V roce 1815 vybuchla v Indonésii sopka Tambora. Erupce, nejsilnější ve známé historii lidstva, dosáhla odhadem síly 170 tisíc atomových bomb svržených o 130 let později na japonskou Hirošimu.
Oblak sopečného prachu a plynů pokryl velkou část planety a poznamenal klima natolik, že následující rok se stal pověstným „rokem bez léta“. Jedním z důsledků byla i katastrofická neúroda, která vyvolala hladomor.
Jaká je souvislost s bicyklem? V Evropě zoufalý nedostatek potravin donutil lidi, aby poráželi i koně, tehdy nejrozšířenější dopravní prostředek. Nastal problém, jak se přemísťovat z místa na místo. A Karl Drais měl po ruce řešení.
Třikrát rychlejší
Celým jménem Karl Friedrich Christian Ludwig, baron Drais von Sauerbronn byl dítětem svého věku. Průmyslová revoluce se stala rájem pro lidi fandící technickému pokroku. Vynálezectví bylo dobovou vášní, která se často nesoustředila jen na jedno téma.
Draisův repertoár zahrnul kupříkladu stroj na zaznamenávání hrané hudby do not, psací stroj s klávesnicí o šestnácti písmenkách, mlýnek na maso, parní varný hrnec, čtyřkolové vozidlo na lidský pohon řečené „kočár bez koní“...
Měl na to čas i peníze. Pocházel z dobře situované a společensky významné rodiny. Vystudoval matematiku, mechaniku a architekturu, krátce pracoval jako lesmistr, ale protože se lesům věnoval méně než vynalézání, byl z funkce velkoryse uvolněn, aby se koníčku mohl plně oddat.
Tak mohl promyslet i své nejpopulárnější dílo, dvoukolový „běhací stroj“. V podstatě šlo o stejný systém odrážedel, na jakých dnes drandí malé děti. To Draisovo bylo s výjimkou spojovacích součástek a obručí celé dřevěné, a to včetně loukoťových kol. Jezdec poloseděl na polstrovaném rámu, nohama se odrážel od země a dlouhými řídítky udával přednímu kolu směr. Žádné velké pohodlí, stroj dostal trefnou přezdívku kostitřas.
Když výbuch Tambory tak citelně ochromil život, měl Drais už svou Laufmaschine nějaký čas vykoumanou. A tak ji promptně nabídl jako náhradu za ubývající koně, myslel hlavně na poslíčky a pošťáky.
Aby předvedl její možnosti, vyrazil 12. června 1817 z Mannheimu do sedm kilometrů vzdáleného zájezdního hostince Schwetzinger Relaishaus. Cestu tam i zpátky zvládl zhruba za hodinu. Tedy třikrát rychleji, než by to dokázal pěší poslíček.
I Kollár o ní básnil
Laufmaschine, po vynálezci zvaná draisina a u nás časem drezína, zprvu vzbudila nadšení. Jan Kollár ji dokonce zahrnul do své Slávy dcery: „Abych pak běh zrychlil kroku svého/ a si času při tom uspořil, / koupil jsem stroj, který utvořil/ v Mannheimu Drais roku přítomného…“
Tři otazníky
|
Jenže běhací stroj, na který v roce 1818 Drais získal patent, neměl dlouhého trvání. Stal se spíš zábavou, navíc jezdci ve snaze vyhýbat se rozbitým cestám využívali chodníky, střetávali se s chodci a draisinu pak jeden stát za druhým zakazoval.
Myšlenka jízdního kola však žila dál. V roce 1861 Pařížan Pierre Michaux představil velociped poháněný šlapkami na předním kole. Pár let nato Angličan James Starley – aby zvýšil šlapací efekt – zvětšil průměr předního kola až na 1,5 metru. Jízda se stala takřka akrobatickým výkonem a bicykl se brzy vrátil k praktičtějším rozměrům.
Vývoj se nezastavil. Kov obručí vystřídala guma, objevil se řetězový převod, lankové brzdy, časem protišlapná brzda, u nás řečená torpédo, volnoběžka, přehazovačka a tak dále. Vylepšoval se materiál, rychlost, pohodlí, kola se začala lišit podle užití. A tak se zrodil světový fenomén zvaný cyklistika.
