Připomeňme, že na východě Ukrajiny proti sobě stojí především obrněná technika a protitankové zbraně konstrukčně spadající do 80. let minulého století.
Nelze objektivně vyhodnotit, jak je obrněná technika schopná čelit protitankovým zbraním. Za obrovské ztráty techniky si můžou Ukrajinci sami, tedy ukrajinské vojenské a politické vedení.
Převzato ze serveru Armádní noviny
Od rozpadu Sovětského svazu docházelo na Ukrajině k systematickému tunelování a rozkladu armády. Ukrajinským posádkám tanků se dostávalo jen minimum výcviku. Navíc byli do pozic středního a vyššího velení ukrajinské armády dosazovaní lidé především na základě svých známostí, nikoliv znalostí.
Ukrajinská armáda tak na počátku roku 2014 nebyla absolutně připravená k vedení rozsáhlejší bojové činnosti. Na významu narostly dobrovolnické oddíly, zatímco vojenské síly se tříštily a velení není jednotné.
Tanky jako snadné cíle
Při použití ukrajinských tanků na bojišti docházelo ke katastrofálním taktickým chybám. Ukrajinské tanky často působily bez podpory pěchoty a co více, útočily soustředěně jen v malých počtech.
Dělení tankových jednotek na malé oddíly a jejich ad hoc přiřazování jednotlivým oddílům (armádě, dobrovolnickým oddílům, ministerstvu vnitra) neutralizovalo výhodu hromadné palebné síly a vzájemného krytí. Jednotky tak neměly dostatečnou schopnost krytí křídel, krycí palby, mobility apod.
Zabezpečení a průzkum během přesunu ukrajinský obrněných kolon prakticky neexistovalo. Díky tomu mohli separatisté na obrněné kolony připravovat účinné léčky.
Na Ukrajinu útočí ruské zbraněAnalýza z dostupných zdrojů jasně dokazuje přítomnost ruské techniky  Ruský tank T-72B3 na Ukrajině |
Tanky se ani nemohly spolehnout na podporu bitevních letadel a vrtulníků. Separatisté leteckou podporu vyřadili přenosnými systémy Igla. Ukrajinské letectvo účinně potlačily ruské protiletecké systémy 9K37 Buk-M1 a Pancir-S1 96K na ruské straně hranice.
A co více, tanky se často používaly jako stacionární systémy palebné podpory. Proruští separatisté tak na nehybné tanky mohli s úspěchem navést dělostřelecké a raketové systémy.
Nevycvičené posádky tanků i technického personálu znemožňovaly intenzivnější nasazení tanků. Například zajištění odtahů poškozených tanků z bojiště prakticky neexistovalo. Katastrofou byla také absence jakýchkoliv termovizních kamer v obrněných vozidlech.
Ukrajina má obrovské mobilizační zásoby z dob SSSR
To vše v souhrnu vedlo k těžkým ztrátám ukrajinských tankových jednotek. Počet zničených tanků dosáhl 102 kusů, což se rovná 15 % všech operačně nasaditelných tanků zavedených v ukrajinské armádě (počet z roku 2013).
Pokud si uvědomíme, že se jedná o geograficky ohraničený lokální konflikt proti relativně malému počtu separatistů, ztráty jsou doslova neuvěřitelné.
Výhodou Ukrajinců jsou však obrovské mobilizační zásoby ještě z dob Sovětského svazu. Ukrajinci mají v mobilizačních rezervách více techniky než v operačně nasaditelných jednotkách. Ztráty z roku 2014 tak mohli doplnit z mobilizačních záloh.
Kdo jsou tedy největší zabijáci ukrajinských tanků? Kromě špatně vycvičené posádky jsou to protitankové miny, fugasy (ženijní miny), improvizované výbušné systémy nebo pěchotní protitankové zbraně. Velký zabiják obrněných vozidel je na Ukrajině dělostřelectvo.
