Sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století v Československu nazýváme obdobím „normalizace“. S tímto pojmem je například spojeno tvrzení, že oproti době „padesátých let“ poslední dvacetiletí nebylo spojeno s provokacemi a tvrdou represí. V temných koutech komunistické minulosti ale nalézáme doklady o opaku.
I v osmdesátých letech hrozil trest smrti
Nejzávažnějším trestným činem proti republice bylo vyzvědačství (§ 105 tr. zákona). Trestní sazba se u dokonaného činu pohybovala od deseti do patnácti let, možné bylo i uložení trestu smrti. Pokus a příprava trestného činu měly sazbu nižší.
Neexistovala hodná StBNový seriál na Technet.cz k příležitosti 30. výročí svobody v naší zemi Ačkoli se o to někteří politici a bývalí agenti StB snaží, je potřeba nezapomínat. Nezapomínat například na to, že nic takového jako hodná StB nebo KSČ neexistovalo. A to ani v osmdesátých letech, kdy už byl totalitní komunistický režim vyčerpaný. Komunistická strana s pomocí StB stále důkladně ničila životy všem, kdo jí byli nepohodlní. Někdy to byly jen zdánlivě banální zásahy do soukromí, jindy provokace, na jejichž základě šli lidé do vězení. Proč vám nepřišla odpověď na žádost o autogram od vašeho oblíbeného herce z Ameriky? K čemu StB potřebovala kuchyň jedné důchodkyně? I to se dozvíte v novém seriálu na Technet.cz. |
„Průměrný“ trest činil okolo deseti let odnětí svobody, často ve třetí (tedy nejtěžší) nápravně výchovné skupině a zpravidla v pověstných Valdicích. Podmínečná propuštění byla proto možná nejdříve až po odpykání dvou třetin trestu a vzhledem k výši nebyla příliš častá. Řada postižených se dostala z vězení až na jaře roku 1990.
Případy vyzvědačství obklopovalo tajemství. Soudní řízení nebyla přístupná veřejnosti a nezávislá kontrola (např. Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných) mohla být tak ještě omezenější a komplikovanější než u jiných trestných činů proti republice.
Asi největší pozornost v této oblasti vzbuzují případy takzvaných iniciativníků. Všechny dosud známé se odehrály v osmdesátých letech minulého století. Jejich aktéři se neznali a neměli nic společného kromě jistě nepromyšleného a v dané době obrovsky riskantního nápadu kontaktovat cizí velvyslanectví s nabídkou spolupráce.
„Iniciativníky“ byli Státní bezpečností nazýváni lidé, kteří ze své vůle nabídli
spolupráci zahraniční zpravodajské službě. Další zvláštností těchto případů byla skutečnost, že se zpravidla se svojí nabídkou nedostali přes síto StB. Přesto se dostali do vězení a hru Státní bezpečnosti většinou vůbec neodhalili. A opravdu nemluvíme o padesátých letech.
Poslední velká ryba a hubená léta
Bojem proti zahraničním rozvědkám se zabývala II. správa SNB neboli kontrarozvědka pro boj proti vnějšímu nepříteli. Problematiku USA měl na starosti I. odbor II. správy SNB. Na sklonku sedmdesátých let dosáhli příslušníci odboru skutečně cenného výsledku, když při rutinním sledování jednoho amerického diplomata odhalili schůzku s neznámým mužem. Po náročném rozpracování usvědčili skutečného, dlouholetého a hodnotného spolupracovníka CIA, bývalého příslušníka oblastního odboru rozvědky v Českých Budějovicích Josefa Hněvkovského.
Hněvkovský v dubnu 1981 dostal u soudu dvaadvacet let odnětí svobody. Tato akce nazvaná „Jestřáb“ byla posledním skutečně velkým úspěchem „amerického“ odboru kontrarozvědky. Další takový špion se až do pozdního podzimu 1989 neobjevil. Nastala hubená léta.
Řadoví příslušníci odboru se ve výpovědích z počátku devadesátých let shodovali, že hlavní důvody byly dva: nedosažitelná technická vyspělost amerických zpravodajských služeb a slabé profesionální kvality příslušníků odboru. Proto brávali příslušníci StB zavděk i „malými rybami“, zvláště když ulovit je bylo tak snadné. Takto si Státní bezpečnost vylepšovala své skóre.
Případy „iniciativníků“ se týkaly nabídek spolupráce pro velvyslanectví USA v Praze a v jednom případě velvyslanectví SRN. Případů byly možná desítky.
