Jeho fotky jsou až neskutečně nádherné. Podívejte se, jak vznikají

Jeho fotky výsadkářů z Chrudimi viděl téměř každý. Vypadají jako vystřižené z toho nejdražšího hollywoodského akčního trháku. Fotograf Stanislav Petera je přitom pořídil v reálu a pouze s minimem počítačových triků. V rozhovoru pro Technet.cz prozradil, co obnáší fotografování výpravných příběhů.

Stanislav Petera se zapsal do širšího fotografického povědomí jako úspěšný módní a reklamní fotograf, který to s Photoshopem uměl jako málokdo. To bylo před patnácti lety. Nyní se věnuje především vlastní tvorbě a svými fotografiemi vypráví velké příběhy. 

Jeden z nich nafotil před dvěma lety jako kalendář pro 43. výsadkový prapor z Chrudimi k 70. výročí výsadkového vojska. Co fotografování pro vojáky obnášelo a jak se fotí epické příběhy, které mohou být na přípravu a produkci podobně náročné jako filmy, se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Stanislav Petera

Umělecký fotograf

Do širšího fotografického povědomí vstoupil svým specifickým stylem, využívajícím ve vysoké míře postprodukce, což mu umožňuje zasazovat díla do světa plného zvláštní magické atmosféry. Nicméně u posledních projektů opouští montáže a staví si reálné rekvizity. 

Jeho fotografické začátky jsou spojeny s módní a reklamní fotografií, kterou studoval v Paříži. Tam pronikl i do tajů postprodukce.

Po návratu z Paříže založil úspěšnou fotografickou školu Light Garden Academy, kde vyučuje módní a reklamní fotografii, svícení, postprodukci a jiné fotografické disciplíny.

Na další monumentální příběhy od Stanislava Petery se můžete podívat na jeho stránkách.

Autoportrét - Jak si udělat selfie, když jste fotograf? Tak to je úplně jednoduchá záležitost! Nakreslíte storyboard. Seženete letadlo ze začátku minulého století a zajedete na Barrandov, aby vás patřičně oblékli. Vyfotíte sebe a letadlo. Pak vezmete dron a vyfotíte si pár fotek do pozadí. Trochu to vyretušujete... a po měsíci je hotovo!

Co bylo na kalendáři pro výsadkáře nejtěžší?
Překvapivě to nebylo samotné focení nebo postprodukce, ale vůbec se s armádou dohodnout. Když jsem dostal nápad fotit charitativní kalendář pro AČR, nebyl jsem ani vzdáleně připravený na byrokracii a vyjednávání, které mě čekalo. Nadchnout pro nápad samotné vojáky bylo poměrně snadné, znali mou předchozí práci pro Národní protidrogovou centrálu. Když jsem se ale po roce vyjednávání konečně prokousal všemi stupni armádního velení až k někomu, kdo by kalendář mohl schválit – tak mi ho neschválil. Nicméně nevzdal jsem se a postupně se obří oklikou a s velkou pomocí z různých stran dostal k jiné jednotce, výsadkářům z Chrudimi. Ty se mi naštěstí podařilo nadchnout stejně jako původní jednotku a do projektu skočili rovnýma nohama, jak se na výsadkáře sluší. Dál už to bylo velmi rychlé.

Když už jste měl povolení, jak se rodil koncept?Celý projekt vznikal ve spolupráci s majorem Ivo Zelinkou ze 43. výsadkového praporu Chrudim a za jeho neskutečně vytrvalé podpory (na záběry z focení se můžete podívat na videu v záhlaví článku). Než jsem se s ním poprvé sešel, nastudoval jsem si o výsadkářích všechno, co bylo z dostupných zdrojů možné. Historii, terminologii, taktiku i techniku. Mám zkušenost, že lidé mě berou daleko vážněji, když obrazně řečeno mluvím jejich řečí a udělám si domácí úkoly, než když o jejich profesi nevím zhola nic. Pomáhá mi to rychle navázat kontakt, získat důvěru a dostat se k praktickým otázkám. S majorem Zelinkou jsme se shodli, že kalendář by měl přiblížit všechny odstíny práce výsadkářů, od přípravy přes samotný výsadek, pohyb nepřátelským terénem, nastražení přepadu až po realizaci úkolu a stažení. Já jsem pak sepsal stručný příběh o fiktivním výsadku v cizí zemi, a když ho major schválil, přišel jsem s návrhy konkrétních fotek. Po dalším schvalovacím kole jsme mohli začít kreslit storyboardy a připravovat samotné focení.