Proruský separatista se raduje z ukořistěného tanku poškozeného minou TM-62. Pojezdové ústrojí je zničeno, ale korba zdá se být v pořádku.
Jedna z fotek ukazuje poškozený tank T-64BV minou TM-62.Výbuch zničil levé pojezdové ústrojí a roztrhl kryt pásu. K proražení nebo poškození trupu nebo pohonného ústroji ale nedošlo. Poškozeného tanku se zmocnili separatisté.
Pokud se jim podaří tank odtáhnout, oprava a zprovoznění potrvá asi tři dny, tedy při dostatku náhradních dílů.
Příklad ukazuje nízkou úroveň vycvičenosti posádky ukrajinského tanku. Vozidlo nelze vždy odtáhnout, v tom případě je ale nutné tank kompletně zničit, například nalitím paliva dovnitř vozu a vhozením zápalného granátu. Ukrajinci to neudělali, a tak proruští separatisté získali tank vhodný na opravu.
Dělostřelectvo
Jedním z velkých zabijáků tanků na Ukrajině je dělostřelectvo. Ukrajinští vojáci často používali tanky jako pevné body obrany, což zjednodušovalo práci ruskému a separatistickému dělostřelectvu. Základem pohybu obrněných jednotek v oblasti ohroženém dělostřelectvem má být rychlý manévr a okamžité opuštění prostoru ohroženého dělostřeleckou palbou protivníka.
Účinnost dělostřelectva proti obrněné technice rozsáhle testovali Američané během 80. let minulého století. Během jednoho z testů vypálila americká armáda 56 dělostřeleckých granátů proti skupině obrněných vozidel M113, M557, tanků M48 a nákladních vozidel.
I když žádné vozidlo nebylo zasaženo, 60 procent z nich bylo významně poškozeno. Tlaková vlna a střepiny ničily pojezdové ústrojí vozidel a optické přístroje. Jedno vozidlo zničil požár.
Při další zkoušce byla simulována sovětská dělostřelecká příprava na zakopanou mechanizovanou pěchotu v úseku 250 metrů. Atrapy vojáků byly ukryty v polních úkrytech a zákopech. Obrněná vozidla byla v zákopech v pozicích s ukrytou korbou a v pozicích s ukrytou věží.
Když tank zasáhne střelaZatímco ve filmech tank po zásahu vždy skončí v oslňující spektakulární explozi, skutečnost je jiná.  Zásah tanku protitankovou střelou na polygonu americké armády. |
Během testů na obrané pozice vypálilo 26 děl celkově 2600 granátů, což odpovídá několikahodinové dělostřelecké přípravě. Výsledkem byla smrt poloviny všech vojáků a zneschopnění boje poloviny obrněné techniky.
Třetí pokus zjišťoval, jaký efekt má výbuch granátu ráže 155m na nekrytou obrněnou techniku. Výbuch granátu do vzdálenosti menší než 30 metrů vážně poškodil všechny obrněné vozy kromě tanků. Výbuch do tří metrů vyřadil také tanky. Exploze sice neprorazila hlavní pancíř, ale poškodila tank natolik, že se musel vyřadit.
V 90. letech Američané otestovali dělostřelecký útok na skupinu tři tanků, šesti bojových vozidel pěchoty, osmi nákladních aut, šesti protiletadlových děl a jednoho džípu. Proti skupině bylo vypáleno 432 155mm nábojů M107, což odpovídá dělostřeleckém přepadu 24 houfnic M109 po dobu tří minut.
Zásah dostaly dva tanky, čtyři bojová vozidla pěchoty a dva nákladní vozy. Jinak řečeno, osm ze 17 vozidel bylo zničeno nebo silně poškozeno. Ochrana proti tak silnému dělostřeleckému útoku je jediná – opuštění prostoru ohroženého palbou dělostřelectva.
Zpět do současnosti a Ukrajiny. Jde vidět, že dobře vedené dělostřelectvo se zkušenými dělostřeleckými návodčími může efektivně ničit obrněnou techniku na velké vzdálenosti.
