Obyvatelé Číny už v 8. století našeho letopočtu znali směs ledku, síry a dřevěného uhlí - střelný prach, kterému říkali huoyao. Plnili ho do dutých bambusů, které pak házeli do ohně. Výbuchy měly zahánět zlé duchy.
Když taková špatně utěsněná petarda náhodou vylétla do výšky, stačilo nápad už jen rozvinout. Kdy se tak stalo? Přesně nevíme. Rakety byly v Číně dlouho používány jen pro ohňostroje.
První bojové nasazení je doloženo z roku 1232, kdy se Peking primitivními raketomety bránil mongolským nájezdníkům. Čingischánovi vojáci novou zbraň okoukali a „ohnivé šípy“ začali používat při svých dobyvačných taženích do Evropy.
Hlavním smyslem tehdejších nepřesných dřevěných raket bylo poplašit nepřátelské koně. Smrtící síla byla mnohem menší než psychologický účinek.
Zbraň odplaty
Teprve zkraje 20. století se pro reaktivní pohon nezávisle na sobě na různých březích oceánu nadchli dva muži, dnes označovaní za praotce kosmonautiky. Rus Konstantin Ciolkovskij sice rakety nestavěl, ale celý život počítal jejich fyzikální vlastnosti.
Američan Robert Goddard v březnu 1926 vypustil první raketu na tekuté palivo (benzin a kyslík). Dvě a půl sekundy dlouhý let jeho vynález vynesl do výšky dvanáct metrů. Čtyři roky nato Goddard dosáhl už šest set metrů.
Neopominutelné zásluhy má i Čech Ludvík Otčenášek, který v roce 1930 na Bílé hoře vystřeloval rakety do výšky až dvou kilometrů. Jeho úspěšné pokusy prý přiměly stovky lidí přihlásit se k letu na Měsíc.
Jiné plány měl v Německu ve 30. letech 20. století Wernher von Braun. Versailleská mírová smlouva po první světové válce Berlínu zakázala vlastnit těžké zbraně, ale o raketách se v ní nepsalo. Nikoho nenapadlo, že by se daly vojensky využít. Německá vláda ve von Braunových pokusech vycítila příležitost a od začátku je podporovala. Vynálezce v roce 1934 vypustil raketu do výšky 2 500 metrů.
Tři otazníky
|
Zásadní obrat ve druhé světové válce mohly přinést von Braunovy těžké rakety V-2. První úspěšné zkoušky „zbraně odplaty“ proběhly v říjnu 1942. Čtrnáctimetrový kolos s doletem až 350 kilometrů unesl tunu výbušnin, ale Němcům se V-2 podařilo masově nasadit až v září 1944. Při bombardování Londýna proti nim neexistovala obrana.
V-2 přišly pozdě, což se nedá říct o mnohem lehčích sovětských automobilových raketometech
BM 13 -16, přezdívaných kaťuše. Na bojištích se poprvé objevily v červenci 1941 a na konci roku 1944 jich Stalin nasazoval už víc než deset tisíc. Nebyly sice moc přesné, ale dokázaly pokrýt zkázou velkou plochu.
Americká kořist
Wernher von Braun se na konci války vzdal Američanům, kterým se podařilo ukořistit asi stovku raket V-2. Německý raketový výzkum tak USA ušetřil několik let. Von Braunovy zkušenosti stály u zrodu rakety Juno 1, která v lednu 1958 vynesla do vesmíru americkou družici Explorer, a rakety Saturn 5, která v červenci 1969 umožnila pilotovaný let k Měsíci.
Američané tím zdatně dotahovali Sověty, kteří už v říjnu 1957 vypustili první družici Sputnik a v dubnu 1961 vyslali na oběžnou dráhu Gagarina.
Prvním živočichem na oběžné dráze byla fenka Lajka.
V pozadí závodů mocností o vesmír bylo vojenské využití raket, což dokazuje katastrofa z října 1960. Na kosmodromu Bajkonur vybuchla vojenská raketa R-16, poháněná novým nestabilním palivem. Zahynulo víc než sto lidí.
Civilní vývoj dnes směřuje k levným raketám s možností opakovaného použití a k vesmírné turistice. Stále častěji se mluví i o letu na Mars. Raketový motor však začíná narážet na své fyzikální meze. Jaký nový pohon ho vystřídá? Jaderný motor? Nebo snad antigravitace?