Do jakých detailů se jednotlivé záběry plánovaly?
Do těch nejmenších, na fotkách nesměly být chyby, kvůli nimž by se výsadkáři stali terčem posměchu svých kolegů. Poměrně do detailu jsem si třeba nechal od potápěčů vysvětlit, do jakého místa přehrady dává smysl umístit nálož nebo jaký člun by výsadkáři použili po splnění úkolu, zda gumový či pevný. A nejen to, řešila se technika slaňování, taktika pohybu v nepřátelském terénu nebo výsadky na různých typech padáků. Troufám si říci, že jsem prošel takovým malým (byť hodně teoretickým) výsadkářským výcvikem.

Jak dlouho probíhaly přípravy na focení?
Přípravy jsme měli usnadněné tím, že o techniku i obsazení se postarali výsadkáři. Já jsem v podstatě jen sepsal seznam požadavků podle jednotlivých záběrů. Když jsem pak v první den focení viděl všechny ty náklaďáky, landrovery, zbraně a později i letadla, bylo mi jasné, že vzniká něco opravdu velkého. Samotné přípravy na focení probíhaly asi týden, dva dny z toho jsme hledali lokace, řešili úhly záběrů, domlouvali se s potápěči a podobně.

Kalendář 43. výsadkového praporu - Nic nepotěší potápěče průzkumného týmu po splnění úkolu tak, jako motorový člun exfiltračního týmu.

Kalendář 43. výsadkového praporu - backstage foto - Světlo slunce jsme použili jako budoucí základ pro světlo od výbuchu v postprodukci. Výsledná fotografie je složená ze dvou snímkou, z nichž jeden zachycuje samotný panoramatický pohled na přehradu. Výbuch vznikl složením několika efektů ve Photoshopu. Jako základ posloužilo světlo Slunce

Kalendář 43. výsadkového praporu - Storyboard - Storyboardy přinášejí do hry daleko větší jistotu při tvorbě než focení jen tak, od oka. Celý tým si dokáže daleko lépe představit, na čem vlastně pracuje. To se hodí zvlášť ve chvílích, kdy tvoříme fotky pro budoucí montáž.

Jak se vám spolupracovalo s vojáky v roli modelů?
Začali jsme trochu zostra a hned první focení pro ně bylo jedno z těch opravdu nepříjemných. Nastupovali jsme ještě za tmy ve tři hodiny ráno, fotili jsme v bažinách a vojáci museli být asi dvě a půl hodiny po pás ve vodě. Byl březen, teplota blízko nule. Jejich první dojem tak myslím nebyl nejlepší a komunikace nám trochu vázla. Postupně jsme se ale sehráli a s prvními povedenými fotkami roztály reálné i fotografické ledy. 

Výsadkáři nikdy v roli modelů nebyli, byla to pro ně nová zkušenost a postupně je to snad začalo opravdu bavit. Já jsem pak byl jako fotograf vyloženě nadšený z toho, že opravdu poslouchají a bez odmlouvání, na které jsem zvyklý od modelek, prostě dělají to, co mají. Navíc s vervou a nadšením.

Kolik lidí jste měl v týmu a jakou fotografickou techniku jste používal?
Můj tým byl na tomto focení poměrně velký, potřeboval jsem pokrýt rozsáhlé lokace, hodně světel, často i mlhu, a na chyby nebo opakování nebylo mnoho prostoru. Na většině focení se mnou byli tři asistenti, dva operátoři dronu a dva nebo tři lidé k dýmovnicím a mlhostrojům. Celá série vznikla s osmi bateriovými zábleskovými světly Fomei.

Co bylo pro vás jako fotografa nejtěžší?
Focení pod vodou, což je alespoň pro mě nejtěžší fotografická disciplína, kterou znám. Pohyb ve vodě je nesmírně obtížný, není se čeho chytit, pořád vás to někam unáší, obtížně se komponuje záběr. Když chcete modelům či asistentům se světly dát jiné instrukce, musíte se všichni vynořit. Navíc jsme fotili v opravdu studeném lomu s velmi nízkou viditelností a fotil jsem víceméně poslepu. 

