První díl jsme začali pro StB úspěšným únosem bývalého sociálního demokrata Bohumila Laušmana. Českoslovenští agenti ho díky pomoci rakouského spolupracovníka omámili a dopravili přes hranice. Zdaleka ne všechny operace StB ovšem proběhly obdobně profesionálně.
Zbraně jako krytí
V průběhu maďarského lidového povstání na podzim 1956 dostala československá rozvědka od KGB delikátní úkol – unést význačného rakouského novináře. Akci zamaskovali do jiné tajné operace, která se mohla považovat mezi státy sovětského bloku za víceméně normální.
Podle vojenského historika Jindřicha Madryho požádal 28. října župní výbor komunistické strany v Šalgotarjanu, který ovládali stalinisté, Prahu o urychlené dodání pěti tisíc samopalů a těžké zbraně. „Zajištěním těchto dodávek byl pověřen R. Barák (ministr vnitra Rudolf Barák, pozn.red.),“ napsal Madry. „Československá armáda předala zbraně orgánům ministerstva vnitra 30. října. Barák později vypověděl, že při této tajné operaci bylo do Maďarska dodáno 1 200 kulometů.“
Fritz Peter Molden
Akci řídil plukovník Molnár, který tam odjel 7. listopadu s několika pracovníky rozvědky, a připojil se k operativní skupině KGB. Povědomí o ní měl pouze Barák a několik nejvyšších důstojníků. Pokyn k supertajné operaci M&P zněl: „Máte úkol vypátrat, zmocnil se Moldena a přivést ho do Československa.“
Dvaatřicetiletý Fritz Peter Molden byl šéfredaktorem vlivného vídeňského pravicového deníku Die Presse. Patřil k honoraci: otec Ernst šéfoval před válkou deník Neue Freie Presse a matka Paula von Preradovic napsala text rakouské hymny. Za druhé světové války působil v protinacistickém odboji a spolupracoval s americkou výzvědnou službou OSS, která ho vedla jako K-28, později pod krycím názvem Lindley. „Byl jsem jenom malou, celkem běžnou spojkou mezi Rakušany a Američany,“ zlehčoval svou činnost. V roce 1945 se stal tajemníkem ministra zahraničí a potom působil jako diplomat v USA. Po pěti letech nastoupil do redakce Die Presse a později tento list vedl.
Allen Dulles, v letech 1953 až 1961 ředitel CIA
Oženil se s Joanou, jedinou dcerou Allena Dullese, za války šéfa evropských operací OSS a od roku 1953 ředitele CIA. Kvůli její nevěře se však rozvedli.
Verbování ne, únos ano?
Když v říjnu 1955 pozval zpravodajec Trojan několik předních rakouských novinářů na večeři, neopominul ani Moldena. Ukázalo se, že ostatní Rakušané si ho velmi považují, občas se zmínil o známostech s kancléřem a prezidentem. Třebaže rozvědka usilovala o získávání rakouských novinářů do svých služeb, u Moldena se o to podle archivních záznamů nepokusila. Svým rodem a činností patřil k tváři Rakouska.
Zajetí bývalého zetě nejmocnější špionážní agentury západního světa by bylo pro Sověty obrovským trumfem. Chtěli Moldena donutit, aby popsal svou činnost pro CIA. Náčelník rozvědky Miller v dopise ministru Barákovi psal, že mají získat „podklad k obvinění Američanů, kteří prostřednictvím svých agentů organizovali a prodlužovali krveprolití v Maďarsku“. KGB by mohla Dullese vydírat a činnost bývalého zetě s patřičnou parádou propagandisticky využít.
Maďarsko-rakouské hranice byly neprodyšně uzavřené a Molden spolu s několika kolegy požádal Prahu o tranzitní vízum. Podle scénáře mělo Molnárovo pětičlenné komando čekat v sobotu 10. listopadu odpoledne „120–150 metrů od čs. státní hranice na maďarském území v příhodném místě, kde je lesík“, uváděl záznam rozvědky. Nedaleká skupina sovětských vojáků by jim v případě potřeby přišla na pomoc.