Ukazuje se u nich i jeden zajímavý detail z každodennosti „normalizační pošty“. Pokud zájemce o kontakt cizího velvyslanectví svěřil tento úkol československé poště, s největší pravděpodobností se jeho zásilka nebo telefonát dostaly do rukou StB. Osobní návštěva budovy velvyslanectví, zdánlivě riskantnější, měla o něco větší naději na úspěch.
Akce Vráťa. Reportér televize ZDF byl agent StB
Do kategorie „iniciativníků“ spadal případ Stanislava Pořického (*1946). V letech 1969–1978 sloužil na kriminálce Sboru národní bezpečnosti. V říjnu 1978 byl ale propuštěn a následně dokonce dostal u soudu trest tři a tři čtvrtě roku odnětí svobody (jeho trestná činnost nebyla politického charakteru).
Po téměř dvou letech se 17. února 1981 dostal podmínečně z vězení. O rok později pracoval v autokempu v Praze Braníku. V červnu 1982 se náhodně seznámil s českým spolupracovníkem štábu německé televize Zweites Deutsches Fernsehen (ZDF) Arnoldem Keilberthem, který se v kempu účastnil natáčení reportáže.
V únoru 1983 Pořický Keilbertha vyhledal a požádal jej o zprostředkování kontaktu na pražské velvyslanectví USA nebo SRN. Pořický se rozhodl vyřešit svoje trvalé finanční problémy prodejem informací cizí moci. Měl mít podle svých slov nějaké poznatky z výzkumného ústavu jaderné energetiky v Řeži u Prahy a z národního výboru hlavního města Prahy.
Arnold Keilberth byl ale evidován jako tajný spolupracovník StB krycí jméno „Rot“, registrační číslo 19854. Řídil jej náčelník 1b. odboru Správy StB Praha pplk. Antonín Martinic. „Rot“ Pořického snahy hlásil, což dokládají jeho tři dochované agenturní zprávy z února až května 1983. Na základě toho na Pořického 21. února 1983 na 1. oddělení 1b. odboru Správy StB Praha založili spis prověřované osoby pod heslem VRÁŤA.
Falešné auto, falešný diplomat
Akce probíhala pod kontrolou 1. odboru II. správy SNB. Keilberth od Pořického opakovaně a marně žádal o informace, ale kontakt na ambasády mu podle instrukcí StB nezprostředkoval. StB neměla zájem, aby Pořický nekontrolovaně cokoliv na velvyslanectví skutečně donesl.
V květnu 1983 dal Keilberth Pořickému důležitou radu: „Pramen mu řekl, že mu nehodlá radit, a to co řekne, aby jako radu také nebral, ale podle jeho názoru při zhoršené politické situaci je zvýšená pozornost našich orgánů, a tak i cizích velvyslanectví. Nakonec on sám může pozorovat, že po celém městě stojí auta diplomatů, kteří chodí do restaurací, vyptávají se našich občanů apod. Na velvyslanectví ať nechodí, protože jsou hlídána.“
Stanislav Pořický jel 12. května hledat zaměstnání do Zdib u Prahy. Tam naaranžovali příslušníci 1. odboru II. správy SNB ve spolupráci s 1b. odborem Správy StB Praha tzv. agenturně operativní kombinaci. Ve Zdibech stál na výrazném místě automobil zahraniční tovární značky Renault s diplomatickou značkou DD-35-68. Auto patřilo IV. správě SNB (Správa sledování StB).
Pravou diplomatickou SPZ amerického velvyslanectví si příslušníci StB obstarali u Federální správy Veřejné bezpečnosti. V roli amerického diplomata pro své jazykové a fyzické předpoklady vystupoval příslušník Prvního oddělení 1. odboru II. správy SNB Ladislav Blažek.
„Diplomat“ s mapou v ruce Pořického oslovil a lámanou češtinou se jej zeptal na cestu do Řeže. Při rozhovoru pak projevil Pořický očekávanou iniciativu a nabídl informace. „Diplomat“ měl zájem a požádal ochotného muže o adresu. Na ni Státní bezpečnost poslala dopis na originálním hlavičkovém papíře velvyslanectví USA v Praze se zpravodajským dotazníkem údajně amerického původu. Hlavičkový papír i psací stroj IBM ukradla StB v minulosti na americkém velvyslanectví.
Zadrženi u mrtvé schránky
V pondělí 30. května 1983 Pořický se svoji družkou, která byla do případu zasvěcena, vložil podle pokynů dotazník do mrtvé schránky, vybudované StB na rohu Juaresovy a Maďarské ulice v Praze 6 Bubenči.