Poslední kapkou byl fotoaparát. K mému Canonu EOS 5DS R, který byl tehdy nový, ještě nebylo na trhu podvodní pouzdro. A protože jsme potřebovali foťák s velkým rozlišením, půjčili jsme si Hasselblad H4D, který i s podvodním pouzdrem stojí ke dvěma milionům. Celou dobu jsem se bál, že ho utopím, což mi na klidu rozhodně nepřidávalo.

Takže focení výsadkářů vyskakujících z letadla byla proti tomu procházka růžovým sadem?
Ani to nebylo jednoduché. Měl jsem jen jeden pokus. Bylo mi jasné, že až se sklopí rampa, budu muset vědět, co přesně dělat. Výsadek netrvá víc než minutu, na experimenty není čas. Celé foceni jsme si proto vyzkoušeli ještě na zemi nanečisto. Nechal jsem si předvést, jak bude výskok přesně vypadat, našel místo, přesnou kompozici a vymyslel svícení. S touto představou jsme pak vzlétli a jediné, co mě trochu znervózňovalo, byl fakt, že to nejlepší místo na focení bylo přesně půl kroku od kraje rampy. Jednou rukou jsem držel foťák, druhou strop a celou dobu se intenzivně snažil nekoukat dolů, do hlubiny.

„Stando, tohle je padák. Neskákej, zabil by ses“

Měl jste padák?
Ano, dokonce jsem k němu dostal i krátké školení. Znělo asi takhle: „Stando, tohle je padák, dáme ti ho na záda. Neskákej, protože by ses mohl zabít, ale kdybys nedejbože vypadnul, tak hlavně na nic nesahej, otevře se sám.“ Zábavným aspektem bylo také povolení, které jsem jako civilista na palubě vojenského letadla musel dostat přímo od ministra obrany. Jeho získání trvalo přes půl roku a díky tomu se mnou nemohli na palubu ani moji asistenti. Záblesk, kterým je scéna nasvícena, tak musel držet jeden z výsadkářů.

Fotovýbava Stanislava Petery

Vzhledem k tomu, že své záběry komponuje v širokoúhlých filmových formátech a při ořezech přichází o megapixely, fotografuje na 50,6Mpix Canon EOS 5DS R. 

Nejčastěji má na něm nasazenu Sigmu 24 mm f1,4 Art či některé delší pevné sklo řady Art. Na cesty si bere bateriové záblesky Fomei Digitalis Pro T400 a T600, u nichž oceňuje nízkou hmotnost a spolehlivost. 

Používá je zejména v kombinaci s reflektory a barevnými filtry. V interiérech pak preferuje trvalá světla také od Fomei. Téměř na žádném svém focení se neobejde bez mlhostroje.

Byl nějaký moment, kdy vás výsadkáři měli plné zuby?
V kalendáři je fotka slaňování ze skály. Při focení výsadkáři viseli na laně, což není zrovna příjemné, protože celou svou váhu (a váhu výstroje) drží jednou rukou. Pózování chvíli trvalo a přihodilo se, že jeden z vojáků už byl moc nízko. Všichni pak museli slanit až na zem, skálu vylézt ještě jednou a znovu slanit. Skřípění zubů pak bylo slyšet opravdu daleko.

Dokážu si představit, že takové focení musí být velký stres...
Stres je u velkých focení skoro nevyhnutelný, proto se snažím dopředu eliminovat jeho potencionální zdroje. Jinými slovy, během focení nechci řešit záležitosti, na které jsem se mohl připravit dopředu: produkci, kompozici, světlo. Ty mám všechny promyšlené do detailu, a pokud si nejsem jistý, předem si všechno nazkoušíme. Na focení tak mohu věnovat čas a energii tomu, abych z modelů dostal emoce, protože ty pak rozhodují do velké míry o výsledku.

Fotili jste výhradně v okolí Chrudimi, ale příběh je situován do fiktivní země.
Příběh by se mohl odehrávat v některé středo či východoevropské zemi, to byl záměr, neměli jsme tedy specifické požadavky na exotické lokace. Celá série je focená na lokacích a jen dvě fotky ze série jsou rozsáhlejší montáže. U seskoku jsme potřebovali dramatičtější krajinu, takže jsme vyměnili okolí Chrudimi za hornatější Aljašku. Povolení k vyhození Sečské přehrady do vzduchu se nám bohužel nepodařilo získat, takže i tady nastoupila postprodukce.