Útočníci se měli tvářit jako maďarští povstalci a vynutit si třeba i zbraněmi od novinářů přiznání, že stojí na jejich straně. Potom by je měli odvést jako pomocníky protistátního hnutí na stanici Pohraniční stráže.
Nic z toho se ovšem neuskutečnilo. Po hodinách čekání se Molnár dověděl, že novináři prošli bez potíží na nedalekou československou celnici. Pak si pro ně přijela sovětská kontrašpionáž, která je převezla do maďarského města Tatabánya. Propustila je až druhý den.
Proč se únos nezdařil? Podle faxu, kterým Molden odpověděl na můj dotaz v roce 1996, byl v Komárně takový chaos, že se jim podařilo utéct jak sovětským, tak československým agentům. I po letech jsem z jeho zprávy cítil obrovské zadostiučinění. (Nutno dodat, že chaos zpravodajcům někdy i pomohl: propustnost maďarsko-rakouské hranice využila československá rozvědka k vyslání několika agentů na Západ.)
Neúspěch byl pro zadavatele akce velkým zklamáním: „Doprava zbraní maďarským komunistům měla být jenom krycí operací,“ řekl mi bývalý zástupce náčelníka československé rozvědky podplukovník Jan Příhoda v roce 1995. „Nejdůležitější bylo unést Moldena. Požádala nás o to centrála KGB, důvod k této akci jsme neznali.“ Teprve životopisy Moldena a Dullese ukázaly, o jakou veličinu se jednalo.
Fritz Molden žil do 11. ledna 2014. Se čtyřmi ženami měl tři dcery a dva syny.
Zachránil ji drdol
Doslova „amatérský“ pokus o únos předvedla StB v roce 1956. Jeho cílem byla emigrantka a redaktorka Svobodné Evropy Marie Tumlířová. Ta byla za první republiky váženou vědkyní a agrární političkou. V polovině padesátých let se chtěla StB propagandisticky vypořádat s touto stranou, po roce 1945 na nátlak komunistů zakázanou. Proto se rozhodla unést Tumlířovou do Československa a případně s ní uspořádat tiskovou konferenci, na které odpapouškuje estébácké texty.
Začněme ale představením zamýšlené oběti - a také jejích „viníků“. Tumlířová se narodila 9. června 1889 v Hradci Králové v rodině advokáta Matěje Kukly, oba rodiče pocházeli ze starých selských rodin. Měla pět sourozenců. Jako první žena u nás získala diplom zemědělské inženýrky a vzápětí hodnost doktora technických věd. Zkoumala nejen fyziologii domácích zvířat, ale také sociologii venkova. S manželem ing. dr. Bohuslavem Tumlířem měla syna Jana Vladimíra a dceru Marie Olgy.
V listopadu 1935 byla zvolena poslankyní za agrární stranu. Za války se manželé neangažovali. Po komunistickém puči v únoru 1948 odešli do exilu. Žili v Paříži a v Mnichově, kde Marie působila v letech 1951–1957 jako zemědělská redaktorka Svobodné Evropy pod pseudonymem Maria Chaloupecká. Také promlouvala k ženám, především k venkovským, ke kterým měla nejblíž.
Psala do exilových časopisů a působila v exilových organizacích. Byla členkou stálé československé delegace ve Společenství porobených evropských národů (Assembly of Captive European Nations – ACEN) při Evropské radě ve Štrasburku.
Agenti Granada a Valdman, které StB únosem pověřila, za sebou měli snad ještě pestřejší osud. Granada se v 18 letech jako Miroslav Žarko přihlásil v roce 1939 na práci do Německa. Potom vstoupil do německé armády. Dostal se k tajné službě abwehr, nejspíš do strážních či pomocných oddílů. Poslali ho do Holandska, kde se zapojil do odboje – převážel sestřelené spojenecké letce, kteří se zachránili na padácích, do Francie. Když ho v říjnu 1944 zajala americká armáda, po výslechu ho předala Britům. V Anglii vstoupil Žarko do polské armády – sloužil u sanity a v nemocnici.
