Když člověk na chvíli přihmouří oči, temné vlny, které se blíží k přídi rychle jedoucího člunu, mohou připomínat vrcholky Šumavy při podvečerním letu. Prásk! Chvilka nepozornosti a já na okamžik zapomněl na to, že musím být neustále ve střehu. Člun seskočil z vlny a vší vahou dopadl do vody. Náraz naštěstí trochu tlumí gumový plovák, na kterém sedím. Div jsem si ale nevykloubil ruku, kterou křečovitě svírám madlo vedle kormidla.
Jedeme na pozici, kterou je potřeba ověřit. Bod na mapě, snad kdysi vytvořený nějakým rybářem jako upozornění, že tady ztratil síť či uviděl něco neobvyklého na lodním sonaru. Ta tečka na mapě leží v oblasti našeho zájmu, tedy v místě možného výskytu hledané ponorky U-206, kterou ještě nikdo neprozkoumal. Proto je teď naším cílem bod najít a za pomoci magnetometru změřit, jaký dává signál. Zní to jednoduše, jenže náš dnešní bod je 54 kilometrů od přístavu a vítr zesiluje.
Ponorka U-206 ReichenbergJde o německou druhoválečnou ponorku typu VII-C. Celou pátrací akci inicioval nález složky o ponorce U-206, která se jako mnoho jiných ponorek plavila také pod patronací nějakého města tehdejší třetí říše. V tomto případě šlo o Reichenberg, dnešní Liberec. Dlouhá léta se věřilo, že jsou okolnosti jejího potopení známé, ale ukázalo se, že šlo o záměnu s jinou ponorkou. Archivy nakonec začaly vydávat velmi zajímavé skutečnosti. Víc o počátku pátrání a historii U-206 jsme popsali v článku Jak začalo pátrání po ztracené liberecké ponorce U-206 Reichenberg. |
„Asi na patnáctém kilometru se dostáváme do míst s hloubkami přes dvacet metrů a vlny už zde nejsou ničím omezovány. Mají tu dostatek svobody k pohybu. Je to zcela jiná zkušenost než v jakémkoli moři, po němž jsme se kdy plavili. Jiná zkušenost s vlnami. Tady v Atlantiku je to něco úplně jiného. Celá situace nepřipomíná plavbu, ale terénní dovádění s offroadem někde na trialové dráze,“ komentuje muzejník Ivan Rous dnešní plavbu.
Jedeme na téměř osm metrů dlouhém nafukovacím člunu s laminátovou podlážkou a závěsným motorem o výkonu sto sedmdesát pět koní. Když byla hladina nedaleko pobřeží klidnější, pluli jsme rychlostí okolo pětačtyřiceti kilometrů v hodině. Nyní je třeba zpomalit asi na třicet pět. Udržovat rychlost je však nutné. Na místo je to i tak dvě hodiny cesty a nás čeká několik hodin měření.
Levou rukou se držím madla a pravou lana na plováku. S každým dopadnutím na mě cákne vodní tříšť, která mi po zádech zatéká za gumové kalhoty a já cítím, že sedím v mokru. Pod bundou se ale potím, protože je kolem dvaceti pěti stupňů. V prstech mám už křeče, ale pustit se nemůžu. Jen začínám cítit, jak se mi nacucané slané lano pomalu zařezává do kůže. Proklínám se, že jsem si s sebou nevzal rukavice. Jen vydržet. Ještě tři čtvrtě hodiny a zpomalíme.
Náš dnešní bod zájmu leží v hloubce osmdesát dva metrů. Jenže na pozici jsou třímetrové vlny. Nečekali jsme, že to bude tak zlé. Víme, že u severního pobřeží Portugalska je silná tlaková níže a ovlivňuje počasí i zde, ale toto je bohužel příliš. Naším hlavním nástrojem hledání je magnetometr, zabudovaný do vodotěsného obalu ve tvaru vlečné loďky. Oproti loňsku je jeho uložení vylepšené, už ho netvoří odpadní potrubí, ale na míru svařená plastová loďka.