Na některých snímcích z kalendáře sněží. Je to reálný sníh nebo Photoshop?
I když při focení v některých chvílích opravdu sněžilo, většinu sněhu jsme do záběrů přidali až při postprodukci. Má jednak poukázat na roční období a také u diváka vyvolat dojem chladu, dramatické akce v týlu nepřítele. Když se na fotky podíváte pozorně, zjistíte, že sněhu je daleko víc tam, kde se odehrává nějaká akce nebo hrozí nebezpečí, jinde naopak není vůbec. Sníh a jiné částicové efekty používám poměrně často. Hodí se třeba ve chvílích, kdy je třeba zvýraznit pohyb. V záběru, kde skupina vojáků běží zleva doprava, mi vánice ve stejném směru pomůže prohloubit dynamiku scény.

Kariéru jste začal jako módní a reklamní fotograf, nicméně teď se soustřeďujete především na vlastní uměleckou tvorbu, vyprávění příběhů. Proč ta změna?
Už když jsem fotil módu, vždy jsem chtěl, aby každá má fashion story měla velkolepý příběh. Móda má svá omezení, je to formát s poměrně pevnými hranicemi a já jsem si v nějaké chvíli uvědomil, že se nechci dál nechat spoutávat, své příběhy potřebuji vyprávět po svém.

Vyprávět příběhy

Proč vůbec máte potřebu vyprávět příběhy?
Jako kluk jsem hltal dobrodružné knihy a filmy. Ať šlo o příběhy o tajemných cestách do Tibetu, o čínských pirátech, aljašských zlatokopech nebo nebezpečných výpravách do pouště. Později jsem při svých cestách po světě spoustu z těchto míst sám navštívil. Vždycky jsem při vymýšlení destinace tajně doufal, že na místě zůstal alespoň malý kousek toho kouzla a dobrodružství, které jsem jako malý při čtení sám zažil. 

Zjistil jsem, že většinu toho opravdu zajímavého už odvál čas nebo pokrok. Změnilo se příliš mnoho, ať už v Tibetu, na Aljašce nebo v Mongolsku. Přišlo mi to líto, a tak jsem se rozhodl některé z příběhů znovu převyprávět svými fotkami, pokud možno v přitažlivé a současné podobě. Pokouším se tak ostatním zprostředkovat to, co mě samotného formovalo a utvářelo.

Jaký moment tvorby máte nejraději. Okamžik, kdy zmáčknete spoušť?
Při focení v cizině se často stává, že přes všechny obtíže a překážky není vůbec jasné, že se nám povede vyfotit to, o co jsme týdny či měsíce usilovali. Pak ale postupně jednotlivé části začnou zapadat do sebe, a byť to na začátku může vypadat dost beznadějně, okolnosti většinou směřují ke zdárnému konci. Právě takové chvíle mám nejraději, chvíle kdy se ze snu i přes všechny překážky stává reálná věc. Focení a fotky samotné jsou jen završením celého procesu.

Když tedy chcete fotografovat nějaký příběh, jak postupujete, kde je třeba začít?
Před každým focením si musím ujasnit tři věci. Zajímá mě, kdo je můj hrdina a jaký je jeho osobní příběh. Příkladem může být třeba chlapec, který se narodil roku 1937, vyrůstal v chudé rodině na Žižkově, otec ho bil, měl rád matematiku a ve čtvrté třídě se zamiloval do učitelky dějepisu. Jako mladý muž pak emigroval do USA a stal se zlatokopem. Všechno na fotce samozřejmě vidět nebude, ale mít komplexně popsaného hlavního hrdinu pomáhá nejen mně při plánování a produkci, ale i modelům. 

Čím víc jim o hrdinovi předám informací, tím snadněji se s ním sžijí a podají přesvědčivější výkon. Mně pak osobní příběh pomáhá do fotky dodat více vrstev informací a detaily, které ji oživí, z plochého obrázku se pak často stane příběh o více vrstvách. Hrdina je také určující pro výběr kostýmů a některých rekvizit.

