V prvorepublikové československé armádě se dlouhá léta vážněji neřešila armádní protiletadlová obrana, která na tom byla ještě o poznání hůř než taky nijak slavná teritoriální obrana proti letadlům.
Před útoky nízkoletících letadel proti jednotkám v poli či na přesunu se zkrátka zavíraly oči - k případné obraně se mohly použít běžné kulomety ráže 7,92 mm, v nouzi nejvyšší potom i pušky, přičemž oba typy těchto zbraní měly při tomto nasazení velice omezený účinný dostřel (např. u kulometu vz. 26 se udával účinný dostřel proti letadlům do výšky 800 metrů).
V první polovině třicátých let už situace byla více než tristní. V Německu to začínalo řinčet, a tak není divu, že se probouzelo i naše ministerstvo národní obrany (MNO). A protože se domácím výrobcům už dlouhá léta nedařilo vyvinout vlastní zbraň adekvátní kategorie, bylo třeba se poohlédnout v zahraničí.
Ono těch možností moc neexistovalo, ale v každém případě došlo k nákupu snad toho nejlepšího – 20mm protiletadlového kanonu Oerlikon ze Švýcarska (úspěšná licenční evoluce původně německého kanonu Reinhold Becker z Velké války). Do výzbroje československé armády byl tento kanon zařazen jako Velký kulomet proti letadlům (VKPL) vzor 36. A k přepravě VKPL vz. 36 zpravidla sloužily lehké nákladní automobily Tatra 82.
Lehký nákladní automobil Tatra 82
Tatra 82, lehký nákladní automobil se standardním tatrováckým podvozkem s centrální nosnou rourou a výkyvnými polonápravami (s pohonem 6x4), se stala nástupkyní typu 72.
Tatra 72 představovala evoluci Tatry 26, resp. Tatry 26/30. Celkový objem výroby typu 72 v letech 1933 až 1938 se udává 328 kusů, v čemž je započítáno i 51 podvozků pro obrněný automobil OA vz. 30. Za zmínku také stojí, že jeden podvozek posloužil ke stavbě cestovatelského obytného speciálu manželů Baumových, kteří s ním podnikli historicky první cestu s tatrou kolem světa.
Prototypy Tatry 82 se objevily na podzim 1935. Každý si jich hned musel všimnout pro jejich netradičně zaoblenou příďovou partii. Předchozí Tatra 72 měla kapotu motoru „žehličkoidní“, a přestože větší užitkové automobily vyráběla Tatra s „normálními“ čumáky, tak u typu 82 nahradila „žehličku“ trochu netradičně. Snad to souviselo i s tím, že ve stejné době vznikal s obdobnou přídí do určité míry aerodynamicky řešený luxusní osobní automobil Tatra 90, který měl i stejný motor T82. Osobní Tatra 90 však nakonec zůstala pouze ve dvou prototypech.
Vzduchem chlazený čtyřválcový boxer T82 o zdvihovém objemu 2 494 ccm dával výkon 55 koní. A výkonnější motor a zesílená konstrukce Tatry 82 umožnily zvýšení užitečné hmotnosti na 2 tuny (u Tatry 72 činila užitečná hmotnost 1,5 tuny), také mohla táhnout přívěs o hmotnosti 2,1 tuny
Sériová výroba Tatry 82 běžela do roku 1938. Celkový objem výroby činil 321 vozidel, z toho malá část (asi čtrnáct kusů) pouze ve formě v Kopřivnici vyrobených podvozků určených k následné kreativitě karosářských firem. Například jedenáct podvozků odešlo do Vysokého Mýta k Sodomkovi, kde posloužily jako platforma relativně pohledným autobusům.
Většina Tater 82 opustila Kopřivnici v provedení valník s možností zakrytování ložného prostoru plachtou. Takových vozidel bylo armádě dodáno 294 kusů (tj. více než 91 % produkce typu 82) a řada z nich sloužila k přepravě 2cm velkých kulometů proti letadlům vzor 36.
