Jedním z důsledků Second Offset Strategy, která byla zahájena v roce 1973, byl bombardér B-2 Spirit.

Jedním z důsledků Second Offset Strategy, která byla zahájena v roce 1973, byl bombardér B-2 Spirit. | foto: Wikimedia Commons

Nová strategie USA má opět zajistit převahu nad možným nepřítelem

  • 182
V roce 2014 se objevily informace o tom, že americký ministr obrany Ashton Carter nařídil zahájení takzvané Third Offset Strategy, což by se dalo volně přeložit jako Třetí kompenzační strategie.

Cílem nové strategie je se vyrovnat s posilováním potenciálních soupeřů, jako jsou Rusko nebo Čína, a posílit americký technologický, strategický a operační náskok. Nejde o sci-fi, ale o závažný krok, který bude mít poměrně zásadní nároky i na spojence.

Od jaderných zbraní k B-2 Spirit

Jedná se o třetí strategii tohoto druhu. První se objevila po 2. světové válce, konkrétně za vlády prezidenta Eisenhowera v roce 1953, a byla tehdy označovaná jako New Look strategy. Vycházela z toho, že Spojené státy a spojenecké síly byly v Evropě ve značné početní nevýhodě oproti konvenčním silám Sovětského svazu a jeho satelitů.

Proti 92 spojeneckým divizím stálo podle odhadů 175 sovětských divizí a vzhledem k tomu, že probíhala ekonomická rekonstrukce západní Evropy a bylo relativně krátce po válce, jen těžko se dalo politicky či ekonomicky s tímto nepoměrem v konvenčních silách něco udělat.

Eisenhower tedy nařídil vypracování strategie, která měla přijít s řešením tohoto problému.

Tento přístup vydržel několik desetiletí, konkrétně do 70. let, kdy se Sovětům podařilo dohnat Spojené státy v množství taktických a strategických jaderných zbraní. V oblasti nosičů dokázal SSSR konkurovat USA již v 60. letech. Na sklonku války ve Vietnamu bylo tedy rozhodnuto o vypracování Druhé kompenzační strategie.

Konkrétně v roce 1973 malá organizace, ze které později vznikla Defense Advanced Research Project Agency (DARPA), zahájila práci na Long-Range Research and Development Planning Program (později označený jako Second Offset Strategy), jehož cílem bylo zvýšit schopnosti spojenců lépe čelit vojskům Varšavského paktu, aniž by se musel snižovat práh použití jaderných zbraní, respektive zvyšovat jejich množství, a aby zároveň nezmizelo věrohodné odstrašení.

Výsledky Second Offset Strategy byly plně odhaleny až po pádu Berlínské zdi především v První válce v Perském zálivu. Výsledkem často utajovaného výzkumu a vývoje na základě vypracované strategie byla přesně naváděná munice, technologie stealth (např. bombardér B-2 Spirit) umožňující proniknout nepozorovaně nepřátelskou obranu a tak dále.

Fotogalerie

Šlo o technologie, které zajišťovaly nadřazenost amerických sil na bojišti proti podobně silnému konvenčnímu nepříteli, konkrétně proti Sovětskému svazu. Z výzkumu a vývoje přelomu 70. a 80. let Spojené státy těžily po celá 90. léta i na počátku nového tisíciletí.

Po teroristických útocích z 11. září 2001 bylo zahájeno to, co bývá označováno jako Dlouhá válka 21. století, která v zásadě není ničím jiným než sérií vyčerpávajících asymetrických konfliktů v pásu od Severní Afriky a Sahelu, přes Střední východ až do Asie. Technologické výdobytky, jako jsou přístroje pro noční vidění či přesně naváděná munice, pomáhají i v těchto konfliktech, ale rozhodně nejsou rozhodujícím faktorem.