Zadruhé musím vědět, kde přesně se bude příběh odehrávat. Jak kvůli prostředí samotnému, tedy přírodě nebo architektuře, tak kvůli emocím, které chci, aby divák cítil. Příběh ze Žižkova nemohu fotit v Českém Krumlově ani v Londýně, Aljašku zase neztvárním na Šumavě. Nakonec potřebuji stanovit historické období a vymyslet, které rekvizity a kostýmy bude reálné sehnat a co je lepší dokreslit ve Photoshopu.

Jak náročné bývají vaše produkce?
Některé produkce jsou náročné na přípravu, jiné jsou vyčerpávající fyzicky a další bývají náročné finančně. Kombinací všeho ale byla naše cesta do Nepálu.

Můžete to přiblížit?
Do Nepálu jsme se vydali fotit příběh o mladém buddhistickém mnichovi a jeho mystické pouti do zakázaného vzdáleného království Lo. Začal jsem dlouho před samotnou cestou tím, že jsem se znovu podíval na všechny filmy, které mě jako mladíka inspirovaly. Nakonec z toho byl krásný týden s díly jako Samsara, Himalaya, Kundun nebo Sedm let v Tibetu. Znovu jsem pročetl cestopisy od Alexandry David-Neelové a Sněžného Levharta od Petera Matthiessena. Nakonec jsem si dal dohromady vlastní příběh a konkrétní scény, které bych chtěl nafotit. Z nich vznikly storyboardy a následovala produkce. 

Na stránkách nepálské vlády jsem si zjistil, jak je to s vízy a se vstupem do oblasti, kde se focení mělo uskutečnit. Dal jsem dohromady tým, zajistil povolení, nakoupil letenky a sbalil techniku. Opravdové dobrodružství ale začalo až na letišti v Káthmándú, kde bylo třeba najít překladatele a dopravu na místo. Je spousta věcí, které se dají vymyslet ještě v Čechách, ale zbytek se dá řešit teprve na místě.

Do oblasti, kde se celé focení mělo odehrávat, jsme se nakonec dostali po čtyřech dnech úmorné cesty džípem. Když jsme dorazili na místo, bylo třeba najít konkrétní lokace, opravit storyboardy tam, kde neseděly s místními reáliemi, a přesvědčit místního lámu, aby nám umožnil fotit v chrámech a klášterech. A také aby nám „půjčil“ své mnichy jako modely. V Nepálu jsme nakonec strávili čtrnáct dní, z toho jsem fotil čistého času asi tři hodiny. Nevyspalý, s poměrně těžkou výškovou nemocí a opravdu za polních podmínek. Myslím ale, že to stálo za to.

Kolik příběhu jste nafotil a kolik jich ještě máte v plánu?
Teď to bude ke stovce, ale zdaleka ne všechny už jsem publikoval. Naplánovaných mám desítky dalších, bohužel se mi hromadí v hlavě a nemohu se jich zbavit jinak, než že je zrealizuji. Kromě těch zahraničních bych se teď rád zaměřil i na události a osoby, které utvářely českou historii. Zajímají mě procesy s čarodějnicemi, příběh Jana Husa, ale i staré české báje a pověsti. Mnoho dosud nepublikovaných fotek se teď objeví v knize Příběhy, která vyjde koncem listopadu.

Vaše příběhy se zpravidla skládají z několika záběrů. Podle jakých kritérií se fotky řadí, aby byl příběh čitelný?
Zde se inspiruji něčím, co běžně používají kameramani a režiséři, tedy filmovou řečí. Když to vezmu hodně stručně, tak u delší série chci nejprve diváka uvést do děje. Sdělit mu, na jakém místě a v jaké době se nachází. Následuje představení hlavního hrdiny a dějové linie. Děj následně graduje až do samotného vyvrcholení a zde se příběh většinou uzavírá a s divákem se loučím. 

Aby se divák nenudil, musím jako fotograf pracovat s různými typy záběrů, s různými úhly a ohnisky. Znát základní pravidla kompozice tedy rozhodně nestačí. K filmové řeči pak neodmyslitelně patří již zmíněné storyboardy, které pomáhají převést koncept do vizuální podoby.

Není trochu divné, že se fotograf inspiruje u filmařů?
Zatím jsem nenarazil na žádného fotografa nebo fotografickou školu, která by něco podobného učila, takže používám ostatní dostupné zdroje.

