Se ztrátou zraku měl Louis Braille vlastní zkušenost. Jako tříletý si v otcově sedlářské dílně nožem zranil oko tak, že o ně přišel. Druhé oko během léčení postihla šířící se infekce a Louis zůstal definitivně slepý.
V roce 1819 desetiletý chlapec nastoupil do pařížského Národního ústavu nevidomé mládeže, kde nakonec díky všestrannému talentu, hlavně hudebnímu, dosáhl pozice učitele.
Nevidomí tehdy používali reliéfně tištěná písmena v latince, která četli hmatem. Ale právě na půdě ústavu se v roce 1821 začalo zkoušet písmo, s jehož ukázkou tam dorazil Charles Barbier de la Serre.
Bývalý Napoleonův dělostřelecký důstojník byl kdysi pověřen úkolem vyřešit vojenský problém: vojáci, kteří si v noci ke čtení rozkazů svítili lampami, na sebe upozorňovali nepřítele a stávali se snadným cílem.
Barbier tedy vymyslel bodové písmo pro „noční psaní“ včetně způsobu, jak ho pomocí speciální desky a špičatého nástroje tvořit. Jeho systém už sestával z „buněk“ o 12 bodech, z nichž některé byly reliéfně zvýrazněné.
Ve srovnání s písmeny latinky sice byly čitelnější, ale jejich kombinace představovala spíš vícehláskové kódy, které armádě sloužily i jako tajné šifry. Pro běžné používání nevidomými se to jevilo příliš složité.
Byl to právě mladičký Louis Braille, kdo Barbierův slibný nápad zjednodušil.
Body na postupu
Bylo mu pouhých patnáct let, když poprvé představil svou variantu, v níž Barbierovu soustavu dvanácti bodů v šesti řádcích snížil na šest bodů ve dvou sloupcích a třech řádcích. Počet zvýrazněných bodů a jejich rozmístění v jedné buňce mu pak dalo jedno písmeno.
Příklad? Písmeno A reprezentuje jeden zvýrazněný bod vlevo nahoře. Písmeno Z jeden bod vlevo nahoře, druhý v prostředním řádku vpravo a další dva vedle sebe na spodním řádku.
Braillovu verzi jeho spolužáci v ústavu přijali vstřícně, učitelé byli váhavější. Přesto v roce 1827 ve svém písmu pokusně uveřejnil první krátký text a rok nato nabídl i možnost notového zápisu.
Hlavním průlomem se stala v roce 1829 jeho práce Postup při zápisu slov, hudby a liturgického zpěvu prostřednictvím bodů pro nevidomé. Text byl ještě psaný v reliéfní latince, doplněné ukázkami bodového písma. Prvními publikacemi psanými už v Braillově písmu se staly učebnice zeměpisu Asie a Francie.
Přesto musel Braille o své písmo, k němuž časem připojil i číslice, ještě mnohokrát bojovat. Hlavně proti argumentu, že staví další překážku mezi nevidomé a vidoucí.
Překvapivé ocenění
Tři otazníky
|
Jeden z pozdějších ředitelů ústavu Armand Dufau, zastánce hmatové latinky, proti jeho písmu brojil natolik sveřepě, že je dokonce zakázal. Zákaz odvolal až na nátlak studentů. A po veřejné prezentaci v roce 1844, kdy studenti na příkladu běžné vstupenky do divadla suverénně předvedli, jak pohotové, jednoduché a přesné jsou zápis i čtení písma, kritiku vystřídalo všeobecné nadšení.
Ve druhé polovině 40. let v Braillovi sílila tuberkulóza, získaná v nehostinných prostorách ústavu, kam nastoupil jako dítě. Zemřel v roce 1852 a jeho dávný oponent, později naopak příznivě nakloněný Armand Dufau, mu dokonce složil poklonu: „Jemu nevidomí vděčí za ten prostý a tak užitečný objev psaní pomocí vystouplých bodů, který je dnes opravdovou hybnou silou všech jejich úspěchů.“
Tři roky nato Francie potvrdila Braillovo písmo jako oficiální komunikační systém pro nevidomé. Postupně se prosazovalo i v dalších zemích, i když ani tam to nemělo jednoduché. K nám se dostalo koncem 70. let 19. století a také nějaký čas trvalo, než získalo plné uznání.
