Naše letce sloužící za druhé světové války v řadách Královského letectva (RAF) si široká veřejnost v mysli posadí většinou do letounů Hurricane, Spitfire, Wellington nebo Liberator. A není se čemu divit, vždyť tyto typy tvořily také výzbroj perutí s přívlastkem československé.
Čechoslováci však létali v RAF na řadě dalších typů letadel (byly jich desítky), byť na některých z nich to angažování téměř nestojí za řeč. Tato minimalizace uživatelského významu se však netýká těžkého bombardéru Halifax. Ten se navíc výrazně zapsal do naší historie i tím, že dopravil do protektorátu paradesantní skupinu Anthropoid s úkolem eliminace Reinharda Heydricha.
První prototyp Halifaxu se poprvé odlepil od země 25. října roku 1939, v těchto dnech tedy typ slaví kulaté jubileum. Při této příležitosti se na něj alespoň letem světem podívejme a připomeňme si i tu styčnou plochu s naší historií.
Těžký bombardér Handley Page Halifax
Handley Page Halifax byl jedním ze tří typů druhoválečných čtyřmotorových bombardérů britské konstrukce. Přestože stojí tak trochu ve stínu o krapet mladšího legendárního stroje Avro Lancaster, který byl nakonec vyroben ve větších počtech a u osádek se těšil větší oblibě, jeho zásluhy ve válečném úsilí Velké Británie to nijak nesnižuje. A třetím strojem, i když chronologicky prvním, byl nejméně povedený Short Stirling, který zaostával především v dostupu a v roce 1943 se kvůli tomu přestal ve své primární roli bombardéru používat.
První prototyp Halifaxu, jehož datum prvního vzletu je uvedeno výše, postrádal vojenskou výstroj a výzbroj. Marně byste na něm hledali jakákoliv střeliště, respektive střelecké věže. Až druhý prototyp, s datem prvního vzletu 17. srpna 1940, se téměř nelišil od raných sériových strojů, jejichž výroba se už dávno připravovala. První objednávka na sériové stroje totiž přišla už na jaře 1939, kdy se typ teprve vyvíjel a pomalu se začínala realizovat prototypová stavba.
Sériová výroba běžela v postupně modifikovaných či vylepšovaných verzích od podzimu 1940 prakticky po celou dobu druhé světové války, přičemž v provedení dopravním/výsadkovém pokračovala ještě nějaký čas po válce. Celkem vzniklo 6 178 Halifaxů včetně prototypů. Pro porovnání můžeme uvést, že Lancasterů bylo vyrobeno 7 377 a Stirlingů 2 371.
První verze Halifaxů poháněly kapalinou chlazené řadové dvanáctiválce Rolls-Royce Merlin. Halifax B Mk.III, jehož sériová výroba začala v srpnu 1943, se stal první verzí poháněnou výkonnějšími dvouhvězdicovými čtrnáctiválci Bristol Hercules, samozřejmě chlazenými vzduchem. Instalace hvězdicových motorů Halifaxu jenom prospěla.
Mechanici ošetřují motory Merlin XX těžkého bombardéru Halifax B Mk.II.
Nejrozšířenější Halifax B Mk.III poháněly dvouhvězdicové motory Hercules.
Halifax B Mk.III se stal s 2 132 vyrobenými exempláři i verzí nejpočetnější. Pro ni tedy budou platit následující takticko-technická data (předchozí verze s Merliny měly obecně výkony nižší). Maximální rychlost Halifaxu B Mk.III se udává 454 km/h a cestovní rychlost 360 km/h, operační dostup byl 7 300 metrů. Dolet s maximálním pumovým nákladem činil 1 640 km, maximální dolet s redukovaným pumovým nákladem a použitím vnitřních přídavných nádrží až 4 400 km (nezapomeňme, že ty pumy se zpravidla nosí do cca poloviny uvedené dráhy).
Hmotnost prázdného letounu přesahovala 17 tun, standardní vzletová atakovala zdola 25 tun a v případě potřeby se mohla maximální vzletová hmotnost vyšplhat až na 29,5 tuny.
Ofenzivní výzbroj se umisťovala do pumovnic, které se nacházely v trupu a střední části křídla mezi gondolami „vnitřních“ motorů a trupem. Maximální pumový náklad byl 5 897 kg. Jednou z možných konfigurací takového nákladu mohla být čtveřice 907kg (2000liberních) pum v hlavní trupové pumovnici plus šestice 227kg (500liberních) pum v křídle (tam se větší nevešly).