Jsou nějaké další nefotografické obory, kde hledáte inspiraci?
Je jich mnoho. Klasická kresba a malířství jsou mi dobrým zdrojem pro studium kompozice či barevné tonality. Zjistil jsem, že malíři mají podrobně propracovanou techniku, jak něco zvýraznit nebo potlačit, jak pracovat s pozorností diváka. Nejde jen o světlo a stín, ale o struktury, nepatrné detaily, řeč tvarů. Studoval jsem i komiks, umění sdělit celý příběh jedním obrazem. Inspirující jsou pro mě třeba úhly záběrů komiksových kreslířů, kteří mají často daleko zajímavější nápady než fotografové. 

Další zajímavá disciplína je pro mě klasické vypravěčství a stavba příběhu tak, jak se ho učí spisovatelé, i odtud beru inspiraci. Nakonec zmíním studium mýtů a archetypů, které mě v poslední době baví opravdu hodně, nebo studium tance, choreografie a nonverbální komunikace při studiu pózování. Zdrojů nesmírně zajímavých informací je opravdu hodně a snažím se učit všude, kde mohu.

Neporažený - Dynastie se střídají, císaři přicházejí a odcházejí. V celé čínské říši není nikdo, kdo by se mi vyrovnal. Je konec. Nemám, čeho bych dosáhl. Putuji už mnoho let. Horské průsmyky, bambusové háje, rýžová pole, vesnice i města. Všechno splývá, překryto prachem cest. Vyzývám vyhlášené mistry i bezejmenné bojovníky. Hledám soupeře, který by mě konečně porazil. Zbavil utrpení a bolesti.

Neporažený - Storyboardy mi pomáhají převést příběh do série fotografií. Ne vše se však dá skutečně vyfotografovat najednou. Muže v popředí na střeše jsem musel vyfotit zvlášť a do výsledného obrazu přidat. Lokalitu, kde by to bylo možné udělat najednou, se nám objevit nepodařilo. Podobně také hory vpravo v pozadí jsou do snímku přidány dodatečně. 

Neporažený - Na jednu fotku potřebuji asi tři čtvrtě hodiny, někdy hodinu, nicméně doba, kdy mám v ruce foťák, není delší než patnáct minut. Zpravidla pořídím něco mezi deseti a třiceti záběry. Zbývající čas zabere nácvik choreografie a nasvícení scény.

Snad žádná vaše fotka se neobejde bez umělého světla. Podle čeho se řídíte při práci se světlem?
Svícení má pro mě několik vrstev. Světlo musí modelům slušet, to je úplný základ. To zajistím zvolením správného směru a modifikátoru a oboje se často řídí tvarem a proporcemi modelova obličeje. Zadruhé je důležité, aby na fotce bylo vidět všechno, co je nezbytné pro odvyprávění příběhu. Mohou to být detaily oblečení, výzbroje nebo rekvizity. Zatřetí chci, aby scéna samotná měla hloubku, takže pracuji s prostorem. Když fotíme v lese, tak často používáme světla umístěná v dálce, v interiérech to pak mohou být různé lampičky, krb, světlo z oken a podobně. 

Další vrstva jsou barvy. Na záblesky i trvalá světla používáme barevné filtry, velmi jednoduše se s nimi mění atmosféra scény a vyvolávají emoce. Nakonec někdy pracujeme s atmosférickými efekty, jako mlhou nebo lehkým deštěm, které světlo rozptýlí a dodají scéně ještě další hloubku. Bez mlhostroje se na focení vydávám opravdu málokdy.

Teď už raději spíše bez Photoshopu

Proslavil jste se jako zdatný retušér, který si ve Photoshopu dokázal vytvářet vlastní světy, nicméně v poslední době od montáží upouštíte a stavíte si vlastní rekvizity. Proč jste odložil grafický tablet a vzal do ruky „kladivo“?
Postupem času jsem zjistil, že ať udělám sebelepší montáž, nikdy nebude úplně dokonalá. Montáže jsou často cítit tak nějak digitálně a uměle, chybí jim život. Oproti tomu scéna, kterou si postavíme jako kulisu nebo miniaturu, působí takřka vždy lépe, organicky a snáz se třeba i svítí. Velkou inspirací je mi práce legendárního českého režiséra a výtvarníka Karla Zemana, v jeho muzeu mě už znají i jménem, tak často tam chodím čerpat inspiraci. 

