty odjinud, zvláště pak z leteckých kanceláří a továren či přímo z vysokých škol. Koroljov, Gluško a další odborníci si je musí sami vychovat – přednášejí v kurzech raketové techniky na Baumanově vysoké škole technické. Vhodné stroje a nástroje hledají jeho podřízení na všech možných místech. Koncem roku 1947 má 3. oddělení už 310 lidí a speciální vlak, kterým bude jezdit na střelecký polygon. Postupně získává další prostory a odborníky. Nejdřív musí dát dohromady a vyzkoušet německé rakety!

Sergej Koroljov otevřel bránu do vesmíru, ale byl to i Stalinův vězeň

Sergej Koroljov, který dostal prvního člověka do vesmíru, se narodil před 110 lety v ukrajinském Žytomyru. Jeho životní příběh nebyl přímočarý.

Snímek Sergeje Koroljova po zatčení v roce 1938.

Snímek Sergeje Koroljova po zatčení v roce 1938.

„Jednoho březnového dne roku 1947 svolal Koroljov všechny inženýry do své konstrukční kanceláře a přednesl referát o novém přístupu ke konstrukci balistické rakety,“ vzpomínal inženýr Georgij Stěpanovič Větrov. „Bylo to první programové vystoupení po jeho jmenování hlavním konstruktérem.“

„Potřebujeme rakety s mnohem větším doletem než von Braunova V-2!“ upozorňuje Koroljov. „Proto se tento typ nemůže stát základem pro naše další práce. Ano, musíme využít zkušeností z jejího vývoje a z jejího používání, ale bez vlastního pojetí se neobejdeme! Pod označením R-1 postavíme její kopii, která by měla na vzdálenost 270 kilometrů dopravit 800 kilogramů trhavin. Také musíme vylehčit typy budoucích raket.“ Tím současně kritizuje nedostatky A-4/V-2.

Začíná soustřeďování sil. Na stavbě R-1 (Rodina-1, česky Vlast) se postupně podílí 13 domácích výzkumných ústavů a 35 továren. V dubnu schvaluje vědeckotechnická rada ústavu za přítomnosti ministra Ustinova projekt rakety R-2. Od loňského léta ji projektovali Koroljov, Gluško, Piljugin a Rjazanskij.

Začátkem roku 1947 si Stalin povolává Nedělina, Kurčatova a podle některých pramenů i Koroljova. Oba vědci mu mají za účasti některých maršálů referovat o nových zbraních – atomových a raketových. Nicméně Golovanov přítomnost Koroljova zpochybňuje, protože v té době ještě neměl takovou autoritu, aby velký vůdce chtěl znát jeho názor.

V srpnu Stalin údajně posílá plukovníka profesora Georgije Alexandroviče Tokatiho-Tokajeva ze Žukovského vojenské letecké technické akademie spolu se svým synem, generálem letectva Vasilijem Stalinem do Německa. Rozkaz zní: Najít Sängera! Avšak tento projektant bombardovacího raketoplánu už pracuje u Francouzů. Tohle zjištění maršála Stalina dost rozčílilo: „Já jsem hlavním vítězem nad Německem, ale raketové a atomové specialisty nám vyfoukli západní Spojenci!“

Místo toho odesílá v říjnu Tokatyj-Tokajev do Moskvy ideový návrh rakety TT-1. Třístupňový nosič na tekuté palivo – podle mínění britského odborníka Kennetha W. Gatlanda silně ovlivněný Sängerovými představami – měl být používán jak pro dopravu výbušnin na tisícikilometrové vzdálenosti, tak k vynášení družic.

Tokatyj-Tokajev váhá, jestli se má vrátit domů bez Sängera. Zpráva o tom, jak Kreml přijal projekt TT-1, také nepřichází. Proto raději v roce 1948 emigruje do Velké Británie.

Předběžná studie Keldyšova týmu z NII-1 vlastně jenom Sängerův projekt zdokonaluje. Zatímco rakouský inženýr počítal s motory na zádi, moskevští specialisté posazují dva náporové motory na konce křídel. Ostatní charakteristiky jsou víceméně shodné: délka stroje 28 metrů, rozpětí křídel 15 metrů, váha 100 tun a dolet 12 tisíc kilometrů. Sovětští odborníci však docházejí k závěru, že naděje na brzké postavení takového kosmického bombardéru zatím neexistuje. Technika není na takové výši, aby mohla dát konstruktérům na vytvoření tohoto stroje dokonalé materiály. Nicméně tento výzkum usnadnil vývoj některých bojových raket.