Armáda si také pořídila pět kusů velitelských vozidel Tatra 82 s karoserií typu phaeton. Otevřená čtyřdveřová karoserie měla sklápěcí plátěnou střechu. Sezení ve třech řadách se skládalo z přední lavice pro řidiče a spolujezdce, následovala dvě sklopná sedadla a za nimi opět pohodlnější lavice přes celou šířku. Na zádi vozu se nacházel úložný prostor, jehož víko neslo rezervy.
Minimálně v jednom exempláři vznikl tzv. pomocný automobil s karoserií typu break (označení karoserií je převzato z dobových dokumentů). Ten měl na bocích pouze dvě dveře vpředu, prostor pro cestující za řidičem a spolujezdcem disponoval dvěma podélnými lavicemi a nastupovalo se tam třetími dveřmi na zádi (proto vůz nemá úložný prostor na zádi a rezervy se nachází na bocích vozu za předními dveřmi).
Z fotografií známe ještě speciální vojenskou verzi pojízdné stanice pro měření rychlosti letadel. I ta vznikla vyloženě ve stopovém množství jediného exempláře.
Jak Tatrovku zabrali Němci Kopřivnická Tatrovka spadla pod taktovku třetí říše již na základě Mnichovské dohody na podzim 1938, přestože Němci v této oblasti žili ve statisticky významné menšině. Původně se se záborem takových míst samozřejmě nepočítalo a požadavek se neobjevil ani na godesberské schůzce britského premiéra Nevilla Chamberlaina s říšským vůdcem Adolfem Hitlerem. Ale potom si to Hitler rozmyslel, Tatra pro něj totiž představovala lákavé sousto. V Mnichově už tedy měli Němci toto území zařazeno v novém tzv. pátém pásmu. A tak 10. října 1938 dorazil do Kopřivnice wehrmacht, čímž dokonce překvapil i místní Němce (asi příjemně). |
Velký kulomet proti letadlům vzor 36
V úvodu jsme prozradili, že československé MNO se v polovině 30. let rozhodlo pořídit lehké protiletadlové kanony Oerlikon ze Švýcarska. Ostatně kanon této typové řady ve starším provedení se již předtím u nás zkoušel, takže jsme věděli, do čeho jdeme. Československá armáda zavedla kanon oficiálně do výzbroje v lednu 1937 pod označením 2cm velký kulomet proti letadlům (VKPL) vzor 36.
K objednávce prvního tuctu aktuálního vylepšeného provedení 20mm kanonu Oerlikon došlo už v květnu 1935 a následně zbraň úspěšně prošla vojskovými zkouškami. Potom už nic nebránilo větším objednávkám.
Další objednávka tak byla na 128 kusů a potom ještě na 60. Počátkem roku 1938 se objednalo dalších 27 kusů, takže v době Mnichova jsme měli ve výzbroji celkem 227 VKPL vz. 36 (podle původního plánu z července 1937 se počítalo s až 380 „velkými kulomety“). Objednávky z července a září 1938 se už nestihly do mnichovského debaklu realizovat, a tak byly stornovány (i když něco málo asi přišlo, protože k březnu 1939 se uvádí 229 VKPL).
Kanon jsme dokonce chtěli vyrábět v licenci v brněnské Zbrojovce, ale dlouhá jednání skončila bez úspěchu kvůli brutálním požadavkům švýcarské strany. Švýcaři zkrátka chtěli, aby se v Brně zcela ukončil vývoj vlastních kulometů velkých ráží (rozuměj i malorážových 20mm kanonů). To by se Švýcarům líbilo, ale to samozřejmě nemohla naše strana akceptovat.