Zadní střelecká věž Halifaxu se čtyřmi kulomety ráže 7,7 mm. Malou účinnost výzbroje tvořené kulomety puškové ráže měl do určité míry kompenzovat jejich počet, dosah obranné střelby to samozřejmě neřešilo. Na fotografii je Halifax B Mk. II.
Obrannou výzbroj Halifaxu B Mk.III tvořilo devět kulometů ráže 7,7 mm (0,303 palce) v konfiguraci: zadní střelecká věž se čtyřmi kulomety, hřbetní střelecká věž se čtyřmi kulomety a příďové střeliště s jedním kulometem. Podle verzí existovala variabilita této výzbroje, například verze B Mk.I první série měla zadní střeleckou věž se čtyřmi kulomety (ta byla víceméně standardem napříč verzemi) a přední střeleckou věž se dvěma kulomety (později se od verze B Mk.III objevilo v přídi místo věže právě jednodušší střeliště).
Osádka bombardéru se skládala ze sedmi mužů. Konkrétně to byli pilot, druhý pilot/palubní mechanik, navigátor, bombometčík, radista/střelec a dva střelci.
Operační nasazení Halifaxu
Historie operačního nasazení Halifaxu se začala pozvolně psát od podzimu roku 1940, když 5. listopadu zamířil první sériový exemplář ke znovuvytvořené 35. peruti RAF. K výcviku osádek, především tedy pilotů, posloužil v této fázi první prototyp. K prvnímu bojovému nasazení došlo v noci z 10. na 11. března 1941 náletem na doky v přístavním městě Le Havre, kdy peruť disponovala „už“ šesti bombardéry Halifax. Při obratu k domovu toto nasazení ještě žádná tragédie nebyla, pouze jeden stroj utrpěl poškození palbou německého flaku. Ale pak to pokazil horlivý noční stíhač RAF, který jeden Halifax nad anglickým hrabstvím Surrey sestřelil.
Winston Churchill prochází po přídí bombardéru Halifax během návštěvy základny RAF West Raynham dne 6. června 1941. Pan ministerský předseda si zde prohlížel velké bombardéry RAF, na základně v té době sídlila 90. peruť vyzbrojená americkými létajícími pevnostmi B-17, s domácím typem Halifax (pro operace RAF mnohem vhodnějším než dodané B-17) přiletěli na prezentaci letci od 35. perutě.
Akcí postupně přibývalo, Halifaxy mířily do výzbroje dalších perutí. S nástupem Halifaxů B Mk.I série 2, u kterých se vedle přední a zadní střelecké věže objevila navíc boční střeliště na obou stranách trupu, došlo k pokusům s nasazením ve dne. Očekávalo se, že rozšířená kulometná výzbroj, byť puškové ráže, by mohla být dostatečnou ochranou proti denním stíhačům Luftwaffe. Ale chyba lávky, kvůli ztrátám bylo od těchto nezodpovědných experimentů zakrátko upuštěno.
Pozornost si zaslouží operace Millenium realizovaná z 30. na 31. května 1942, první nálet cca tisícovky bombardérů RAF během jediné noci. Cílem akce Millenium se stal malebný nacistický Kolín nad Rýnem, nad město se dostalo 868 bombardérů z celkem 1047 startujících.
Z těch 1 047 startujících letounů bylo 131 čtyřmotorových Halifaxů, 88 Stirlingů a 73 Lancasterů, ostatní stroje byly dvoumotorové: 602 typu Vickers Wellington, 79 Handley Page Hampden, 46 Avro Manchester a 28 Armstrong Whitworth Whitley. Na město dopadlo 1 478 tun bomb, z toho dvě třetiny zápalných. Zničeno bylo 36 továren, těžce poškozeno 70 a částečně poškozeno více než 200. Domů a budov bylo zničeno více než 3 300 a těžce poškozeno více než 2 000, většina z toho obytných a zbytek objektů například výrobních nebo skladových ve výše uvedených továrnách. Až 45 000 obyvatel ztratilo střechu nad hlavou. Bomby zabily 469 lidí, až 5 000 lidí se neobešlo bez rychlého zdravotního ošetření.
