Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


„Cynthia“ byla Mata Hari 2. světové války. Jen o hodně úspěšnější

aktualizováno 
Amy Elisabeth Packová se někdy označuje za Matu Hari druhé světové války. Ve skutečnosti se této kurtizáně podobala jenom vnějškově - a na rozdíl od její slavnější jmenovkyně nikdy neskončila ve vězení a byla ve své roli velmi úspěšná.

Amy Elizabeth na svatební fotografii pořízené při příležitosti svatby s Arthurem Packem v roce 1930. | foto: (volné dílo)

Amy Thorpová, jak znělo její rodné jméno, se narodila 22. listopadu 1910 v Minneapolisu ve státě Minnesota, ale dlouho si tam nepobyla. Rodiče se často stěhovali. Otec George Thorpe byl důstojníkem námořní pěchoty Spojených států, hrdinou z první světové války v Evropě. V pěti letech se dostala na Kubu. Potom do Pearl Harboru na Havaji. A nakonec do Chile. Když jí bylo jedenáct, zakotvila rodina ve Washingtonu, protože se otec místo další vojenské kariéry pustil do studia námořního práva.

Ke slávě spoře oděná

Život špionážní legendy Maty Hari nebyl zrovna jednoduchý  - a její smrt podle mnohých v podstatě posloužila jako nástroj propagandy.

Mata Hari stanula před 100 lety před soudem. Dostala trest smrti

Jednou dostala dívka pohlednice a průvodce po Neapoli. Uchvátily ji natolik, že napsala ze života Neapolitánů romantickou novelu. Otcův přítel, italský námořní atašé Alberto Lais, který jí říkal „zlaté děvčátko“, si povídku přečetl. Velice se mu líbila. A ještě víc obdivoval Betty, byť jenom platonicky.

Když ve čtrnácti letech zažila první milostný skandál, poslali ji rodiče na internátní školu do Švýcarska. Po maturitě se vrátila do Washingtonu. Znala kus světa a uměla francouzsky, německy a španělsky s chilským přízvukem.

Chlapci se na ni lepili, ale ona si po několika aférách vybrala Arthura Packa, druhého tajemníka britského vyslanectví. Bez ohledu na to, že jí kamarádky tuhle známost vymlouvaly: „Arthur je přece o devatenáct let starší!“ Vzali se v dubnu 1930, když byla ve čtvrtém měsíci těhotenství, a odpluli do Londýna.

„Měla jsem strašnou radost, že budu mít děťátko, ale Arthur vypočítal, že je to moc brzo,“ vzpomínala později. „Známí prý by na to hned přišli. Porodila jsem tajně na jedné londýnské klinice necelých pět měsíců po svatbě. Syna Anthonyho jsem se musela vzdát. Arthur ho dal na vychování do rodiny jednoho venkovského lékaře. Potom přeložili manžela do Chile. Tam se mi v roce 1934 narodila Denisa. Avšak brzy nato jsem zase musela balit kufry – stěhovali jsme se do Madridu.“

Roku 1936 začínala ve Španělsku občanská válka. Generál Francisko Franco vypověděl poslušnost republikánské vládě, která příliš koketovala se Sovětským svazem. Republikánům pomáhala sovětská tajná služba, navíc Kominterna zmobilizovala komunisty i levičáky z celého světa. Vzbouřence podporovaly Hitlerovo Německo a Mussoliniho Itálie.

Amy Packová se v té době poprvé vrhla do dobrodružství. O pomoc ji požádalo několik vzbouřeneckých vojáků, kteří se dostali do obklíčení. Mladá žena neváhala. Uložila je do kufru svého auta a za pomoci diplomatického pasu, roztomilého žvatlání a úsměvů je provezla několika kontrolními body republikánů.

Tahle nebezpečná cesta se jí zalíbila natolik, že si ji ještě několikrát zopakovala. Tentokrát jako řidička vozu Červeného kříže zásobovala Francovy oddíly, za nimiž jezdila přes nepřátelské hlídky.

Inspirátorka Bletchley Parku

Na podzim 1937 Londýn Packa znovu přeložil – tentokrát do Varšavy. Amy tam jela s představou, že „se stane členkou Tajné zpravodajské služby Jeho Veličenstva“. Když se na ambasádě porozhlédla, zašla za konzulem, který byl tradičně také rezidentem zpravodajské služby MI6, a nabídla mu své služby.