O poznání schůdnější se ukázala cesta k licenční výrobě munice pro VKPL vz. 36. Brněnská Zbrojovka a Sellier & Bellot do března 1939 dodaly pro tuto zbraň československé armádě více než 1,7 milionu nábojů pěti typů (především náboje tříštivé a průrazné, z těch v menších objemech například náboje cvičné). Jak to už u protiletadlových kanonů bývá, také 20mm Oerlikon se mohl úspěšně použít i proti pozemním cílům. Jako lehká protiletadlová zbraň tedy zvládl s příslušnou municí boj s obrněnými vozidly (obrněné automobily, obrněné transportéry, tanky atd.) se slabším pancéřováním.
Zbraň měla trojramennou lafetu, s rameny rozložitelnými po 120°. Odměr činil 360° a náměr -8˚ až +85˚. Účinný výškový dostřel dosahoval 1 100 m a dálkový 2 500 m. Praktická rychlost střelby závisející na hbitosti nabíječe měnícího zásobníky byla 120 ran/min. Střílet se mohlo nejen dávkou, ale i jednotlivými ranami. Zásobníky obsahovaly 15 nábojů. Obsluha se skládala zpravidla ze sedmi mužů: velitel, střelec, nabíječ, dva pomocníci a dva nosiči.
Když už jsme u těch švýcarských kanonů, můžeme také zmínit, že se plánovalo také pořízení 20mm leteckých kanonů Oerlikon FFS, a to pro stíhací letouny Avia Bk.534 a Avia B.35, resp. B.135. Ale to se již nerealizovalo.
Zařazení VKPL vz. 36 v armádě
VKPL vz. 36 dostaly jako primární výzbroj nově tvořené roty VKPL. Rota VKPL čítala 120 vojáků, hlavní výzbroj se skládala z osmi kusů VKPL vz. 36 a rota také disponovala celkem 25 automobily (více typů, samozřejmě včetně osobních).
V září 1938 měla armáda celkem 27 rot VKPL, z toho šestnáct rot v rámci armádní obrany proti letadlům (AOPL) a zbylých jedenáct rot u teritoriální obrany proti letadlům (TOPL, uvedené názvy i zkratky pochází už z daného období).
TOPL stála hlavně na protiletadlových kanonech velkých ráží a světlometech, a stejně jako ji vedle toho byly poskytnuty roty VKPL, dostala ještě ve větším množství i „normální“ kulometné roty. Jenže těch „velkých kulometů“ se nám příliš nedostávalo, znamenalo to tedy oslabení AOPL a otázkou zůstává, zda by v TOPL při případném konfliktu měly dostatečný význam (myšleno také především po stránce kvantitativní).
A jak byly roty VKPL v září 1938 rozmístěny? U AOPL v obvodu I. armády jedna rota u obrany velitelství a po jedné rotě u hraničářských pluků 18 a 19 („hraničáři“ se nacházeli v pásmu stálého opevnění), v obvodu II. armády jedna rota u hraničářského pluku 4, v obvodu IV. armády dvě roty u obrany velitelství a po dvou rotách u 1., 2. a 4. rychlé divize a na Slovensku v obvodu III. armády dvě roty u obrany velitelství a dvě roty u 3. rychlé divize. Vidíme například, že všechny rychlé divize československé armády měly po dvou rotách VKPL, a to je asi to jediné, co si po stránce vybavenosti útvarů touto zbraní pochvalu.
A u TOPL bylo rozmístění rot VKPL následující: v obvodu I. armády dvě roty v Praze Hostivicích a dvě roty v Chotěboři, v obvodu II. armády jedna rota v Hranicích a v obvodu IV. armády dvě roty ve Vyškově a dvě roty v Bohuslavicích a na Slovensku v obvodu III. armády dvě roty v Novákách.
Po vzniku Slovenského státu v březnu 1939 zdědila vznikající slovenská armáda asi šedesát kusů VKPL vz. 36. Slovenští vojáci některé z těchto zbraní použili jak při tažení na východ, tak později v povstalecké armádě, kdy s nimi například zajišťovali protivzdušnou obranu letiště Tri Duby.
Zdroje:
|