„Kouskování“ ukrajinských obrněných jednotek na malé oddíly se opět ukázalo jako problematické. Pro zničení několika ukrajinských tanků, obrněných vozidel, transportéru nebo děl nebylo potřeba na straně separatistů velké dělostřelecké síly. Ke zničení takové skupiny 6 až 12 děl a zkušený dělostřelecký návodčí.
Protitankové zbraně
Dalšími zabijáky ukrajinských tanků jsou podkaliberní střely, protitankové řízené střely a kumulativní granáty. Je však nutno zdůraznit, že na zničení obrněné techniky se podkaliberní střely podílely jen výjimečně. Důvodem se stala poměrně velká řídkost tankových soubojů.
Používané staré tankové podkaliberní munice typů 3BM15, 3BM26 3BM22 měly navíc malou šanci na probití pancíře nasazených tanků a to zejména, pokud zásah přišel pod úhlem. Paradoxně největší šancí na ničení obrněné techniky na východě Ukrajiny měly dělostřelecké a raketové jednotky.
Nejvýkonnější tanková munice (z ukrajinských skladů) 3BM42 Mango dokáže na 2000 m probít 480 mm RHAe, na poloviční vzdálenost pak asi 500 mm RHAe.
Výkon 3BM42 teoreticky postačuje na probití čelného pancíře ukrajinských tanků T-64BV, ale fotografické materiály dokazují použití těchto střel velmi zřídka, podle některých na bojišti nebyly ani nasazeny. Pravděpodobnější je používání starších 3BM22 a 3BM26. Jmenované střely mohou probít slabá místa čelního pancíře nebo boční pancíř tanků T-64BV.
K tankovým soubojům však docházelo. Při jednom souboji dostal ukrajinský T-64BV dvojnásobný zásah. První v horní části věži zastavil pancíř, druhý však zasáhl věž ve spojnici věže a masky děla, kde tloušťka dosahuje pouze 200 mm. Střela pronikla do věže a zapříčinila výbuch munice, která je obložená kolem tankové věže.
Exploze odhodila celou věž o několik metrů dále. Ukrajinští vojáci uvnitř vozidla neměli šanci.
Jedním z dalších soubojů je poškození mobilizovaného vozidla T-64BV vyrobeného v roce 1986. I přes pozdější datum výroby je odolnost pancíře stejná.
Čelní pancíř věže jmenovaného tanku T-64BV dosahuje odolnosti 420-450 mm RHAe proti podkaliberním a 550 mm proti kumulativním střelám. Čelní pancíř korby pak odolnost 430 až 440 mm proti podkaliberním, 510 mm proti kumulativním střelám. Reaktivní pancíř Kontakt-1 snižoval schopnost probití pancíře kumulativními (nikoliv však tandemovými) střelami o 50 až 80 %.
Mobilizovaný tank T-64BV při jednom ze soubojů dostal zásah podkaliberní střelou do čelního pancíře trupu. Díky ostrému úhlu zásahu nebyl pancíř proražen a posádka ukrajinského tanku dokázala separatistický tank vyřadit z boje.
Za zmínku jistě stojí, že při daném úhlu zásahu, i při proniknutí by podkaliberní střela neohrozila posádku. Nicméně tank byl nakonec poškozen v dalším souboji a posádka ho opustila.
Z výše uvedeného lze odvodit, že ne každý zasažený tank je nutno odepsat. Právě naopak. Schopnost odtáhnout poškozený tank z bojiště a opravit ho je klíčová. Vždyť při některých soubojích nejen že ukrajinské vládní jednotky přišly o tank, ale proruští separatisté vlastně nový tank (pokud dotáhli opravu do konce) získali.
Článek vycházející z textu polského magazínu Dziennik Zbrojny byl převzat z webu Armádní noviny a redakčně upraven. Originál s bohatou obrazovou výbavou najdete zde.¨