Ztráty RAF při operaci Millenium činily čtyři desítky bombardérů, což je uspokojivých 3,8 procenta ze všech startujících. Budeme-li počítat pouze těžké bombardéry, tak jejich ztráty byla pouhá dvě procenta, konkrétně tři Halifaxy, dva Stirlingy a jeden Lancaster. Ale zdaleka ne vždy měly britské čtyřmotoráky takové štěstí, zde to je vypíchnuto pouze jako zajímavost.
Halifax s navigačním a zaměřovacím radarem H2S skenujícím zemský povrch. H2S umožnil nalézt a s určitou přesností zaměřit v noci zatemněný cíl, stejně tak přes příkrov mraků apod. Radar H2S se testoval v roce 1942, ke konci války jím už byla osazena velká část bombardovacích Halifaxů. Kryt antény radaru vidíme na spodní části trupu v oblasti za křídlem.
V dalších fázích letecké války už získávaly navrch Lancastery, které měly vyšší užitnou hodnotu a u osádek se těšily větší oblibě. Výroba Halifaxů pokračovala samozřejmě i nadále, zase tak špatnými stroji nebyly a hlavně to bylo jednodušší řešení než měnit výrobu v příslušných továrnách na jiný typ.
S tím souviselo i narůstající angažování Halifaxů mimo Velitelství bombardovacího letectva (Bomber Command), například k dopravním účelům. Řada se jich uplatnila při vlekání výsadkových kluzáků. Halifax se stal dokonce jediným typem používaným k vlekání nejtěžšího britského výsadkového kluzáku Hamilcar, který mohl ve svých útrobách přepravovat i výsadkový tank Tetrarch nebo americký M22 Locust. Některé zdroje uvádí i použití Stirlingů k vlekání Hamilcarů, což by Stirling samozřejmě zvládl, ale důkazy (ani fotografické) pro takové použití nemáme.
Letoun Halifax v úpravě pro vlekání kluzáků a nejtěžší britský výsadkový kluzák Hamilcar. Na trupu kluzáku vidíme prototypové označení „P“, pravděpodobně se tedy jedná o zkoušky prototypu kluzáku Hamilcar.
Zmínit musíme také roli Halifaxů v protiponorkové a obecně protilodní službě u Velitelství pobřežního letectva (Coastal Command). Začínalo se s klasickými bombardovacími stroji zapůjčenými od Bomber Command, po nich následovaly už přímo pro daný účel upravené speciální verze GR (General Reconnaissance) s protilodními radary ASV (Air to Surface Vessel). Místo pohyblivého kulometu puškové ráže v přídi se u verzí GR objevil mohutnější půlpalcový, který byl účinnější například v boji s protiletadlovým kanonem na ponorce (mohl zahájit palbu na větší vzdálenost), pokud se tato nestihla skrýt pod hladinou a z nějakého důvodu se musela bránit v pro ni nevýhodné pozici (na druhou stranu si nesmíme představovat, že taková setkání byla na denním pořádku, mnoha osádkám Coastal Command se nepoštěstilo ponorku ani zahlédnout).
Čechoslováci a 138. peruť speciálních úkolů
Chceme-li se podívat na službu československých letců na letounech Halifax, musíme se vydat ke 138. peruti RAF. Nebyla to však peruť ledajaká, jednalo se o peruť speciálních úkolů (No 138 Special Duties Squadron), a to dokonce o první a nejznámější jednotku tohoto určení. Perutě speciálního určení (bylo jich několik) spolupracovaly s výkonným výborem pro zvláštní operace (SOE, Special Operations Executive).
Doménou těchto perutí byla podpora odbojové činnosti na Německem okupovaných územích. Znamenalo to výsadky exekutivních odbojářů, agentů a dalších osob působících proti zájmům nepřítele v jeho týlu, dopravu zbraní, vysílaček, případně i léků odboji či obecně zásobování odbojových skupin a v neposlední řadě vyzvedávání zájmových osob z týlu nepřítele.
Z nastíněných úkolů vidíme, že bylo třeba používat letounů různých kategorií. Například ta návratová doprava osob se realizovala jednomotorovými letouny Westland Lysander s vlastnostmi STOL (short take off and landing / krátký vzlet a přistání), už z principu měla tedy omezený územní rozsah daný jejich doletem. Naproti tomu při dopravě výsadkových skupin – například nad protektorát, ať zůstaneme doma – bylo potřeba nasadit stroje s co největším doletem (a o poznání větší přepravní kapacitou). A to byla právě parketa těch Halifaxů, o kterých zde už dobrou čtvrt hodinu hovoříme.