V létě 1945 se pustil v Anglii a v Holandsku pod jménem Georg Grant do studia medicíny. Ovšem mezitím si ho všimly výzvědné služby britské a americké – uměl přece česky, německy, anglicky, trochu holandsky. Ideální člověk pro tajnou práci. Jenže mladík toužil po domově. Začátkem padesátých se tedy vydal ilegálně do Československa. Na hranicích ho však německá policie chytila a poslala do tábora Valka.
Okamžitě se tam zapojil jako lékař. Seznámil se s mladíkem, který byl agentem StB pod krycím jménem Student – blíže se ho identifikovat nepodařilo. A Student v dubnu 1955 Grantovi slíbil, že ho dovede do Československa.
Doma pobyl mladý lékař jenom krátce. Státní bezpečnost ho zverbovala a dala mu krycí jméno Granada. Grant se rychle vrátil do Valky. V táboře se setkal s dvaadvacetiletým Josefem Lahovičem, který stejně jako on onemocněl touhou po domově. Mládenci se domluvili a agent Granada převedl Lahoviče v létě 1955 do Československa.
Tlumený úder
V prosinci se stal Lahovič agentem StB Valdmanem a vrátil se do západního Německa, aby pomáhal Granadovi. Začátkem června 1956 byli „vysláni, úkolováni a zaměřeni na likvidaci T.“ – patrně na odluku Marie Tumlířové.
Marie Tumlířová
Avšak postupovali naprosto diletantsky. Redaktorku přepadli za bílého dne 11. června 1956 přímo na parkovišti aut Svobodné Evropy. Praštili ji klackem do hlavy, jenže ona měla drdol, který ránu ztlumil. Neomdlela, ale volala o pomoc. Lidé oba agenty chytili.
Soud jim pak vyměřil čtyři a dva roky vězení. V roce 1959 se Žarko alias Grant obrátil na obchodní misi ve Frankfurtu se žádostí, aby se směl vrátit. Vedení kontrarozvědky to kategoricky odmítlo: Ne, nemáme o něj zájem! Ať tam zůstane!
Přesto se Žarko-Grant v republice objevil. Jeho lékařský diplom ze západních univerzit tady neplatil, proto se živil jako řidič tramvaje v Ostravě a později jako ošetřovatel v nemocnici.
V červenci 1970 – tedy v době, kdy se takzvané výjezdní doložky opravňující v cestě do kapitalistické ciziny udělovaly jenom málokomu – odjel devětačtyřicetiletý Grant do Švédska. Chtěl si tam vyřídit nostrifikaci svého lékařského diplomu pro Československo. Ve Skandinávii také navěky zmizel.
Krátce po pokusu o atentát odešla Tumlířová do důchodu. S manželem se usadili opět v Paříži, kde žila i jejich dcera. Syn Jan byl zatčen při pokusu o přechod hranic a uvězněn. Po čtyřech letech se mu útěk podařil. Manžel Bohuslav proslul jako mezinárodně uznávaný odborník v oblasti statistiky zemědělské výroby a obchodu. Marie Tumlířová zesnula 8. srpna 1973 ve švýcarském Luganu.
Československá rozvědka měla na rádia nasazeny čtyři desítky agentů, avšak podle Prokopa Tomka nikoho, kdo by byl ve vyšším managementu. Využitelný byl jen Zdeněk Kašpar, písař a později sekretář personálního oddělení, který ale předával spíše jen obecné informace. Nejznámějším pak byl hlasatel Pavel Minařík, agent a pozdější kapitán Státní bezpečnosti, který chtěl část sídla RFE/RL vyhodit do povětří. Polským předchůdcem Minaříka byl historik Andrzej Czechowicz, Sovětský svaz tam měl Jurije Marina.
Konec II. dílu. První díl najdete zde.
Text je ukázkou z chystané knihy Karla Pacnera Českoslovenští vyzvědači, která má vyjít na jaře 2020. Text byl redakčně upraven.