Nakonec je zde ještě jeden důvod. Když totiž modela zavedete na focení do kajuty vesmírné lodi, daleko snáz se vžije do příběhu, než když ho fotíte ve studiu na bílém pozadí. Přiznávám, že stavba rekvizit je často běh na delší trať s řadou slepých uliček, jde však o nesmírně zábavnou činnost, která v sobě integruje nejen řemeslo, ale i obory, jako je průmyslový či kostýmní design, což jsou pro mě neznámé disciplíny, které mě baví objevovat.

Nicméně kromě rekvizit potřebujete i spoustu dalších věcí, kde je sháníte?
Když mám sepsaný příběh a nakreslené storyboardy, sestavuji něco, čemu říkám nákupní seznam. Ten zahrnuje modely, rekvizity a lokace. Modely hledáme přes castingové a modelingové agentury, kostýmy si půjčujeme většinou v barrandovském fundusu nebo kupuji na Aukru a řadu zajímavých věcí jsem sehnal ve vetešnictví či starožitnictví. Někdy oslovujeme chovatele zvířat, sběratele zbraní nebo automobilů a kvůli lokacím někdy objíždíme celou republiku. Často je pro mě produkce daleko dobrodružnější než samotné focení.

Co je zásadní při úpravách ve Photoshopu. Jaké zásahy jsou nejvíc vidět?
Nejdůležitější jsou pro mě tři věci. Zaprvé práce s barvami, ta dá divákovi kontext a vyvolá v něm nějaký pocit a emoce ještě dlouho před tím, než vůbec začne vnímat samotný obsah fotky. Druhá podstatná věc je práce s divákovou pozorností. Pomocí různých technik se snažím diváka vodit po fotce a ukazovat mu různé vrstvy příběhu, detaily, skryté vtípky. Nakonec jsou to finální úpravy a částicové efekty, které jsme zmiňovali už na začátku. Ty fotce dodají na živosti, dynamice nebo dramatu.

Pro fotografy podrobněji

Máte nějakou oblíbenou clonu?

Dřív jsem chtěl mít na fotkách všechno ostré, poslední dobou daleko více pracuji s malou hloubkou ostrosti. Nejčastěji fotím na clony kolem f2.

Proč používáte především 24mm ohnisko?

Ze dvou důvodů. Abych mohl vyprávět příběh, potřebuji do záběru dostat postavy i prostředí. Ale hlavně neumím přemýšlet v delších ohniscích. Jejich perspektiva na mě působí klaustrofobně.

Proč preferujete širokoúhlý formát?

Čím je formát bližší čtverci, tím záběr působí statičtěji. Širokoúhlé formáty jsou dynamičtější, „filmovější“ a právě to se mi líbí. Nicméně ořez na 16:9 (či 21:9) má někdy tu nevýhodu, že radikálně přicházím o megapixely. Už aby někdo udělal fotoaparát s čipem o poměru stran alespoň 16 : 9.

Kolik záběrů potřebujete na jednu fotku? Kolikrát musíte zmáčknout spoušť?

Zpravidla mi stačí 20 až 30 fotek, jsou však situace, kdy mám jen jeden či dva pokusy.

Používáte spíš měkké nebo tvrdé svícení, tedy softbox nebo reflektor?

Měkkým světlem svítím výjimečně. Také z toho důvodu, že na lokaci je snadnější dostat malý reflektor než objemný softbox. Většinou pracuji se třemi nebo čtyřmi světly.

Kdy používáte záblesky a kdy filmová světla?

Když fotím scénu, která je přirozeně tmavá (noční krajinu, temný interiér), preferuji trvalá světla, protože záblesky v takových situacích bývají příliš silné. Na cesty s sebou častěji beru záblesky, protože jsou podstatně lehčí než trvalá světla.

Používáte ještě jiné zdroje světla?

Nedám dopustit na cyklistické svítilny či výkonné svítilny Nitecore. Používám LED pásky a občas experimentuji s UV světlem či světlem chemickým.

Výrobci záblesků se rádi chlubí tím, že jejich modely umí TTL či HSS. Používáte tyto moderní funkce?

