Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Toufar a mimozemšťané: Možná si u nás na cestě vesmírem jen vyprázdní záchod

aktualizováno 
Co se stane, až přistanou mimozemšťané? - Třeba tu již přistáli. Cestou vesmírem se zastavili na pusté neobydlené Zemi, provedli údržbu létajícího talíře, vyhodili odpad a zase odletěli. Asi by se nyní divili, co z jejich odpadků vzešlo.

Mimozemšťan | foto: Igor Zajíček

Pavel Toufar

novinář, spisovatel, propagátor kosmonautiky

Je příliš pyšné zatvrzele trvat na tom, že život vznikl jako cosi výjimečného pouze na naší Zemi. Navíc zde ani nemusel vzniknout, ale mohl být přenesen odkudsi z vesmíru, kde byla jeho kolébka, anebo opět pouze „přestupová stanice“. Mám na mysli myšlenku panspermie, podle níž mikroorganismy v podobě spór putují zdánlivě smrtelně nepříznivým kosmickým prostorem a snaží se uchytit v příznivých podmínkách na planetách, na jejichž povrch se při svém putování náhodně dostanou.

Na začátku 20. století tyto tehdy již docela letité úvahy podrobněji rozebral švédský chemik a fyzik Svante Arrhenius. Je však třeba připomenout i řízenou panspermii, s níž přišli v roce 1973 vynikající genetici Francis H. C. Crick a Leslie E. Orgel, podle nichž nešlo a nejde o náhodu, ale o záměr. Protože v jiných planetárních systémech u vzdálených hvězd mohl život vzniknout přirozeným vývojem mnohem dříve než na Zemi, tamní vysoce vyspělé civilizace mohly vysílat ke vzdáleným planetárním systémům vesmírné koráby bez posádky, zato s nákladem mikroorganismů, které by infikovaly planety příhodné pro rozvoj života...

Sice nevíme, zda vůbec a proč by něco takového vyspělé vesmírné civilizace dělaly a k čemu by jim to bylo, ale úvaha o řízené panspermii zmíněného roku 1973 spatřila světlo světa – a rázem vyvolala na vědecké scéně učiněnou bouři, v níž se střídal nadšený souhlas s prudkým odmítáním i se zdrcující kritikou.

Dovolím si však připomenout ještě třetí variantu, kterou si dovolím nazvat „nechtěná umělá panspermie“. Vzpomínám si totiž na úsměvnou sci fi povídku Stanislava Lema, v níž mimozemská kosmická loď přistála na Zemi. Bylo to pouhé mezipřistání, aby si zelení mužíčkové odpočinuli na své dlouhé pouti vesmírem, nabrali síly a udělali nezbytnou údržbu složité techniky.

Země byla přívětivá, tehdy na ní ještě nevznikl žádný život, byť už podmínky pro takový proces existovaly, takže vesmířanům nehrozilo žádné nebezpečí ani problémy z případného kontaktu. Než se vydali na další vesmírné putování, pečlivě svůj koráb uklidili, přičemž vyprázdnili také až po okraj plné zásobníky záchodů.

Nemuseli si lámat hlavu, že snad dostanou od někoho vynadáno, protože jak jsem už zmínil, Země byla doposud panensky neposkvrněná; a možná jim to bylo jedno a chovali se k okolnímu prostředí stejně necitlivě, jako se chováme my dnes při návštěvě lesa i lesíku, protože čím víc známe a umíme, tím méně jsme k přírodě ohleduplnější. Pak zelení pidimužíčkové kamsi odletěli a již nikdy se nevrátili, aby mohli zjistit, co z jejich biologického odpadu vytvořily příhodné podmínky na Zemi.

Povídka s laskavým úsměvem napovídá všem přehnaně pyšným a nezdravě sebevědomým jedincům z čeho jsme také mohli vzejít... Je tudíž vskutku názorně poučná. V tuto chvíli pohoršenému čtenáři nad mým kacířstvím, jímž jsem si dovolil hrubě znevážit představu člověka jako vládce vesmíru, pokorně přiznávám, že sám jsem optimistou (v úctě vzpomínám na prof. Rudolfa Peška, který v nás optimismus a touhu i nadšení podporoval) a nechce se mi uvěřit v nahodilost a především výjimečnost vzniku pozemského života, a už vůbec se nechci smířit s představou, že jediný život, který zatím známe, je právě ten, který se nachází na naší Zemi, a že je dokonce unikátem či snad omylem, který se výlučně odehrál na naší Zemi (pomineme-li rouhačsky tezi o Stvořiteli a jeho záměru).