Přímější cesta k vytvoření zbraní dalekého doletu zřejmě vede přes raketové střely. Avšak přijmout rozhodnutí o vybudování rozsáhlé vědecké a průmyslové základny raketové techniky není pro sovětské vedení jednoduché, zvlášť když Koroljov od začátku upozorňuje, že si to vyžádá stejně obrovské investice jako program vývoje jaderných zbraní.

Ovšem nejvážnější protivník, Spojené státy, jsou za mořem. Třebaže klasický bombardér, na němž sovětští konstruktéři pracují, bude moci jejich území zasáhnout, poletí tam mnoho hodin – proto bude zranitelný a útok nepřekvapí. Opravdu tedy nezbývá nic jiného než se orientovat na mezikontinentální rakety jako na nejvhodnější nosič atomových bomb. A to bez ohledu na to, že mezi raketovými specialisty je spousta podezřelých lidí, kteří se nedávno vrátili z vězení a pracovních táborů. Berijova bezpečnost je musí ohlídat.

Poznámky Sergeje Koroljova k raketové technice.

Poznámky Sergeje Koroljova k raketové technice.

Stanice Stalingrad

Ustinov požaduje na Koroljovovi, aby dal do května 1947 dohromady ze zbytků nalezených v Německu deset kusů V-2. Hlavní konstruktér sděluje ministrovi: Máme jich půldruhé desítky, ale v každé chybí nějaká drobnost, kterou zase máme v ostatních střelách.

Kde budeme zkoušet? Mohla by se hodit dělostřelecká střelnice na Tamanském poloostrově. Stojí tam několik městeček, dopravní spojení je dobré, klima příjemné. Když tam testoval konstruktér Vladimir Nikolajevič Čeloměj novou raketovou střelu, vymkla se kontrole a dopadla na hřbitov na okraji velkého města. Jakmile se to dověděl Stalin, rozhodl: „Tam nemůžete rakety zkoušet, blízko jsou krymské lázně...“ A potom poodešel k mapě a prstem ukázal: „Tady na levém břehu Volhy, 100 kilometrů na jihovýchod od Stalingradu, je spousta místa.“

Písemný rozkaz na vytvoření Ústředního vědecko-zkušebního polygonu ministerstva ozbrojených sil (CNIP) či stanice Stalingrad, jak se toto místo poblíž vesničky Kapustina Jaru nazývá, vychází 3. června 1947. O dva měsíce později, 20. srpna, tam odjíždí čtyřicetiletý generál Vasilij Ivanovič Vozňuk, který dosud velel útvaru „kaťuší“, s oddílem vojáků. Musí vytvořit pro činnost raketových specialistů nezbytné zázemí.

Vojáci nejdřív staví dřevěné domky pro zkoušky motorů a potom montážní a zkušební halu (MIK), most, železniční přípojku... Asi čtyři kilometry od této základny vybudují startovací komplex – betonovou plošinu s různými aparaturami, kam přijede speciální transportér s raketou, cisterny s palivem, auta s obsluhou.

Prostí vojáci žijí zpočátku ve stanech, vysocí důstojníci u obyvatel blízké vesnice a specialisté v desítkách železničních vagonů. Z Německa dorazily dva speciální vlaky s dílnami a laboratořemi, rovněž s příjemnými ložnicemi a pracovnami pro vedoucí pracovníky. Avšak v létě se tahle step rozžhavuje na 50 °C, v zimě klesá teplota na -30 °C. Péče o lidi je v komunistickém režimu vždy až na posledním místě. Teprve po roce se tam vojenští stavbaři pouštějí do obytných domů, později z nich vyroste město Znamensk. Začátkem října 1947 hlásí Vozňuk do Moskvy: Polygon je připraven.

Místo, odkud vzlétla smrt na Londýn a kde začal kosmický výzkum

Britové jí posměšně přezdívali Bzučící bomba. V tajné základně u Peenemünde tuto letounovou střelu nacisté vyvíjeli jako jednu ze zázračných zbraní odvety. Nesla označení V-1. Později zde vznikla i první balistická raketa světa V-2.

