Malůvky na krajích sešitů nevidí většina pedagogů příliš ráda. Ale kdyby se přestěhovaly z okrajů sešitů do středu, bylo by to jedině dobře. Myslí si to alespoň tři autoři článku (dostupný odsud), dětští psychologové z Velké Británie a Austrálie.
V první řadě o tom podle nich svědčí příklady z vědy. Pro kresbu či kresbičku nešli při své myšlenkové práci daleko ani velcí vědci od Leonarda da Vinci (který měl tu výhodu, že byl skvělý kreslíř i malíř) přes Maxwella až po Einsteina. Bez nejrůznějšího obrazového doprovodu se také neobejde většina vědeckých publikací.
Že by kresby mohly být součástí vyučování v podobné míře jako slovní přednes, nasvědčuje podle autorů i vědecká literatura. Podle psychologů "malůvky" dávají žákům možnost podívat se na látku jinak. Například tím, že si k ní mohou najít svou vlastní cestu.
Dvě tradiční (vlevo) a jedna poněkud netradiční kresba (vpravo), kterou se vysokoškoláci snaží mladším studentům vysvětlit fungování srdeční chlopně. Krvinka říká: "Já chci zpátky nahoru!" Kovboj ovládající chlopeň odpovídá s patrným přízvukem: "Teď to nejde, synku!"
Kreslení může také pomoct při prezentaci výsledků ostatním. Výsledky potvrzují závěry z několika projektů (v rámci jednoho z nich vznikla i titulní kresba).
Autoři ví, že kreslení není všelék. Nejsou si například jistí, jestli některé otázky nejsou tak složité, že "malůvky" mohou být kontraproduktivní a jejich pochopení ve výsledku ztěžovat. Ale tak daleko zatím podle všeho nejsme.