Problém má však příslovečný háček. Planety velikosti naší Země jsou po značnou většinu své počáteční existence neobyvatelné, a když už na nich život vznikne, a když se z něj dokonce vyvine civilizace, jako se stalo v našem případě, pak velice obtížně odhadneme, jak dlouho taková civilizace může existovat. Zejména, když vyjdeme z našeho poznání, že od chvíle, kdy byly vyvinuty zbraně hromadného ničení a kdy průmysl začal vážně narušovat ekologickou rovnováhu, chovají se lidé jako šílenci usilující vehementně o své nebytí, a to pokud možno v co nejkratší době. Pokud by se tedy jiná vesmírná civilizace chovala stejně, pak existuje minimální šance, že se s námi za dobu své existence, která navíc nemusí být časově shodná, bude vůbec moci setkat, anebo nás na dálku oslovit. Nebude mít k tomu dostatek času.

Na druhé straně musím přiznat, že mnohé události v našem běžném životě nevycházejí vždy z přesně daných zákonitostí a častěji naopak zasáhne náhoda. Bylo by příslovečným nošením dříví do lesa, kdybych začal mudrovat nad tím, že budu-li bez úspěchu sázet po celá léta čísla ve sportce, znamená to, že jde o činnost bláhovou a marnou a že na výhru neexistuje absolutně žádná šance, protože nikde není psáno, že výhry se nemůže dočkat můj soused, což potvrzují výsledky zveřejňované týden co týden ve výherních listinách. Život ať již z rozhodnutí Stvořitele, anebo působením i jinde zopakované náhody nemusí být tedy výjimečný široko daleko, kam naše radioteleskopy dohlédnou, ba dokonce i v místech, kam jsme se ještě podívat nedokázali.

Před několika málo dny informovala zpravodajská stanice BBC o názoru Duncana Forgana, mladého doktoranda z Edinburské univerzity, který vypočítal, že v Mléčné dráze existuje nejméně 361 inteligentních civilizací. Pokud by se navíc mohly přemisťovat z jedné planety na druhou, mohlo by jich být prý až 38 tisíc. Je však nutno okamžitě dodat, že naděje na jejich setkání existuje pouze tehdy, pokud se vyvíjejí a existují v přibližně stejné době – a pokud se chovají stejně, anebo přibližně podobně tak, aby si navzájem porozuměly a dokázaly se vzájemně poznat a pochopit.

V minulosti se objevily také různé varovné hlasy ochlazující nadšení z hledání našich možných kosmických sousedů. Například vynikající astronom českého původu prof. Zdeněk Kopal poukázal na španělské a portugalské objevitele Nového světa, kteří se zachovali jako neurvalí a ničitelé civilizace na jihoamerickém kontinentu. Pokud bychom proto zachytili rádiové signály jiné civilizace z hlubin vesmíru, neměli bychom prý na ně odpovídat, ale naopak bychom měli okamžitě ukončit veškeré pokusy o kontakt, což by ale znamenalo přestat s jakýmkoli vysíláním rádiových vln, které se šíří ze Země do okolního vesmíru. Jen na sebe neupozorňovat! Nepřivolávat vesmířany! Jak by to s lidstvem dopadlo, naznačil už anglický spisovatel Herbert George Wells, když roku 1898 popsal ve své knize Válka světů (The War of the Worlds) krvavou invazi Marťanů na Zemi, kterou roku 1938 sugestivně pro rozhlas zdramatizoval neméně slavný Orson Welles. V jejich šlépějích se vydali autoři četných strhujících filmů, v nichž nakonec zvítězí pozemské dobro nad mimozemským zlem- - - a zjištění, že Hollywood disponuje dostatkem statečných chlapíků, kteří včas zasáhnou, zahání jakékoli chmury. Nemáme se tedy čeho bát…

Pokud sami neuváženě a drasticky neukončíme existence lidstva, pak budeme disponovat takovými schopnostmi a technologiemi, o kterých nedokáže dnes snít ani nejbujnější fantazií obdařený autor sci fi. Tvrdí optimista. V oné těžko přesně určitelné budoucnosti prý budeme vysílat do hlubin vesmíru obrovské kosmické koráby, jaké popisuje například geniální Arthur C. Clarke, a budeme ovládat mnohé další technické kousky, o jakých dnes ani netušíme. Napadá mne však otázka, zda nejde o představu svázanou limity dnešního poznání. Vybavuji si totiž názor například RNDr. Jiřího Grygara, CSc, který nedávno výstižně a srozumitelně uvedl, že takové byť obří kosmické koráby se „pro daleké cestování mezihvězdným prostorem nehodí o nic více než papírová lodička pro překonání Pacifiku“, a že „nejnadějnější se jeví rozličné metody teleportace, kde by se na dálku přenášely podstatné informace o lidské mysli, tj. řádově 100 Tbitů informace, k čemuž stačí energie vysílaného radiového svazku na úrovni 10 nJ, zatímco na urychlení pouhých 100 kg látky na rychlost 70% rychlosti světla je potřebných nepředstavitelných 10^19 J (10 EJ)“.

