Nejdražší letoun v dosavadní historii
Jedním z nejkontroverznějších letadel celé historie letectví je americký „neviditelný“ bombardér B-2 Spirit. V souvislosti s ním se často vyzdvihuje jeho finanční náročnost, samozřejmě v tom negativním slova smyslu. Ale pravda je taková, že ve své době technologický zázrak nemohl přijít zadarmo. Vyloženě negativně se pak na jednotkové ceně B-2 projevil nečekaný konec studené války, kvůli němuž vzaly za své jejich původně plánované počty pro výzbroj USAF.
A tak si B-2 zatím drží primát nejdražšího letadla světa. Jednotkovou cenu udávají různé zdroje různě. Průměrné náklady připadající na jeden stroj a vynaložené do roku 1997, kdy USAF převzalo poslední sériové exempláře, vycházejí asi na 2,1 miliardy dolarů (tj. náklady včetně vývoje, zkoušek atd.). Přesnější údaje prozrazuje následující tabulka z roku 1997, která udává plánovaný rozpočet programu B-2 i na nejbližší následující roky.
Rozpočet programu B-2 (vydáno v roce 1997)
Další investiční náklady, zdaleka už ne tak monstrózní, bylo a bude potřeba obětovat na modernizace (některé už proběhly) po dobu zařazení typu ve výzbroji USAF. Ale nad tím se není třeba pozastavovat, to se děje letadlům celkem běžně.
Malé nejsou ani provozní náklady B-2. Podle Air Force Magazine vychází letová hodina B-2 na 110 až 150 tisíc dolarů (u s letectvem méně sympatizujících zdrojů se můžeme setkat i s částkou 170 tisíc dolarů). Oproti tomu bombardéry B-1 a B-52 se vejdou do 70 tisíc dolarů.
B-2: samokřídlo z jiného světa
Koncem sedmdesátých let vypsalo americké letectvo program Advanced Technology Bomber (ATB) na nový technologicky pokročilý strategický bombardér. ATB se měl vyznačovat co nemenší „viditelností“ pro detekční zařízení protivzdušné obrany protivníka. Musel tedy mít nejen co nejmenší radarový odraz, ale bylo třeba i markantně zredukovat vyzařování vlastní energie včetně tepelné stopy. Z angličtiny se i u nás vžilo označení stealth, např. stealth bombardér, vlastnosti stealth nebo technologie stealth.
Z návrhů řady účastníků byl vybrán jako vítěz tým Northrop s Boeingem. Druhým hráčem, který stál ještě za řeč, byl tým Lockheed s Rockwellem. O ostatních firmách se zpravidla mlčí, asi tam byly pouze do počtu a za svými rivaly příliš zaostávaly.
V říjnu 1981 byl podepsán s firmou Northrop (od roku 1994 Northrop Grumman Corporation) kontrakt na vývoj nového bombardéru, který později dostal jméno B-2 Spirit. Boeing pak figuroval jako jeden z nejvýznamnějších subdodavatelů Northropu v programu B-2.
Co je na „neviditelných“ letadlech viditelné na první pohled, jsou jejich tvary. Právě tvarové řešení má zásadní vliv na obtížnou zjistitelnost radary. Lze na to jít dvěma způsoby. Ten první vidíme na známém „malém“ bombardéru F-117 (pro zmatení značeným „stíhačkovým“ efkem) a vyznačuje se rovnými plochami poskládanými pod vhodně zvolenými úhly. Druhý způsob, zvolený u B-2, má plochy zaoblené, ale s velkým poloměrem křivosti.
B-2 Spirit a dvojice F-117 Nighthawk
U staršího F-117 byl použit ten první (z estetického hlediska méně přívětivý) způsob, jehož realizace je o poznání jednodušší. Naopak exaktní řešení ploch u druhého způsobu aplikovaného u návrhu B-2 si vyžaduje použití výkonných výpočetních prostředků.
Pro B-2 zvolili jeho tvůrci koncepci samokřídla. Samokřídlo, navíc bez svislých stabilizačních a řídících ploch a s proudovými motory, má už z principu samo o sobě mnohem menší radarový odraz než letadlo klasické koncepce.
Nejen tvarové řešení (a to i pod potahem) zajišťuje stealth vlastnosti letounu, ale v konstrukci B-2 se uplatnily i speciální moderní syntetické materiály podporující stealth vlastnosti letounu.
Protože motory patří mezi prvky letadla, které mají radary obzvlášť v oblibě, umístili je konstruktéři na horní stranu křídla, navíc dostatečně posunuté od náběžné hrany vzad. A zároveň, aby se snížila šance infračerveným detektorům, ústí jejich trysky v dostatečné vzdálenosti před odtokovou hranou křídla, a navíc jsou ploché. Tím je zajištěno potřebné smísení výtokových plynů s okolním vzduchem čímž se do určité míry ochladí.
Umístění motorů bombardéru B-2 je řešeno s ohledem na minimální zjistitelnost radary a infračervenými detektory.
