Takzvaná „studená fúze“ je dnes jasně vyvrácený vědecký mýtus (o jeho historii i nejdůkladnějším vyvrácení více zde) s nečekaně tuhým kořínkem. Stále se objevují nadšenci, kteří doufají, či v horším případě autoritativně tvrdí, že na studené fúzi „něco je“. Nikdo z nich nedokázal proces využít k výrobě energie, ale ti nejšikovnější podle všeho dokázali změnit v dobrý zdroj peněz.
Až absurdní příklad nám nedávno poskytla společnost Industrial Heat. Vznikla v roce 2012 hlavně díky penězům amerického milionáře Thomase Dardena, který vydělal na výrobě stavebních materiálů a odstraňování ekologických škod.
Co přesně firma od té doby dělala, není příliš jasné. Industrial Heat je prakticky neviditelná, a to i v odborném světě. Nemá žádné vědecké publikace, nikdy neohlásila velký průlom. Nic nestaví, jen údajně nakupuje patenty spojené se studenou fúzí. Nemá ani dohledatelné webové stránky.
Přesto během let přitáhla další a i v Česku známá jména. Podíl v ní má přes investiční společnost spravujícího jeho majetek herec Brad Pitt (údajně je zcela pasivním investorem a peníze do firmy vložil asi před čtyřmi lety). V loňském roce při dalším kole financování koupila podíl ve společnosti také vdova po Stevu Jobsovi, Laurene Powell Jobsová.
Nesmrtelná legendaPředstava, že existuje jednoduchý způsob, jak na Zemi napodobit procesy, které "pohání" Slunce, je stará téměř století. Její nejslavnější chvíle ovšem přišla v roce 1989, kdy se dva chemici, Martin Fleischmann a Stanley Pons, domnívali, že problém vyřešili. Mysleli si, že jejich zařízení na tzv. "studenou fúzi“ dokáže obcházet limity, které fyzikální komunita považovala z dobrých důvodů za nepřekročitelné. Navíc se domnívali, že jsou blízko fúzi „ziskové“, při které více energie vzniká, než se využívá. Ovšem pletli se.  Martin Fleischmann (vpravo) a Stanely Pons předvádí svůj „fúzní reaktor“ v březnu 1989. V době, kdy jejich výsledek ještě mohl vzbuzovat optimistická očekávání, že v podobném kapesním zařízení lze snadno vyrábět prakticky neomezené množství energie. |
Ale zdaleka největší investici do společnosti udělala finanční „hvězda“, kterou u nás téměř nikdo nebude znát, jistý Neil Woodford. To je slavný a donedávna vysoce hodnocený investiční manager. Postupně si vybudoval dostatečnou pověst na to, aby mohl spustit vlastní investiční společnost.
Do portfolia firmy spadal mimo jiné i LF Woodford Equity Income Fund, kterému klienti svěřili řádově několik miliard liber. A dnes asi pláčou nad výdělkem. Podle agentury Reuters měl fond v květnu 2017 hodnotu 10,2 miliard liber, letos v černu zhruba 3,7 miliardy.
Na začátku června 2019 došlo k zastavení výplat vkladů, takže zbylí investoři nemohou nyní dosáhnout na své peníze a musí počkat, jak se situace vyvine. Paniku spustily mimo jiné i výsledky šetření novin Sunday Times, které ukázalo, že fond investoval velmi „alternativně“ a velká část prostředků byla vložena do malých společností s nejistými vyhlídkami.
Jak nejistými, to pochopíte, když řekneme, že jednou z nich byla i Industrial Heat. Woodfordův fond do ní vložil podle Financial Times celkem 68 milionů dolarů. Hodnota investice se podle fondu od té doby zvýšila na zhruba 113 milionů dolarů, uvádí Financial Times (odhad byl v době vydání tohoto textu již nedostupný). Vzhledem k tomu, jakou část firmy Woodfordův fond vlastní, hodnota Industrial Heat by měla být neuvěřitelně vysoká: kolem 900 milionů dolarů.
Že by investoři věděli něco, co my ne? Vždyť do malých soukromých fúzních start-upů dnes investují lidé jako Jeff Bezos či Paul Allen z Microsoftu. V posledních červnovém týdnu pak fúzní start-up Commonwealth Fusion Systems, o kterém jsme psali před zhruba rokem, oznámil, že od několika investorů získal dalších 50, celkem tedy 115 milionů dolarů. A to hned v prvním kole financování, kdy společnost ještě nemá postavené žádné funkční zařízení.
