Původně si lidé mysleli, že se vesmír nerozpíná, že neměl žádný počátek ani konec, že tu byl, je a bude navždy v prakticky nezměněném stavu. Později se ale přišlo na to, že se rozpíná a galaxie se od sebe vzdalují. To vedlo vědce v čele s Američanem ruského původu Georgem Gamowem k teorii "velkého třesku", podle které začal vesmír v konečném čase v minulosti explozí, která asi před 13,7 miliardy let vystřelila hvězdy a galaxie do všech stran, a od té doby se vesmír rozpíná.
Odborný časopis tuto hypotézu zveřejnil před 60 lety, 1. dubna 1948, v žádném případě ale nešlo o aprílové čtení.
Tato hypotéza je nyní všeobecně považována za jednu z nejvlivnějších vědeckých studií 20. století, která otevřela prostor pro kosmologii coby skutečnou vědu.
Gamow si správně uvědomil, že pokud byla hmota ve vesmíru v dávné minulosti vtěsnána ve velmi malém prostoru, tak v té době byl vesmír tak hustý a žhavý, že se zde vyskytly podmínky k syntéze chemických prvků. Od té doby míří galaxie všemi směry. Tomuto počátečním stadiu kosmického klidu před bouří se říká singularita.
Po objevu rozpínání vesmíru, který učinil v roce 1929 astronom Edwin Hubble, se začal Gamow zabývat vznikem chemických prvků ve vesmíru, k čemuž ho inspirovala zejména práce amerického imigranta z Německa Hanse Betheho o termojaderné reakci, která tak vydatně "živí" Slunce. Scénář horkého počátečního vesmíru vypracoval Gamow se svým doktorandem Ralphem Alpherem, uveřejnil jej v roce 1948 časopis Physical Review. V článku se mimo jiné poprvé objevuje předpověď tzv. reliktního záření, které z onoho velmi raného stadia vesmíru pochází a je stále kolem nás, letitým rozpínáním však vychladlé téměř k absolutní nule.
Článek byl pozoruhodný nejen svým obsahem, ale i některými okolnostmi.
Především − prý skutečně náhodou − vyšel na apríla. Navíc Gamow přesvědčil Betheho, aby se pod článek spolupodepsal. Gamow měl svérázný smysl pro humor, proto jej fascinovala představa, že zprávu o počátku vesmíru sdělují autoři pojmenovaní přesně podle řecké abecedy (alfa, beta, gama). Gamow pak přemlouval svého dalšího úspěšného žáka Roberta Hermana, aby si změnil příjmení na Delter (delta je čtvrté písmeno řecké abecedy).
Většina odborníků tehdy nebrala Gamowovu teorii vážně a dávala přednost jiným. Asi nejvýznamnější z nich byla tzv. hypotéza stacionárního vesmíru, kterou rovněž v roce 1948 vypracoval anglický astrofyzik Fred Hoyle se spolupracovníky rakouského původu Hermannem Bondim a Thomasem Goldem. Podle jejich teorie by byl vesmír stále stejný jako dnes, sice by se rozpínal, ale vznikala by v něm hmota z ničeho a zaplňovala vzniklé "mezery", čímž by se zachovala stálá hustota vesmíru.
Mnozí tehdy tento model stacionárního vesmíru přijímali a sebevědomý Hoyle dokonce v rozhlasové přednášce Gamowovu myšlenku opovržlivě nazval "Big Bangem" (velkým třeskem), a to ve smyslu "nafouklá bublina" nebo "mnoho povyku pro nic".
Hlavní důkaz o prvotním výbuchu − reliktní záření přicházející z vesmíru − objevili v roce 1965 Arno Penzias a Robert Wilson. Tito američtí spojaři zkoumali vesmír mohutným radioteleskopem v New Jersey a narazili na protivný "šum", zaplňující celou oblohu. Později se ukázalo, že hluk je reliktním zářením z dob stvoření vesmíru, jak ho předpověděl Gamow.
Teorie velkého třesku tak byla potvrzena a Hoyleova původně nadávka "velký třesk" se začala skloňovat ve všech pádech. Nyní se všeobecně uznávají tři pilíře, které podporují teorii velkého třesku: Hubbleův zákon o rozpínání vesmíru, měření reliktního záření (to přesně změřila americká sonda COBE v roce 1992 a potvrdila sonda WMAP v roce 2003) a měření četnosti lehkých prvků. Některé otázky ale zůstávají − například, co velký třesk způsobilo.
Podle představ vědců to nejspíš byl fázový seskok vakua.
Zatímco Gamow, který se snažil uprchnout ze SSSR například na skládacím kajaku přes Černé moře a psal také knížky pro děti (třeba Pan Tompkins v říši divů, kde pro vysvětlení vzniku vesmíru neváhal složit malou Kosmickou operu), se Nobelovy ceny nedočkal (zemřel v roce 1968), Wilson a Penzias získali Nobelovu cenu za fyziku v roce 1978. A v roce 2006 dostali stejnou cenu i Američané John Mather a George Smoot za to, že poskytli "významnou podporu teorii velkého třesku coby počátku vesmíru".
