Rodák z amerického Bostonu asi sotvakdy slyšel o jakémsi Prokopu Divišovi, bádajícím o elektrických výbojích v jihomoravských Příměticích. A kdo ví, jestli pan farář z vesnice kousek od Znojma něco tušil o experimentech s bezpečným sváděním blesků, které na druhém konci světa prováděl Benjamin Franklin.
Lišácká odpověď tedy zní: hromosvod či přesněji bleskosvod vynalezli kolem poloviny 18. století nezávisle na sobě oba. Prostě k tomu nazrál čas.
Když pouštěl draka
Nad Franklinovým pokusem dokázat, že blesk je elektrický výboj, který se dá železným vodičem usměrnit, aniž by uškodil, trochu mrazí. Princip sice popsal už v roce 1750, ale dva roky nato, kdy netrpělivě čekal na loudavé dokončení filadelfského kostela, jehož věž mu měla posloužit pro experimentální bleskosvod, zvolil akci poněkud nebezpečnou.
Došel totiž k názoru, že blesk může zachytit i s papírovým drakem, k němuž připevní kovové prvky a vyšle ho k mrakům. S takto upravenou hračkou, k níž na konopné šňůře přivázal velký železný klíč, vyšel odpoledne 10. června 1752 do bouřky.
Ruku, v níž draka držel, si chránil a elektrický výboj, který skutečně sjel po mokré šňůře a klíči, zachytil do připravené Leydenovy lahve. I když jiskření sám pocítil, odvážný pokus přežil bez úhony a teorii potvrdil.
Poctivě řečeno, před ním experimenty na téma blesk a elektřina provedlo víc lidí, ale Benjamin Franklin přece jen své „bleskové tyči“, jak ji nakonec tvaroval, časem otevřel cestu k praktickému použití. Pro svět se stal uznávaným kandidátem na titul vynálezce hromosvodu.
Farářova mašina
Riskantní počínání Benjamina Franklina tehdy dopadlo šťastně, na rozdíl od Georga Richmanna z petrohradské akademie věd. V rámci studia atmosférické elektřiny hodlal v srpnu 1753 za bouřky prověřit, jak se bude chovat jeho vynález – neuzemněná kovová tyč, izolovaně připevněná ke krovům střechy jeho vlastního domu.
Tři otazníky
|
Blesk se dostavil, jenže kulový. Richmanna zabil. A byla to právě zpráva o této tragédii, která inspirovala Prokopa Diviše, aby své pokusy s bleskosvodem dotáhl do konce. O elektrické výboje se zajímal od mládí a časem došel k přesvědčení, že blesky je třeba z mraků kovovým uzemněným zařízením odsát a bezpečně stáhnout do země.
Svou mašinu povětrnostní, jak jí říkal, vztyčil na zahradě přímětické fary 15. června 1754. Stožár, jehož výška překročila 40 metrů, završil vodorovně položeným železným křížem. Jeho ramena nesla další železné tyče ukončené kovovými krabicemi naplněnými železnými pilinami a ježící se početnými mosaznými jehlami. Stožár ukotvil řetězy končícími v zakopaných železných kuželech, rovněž vyplněných kovovými pilinami. Právě po železe řetězů měl blesk, vysátý z bouřkových mraků, sjet do země.
Stožár stál na farní zahradě téměř šest let a Diviš si za bouřek pečlivě zaznamenával, co se kolem něj děje. O konec bleskosvodu se postarali rozzlobení vesničané, soudící, že rozhání mraky, a může tedy za katastrofální sucho, které v roce 1759 postihlo střední Evropu.
Na jaře následujícího roku vtrhli na zahradu a mašinu povětrnostní zničili. Podle jiné verze ji vynálezce raději strhl sám. Časem si sice Přímětičtí údajně sami vyžádali novou, ale tu už Diviš usadil na střechu kostela.
Takže Benjamin Franklin, nebo Prokop Diviš? Těžko říct. Diviš byl sice první, kdo postavil hromosvod s pevným uzemněním. Jenže Franklinova konstrukce o jediném hrotu byla podstatně jednodušší a fungovala lépe. Pro další vývoj se tak stala použitelnějším základem.