Naše jednoduché rádiové signály jsou nyní někde na polovině cesty k místům, o nichž se domníváme, že by v nich mohl existovat inteligentní život. Podtrhuji, že „se domníváme“ a „mohl by existovat“, ale k této domněnce nás vede spíše touha nebýt osamocenými v celém známém vesmíru a víra, že tak tomu skutečně je. Zprávy, které jsme umístili jako zpáteční adresy na sondy Pioneer 10 a 11 a Voygaer 1 a 2, směřující do hlubin vesmíru a připomínající zoufalou lahvovou poštu trosečníků, dosáhly dokonce ještě mnohonásobně kratších vzdáleností.

Nabízí se také otázka, proč by se zelení pidimužíci snažili o kontakt s bytostmi, které budou neskonale hluboko pod jejich vývojovým stupněm, podle všeho tak, že si obě civilizace nejspíš navzájem neporozumí?

Dovolte mi vrátit se k úvodu k roztomilé historce od Stanislava Lema. Jeden důvod by měli. Zlikvidovat žumpu, kterou mimoděk a neúmyslně vytvořili. Pokud sledují naše rádiová a zejména televizní vysílání, měli už dostatek možností seznámit se na dálku s některými jedinci, kteří se považují za jedinečné a od narození vyvolené vyslance lidstva.

Start sondy Kepler, která má hledat planety zemského typu, nepochybně inspiroval k nové vlně článků o mimozemském životě a vyspělých civilizacích v okolním vesmíru, a nejspíš také k položeným otázkám, zda jsme na kontakt s vesmířany připraveni a jak bychom se na něj měli chystat. Jak už to bývá, když se z pohledu laika dlouho nic nebude dít, zájem tisku zase rychle opadne. Avšak z mimozemských civilizací, o jejichž existenci se zatím pouze domníváme, můžeme mít prospěch už dnes, aniž bychom se o sobě dozvěděli, natož aby došlo k našemu setkání. A nemusíme zatím vůbec přemýšlet nad tím, jakým jazykem se s nimi budeme domlouvat, zda zvolíme nejprve přátelská gesta, anebo přejdeme rovnou k matematicko fyzikální kódované komunikaci, jaké honosné dárky připravíme, případně jaké nejlahodnější menu uvaří vyvolení kuchaři z nejluxusnějších restaurantů.

Veškeré podobné spíše kratochvilné úvahy budou totiž rázem skutečně cenné, pokud začneme vážně přemýšlet nad tím, jak se dorozumět sami mezi sebou na naší Zemi. Zejména když na příkladu, že se vesmírné civilizace nemusí během své existence vlastně nikdy setkat, protože každá z nich existuje na jiné časové přímce, si neúprosně uvědomíme, jak křehký a zranitelný, dokonce až k vlastnímu sebezničení, je jakýkoli život. Natož ten náš, který o sobě s pýchou tvrdí, že je rozumný.

Setkání třetího druhu podle ...

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Měsíc vychází u Sochy Svobody. 14.11.2016
Potvrzeno: Američané se vrátí na Měsíc

„Vrátíme americké astronauty na Měsíc. A to nikoli proto, aby tam zanechali stopy a vztyčili vlajku, ale proto, aby vytvořili základy pro vyslání Američanů na...  celý článek

Sputnik 1 byl první člověkem vytvořený objekt ve vesmíru. Družici tvořila koule...
První sovětská družice musela na poslední chvíli radikálně „zhubnout“

Sovětští raketoví konstruktéři museli ani ne rok před startem Sputniku zásadně změnit plány na jeho podobu. Družice nakonec musela být podstatně menší a...  celý článek

Sputnik 1 byl první člověkem vytvořený objekt ve vesmíru. Družici tvořila koule...
Rusům se nejprve nechtělo rakety „svazovat“, ale byla to cesta vpřed

Z dnešního pohledu se to může zdát těžko uvěřitelné, ale myšlenka na vícestupňovou raketu se neprosazovala jednoduše. Řada odborníků k ní byla skeptická, čísla...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.