Toto nové poslání jí usnadnil manžel. Oznámil jí totiž, že se zamiloval do jiné ženy. Brzy poté těžce onemocněl a museli ho odvézt do nemocnice. Amy si tedy mohla dělat, co chce. Pravda, starala se o dcerušku, ale více o ni pečovala chůva.

Rezident váhal. Vždyť ta paní má dvě občanství – kromě britského i americké, navíc o ní nic neví. Nakonec ale přikývl. Ať to zkusí. On tím vlastně nic neriskuje.

Lovištěm Amy se staly diplomatické večírky. Nejprve se sblížila s poradcem ministra zahraničí Jozefa Becka. Z tohoto vysokého úředníka, jehož jméno se nikde neuvádí, vytáhla polské plány na odezvy případných německých a sovětských provokací na hranicích. Koncem roku 1938 se od něho dozvěděla, jakým způsobem chce Adolf Hitler rozbít Československo.

Proč byla tak úspěšná?

Úspěch „Cynthie“ byl nepochybně založen na jejím vlivu na muže. Ale v čem přesně spočíval, to se svědkům příliš nepodařilo vystihnout: H. Montgomery Hyde, který ji jako důstojník britské tajné služby dobře znal, ji popisoval takto: „Na první pohled však nebyla pro muže zvlášť přitažlivá. Nebyla krásná, dokonce ani ne hezká, měla jenom hezké světlé vlasy. Byla vysoká, s výraznými rysy a vždycky elegantní. Nebylo na ní nic, co by naznačovalo, že je snadno přístupná. Byla příjemná a inteligentní společnice a uměla dobře mluvit – nebo spíše poslouchat. Měla měkký, uklidňující hlas, který sám o sobě jistě vedl muže k tomu, aby se jí svěřovali. Na své »oběti« možná působila nejdřív spíš intelektuálně a teprve později objevovali její opojné fyzické kouzlo. Ale ať už tomu bylo jakkoliv, její moc nad diplomaty, kteří ji svěřovali svá tajemství, jasně pramenila ze sexuálního zájmu. Ovšem měla mnoho dalších obdivuhodných vlastností. Byla zcestovalá a dobře rozuměla psychologii Evropanů. Myslela jasně a analyticky, její zprávy byly naprosto přesné. Byla odvážná a často byla ochotna – a dokonce po tom toužila – riskovat víc, než jí její britští zaměstnavatelé dovolovali. Peníze pro ni nebyly rozhodující, její činnost ji vášnivě zaujala a byla přesvědčena o tom, že její věc je spravedlivá. Dostávala malý plat, který sotva pokrýval její běžné výdaje. Přitom nelze cenu jejích služeb penězi vůbec vyjádřit.“

I druhá „oběť“ začínající vyzvědačky zůstává v anonymitě. Nicméně byl to důstojník generálního štábu, který věděl o úžasném pokroku skupiny matematiků při zkoumání německého šifrovacího stroje Enigma. A právě informace od Packové vedly k navázání spolupráce Poláků s britskými kolegy. Tyhle styky se rozrůstaly, až vyvrcholily dešifrováním německých vojenských telegramů v britském Bletchley Parku. Znalost nepřátelských úmyslů zásadním způsobem ovlivnila rozhodování spojeneckých politiků a generálů za války. Kupodivu, inspirující úloha této vyzvědačky pro Enigmu se z historie vytratila.

Manželství Packových bylo v troskách. Přesto, když těsně před vypuknutím války v Evropě Arthura přidělili na vyslanectví v Chile, odjela Betty s ním. Britská tajná služba potřebovala, aby tam zmapovala stoupence nacistů.

Zrada se ctí

V srpnu 1940 se paní Packová vrátila do Washingtonu. Otec zemřel před čtyřmi roky na rakovinu, v americké metropoli zůstala její matka sama.

Také William Stephenson už na ni čekal. Tento kanadský podnikatel, který používal krycí jméno „Intrepid“ (Neohrožený), přijel do Spojených států v létě 1940, v době, kdy se hroutila Francie a Británie zůstala jediným protivníkem Německa. S ředitelem výzvědné služby SIS/MI6 Stewardem Menziesem se domluvil, že na západní polokouli vytvoří její filiálku. Samozřejmě po tiché dohodě mezi premiérem Winstonem Churchillem a prezidentem Franklinem Rooseveltem. I ředitel tajné policie FBI J. Edgar Hoover tuhle spolupráci přivítal a dokonce vymyslel pro Stephensonovu agenturu název: Koordinace britské bezpečnosti (British Security Coordination – BSC).