V posledních deseti letech však začaly posilovat další země – především Rusko a Čína – v tradičních oblastech, kterým dominovaly USA a jejich spojenci, jako jsou bezpilotní prostředky, letadla se stealth charakteristikami, přesně naváděná munice, kybernetický prostor, vesmírné prostředky, antisatelitní zbraně, schopnost projektovat svou sílu na velké vzdálenosti a hlavně bránit v přístupu do nějaké oblasti jiným silám.

Zatímco ruská invaze do Gruzie v roce 2008 byla brána ještě relativně klidně, ruské operace na východě Ukrajiny zapůsobily o to více jako budíček.

Třetí kompenzační strategie pro 21. století

A tak se ve Spojených státech zrodila Third Offset Strategy, která má opět zajistit, aby Spojené státy a jejich spojenci měli v následujících desetiletích navrch před jakýmkoli potenciálním vyzyvatelem. Informace o strategii jsou poměrně kusé, na rozdíl od jiných materiálů, které se tvořily od 90. let.

Mnoho kroků a projektů bude, stejně jako během studené války utajovaných, takže o některých věcech se nemusí veřejnost dozvědět nikdy. Nicméně jsou známé oblasti, na které se má strategie soustředit a zároveň se rámcově hovoří i o rozpočtu, který bude na jednotlivé oblasti věnován. Je jich minimálně šest:

  • Anti-access and area denial (A2/AD) – jedná se především o prostředky zabraňující leteckým a námořním silám působit v oblasti, nebo nedaleko oblasti konfliktu. Snaha mít a rozmisťovat tyto prostředky je patrná například v jihovýchodní Asii („odříznutí“ Tchaj-wanu od možné pomoci Spojených států), či může být důsledkem ruského uchycení v Sýrii, kdy bude Moskva kontrolovat přístupy do širší oblasti. Proto je klíčové nejenom tyto prostředky vlastnit, ale i mít schopnost je překonávat.
  • Naváděná munice (Guided munitions) – přesně naváděná munice schopná likvidovat opevněné cíle hluboko pod zemí, hypersonické zbraně, zvýšení odolnosti naváděcích systémů proti rušení, či vyvinutí alternativy GPS, aby se snížila závislost na stávajícím pozičním systému.
  • Podmořské prostředky (Undersea warfare) – jedná se především o schopnost detekce ponorek a vývoj a výroba robotických podmořských prostředků.
  • Kybernetické a elektronické prostředky (Cyber and electronic warfare) – jedná se o vývoj defenzivních i ofenzivních kybernetických prostředků, protiradarových raket nové generace či o ochranu letounů proti elektronickému rušení.
  • Propojování schopností člověka a robotů (Human-machine teaming) – jde o zvýšení podpory, kterou poskytují robotické prostředky vojákům v poli, jako jsou například autonomní logistické prostředky.
  • Válečné hry a rozvoj konceptů (Wargaming and concepts development) – různé projekty od zrychlení akvizic, respektive vývoje a zavedení jednotlivých prostředků do výzbroje až po testování operačních konceptů a nasazení.

Jedna z oblastí, která bude v následujících desetiletích patřit k těm významným, jsou aktivity ve vesmíru. Loni na podzim bylo například zatím zkušebně vytvořeno Společné mezivládní kombinované vesmírné operační středisko. Cílem střediska se stane zajištění bezpečnosti všech vládních satelitů a vesmírných služeb.

Důležitým úkolem bude propojování vesmírných technologií, které se objevují v civilním soukromém sektoru s těmi vojenskými.

A v neposlední řadě zřejmě budou sehrávat důležitou roli i jaderné zbraně. Zatím nejsou příliš v souvislosti s Third Offset Strategy zmiňované, nicméně vzhledem k ruské modernizaci arzenálu, možném snižujícím se prahu jejich použití na taktické úrovni a čínskému jadernému programu se dá čekat, že i s touto oblastí se bude ve strategii pracovat. Když už, tak utajeně.

Third Offset Strategy je podpořena i poměrně slušným rozpočtem. Na jednotlivé oblasti má být v příštím fiskálním roce vydáno přibližně 18 miliard amerických dolarů.

Co na to spojenci a Česká republika?