Letadla letící ve velkých výškách často prozradí kondenzační stopy. Původně se mělo vzniku kondenzačních stop za B-2 bránit vstřikováním kyseliny chlorosírové (HSO3Cl) do výfukových plynů motorů. Jenže od toho bylo upuštěno, protože ta kyselina je hrozný sajrajt (byly snad zkoušeny i jiné kyseliny, ale z toho si rozumný člověk nevybere). Místo toho je letadlo vybaveno detekčním zařízením tvorby kondenzačních stop a v případě jejich tvoření nezbývá pilotovi než změnit výšku letu tam, kde nejsou pro vznik kondenzačních stop vhodné atmosférické podmínky.
Osádka dvoučlenná, nosnost pum nemalá
Osádka podzvukového „neviditelného“ bombardéru B-2 je dvoučlenná a tvoří ji vedle sebe sedící pilot (na levém sedadle) a velitel, který je zároveň navigátorem a zbraňovým operátorem. Řízení je dvojí a taktéž pilot může ovládat zbraně, čili jeden člen osádky může úkoly toho druhého v případě nouze převzít na svá bedra.
K pohonu slouží čtveřice dvouproudových motorů General Electric F118-GE-100 bez přídavného spalování (u podzvukového stroje není potřeba), maximální tah jednoho motoru je 77 kN.
Letoun dokáže vyvinout maximální rychlost 0,95 Mach, cestovní rychlost ve výšce 12 tisíc metrů je 900 km/h. Operační dostup činí 15 000 metrů. Bojový dolet bez tankování paliva ve vzduchu je až 11 000 km, ostré mise se běžně létaly mnohem delší s využitím létajících tankerů.
Pumový náklad se umisťuje do dvou velkých pumovnic, v každé jsou čtyři rotační závěsníky. Maximální hmotnost pumové výzbroje je 23 000 kg.
Výroba a cesta do služby
Představení prototypu B-2 dne 22.11.1988
První B-2 spatřil světlo světa v listopadu 1988, když byl vytažen z haly firmy Northrop v Palmdale v Kalifornii (Air Force Plant 42), aby mohl udivit zvědavé pohledy při slavnostním roll-outu. Ten skutečně velký okamžik však přišel až 17. července 1989, kdy se prototyp B-2 poprvé vznesl do vzduchu.
Původní plány ze studené války počítaly po prototypu a pěti zkušebních exemplářích s výrobou 127 sériových strojů. Ke smůle typu a především jeho výrobce však došlo po uvolnění mezinárodní situace k markantní redukci kvantitativní složky programu B-2.
Plánovaná velikost flotily B-2 se nejprve snížila na 75 strojů a následně na konečných 20, respektive 21 i s původním prototypem. Kromě prototypu se vyrobilo pět zkušebních a patnáct sériových exemplářů.
Sériové stroje AV-7 až AV-21 (značení jednotlivých letadel, AV = Air Vehicle) přebíralo americké letectvo od března 1994 do listopadu 1997. Původně zkušební AV-2 až AV-6 přebíralo po úpravě na bojový standard (Block 30) od května 1997 do května 1999. A nakonec došlo k rozhodnutí zařadit do výzbroje i původní prototyp (AV-1), po jeho úpravě na bojovou subverzi Block 30 k tomu došlo v červenci 2000.
Rozeznáváme tři subverze B-2 označené Block 10, Block 20 a Block 30. Plnohodnotnou variantou dle zadání objednatele je až Block 30, na tento standard byly postupně upraveny všechny stroje.
V době dodání USAF představovaly AV-7 až AV-16 provedení Block 10. Ty byly vhodné tak akorát pro výcvik, z pumové výzbroje mohly nést pouze „hloupé“ pumy, ať už konvenční nebo jaderné. V provedení Block 20 se dodávaly stroje AV-17 až AV-19. Jako plnohodnotné Block 30 dostalo USAF poslední dva sériové AV-20 a AV-21, příslušně modifikované původně zkušební AV-2 až AV-6 a nakonec i stejně upravený původní prototyp AV-1.
Letouny B-2 standardu Block 30, tedy od roku 2000 všechny, mohou nést přesně naváděnou munici z nejširšího repertoáru (oproti Block 20 i pumy z množiny JDAM a JSOW) a dokonce jsou schopny kopírovat terén ve výšce 200 stop (tj. 61 metrů).
Rozšířením bojového jména bé dvojky – Spirit – dostaly jednotlivé exempláře své jedinečné „duchařské“ jméno vztahující se k určitému státu USA. Například první zkušební AV-2 je Spirit of Arizona, první sériový AV-7 je Spirit of Texas nebo poslední sériový AV-21 je Spirit of Louisiana. Pouze AV-1 má všeobjímající Spirit of America.
Bombardéry B-2 Spirit na Whitemanově letecké základně (léto 1998)
Letouny B-2 se staly výzbrojí 509. bombardovacího křídla (509th Bomb Wing) umístěného na Whitemanově letecké základně ve státě Missouri. Od roku 2009 s několika letouny operuje i 131. bombardovací křídlo Národní letecké gardy státu Missouri, které je umístěno na stejné základně.
Mezitím se počet provozovaných B-2 snížil na kulatých dvacet kusů, když 23. února 2008 havaroval Spirit of Kansas (AV-12) krátce po odlepení z runwaye Andersenovy letecké základny na ostrově Guam. Osádka stroje se bezpečně katapultovala.
Američané poprvé vyslali bombardéry B-2 do akce v roce 1999 během náletů na Miloševičovu Jugoslávii. Později se objevily také nad Afghánistánem, Irákem či Libyí.
 |