Pětačtyřicetiletý realisticky uvažující Stephenson znal kousky paní Packové v Evropě. Proto ji vybídl k novému dobrodružství: „Amy, moc byste nám pomohla, kdybyste získala italské námořní šifry. Používá je atašé admirál Lais.“ A začal ji vést pod krycím jménem „Cynthia“.

Šedesátiletý Lais byl starým přítelem jejího otce, plukovníka Thorpeho, a jejím platonickým obdivovatelem. Donedávna vedl italskou námořní zpravodajskou službu a potom ho navzdory bezpečnostním pravidlům poslali do Spojených států, země, se kterou neměla Itálie příliš vřelé vztahy. Jak si tohle vybočení vysvětlit? Zřejmě dostal nějaký zvláštní úkol, který má ve Washingtonu splnit.

Admirála, který měl pro Amy slabost už jako pro dívenku, jednatřicetiletá dáma uchvátila. Ovšem není jasné, jestli se stali milenci. „Cynthia“ tvrdí, že nikoli, ale současně přiznává, že k ní byl milý, něžný, objímal ji a líbal, přitom se vyznával, že ona je to jediné, co v Americe má.

italský námořní atašé ve Washingtonu Alberto Lais

italský námořní atašé ve Washingtonu Alberto Lais

Když ho po několika týdnech požádala o vydání námořních šifer, zarazil se: „Přece nemohu zradit svou zemi!“ Avšak vyzvědačka ho přesvědčovala: „Já jsem Američanka! A Spojené státy jsou v téhle válce neutrální. Kdybys mně je dal, nebyl by to tak velký prohřešek! Možná, že by to nakonec prospělo i samotné Itálii.“

Samozřejmě lhala – pracovala pod cizí vlajkou, jak se ve špionážní hantýrce říká. Starý pán se nemohl rozhodnout. Jeho milovaná na něho naléhala. Vymyslel tedy obezličku, aby se aspoň formálně srovnal se svou ctí a přísahou. Požádal šifranta, aby tajné materiály předal krásné Američance sám. „Cynthia“ pak mladého italského důstojníkovi uplatila penězi svého zaměstnavatele.

Italové měli ve Středozemním moři nad britskými soupeři pořád početní převahu – šest bitevních lodí, devatenáct křižníků, sto dvacet torpédoborců a přes stovku ponorek. I bez ohledu na to, že britské letectvo v listopadu 1940 poškodilo část flotily zakotvené v přístavu Taranto. Proto bez velkých obtíží zásobovaly italská a německá vojska v severní Africe.

Teď získali Britové zpravodajskou výhodu. Admirál Andrew Cunningham, který sídlil v egyptské Alexandrii, mohl asi od února 1941 číst rádiové depeše, jimiž se řídily akce italského námořnictva. Tahle znalost mu umožnila, aby 28. března zničil velkou část jeho loďstva v bitvě u mysu Matapan, a tím ho prakticky až do konce roku vyřadil.

„Vítězství u mysu Matapan, které přišlo v pravý čas,“ napsal Churchill ve svých pamětech, „nás zbavilo jakéhokoli ohrožení, které v této kritické době viselo nad britskou námořní nadvládou ve východním Středomoří.“

„Cynthia“ nakonec zavinila admirálovo odvolání z USA. Jednou se jí zmínil, že kapitáni pěti italských obchodních lodí, které kotví v Norfolku ve Virginii, mají vyřadit z provozu své strojovny. V amerických přístavech totiž stála spousta italských a německých plavidel, která se neodvažovala prorazit britskou blokádu v Atlantiku. Všichni však cítili, že doba, kdy do války v Evropě vstoupí Spojené státy, se počítá už jenom na měsíce. Potom tyhle lodě Američané zabaví. To se nesmí stát! Lais dostal rozkaz z Říma, aby je námořníci poškodili. Obdobný pokyn zřejmě měli i němečtí námořníci.

Vyzvědačka oznámila tento záměr Stephensonovi. „Intrepid“ informoval americké úřady. FBI zasáhla, někde už opožděně, ale přesto se podařilo škody na italských plavidlech, stejně jako na německých, omezit na minimum. A když Berlín a Řím proti zásahu amerických policistů protestovaly, oznámil jim 3. dubna státní department (ministerstvo zahraničí), že posádky těchto lodí narušily americké zákony, protože ohrozily bezpečnost. Italského vyslance knížete Colonna současně požádalo, aby námořní atašé Lais jako nežádoucí osoba opustil území USA.