Výzkumné centrum v Peenemünde. Na podstavci stojí první balistická raketa světa...

Výzkumné centrum v Peenemünde. Na podstavci stojí první balistická raketa světa - odvetná zbraň číslo 2 nazývaná V2.

Už předtím se tam nastěhovaly skupiny odborníků. Zpočátku se jim přípravy k vypuštění rakety příliš nedaří, objevují se nové a nové potíže... Zástupce předsedy státní komise generál Serov se při pohledu na rozhozené přístroje jednou ptá hlavního konstruktéra gyroskopů: „Proč je máte pořád rozházené?“

Profesor Kuzněcov klidně odpovídá: „Učíme se, rozebíráme, opravujeme chyby...“ „Čí chyby?“ větří generál mezi inženýry a techniky škůdce. „Naše, Ivane Alexandroviči!“

Každou noc musí Serov hlásit Stalinovi postup příprav. Když diktátor vyslechne zprávu, nastane v telefonu tíživé ticho. Potom mnohoznačně prohodí: „Musíme překontrolovat, co tam vlastně děláte!“

Stalin tvrdohlavě požaduje, aby Koroljov kopíroval V-2. Na jeho snahu vyvíjet vlastní typy raket pohlíží s nedůvěrou. Pořád mu nevěří. Ostatně nevěří ani fyzikům, kteří musí podle ukradených plánů okopírovat jeden typ atomové bomby americké, nevěří ani takovým leteckým konstruktérům, jako Andrej Tupolev, jemuž nařídil vyvinout stejné letadlo jako je B-29.

Raketa A-4, sestavená ze systémů německých bez jakýchkoli změn je připravena ke startu. Koroljov nařizuje, aby z německé skupiny přivezli kaprála Fritze Fibacha a specialistu na gyroskopické řídicí systémy Hanse Hocha. Oba musí překontrolovat všechny dosavadní přípravy. Několik ruských specialistů je s napětím sleduje krok za krokem – aby si zapamatovali každou podrobnost.

Střelu vypouštějí poprvé už 17. září 1947. Tedy necelý měsíc po tom, co tam přijel Vozňuk s vojáky. Malér! Řídicí systém nefunguje, takže se raketa odklání od vypočítané dráhy a dopadá asi 30 kilometrů od cíle. Ovšem letí! To je to nejdůležitější. Předseda Státní komise maršál dělostřelectva Jakovlev může Stalinovi oznámit první krok.

Ještě jeden pokus se nedaří. Až 18. října v 10:47 startuje raketa přesně podle plánu – dosahuje výšky 86 kilometrů a dálky 274 kilometrů. Na místě dopadu zeje obrovský kráter. Všichni si oddechli. Kdyby neuspěli, možná že by je čekalo zatčení, nekonečné výslechy a bůhví co ještě.

Zato o dva dny později se odklonila o 180 kilometrů, přičemž proletěla 231 kilometrů. Malér! Ustinov zuřil: „Představte si, co by se stalo, kdyby raketa zasáhla město Saratov! Představte si, co by se stalo s námi všemi.“ Všem to bylo jasné. Přivezli německé specialisty, kteří brzy našli příčinu téhle chyby.

Dohromady Sověti odzkoušeli za německé asistence jedenáct raket. Dvě poslední 12. listopadu.

Jenže střely nejsou spolehlivé – pouze pět z nich zasáhlo cíl. Navíc jim chybí přesnost – na vzdálenost 260 kilometrů mají rozptyl až 4 kilometry. Vojáci je odmítají: To není pořádná zbraň! Ministr Ustinov se o jejich využití nemůže s maršálem Jakovlejevem domluvit.

Koroljov se svými inženýry se pustil do stavby kopie německé rakety z domácích součástek R-1 už v roce 1947. Gluško zase konstruoval motor RD-100.

Spor řeší patrně 9. března 1948 Stalin na zvláštní velké poradě. Dělostřelci vysvětlují, že takovou zbraň nepotřebují. Lepší je letadlo! Koroljov, jemuž Jakovlev velice pomohl při výstavbě Kapustin Jaru, nesouhlasí: „Stejně přece mluvil soudruh Jakovlev na začátku války, když se posuzovala vhodnost ,kaťuší‘. Tehdy neměl pravdu a nemá ji ani dneska!“ Jak se zdá, Koroljov se poprvé setkává se Stalinem.