Mezi říjnem 1941 a lednem 1943 se u 138. perutě prostřídalo 24 československých letců, z nichž 11 během tohoto nebezpečného nasazení padlo. Služba to byla velice náročná a nebezpečná, což ostatně vidíme z vyčíslených ztrát. Už tak dlouhé lety se ještě prodlužovaly na první pohled zbytečnými změnami kurzu, které se však realizovaly kvůli většímu utajení cílových lokalit misí. Někdy se navíc zaletělo nad vybraný průmyslový podnik se skromným nákladem pum, což opět mělo maskovat skutečný účel letu. Po návratu se letci kolikrát nebyli schopni ani udržet na nohou, stále však bylo lepší svalit se doma pod letounem, než se nevrátit vůbec.
Čechoslováci se ke 138. peruti dostali jako dobrovolníci od naší 311. perutě přes nějakou operačně výcvikovou jednotku (OTU, Operational Training Unit), kde se přeškolili na příslušný typ letadla. V říjnu 1941 nastoupily službu u 138. perutě osádky J. Baly a L. Anderleho. Protože teprve stejného měsíce obdržela peruť první tři Halifaxy, byli naši letci přeškoleni na tehdejší letouny pro dálkové akce jednotky, tj. na dvoumotorové stroje Whitley. Akce namířené do protektorátu však byly pro Whitleye na hranici doletu.
Dva lety Anderleho osádky s Whitleyem do protektorátu s paraskupinou Silver A skončily neúspěchem. Při prvním letu se dostali až ku Praze, ale kvůli sněhové bouři se museli vrátit do Anglie. Při druhém letu pro změnu zabloudili, a tak se opět museli vrátit, aby jim nedošlo palivo.
Pro další pokus o výsadek skupiny Silver A byl proto použit výkonnější Halifax, ale ne s naší osádkou, protože Čechoslováci na těchto strojích ještě nelétali. Pro využití kapacity velkého stroje vzali na palubu ještě skupiny Silver B a Anthropoid. Členové skupiny Anthropoid, J. Gabčík a J. Kubiš, potom provedli atentát na nechvalně proslulého zastupujícího říšského protektora R. Heydricha.
Halifax s kódovým označením NF-V od 138. perutě speciálních úkolů (No 138 Special Duties Squadron) vysadil v noci z 28. na 29. prosince 1941 nad protektorátem paradesantní skupiny Silver A, Silver B a Anthropoid. Snímek je ovšem z doby pozdější, a to z roku 1942 na základně v Egyptě.
V březnu 1942 se první skupina našich letců pod vedením Anderleho přeškolila u 1652. Heavy Conversion Unit (přeškolovací jednotka osádek těžkých bombardérů) na typ Halifax.
Mezi 8. dubnem a 25. listopadem 1942 pak Anderle se svou osádkou provedl na Halifaxu 21 operačních letů, z toho bylo minimálně jedenáct úspěšných a jeden napůl úspěšný (pravděpodobně byla ze dvou výsadkových skupin vysazena pouze jedna).
Na závěr si můžeme jmenovitě uvést naše letce u 138. perutě: pilot Jaroslav Bala, pilot Benedikt Malý, navigátor Miroslav Cígler, radista/střelec Vladimír Slánský, radista/střelec Miroslav Mikulík, střelec Jindřich Beneš, pilot Leo Anderle (†), pilot Arnošt Jedounek, navigátor Karel Kvapil, radista/střelec František Vaníček (†), střelec Oldřich Šiška, střelec Jan Timko, střelec Miroslav Rozprým (†), střelec Josef Tesař (†), navigátor Viktor Krcha (†), pilot Karel Knajfl, radista/střelec Ladislav Fornůsek (†), pilot Jan Janek (†), pilot Maxmilián Politzer (†),radista/střelec Bohumil Vaverka, střelec Josef Jelínek, navigátor Václav Jelínek (†), palubní mechanik Bohumil Hájek (†) a pilot Václav Pánek (†). Příznak v závorce znamená, že letec padl během služby u 138. perutě.