Admirál nikdy nepodezříval sladkou Amy, že jeho vypovězení způsobila. Když se v newyorském přístavu loučil, věnoval jí větší pozornost, než své americké manželce a dětem, které zůstávaly.

Informace z francouzské ambasády

„Teď bychom potřebovali, kdybyste se soustředila na vyslanectví Francouzské republiky,“ požádal vyzvědačku „Cynthii“ v květnu 1941 její šéf „Intrepid“. „A navázala tam s některým diplomatem užší kontakt.“

V jižní části Francie vládl loutkový kabinet se sídlem ve Vichy, podřízený Hitlerovi. Přesto se mezi jeho ministry a úředníky našli tajní odbojáři, kteří pracovali proti Němcům. Ovšem vyslanec ve Washingtonu Gaston Henry-Hay patřil mezi přisluhovače nacistů a všechno britské nenáviděl. Dokonce zřídil soukromou tajnou službu, která vyhledávala odpůrce Vichy a vyhrožovala jim. Britské a americké tajné služby proto potřebovaly proniknout na ambasádu, aby věděly, jaká je tam situace, a případně odtamtud získávat informace. A to byl úkol pro „Cynthii“.

Nejsnáze se dá vniknout do jakéhokoli úřadu pod rouškou novináře. To udělala i Packová, která zatelefonovala tiskovému přidělenci kapitánu Charlesi Emanuelu Broussemu: „Ráda bych pořídila rozhovor s panem vyslancem.“

Brousse tuhle schůzku okamžitě zařídil. Před tím u něho novinářka se svou asistentkou poseděla. V obecných rysech je seznámil s politikou vichistické vlády. „Cynthia“ měla pocit, že na něho zapůsobila. Byl to správný pocit – na konci rozhovoru nadhodil, že by se s ní ještě rád sešel.

Interview s vyslancem nic nového nepřinesl. Henry-Hay právě absolvoval nepříjemný rozhovor s ministrem Hullem. Nyní se oběma dámám snažil vysvětlit, že Francie se bez spolupráce s Německem neobejde. A soptil proti Británii, která tradičně Francii škodila – snad to i američtí čtenáři pochopí. Při loučení paní redaktorce řekl, že bude na půdě ambasády kdykoli vítána.

Devětačtyřicetiletý kapitán Brousse, potřetí ženatý a otec několika dětí, brzy pozval Packovou na večeři. Skončili v jejím bytě. Scházeli se i nadále – kvůli jeho rodině většinou u ní. Tentokrát se nezamiloval jenom diplomat, ale i vyzvědačka.

Za minulé války bojoval Brousse proti Němcům jako pilot bombardéru. Na počátku této války byl příslušníkem zpravodajské služby spojeného velení francouzského a britského letectva. Na ambasádu nastoupil v roce 1940. Němce nenáviděl, ale jako mnoho Francouzů si myslel, že je Británie zradila.

V červenci začala vichistická vláda omezovat diplomatický personál. Neměla peníze. I funkci tiskového a kulturního atašé ve Washingtonu škrtla. Vyslanec však Brousseho potřeboval, a proto mu navrhl, že mu bude dávat menší odměnu ze svých tajných fondů. Kapitán přikývl – zpátky do Evropy se mu nechtělo.

A to byla příležitost pro Amy. „Charlie, pracuji pro americkou vládu,“ prozradila mu jednou v posteli. „Chtěla bych, abys mně nosil všechny kopie telegramů, dopisů a interních přípisů. Bude to výhodné i pro tebe – budeš dostávat honorář.“ Opět tedy vytáhla cizí vlajku.

Francouz souhlasil. Ostatně vyslance, který si navzdory tomu z něho udělal svého důvěrníka, nemohl vystát. Aby se Charles své milence zavděčil, začal si zapisovat všechny události, které se v úřadě odehrávaly. Oba dva teď bedlivě sledovali a chránili příslušníci FBI.