V posledních měsících se zvyšuje aktivita představitelů Spojených států při představování záměrů Third Offset Strategy spojencům. Nejde jenom o vysvětlování detailů, kam má proces směřovat, ale důležité je i to, aby byli na stejné vlně a směřovali svůj výzkum, vývoj a investice do oblastí, kde hrozí zaostávání.

Podle všeho se nečeká žádný průlomový objev, nějaký zcela nový, dnes neznámý prostředek, vše je zaměřeno na zlepšení stávajících prostředků a konceptů, jejich dovyvinutí a hlavně hledání synergií mezi nimi.

Krásně se to dá ukázat na robotických prostředcích. Nejde ani tak o to vyrobit robotického bojovníka, který zcela nahradí člověka, ale používat robotické prostředky jako doplněk, podporu a hlavně snížení nároků na počet personálu, protože – vzhledem k profesionalizaci, rozvoji technologií a demografickým trendům v Evropě – bude udržení dostatku vycvičených vojáků v následujících letech asi jedním z největších problémů.

Mimochodem, toto je směr, kterým by se měla velice vážně zabývat Česká republika, protože doplňování armády bude v následujících letech velice komplikované a náhrada personálu v některých oblastech, například při zásobování, strážní činnosti a tak podobně, by pomohla naplnění schopnosti a připravenosti na nasazení. Příkladem může být debata, která se v současnosti odehrává ohledně náhrady bojových vozidel pěchoty, zda se má pořídit standardní věž vyžadující dvoučlennou osádku, či automatický zbraňový systém.

Je to velice důležitá diskuse, nejenom z hlediska operačních schopností a nákladů (ty mohou být problém, protože bezosádková věž není na vozidlech, které připadají v úvahu standardem při sériové výrobě, takže by muselo dojít k dovyvinutí, musel by se nalézt integrátor, který ponese odpovědnost za výsledek a podobně, což by zcela jistě zvýšilo cenu o desítky procent a mohlo pozdržet dodání), ale právě i personálu.

Pokud bude jistota, že bude dostatek personálu na obsluhu nových strojů, kterých má být podle některých informací více než stávajících, po celý životní cyklus, pak je lepší jít do vyzkoušeného řešení. Pokud tomu tak není, pak je na místě diskuse a analýza možné náhrady personálu právě například zbraňovou stanicí. To neznamená, že výsledek musí být vždy kladný, protože obě varianty mají své plusy i minusy, ale je to správný směr úvah.

Udrží Evropa krok?

Vyrovnání kroku se Spojenými státy nebude pro evropské spojence – až na několik výjimek, jako jsou Británie, Francie a Německo – vůbec nic snadného. Důvodem jsou především masivní škrty v obranných rozpočtech v posledních deseti letech, které způsobily výrazné zaostávání za Spojenými státy, což je ještě horší u řady „nových“ členů aliance, snad s výjimkou Polska.

V případě nejenom České republiky je jedním z problémů nedokončená či nezahájená modernizace u mnoha základních schopností, ať už u pozemních, či u vzdušných sil, na které je a bude potřeba vynakládat značné prostředky. Zároveň se ale bude chtít, aby se tyto země soustředily a investovaly do oblastí, které byly vždy brány spíše jako doplněk.

I přes škrty v obranných výdajích Spojených států v posledních letech je pořád americký rozpočet jednou tak vysoký než součet rozpočtů všech ostatních spojenců. Dá se tedy předpokládat, že se bude dále zdůrazňovat nutnost navýšení rozpočtů na obranu v Evropě, aby se propast postupně zacelovala.

Pokud se tak nebude dít, bude pro Američany spojenectví stále méně znamenat. A v neposlední řadě se bude zvyšovat tlak na zvyšování financí do vědy, vývoje a výzkumu především ve vytyčených oblastech, které jsou chápány jako klíčové pro zachování si schopnosti odstrašení.

Článek vznikl pro web On War/On Peace, vyšel také na webu Armádní noviny a byl redakčně upraven. Původní verzi najdete zde.