Díky Sputniku dnes máme GPS

Sputnik inspiroval americké vědce

Více v článku o historii navigačního systému GPS

Podle svědectví akademika Viktora Kuzněcova, které zaznamenal Golovanov, se kremelský vůdce v tomto sporu přidává na stranu vojáků: „Zbraň s takovými vlastnostmi opravdu není dobrá. Avšak domnívám se, že raketové střely mají před sebou velkou budoucnost. Vojáci s nimi musí jako s novou zbraní počítat. Ať si ji zkouší, ať získávají zkušenosti! Soudruha Koroljova však poprosíme, aby postavil raketu mnohem přesnější.“

Vládní rozhodnutí o postavení R-1 vychází jako obvykle dodatečně, a to 14. dubna 1948. Dělníci a technici z dělostřelecké továrny však nejsou zvyklí pracovat s milimetrovou a ještě vyšší přesností, jakou výroba raket vyžaduje. Marně je Koroljov popichuje: „Němci to zvládli – a vy ne?“ Ani to nestačí. V létě musí přijít na pomoc do továrny přidružené k NII-88 dělníci z leteckých dílen. Naučit se to musí, vždyť budou stavět stroje ještě složitější.

Nicméně zkoušky, které probíhají od září do listopadu 1948, opět nejsou příliš úspěšné. Teprve když do raket instalují nové telemetrické systémy z NII-885 od Boguslavského a nové motory RD-100 ze zvláštní konstruktérské kanceláře OKB-456 od Gluška, začínají létat lépe. Ukazuje to série zkoušek na podzim 1949 – ze 20 zklamaly pouze 3 střely. Následující rok vojáci přijímají střelu R-1 (v kódu USA SS-1A a v NATO Scanner) do výzbroje.

Němci na ostrově Gorodmlja

Na podzim 1946 přijíždí do Sovětského svazu 234 německých specialistů s rodinami. Jsou mezi nimi profesoři a někteří světově proslulí specialisté. K von Braunovi měl nejblíž inženýr Gröttrup.

Němci požívají stejná privilegia jako ostatní cizinci v SSSR – především dostávají zvýšené příděly potravin a ostatních potřeb. Třebaže se doklady o jejich vzdělání a kvalifikaci koncem války ztratily, přiznali jim akademické a vědecké hodnosti i bez těchto papírů. Proto mají stejně vysoké platy jako jejich sovětští kolegové. Například doktoři věd 6 tisíc rublů měsíčně, další specialisté 5 500, sám Gröttrup 4 500. Naproti tomu Koroljov má výplatu 6 tisíc, hlavní inženýr Pobědonoscev 5 tisíc, zástupci hlavního konstruktéra Čertok 3 tisíce a Mišin 2 500 rublů.

Sto jedenáct německých rodin žije v rekreačních domcích v Podlipkách, které byly od začátku války zavřené – pracují pro Koroljova. Další jsou v Moninu a v Chimkách. Zbytek v městečku Ostaškov na ostrově Gorodomlja na jezeře Seliger mezi Moskvou a Leningradem, kde ve filiálce NII-88 číslo 1 vyvíjejí letadlové rakety.

V Podlipkách se zabývají do poloviny roku 1947 především zdokonalováním sovětské verze rakety V-2 čili R-1. Začátkem června vedení ústavu rozhoduje, že už Němce nepotřebuje jako poradce, a zadává jim vlastní úkol. Pod Gröttrupovým vedením mají dokončit projekt balistické rakety G-1, který rozpracovali už roku 1946 v Zentralwerke. Kvůli tomu nemusí pobývat v Moskvě, mohou se přesunout na ostrov Gorodomlja. S nimi odjíždí rovněž několik sovětských specialistů, aby Němce kontrolovali.

O tento odsun se zasloužil především generál NKVD Serov. Kontrarozvědka totiž zjistila, že Němci se při svých cestách do centra Moskvy snaží navazovat styky se západními diplomaty. Přitom vědí, že musí žít – stejně jako jejich sovětští kolegové – v podmínkách přísného utajení. Tajná policie je občas bez udání důvodů zatýká, jen aby jim nahnala strach.