Kvůli zkreslení, jaké by mohla způsobit naše loď na výsledném měření, je třeba magnetometr vléct čtyřicet metrů za lodí. (I proto jsme tu na lodi gumové a nikoli třeba ocelové.) Když je zařízení ve vodě, je třeba dlouhé hodiny trpělivě pročesávat okolí daného bodu (kupříkladu) od severu k jihu v drahách vzdálených od sebe pokud možno přesně sto metrů. To následně vytvoří magnetometrický obraz dané oblasti.
„Magnetometr je přístroj, který měří magnetické pole, v tomto případě magnetické pole Země, a když do toho pole vsuneme nějaký předmět, který je magnetický, tak se to pole zakřiví,“ vysvětloval nedávno v Technet podcastu Ivan Rous. Právě anomálie v magnetometrickém měření vypovídají o tom, co se nachází na mořském dně, přímo pod námi.
Na lodi je ale v tuhle chvíli těžké se vůbec udržet bez držení, a jakmile člověk odvrátí zrak od horizontu, okamžitě se mu dělá zle. Členové expedice už s tím mají zkušenosti. Není otázkou, kdo mořskou nemoc dostane, ale kdy.
„Tady je vodotěsný notes. Kdybych náhodou vypnul, tak nezapomeňte, že je potřeba zaznamenat přesný čas, kdy šel magnetometr do vody,“ říkal ještě ráno v přístavu Ivan. Každý tu ví, co dělat, když by někoho z týmu mořská nemoc nakonec dostala na kolena. Někdo začne zvracet, někdo dostane akutní průjem, někdo prostě lehne a bezvládně leží. Jak kdy.
V takových vlnách je ale příliš riskantní magnetometr vypustit. Stačí, že chvíli stojíme, a prudké vlny nám jdou přes palubu, kde potřebujeme otevřít notebooky. Navíc je nebezpečí, že náhlá vlna by mohla škubnout vlečným lanem a celou loďku s magnetometrem utrhnout. Dvě hodiny proto zkoušíme hledat jen za pomoci lodního sonaru. Ale je to jako svítit laserovým ukazovátkem na osmdesát metrů vzdálené dno a doufat, že ten úzký paprsek tam náhodou něco zachytí.
Nedá se nic dělat, v tomhle dnes měřit nemůžeme. Opět zapínáme nasolené nepromoky a usedáme na místa. Čekají nás další dvě hodiny divokého rodea. Z nárazů nás bolí záda, kolena i ruce. Žaludek se nemůže rozhodnout, jestli mít hlad, nebo něco vrátit. Chlácholí ho (prý) osvědčený recept starých námořníků: žvýkaní zázvoru. Loni docela zabírala lízátka proti těhotenské nevolnosti.
Letos není naší základnou přístav Saint Nazaire, protože body, které chtějí badatelé prozkoumat, jsou dál na moři. Do loňského přístavu by to dnes bylo víc než osmdesát kilometrů. Základnou se proto letos stal ostrov Noirmoutier, který se za odlivu spojuje s pevninou. Jinak se na něj ale lze dostat po mostě. Trasy na moře se tak badatelskému týmu zkrátily zhruba o dvacet až třicet kilometrů. Tím se samozřejmě šetří i náklady. Každý kilometr na vodě stojí litr benzínu.
Do místa ubytování, domku s okenicemi na pobřeží, který se z obvyklého turistického útulku změnil v doupě výzkumníků s nesourodou hromadou počítačů a lodního vybavení na jídelním stole, se vracíme unavení, dobití a bohužel bez výsledku. Kontrolujeme počasí. Zítra by se mělo moře snad trochu uklidnit. „Zkusili jsme to, protože nás tlačí čas. A další den to zkusíme znovu,“ uzavírá Ivan Rous.
Expedici nadále sledujeme. V dalším článku se dozvíte, co nového odhalil archivní výzkum.
Projekt byl podpořen z rozpočtu Libereckého kraje.