Za značný pokrok můžeme děkovat alchymistovi a lékaři Hennigu Brandovi z Hamburku. V roce 1669 hodlal destilací směsi s vysokým obsahem moči získat kámen mudrců a s ním měnit běžné kovy ve zlato. Místo toho mu vyšlo něco jiného: páry, které se pod vodou změnily v cosi voskovitého, intenzivně a dlouze světélkujícího.
Alchymista s úžasem hleděl do křivule. Aspoň tak můžeme soudit z obrazu, na který v roce 1771 Joseph Wright z Derby tu chvíli namaloval. Jméno pro zářící výsledek Brand našel v řečtině: phos čili světlo a phoros čili nesoucí. Látka nesoucí světlo. Fosfor.
Od Branda k dnešní zápalce sice ještě uběhlo notně let, ale fosfor v její historii sehrál zásadní roli.
Pokusy se sírou
Látka (dnes řekneme prvek), kterou hamburský alchymista objevil, byl tzv. bílý fosfor. Až do poloviny 19. století ho používal leckdo, kdo se o vynalezení šikovného způsobu zapalování pokoušel. A leckdo neuspěl. Buď se výsledek ukázal příliš drahý, příliš nebezpečný nebo příliš náročný na manipulaci.
Mnohý z pokusů byl spojený i se sírou, ostatně už v roce 1680 Angličan Robert Boyle vyrobil chemické zapalovadlo, které sestávalo z papíru potaženého fosforem a dřevěné třísky potažené sírou. Když se s ní o papír třelo, fosfor se vzňal.
Síru přibrali i další početní vynálezci, mimo jiné Angličan John Walker. Během míchání jedné z hořlavých směsí mimoděk otřel dřevěné míchadlo o krb a ono se vzňalo. Nanesl tedy směs na lepenkové dřívko a v roce 1824 začal svá fiction-lights čili třecí světla prodávat. Moc neuspěl, hořlavá směs měla sklony k nebezpečnému samovznícení.
Nápad s dřívkem přetrval. Postupně vylepšovaná třecí zápalka ovšem na fosfor nezapomněla. V roce 1834 si ji dal patentovat vídeňský lékárník István Römer, který nápad odkoupil za 60 forintů od maďarského chemika Jánose Irinyie.
Tři otazníky
|
Pro nás je zajímavé, že v Römerově laboratoři se potkali Marie Urbancová a Vojtěch Scheinost. Obhlédli, co se dalo, vrátili se do Vojtěchovy rodné Sušice a už jako manželé tu v roce 1839 položili základ proslulé výrobě zápalek.
Z bílého červený
Další zlom v historii zápalky je spojen se jménem Švéda Gustafa Erika Pasche. Tehdy už se vědělo, že bílý fosfor je jedovatý a rizikový ochotou sám se vznítit. A že existuje bezpečný fosfor – červený.
Jeho pomocí Pasch v roce 1844 zahájil výrobu zápalek, které obohatil o další krok. Fosfor ze zápalkové hlavičky přenesl na třecí plochu, o niž se zápalkou škrtalo. Jako podnikatel neuspěl, ale nápad zdokonalili bratři Johan Edvard a Carl Frans Lundströmovi. V roce 1848 začali vyrábět bezpečnostní zápalky, které do historie vstoupily jako švédské.
Kovbojové efektně škrtající o podrážky bot měli utrum. Heslo „safety matches“ na krabičky převzala i sušická sirkárna. Jejich podstata? Stručně řečeno: parafínový povlak na hlavičce zápalky obsahuje síru, naopak na ploše krabičky je v práškovém skle nebo písku malé množství červeného fosforu. Škrtnutím se vytvoří teplo, červený fosfor se promění v páry bílého, ten se vznítí, zapálí hořlavou směs na hlavičce zápalky a díky vosku se její dřevo dobře rozhoří.
Tato minimální stopa bílého fosforu je už jediná, která zápalce z Brandova objevu zůstala. Během 19. století se potvrdila jeho silná jedovatost. Jedno balení zápalek stačilo zabít člověka, sebevraždy se množily.
Jedovaté účinky bílého fosforu odnášeli zaměstnanci sirkáren, kterým způsoboval nekrózu čelisti. Zákaz vyrábět z něj hmotu na zápalkové hlavičky se od konce 19. století šířil světem.