Vědecké studie a výzkumné zprávy, které tehdy Němci vyprodukovali, se bohužel ztratily. Nicméně historici F. Bork a G. A. Sadovoj došli na základě jejich názvů k závěru, že „tyto práce neobsahovaly žádné významné projekty zařízení a systémů, žádná nová témata a chytré přístupy k novým typům řízených střel; byly založeny na fyzikálních poznatcích a konstrukčních postupech některých montáží a jednotek raket A-4 a nezahrnovaly žádné nové výsledky z řešení problémů raketové techniky“. Podle Golovanova srovnávali Rusové jejich výsledky se svými studiemi, takže jim němečtí kolegové vlastně někdy upravovali cestu a vychytávali složité technické oříšky.

Na projekt rakety G-1 čili R-10 o doletu 600 kilometrů se Němci soustředili v následujících dvou letech. Tato raketa má ve srovnání s V-2 nosit bojovou hlavici na dvojnásobnou vzdálenost při takřka poloviční projektované hmotnosti – 1,87 tuny. Nejvíce zdokonalili řídicí systém nové rakety, který měl zaručit dopad na cíl s přesností 600 metrů. Většina ostatních systémů, zařízení a pohonná látka víceméně odpovídá von Braunově originálu. Také aerodynamickým tvarem se mu tato raketa podobá.

Projekt posuzuje technická rada ústavu 25. září 1947. Sovětští specialisté oceňují řadu významných myšlenek obsažených ve studii, ale zároveň upozorňují, že ve svém celku není uspořádání jednotlivých systémů a zařízení optimální. Gluško nachází několik závažných chyb v pohonném systému. Další porada v prosinci rozhoduje: Musíte urychlit práce na vyjasnění některých problémů!

Němci pokračují v práci na projektu celý rok 1949, ale pořád se jim nedaří vyvinout ani kontrolní systém rakety, ani motor založený na nových myšlenkách. Vzhledem k tomu, že projekt G-1 zůstává ve fázi projektování, Rusové ho ukončují.

Píp - píp - píp - píp: Slyšel jsem signály z umělé družice Sputnik 1

Doslova po celém světě zavládlo po vypuštění Sputniku na oběžnou dráhu nadšení. Nejen radioamatéři v říjnu 1957 napjatě čekali u svých přijímačů, až poprvé uslyší to velmi vzdálené: píp - píp - píp. Byl to prý pocit, který dnes už nezažijete.

První pokusy o sledování družice, 7.10.1957

První pokusy o sledování družice, 7.10.1957

Souběžně se střelami dalekého doletu se Němci zabývají také vývojem řízených protiletadlových raket a teoretickými studiemi, které k jejich sestrojení povedou. Mají dovést na současnou úroveň německé střely Wasserfall a Schmetterling a vytvořit předběžný návrh zcela nového typu protiletadlové rakety. Nicméně ani v tomto směru nejsou úspěšní.

V letech 1948–1949 pracuje Gröttrupova skupina na úvodním projektu balistické rakety G-2/R-12, která má létat na vzdálenost 2 500 kilometrů s jednotunovou bojovou hlavicí. Autoři předpokládají, že vytvoří pohonnou jednotku ze tří motorů rakety G-1. Kontrolní systém převezmou z předcházející rakety naprosto beze změny, rovněž tak její tvar. Nakonec však nejsou schopni dovést vývoj G-2 ani do předběžného stadia.

Kromě toho připravili němečtí raketoví specialisté náčrty ještě čtyř dalších typů raket: plošníkové (či podle dnešní terminologie křižující) střely G-3 s doletem 8 tisíc až 10 tisíc kilometrů a nosnosti 3–5 tun, G-1M/R-13, která představovala upravený typ G-1 s motorem A-4, dále G-4/R-14 pro dolet 3 tisíce kilometrů s nákladem 3 tun a údajně i mezikontinentální střely G-5/R-15.

