Rychle vraždící zbraň úpravou za pár dolarů. Co jsou a nejsou útočné pušky

Útočné pušky. Zakázat? A vyřeší se tím něco? Otázky, které po dalším v dlouhé řadě střeleckých masakrů v USA rezonují nejen tamní společností. Následující řádky vás seznámí s tím, co to vlastně útočná puška je, ale i co není. Dozvíte se, jak se úprava pro zábavu stala nástrojem šíleného vraha při nejhorší hromadné vraždě v Americe.

Přelom července a srpna přinesl v USA tři tragické události, při nichž pachatelé střelbou usmrtili nevinné civilisty. Masakry znovu rozproudily debatu o omezení dostupnosti zbraní v čele s puškami, keré jsou ne zcela vhodně nazývané jako útočné.

Krvavý týden v USA

K prvnímu incidentu došlo 28. července na gastronomickém festivalu v kalifornském Gilroy, kde devatenáctiletý rasista zabil tři osoby a dalších třináct zranil, než zasáhli policisté. Použil přitom civilní poloautomatickou verzi útočné pušky WASR-10 rumunského původu s desetiranným zásobníkem.

Druhý útok se odehrál třetího srpna v texaském El Pasu a byl zřejmě motivován rasisticky. Jedenadvacetiletý extrémista vběhl do nákupního centra s puškou odvozenou od AK-47, podle některých zdrojů šlo opět o WASR. Na jeho běsnění doplatilo životem 22 lidí, dalších 24 utrpělo zranění. Vrah se vzdal policii, která potvrdila, že zbraň zakoupil legálně.

Ještě téhož dne se v médiích objevily zprávy o třetím masakru z Daytonu ve státě Ohio. Tentokrát disponoval útočník puškou Anderson Manufacturing AM-15 (klon AR-15) ráže 223 Remington (5,56 mm) osazené bubnovým zásobníkem na stovku ran. Šílenec začal pálit do davu před barem Ned Peppers, za 30 sekund stihl smrtelně zasáhnout devět osob a 27 zranit. Policie zareagovala bleskově a útočníka zastřelila.

Koncentrace tří útoků během jediného týdne šokovala americkou veřejnost a obnovila diskuzi o omezení přístupu civilistů ke střelným zbraním. Před Bílým domem se objevily stovky demonstrantů požadujících přísnější kontrolu jejich prodeje. Pozornost se zaměřuje především na tzv. útočné pušky, použité ve všech třech případech. O jaké zbraně se vlastně jedná a jsou opravdu tak nebezpečné?

Přechod mezi samopalem a puškou

Slovníček pojmů

• Samočinná zbraň - opětovně se nabíjí v důsledku předchozího výstřelu a její konstrukce umožňuje střelbu dávkou neboli více ran na jediné stisknutí spouště. Kadence dosahuje stovek ran za minutu (jen teoreticky, prakticky záleží na objemu zásobníku). Kupříkladu AK-47 pálí tempem 600 ran/min a M16 podle verze kadencí 700–950 výstřelů za minutu.
• Automatická zbraň, automat – hovorové/volnější označení samočinné zbraně
• Samonabíjecí zbraň – také se opětovně nabíjí díky tlaku plynů vznikajících při předchozím výstřelu, ale její konstrukce neumožňuje více ran na jedno stisknutí spouště. Neumí tedy pálit dávkou a střílí výhradně jednotlivými ranami. Kadence je kromě zbraně závislá i na trénovanosti střelce, kupříkladu u samonabíjecí verze čs. útočné pušky SA vz. 58 lze dosáhnout asi 40 ran/min.
• Poloautomatická zbraň, poloautomat – hovorové/volnější označení samonabíjecí zbraně

Název „útočná puška“ (anglicky assault rifle) mnoho laiků mate a někteří si myslí, že tím pádem musí existovat i nějaká puška „obranná“. Ve skutečnosti jde spíš o historický termín, převzatý od první masověji vyráběné zbraně této kategorie – německého Sturmgewehru 44 (Sturm = útok, Gewehr = puška).

Patří do specifické kategorie střelných zbraní, která se v armádách začala rozšiřovat po druhé světové válce a na moderním bojišti má vyplnit mezeru mezi samopalem a klasickou puškou. Samopaly se vyznačovaly příjemně kompaktními rozměry a uměly střílet dávkou, používaly ale méně účinné pistolové náboje. 

Pušky nabízely díky výkonnějšímu střelivu vysokou účinnost na velké vzdálenosti, ale po pár ranách se musely nabíjet. S délkou přes metr (třeba americká M1 Garand měří 1 100 milimetrů) byly také dost neohrabané.

Útočná puška tak znamená pro vojáka kompromis a poskytuje mu při menších rozměrech dostatečnou palebnou sílu. Asi nejpřiléhavější charakteristika ji popisuje jako pěchotní zbraň na náboj střední balistické výkonnosti, která dokáže střílet bez opory přesně mířenými ranami na velkou vzdálenost a dávkami na vzdálenost kratší. Používá zkrácené puškové náboje vyvinuté na míru, jimiž se „krmí“ z odnímatelného schránkového zásobníku s kapacitou obvykle mezi pěti a třiceti ranami.

Vrtkavá reklama

Smrt teroristy prodává, zneužití značku zničí

Pokud se některá útočná puška podílí na likvidaci proslulého zločince a tato informace se dostane na veřejnost, její výrobce má obvykle postaráno o odbyt. 

A to jak u armádních zákazníků z jiných zemí, tak u civilních střelců kupujících samonabíjecí verze. 