Schránku kontrolovala IV. správa SNB, takže vložení dotazníku měla vyfotografované a natočené na videokameru. Krátce nato Pořického i Bednaričovou odděleně na ulici příslušníci StB zadrželi a vzali do vazby.
Podle dochovaných plánů vyšetřování o pozadí případu věděli nejen operativci z II. správy SNB a Správy StB Praha, ale i vyšetřovatelé Správy vyšetřování StB. Případ pak připravili a předali prokuratuře. Pořický a Bednaričová byli odsouzeni pro přípravu trestného činu vyzvědačství k deseti, respektive pěti letům odnětí svobody.
Stanislav Pořický se dostal na svobodu v roce 1990 po téměř sedmiletém věznění. Pavla Bednaričová si trest odpykala celý. Oba byli fakticky postiženi za nikdy neuskutečněný kontakt s velvyslanectvím USA. Hru Státní bezpečnosti vůbec neprohlédli.
Akce „Wolf“. Chtěl se skrýt za sousedku
Ještě tragičtější závěr měl případ Miloslava Baumera z Mostu. Ve čtvrtek 19. května 1983 poslal poštou na velvyslanectví USA v Praze dopis s neurčitě formulovanou nabídkou spolupráce. Jako odesílatele uvedl „konspirativně“ sousedku, do jejíž poštovní schránky měl přístup.
Dopis zachytila v rámci kontroly veškeré vnitrostátní korespondence adresované velvyslanectví USA Šestá správa SNB. Byl vyjmut z poštovní přepravy (takže nikdy nebyl adresátu doručen) a předán podle příslušnosti Prvnímu odboru II. správy SNB. StB k získání dopisu vymyslela i legendu. Podle ní jej odhalil anonym, který se takto rozhodl splnit svoji občanskou povinnost a na nabídku občana cizí mocnosti upozornil.
Autorem následující „agenturně-operativní kombinace“ byl náčelník Druhého oddělení 1. odboru II. správy SNB major Pitra, který byl později jmenován dokonce i členem znalecké komise FMV v tomto případu.
Takto pracovala StB v osmdesátých letech minulého století. Provokační výzvu napsali příslušníci Prvního odboru II. správy SNB na psacím stroji ukradeném z amerického velvyslanectví. Přestože si Miroslav Baumer svůj záměr rozmyslel, bylo už pozdě.
„Kombinace“ spočívala v zaslání odpovědi na již zmíněném ukradeném hlavičkovém papíře a psacím stroji IBM na uvedenou kontaktní adresu spolu se „zpravodajským dotazníkem“.
Následně StB poslala na uvedenou adresu ještě další dopis s výzvou ke schůzce v kostele Svatého Jakuba v Praze na Starém městě 17. července 1983. Byl napsán lámanou češtinou a agenti státní bezpečnosti se podepsali jako „vaši přátelé“.
Tam se měl „iniciativník“ setkat s „americkým diplomatem“. Za něj se měl vydávat příslušník Druhého oddělení 1. odboru II. správy JUDr. Václav Hataš. Baumer si však nakonec celý nápad rozmyslel. Na schůzku nejel a na „dopisy z velvyslanectví“ nereagoval.
StB jej ovšem i přesto vystopovala, tajně se k němu vloupala a našla usvědčující podvržené dopisy „z amerického velvyslanectví“, které si Baumer lehkomyslně nechal. Pak proběhla oficiální prohlídka, na níž byl nález úředně potvrzen.
Miloslav Baumer, chovatel andulek a pionýrský vedoucí, měl v úmyslu „spolupráci s Američany“ „hodit“ na manžela své přítelkyně a snad si i něco vydělat. Sám nic tajného nevěděl. Za nesmyslně hloupý nápad dostal v úterý 10. ledna 1984 u Krajského soudu v Ústí nad Labem tři a půl roku vězení za přípravu trestného činu vyzvědačství.
Invalidní důchodce Baumer ale trpěl vážnou nemocí a během věznění se jeho zdravotní stav výrazně zhoršoval. Dokonce mu ze zdravotních důvodů přerušili trest. V době dočasného pobytu na svobodě spáchal čtyřicetiletý Miloslav Baumer v roce 1987 v obavě z návratu do vězení sebevraždu.
Zbývá jen doplnit, že za případy provokací Státní bezpečnosti osmdesátých let nebyl nikdy nikdo potrestán.