Všechny tyto studie se opírají o nerealizovaný projekt von Braunovy mezikontinentální rakety A-9/A-10. Přitom sovětští inženýři vyvíjejí obdobné střely s mnohem větším úspěchem. To je hlavní důvod, proč ministerstvo vojenského průmyslu práce na střelách dalekého doletu ve filiálce NII-88 číslo 1 uzavírá.

Ostatně Rusové si uvědomují také další překážky. Většina německých odborníků je úzce specializována, a proto není schopna žádný kompletní nosič vyvinout. Pozvání k účasti na práci na sovětských balistických raketách je vyloučená – stali by se nositeli nejvyšších státních tajemství. Navíc jich je málo na to, aby tak obrovský problém dokázali zvládnout. A konečně mnozí z nich nejenže nemají kladný vztah k sovětskému systému, projevují k němu nepokrytě své nepřátelství, takže efektivnost jejich práce zůstává nízká.

Sověti zajaté Němce od místních kolegů důsledně izolují, aby neměli sebemenší příležitost získat představu o jejich znalostech a zkušenostech. Proto se odborná úroveň německých specialistů stále snižuje, až nakonec jejich využitelnost pro stavbu moderních raket upadá. Nicméně vyvinuli a vyrobili řadu kvalitních testovacích aparatur pro palubní přístroje, pozemní kontrolní systémy, aerodynamické tunely a další cenná zařízení.

Seriál k 60. výročí letu Sputniku

od Karla Pacnera

Podle slov akademika Anatolije Arkaďjeviče Blagonravova neměla Gröttrupova skupina schopnost pracovat na rozsáhlejších projektech. „Žádné vedoucí specialisty jsme nezajali,“ řekl mi, „a proto jsme od nich nemohli ani žádný velký užitek očekávat.“

„V říjnu 1950 byly všechny práce ve filiálce číslo 1, které měly tajný charakter, ukončeny,“ uvedli Bork a Sadovoj. V dalších měsících se Němci podíleli na úkolech, které neměly s raketami nic společného. Vyvíjeli počítače, lodní motory a podobně. Sověti už je nepotřebují. Postupně je posílají do Německé demokratické republiky. První skupina složená z méně kvalifikovaných odborníků odjíždí v létě 1951, Gröttrupa repatriují až po Stalinově smrti mezi posledními v prosinci 1953.

Jakmile se navrátilci ve svém staronovém domově ovládaném komunisty trochu rozhlédli, většina z nich emigruje do Spolkové republiky Německo. Tam je vyslýchají nejen důstojníci západních tajných služeb, ale i jejich raketoví kolegové včetně von Brauna. Všichni chtějí vědět, na jaké úrovni je sovětská raketová technika a k čemu směřuje. Jenže oni nevědí, byť se snaží vzpomenout si všech sil. Gröttrup, s nímž hovoří důstojníci CIA v roce 1957, tvrdí, že Sověti mají dostatek vlastních kvalifikovaných raketových odborníků. On sám se k raketám nevrátil, zabýval se výpočtovou technikou. Zemřel na rakovinu v roce 1980, jeho excentrická žena o tři roky později.

Konec druhé části článku. Odkaz na všechny části najdete v boxu u předchozího odstavce a také na začátku článku. Text je upravenou verzi kapitoly z knihy Karla Pacner Kolumbové vesmíru - souboj o Měsíc. 

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Výbuch nosiče Vanguard krátce po startu 6. prosince 1957. Šlo o první americký...
Když byl Sputnik „trik propagandy“. Utajený finiš závodu o vesmíru

V oznámení startu družice Američané SSSR předběhli. Jejich projekt se ale výrazně zpomalil. Mohly za to nejen technické komplikace, ale také fakt, že výrobce...  celý článek

Animace asteroidu 2012 TC4, který proletěl nedaleko Země.
Varovný systém Země před asteroidy nezafungoval uspokojivě kvůli hurikánu

Relativně blízko naší planety proletěl asteroid, který umožnil vyzkoušet varovný systém, který má před podobnými potenciálně nebezpečnými objekty varovat.  celý článek

Velení na pozorovatelně, střelnice Kapustin Jar
Před Bajkonurem Sověti zkoušeli rakety v tajném Kapustině Jaru

Sovětský svaz se v padesátých letech snažil na základě výzkumu německé raketové techniky i vlastních zkušeností vytvořit dalekonosnou raketu pro vodíkovou...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.