Tato a další podobné nové společnosti sbírají a „recyklují“ staré nápady na dosažení fúze v naději, že moderní technologie (především tedy počítače či třeba supravodivé materiály) vdechnou starým myšlenkám nový život. Obecně řečeno mají možná neuskutečnitelné, ovšem fyzikálně dobře podložené nápady. Industrial Heat je však trochu jiná liga. Dobře je to vidět na případu nejznámějšího „hráče“, kterého kdy přibrala do své stáje.
Ital na scénu
Andrea Rossi se svým zařízením E-Cat
V posledních letech se totiž o společnosti mluvilo nejvíce ve spojitosti s jedním mírně řečeno kontroverzním jménem: Andrea Rossi. Tento Ital na začátku roku 2011 představil s kolegou Sergiem Focardem zařízení na studenou fúzi nazvané E-CAT. Rossi a jeho fanoušci ho označují jako typ zařízení z kategorie LENR z anglického „low-energy nuclear reaction“, tedy zařízení pro jaderné reakce s nízkou energií.
Na papíře měli Italové fantastické výsledky. Každý vložený watt se měl mnohonásobně vrátit (třicetinásobně, podle dalších údajů dokonce osmdesátinásobně). V zařízení mělo docházet ke spojování vodíku s niklem za vzniku jader mědi. To je zcela nečekané tvrzení, protože nic takového na Zemi žádný seriózní vědecký tým nikdy nedokázal. A ani se o to nepokoušel, protože to podle dosavadních znalostí mělo být příliš náročné.
Nikl má poměrně velký atom. Jádra si při fúzi můžeme představit jako malé magnety, které musíte přiblížit stejným pólem zcela těsně k sobě. Je to neintuitivní, ale když se dostanou jádra atomů extrémně blízko k sobě, začnou působit přitažlivé jaderné síly, které překonají magnetický odpor.
Asi je vám jasné, že nutná síla se liší podle toho, o který atom jde. Čím více protonů má daný atom v jádře, tím silnější je magnet a tím větší sílu je nutné překonat během přibližování jader. Je logické začínat od nejjednoduššího problémů, a tak dnešní fúzní zařízení využívají slučování jader vodíku - slabší atomové „magnety“ neexistují. Rossi ovšem tuto fázi směle přeskočil a tvrdí, že se mu podařilo vytvořit neuvěřitelně účinné energetické zařízení, které se v základní podobě vejde na laboratorní stůl.
Rossiho aparát se vyznačoval z hlediska fyziky celou řadou pochybných rysů. Nebudeme zabíhat do detailů, udělal to například fyzik Vladimír Wagner v celé sérii článků. Shrňme to tak, že odborníci od začátku o jeho tvrzeních vážně pochybovali. Jak se ukázalo, byla zřejmě příliš divoká i na tak pochybnou společnosti, jako je Industrial Heat.
Fúze, otřes se!
Ta s Rossim začala spolupracovat a v roce 2015 tvrdila, že do zajištění know-how a zkoušek zařízení vložila více než 10 milionů dolarů. O rok později ovšem evidentně spolupráce skončila ve zlém. Rossi podal na firmu žalobu pro neplnění smlouvy.
Přiznává, že Industrial Heat mu zaplatila 11,5 milionu dolarů za převedení know-how a přístup k zařízení. On ovšem žádá navíc 89,5 milionu, které mu podle původní smlouvy měly připadnout, až se ukáže, že zařízení funguje. Industrial Heat se brání předvídatelně tvrzením, že E-Cat při testech nefungoval.
Obě strany dospěly v roce 2017 k dohodě, jejíž podoba nebyla zveřejněna. Thomas Darden, šéf Industrial Heat, novinám Financial Times řekl, že své spolupráce s Rossim nijak nelituje s odůvodněním, které Čechům zní cimrmanovsky: „Podařilo se nám prokázat nereálnost jednoho způsobu dosažení studené fúze, a to nepovažujeme za neúspěch.“
Zároveň dodal, že firma investovala do dalších výzkumných projektů. Kdybychom měli soudit jen podle evaluace firmy, musí to být projekty opravdu revoluční. Ale tento zvláštní jev bude mít nejspíše prozaičtější vysvětlení.
Investice Woodfordova fondu do Industrial Heat (a potažmo její evaluace) navíc jsou podle zpráv předmětem zájmu britského finančního regulátora FCA. Nic zatím nebylo potvrzeno, ale na první pohled se nabízí podezření, že hodnota podílu v této a několika dalších podobně neznámých společnostech byla uměle „nafouknuta“, aby se alespoň papírově zlepšily výsledky celého fondu.