Důstojníci britské a americké tajné služby si pozvolna utvářeli obrázek o situaci na ambasádě. Jak vyslanec, tak námořní atašé se zabývali špionáží. „Například 15. června 1941 odeslal námořní atašé telegram parafovaný vyslancem, v němž sděloval admirálu Françoisi Darlanovi, protibritskému ministru námořnictva ve Vichy, informace (zřejmě vyžádané) o dislokaci britských lodí opravovaných v amerických docích,“ uvedl Montgomery Hyde. Se třemi velkými plavidly tedy nyní nemůže britské válečné námořnictvo počítat – a to byla důležitá zpráva pro Němce.

Na šéfa špinavých operací se vypracoval vyslancův tajemník Jean Musa, původem číšník. Před léty se při obchodování se zbraněmi skamarádil s Henry-Hayem. Potom se dlouho neviděli. Když se Musa dočetl, že jeho přítel přijel do Washingtonu jako diplomat, okamžitě za ním zašel – a ten ho zaměstnal.

Musa se vydával za příznivce Charlese De Gaulla, který vedl z britských ostrovů francouzský odboj. Jakmile mezi ně pronikl, dával dohromady jejich seznamy případně i jména jejich příbuzných doma, sháněl plány nových zbraní a informace o americké pomoci bojující Británii – a všechno posílal do Vichy.

Postupem času o něm získaly FBI a BSC takové vědomosti, že mohly jeho činnost prakticky dirigovat. Musa se stal figurkou ve složité zpravodajské hře.

Když dospěly tajné služby k závěru, že získaly všechny potřebné informace o vichistickém podzemí, daly je tisku. V neděli 31. srpna 1941 otiskl New York Herald Tribune na první stránce velký článek pod titulkem Vyslanectví Vichy v USA odhaleno jako vůdce kliky agentů, kteří pomáhají nacistům. Potom americká policie Musu, který neměl diplomatický pas, jako vyzvědače zatkla.

Konec I. dílu.

Text je upravenou kapitolou z knihy Karla Pacnera Vyzvědačky obou světových válek, která vyšla v listopadu 2017.

Autor:



Nejčtenější

Fotky z letecké nehody ukazují, že cestující se neumějí zachránit

Poškozený motor letounu spolešnosti Southwest Airlines

Jestli někdo potřeboval důkaz, že cestující nesledují bezpečnostní instruktáž posádky, čerstvá nehoda letadla...

Ruská armáda zavedla do výzbroje „smrtící kombajny“. Byly i v Sýrii

BMPT Terminátor

Ruská armáda dala do zkušebního provozu deset vozidel Terminátor určených pro palebnou podporu tanků. Některá z těchto...



Pilotovi se nechtělo střílet, ale musel. Sestřelení letu KAL 902

Letoun Korejských aerolinií po nouzovém přistání na zamrzlém jezeře.

Před 40 lety sovětská protivzdušná obrana sestřelila dopravní letadlo korejských aerolinek, které se dostalo na území...

Youtuber zaplakal. V přímém přenosu mu hackeři ukradli 40 milionů

Ian Balina zřejmě během hacku přišel o více než dva miliony dolarů v...

Přijít o miliony dolarů je ve světě kryptoměn až neuvěřitelně snadné. Přesvědčil se o tom i Ian Balina, americký...

Voda na Marsu je. Chová se však zvláštně a může i levitovat

Na povrchu Marsu můžeme spatřit nejenom doklady o proudění kapalné vody v...

Dva experimenty ukázaly, že na povrchu Marsu se voda chová výrazně jinak, než jsme zvyklí. Například místní „bahno“...

Další z rubriky

Přesun mechanizovaného praporu AČR k hranicím Ruska by nebyl jednoduchý

Pandury II Armády ČR při přesunu / ilustrace

Přesun je nedílnou součástí vojenského umění. Schopnost pohybu vojsk měla nejednou významný podíl na výsledku bitev. V...

„Kosmonaut“ Oldřich Pelčák létal jako ďas a rozzuřil ministra obrany

Oldřich Pelčák v MiGu-21 v době, kdy létal jako zkušební pilot v Leteckém...

Oldřich Pelčák se proslavil jako takzvaný „kosmonaut-kandidát“, po absolvování náročného výcviku se tedy do vesmíru...

Ruská armáda zavedla do výzbroje „smrtící kombajny“. Byly i v Sýrii

BMPT Terminátor

Ruská armáda dala do zkušebního provozu deset vozidel Terminátor určených pro palebnou podporu tanků. Některá z těchto...

Najdete na iDNES.cz