TTL je nesmysl. Není důvod, aby se záblesk snažil vymyslet intenzitu záblesku, když si to dokážu vymyslet sám. HSS by byla skvělá funkce, kdyby fungovala na větší dosah a kdyby neměla zpoždění. Po zmáčknutí spouště vždy chvíli trvá, než se foťák dohodne se zábleskem a když fotím pohyb, milisekundy zpoždění mě dokážou připravit o fotku.

Jaké je nejlepší fotografická investice za 500 Kč?

Dýmovnice, jejíž dým scéně dodá hloubku. Elektrikářská páska, tu používáme na všech foceních. Barevné gely, které dokážou efektivně změnit atmosféru.

Dá se vyčíslit, jaké jsou produkční náklady na jednu tvoji fotku?

Rozpočet u mých projektů se většinou pohybuje kolem 25–30 tisíc korun jen za produkční náklady, svou práci ani retuše pochopitelně nepočítám. Jsou však i případy, kdy je to daleko víc.

Jak si vytvořit fotografický rukopis?

Rukopis se nedá „vymyslet“. Aby vznikl, je především potřeba hodně fotit. Další podmínkou je sebereflexe. Je třeba neustále reflektovat vlastní i cizí fotky, definovat si, co se mi na nich líbí a co ne. Když to bude fotograf dělat pravidelně, po nějaké době zjistí, že se mu líbí určitý typ svícení, postprodukce či určitý typ modelek. A když se na aspekty, které se mu líbí, zaměří a bude s nimi systematicky pracovat, je pravděpodobné, že časem si osvojí vlastní rukopis.

Autor rozhovoru je fotograf a šéfredaktor fotografického magazínu.

Autoři:
  • Nejčtenější

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

v diskusi je 110 příspěvků

14. března 2024

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí...

Nejsilnější raketa úspěšně prošla prvním testovacím letem do vesmíru

v diskusi je 138 příspěvků

14. března 2024  12:12,  aktualizováno  15:31

Společnost SpaceX poprvé dostala svůj Starship do vesmírného prostoru. Po dvou předchozích...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Svět uznal nároky Beneše. Československo vyhrálo spor s Polskem o Javorinu

v diskusi je 42 příspěvků

12. března 2024

Před 100 lety se Československo dočkalo mezinárodního uznání ve sporu s Polskem o Javorinu....

Tato novinka ve vyhledávání Googlu lidi pěkně vytáčí. Máme řešení

v diskusi je 153 příspěvků

12. března 2024  10:45

Jedna z novinek, kterou přineslo evropské Nařízení o digitálních trzích, je změna v tom, jak Google...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Od Amazonu po Voyo. Velký test streamovacích služeb našel obří rozdíly

v diskusi je 33 příspěvků

19. března 2024

Premium V jedné můžete vybírat z dvou set filmů a seriálů, ve druhé z osmi tisíc. V jedné je speciální...

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Kuličková myš, VHS a další technologické skvosty nedávné minulosti

v diskusi je 15 příspěvků

19. března 2024

S některými bylo možné se běžně setkat ještě před deseti lety, jiné je možné koupit a používat...

Od Amazonu po Voyo. Velký test streamovacích služeb našel obří rozdíly

v diskusi je 33 příspěvků

19. března 2024

Premium V jedné můžete vybírat z dvou set filmů a seriálů, ve druhé z osmi tisíc. V jedné je speciální...

Zemřel astronaut Stafford, který si ve vesmíru „podal“ ruku s Leonovem

v diskusi nejsou příspěvky

18. března 2024  19:10

Ve věku 93 let po dlouhé nemoci zemřel někdejší astronaut Thomas Stafford, který byl zapojený do...

Apple přidá do svých zařízení generativní AI, využije k tomu Google

v diskusi je 1 příspěvek

18. března 2024  13:34

Apple jako jedna z mála technologických společností nezachytil příchod vlny generativní umělé...

Střední škola a Mateřská škola Aloyse Klara
Kuchaře/Kuchařku pro střední školu

Střední škola a Mateřská škola Aloyse Klara
Praha
nabízený plat: 20 000 - 29 000 Kč

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Byla to láska na první pohled, říká hvězda Gilmorek o manželství s modelkou

Milo Ventimiglia (46), představitel Jesse ze seriálu Gilmorova děvčata nebo Jacka Pearsona ze seriálu Tohle jsme my, je...