Typickým příkladem může být německá HK416, s níž operativci elitního komanda Navy SEALs v květnu 2011 zastřelililídra Al-Kaidy Usámu bin Ládina. Zbrojovka Heckler & Koch vojenský úspěch šikovně využila v marketingových materiálech – kdo z fanoušků pušek by nechtěl mít doma přemožitelku nejhledanějšího teroristy?

Zcela opačná situace nastává, pokud se puška ocitne v rukou vrahů náhodných civilistů, nebo atentátníků cílících na politiky. Pro příklad můžeme zajít opět do historie značky HK, tentokrát až do roku 1977. Tehdy v dubnu dva příslušníci teroristické skupiny Rote Armee Fraktion zastřelili v Karlsruhe generálního prokurátora Siegfrieda Bubacka, jeho řidiče a soudního úředníka. Použili poloautomatickou pušku HK43, která se ani před atentátem neprodávala právě dobře, ale nyní jí negativní publicita na trhu doslova zlomila vaz.

Výstřely z HK43 usmrtily roku 1977 německého generálního prokurátora Siegfrieda Bubacka.

Prokletí agresivního vzhledu

Vlastnosti útočných pušek zaujaly kromě vojáků a policistů také civilní střelce od lovců po sportovce. Zákonodárci však pochopitelně nechtěli osobám bez patřičného prověření a výcviku svěřit do rukou zbraně schopné střelby v plně automatickém režimu (stisknete spoušť a dokud ji držíte, puška samočinně vystřílí celý obsah zásobníku). V některých zemích včetně USA a ČR se tedy vžila praxe uvolnit pro civilní trh výhradně verze upravené přímo výrobcem do tzv. poloautomatické neboli samonabíjecí podoby. Zásadní rozdíl spočívá v tom, že takové pušky střílejí pouze jednotlivými ranami, takže pro každý výstřel musí uživatel znovu stisknout spoušť.

Označení „útočná puška“ ovšem zůstalo i těmto zcivilněným zbraním, byť se jejich funkční systém podobá běžným loveckým kulovnicím. Právě tento název způsobuje po tragických útocích největší paniku mezi novináři i veřejností, protože se snadno zaměňuje s hrozivě znějícím termínem „útočná zbraň“. Zcivilněné útočné pušky si navíc zachovávají agresivní vojenský vzhled, takže vyvolávají u zákonodárců podstatně větší obavy než mírumilovněji vyhlížející zbraně třeba s dřevěnou pažbou. Vzezření pušky přitom samozřejmě nemá vliv na výsledek útočníkova běsnění.

Popsané okolnosti výrazně ztěžují rozumnou regulaci a většina norem neřeší ani tak schopnosti dané pušky, jako její design. Omezení z posledních let se tak obvykle týkají spíše doplňků, které na první pohled činí zbraň zdánlivě „útočnější“, než reálným zamezením přístupu k pušce rizikovým osobám.

Můžu si to koupit?

Souboj zákonodárců

Demokraté chtějí zbraně omezit, republikáni jsou proti.

Snahy o zákaz či omezení prodeje útočných pušek – byť jen v samonabíjecí verzi – se v USA objevují už řadu let. Scénář bývá vždy podobný: demokraté žádají zpřísnění podmínek pořizování zbraní a republikáni ho odmítají s odkazem na druhý dodatek ústavy. 

V roce 1994 však k přechodné regulaci došlo, neboť prezident Bill Clinton podepsal zákon zvaný Federal Assault Weapons Ban.

Dokument zakazoval prodej poloautomatických zbraní (pistolí, pušek i brokovnic) s odnímatelnými zásobníky, které měly „příliš mnoho“ součástí typických pro zbraně bezpečnostních složek (pistolová rukojeť, sklopná či teleskopická pažba, nástavec na bajonet, tlumič výšlehu nebo nástavec pro granátomet). 

Ve většině bodů tedy nešlo ani tak o funkčnost pušek, jako o jejich hrozivý vzhled – zbraň s pevnou i polohovací pažbou střílí stále týmiž náboji. Například sklopná pažba je však kvůli velikosti a tedy i nenápadnosti při transportu, pochopitelně pro útočníka výhodnější.

Zákon zapovídal též zásobníky na více než deset ran, ovšem týkal se výhradně zbraní vyrobených po datu jeho přijetí. Byl přijat na deset let, po jejichž uplynutí se ho nepodařilo obnovit. Roku 2004 vypršel. 

Zákaz prodeje automatických pušek civilistům platí v USA už od roku 1930. V obecné rovině zde právo na vlastnictví zbraně (včetně samonabíjecí verze útočných pušek) zakotvuje druhý dodatek ústavy: „Dobře organizovaná domobrana je nezbytná v zájmu bezpečnosti svobodného státu, proto právo lidu držet a nosit zbraně nesmí být omezováno.“ Vznikl v 18. století, aby občané mohli za použití zbraní svrhnout případnou tyranskou vládu, jež by se pokusila omezovat lidská práva a nepodařilo by se ji odvolat skrze politický proces.

Před koupí pušky si Američané musejí pořídit licenci, jejíž podmínky se liší stát od státu – nejběžnější zahrnují dosažení 21 let a absolvování formálního školení. Zákon z roku 1968 nicméně některým osobám držení zbraní zapovídá. Jde o lidi s potvrzenou duševní poruchou, těžké zločince, muže usvědčené z násilí na ženách nebo osoby závislé na drogách.

Podle dalšího zákona z roku 1993 má prodejce povinnost prověřit zájemce o koupi zbraně v databázi FBI. V praxi se tak děje kontrolou přes internet nebo telefonátem. Někteří menší dealeři však nejsou dost důslední a kvůli odfláknuté prověrce se puška už několikrát dostala do rukou příslušníka některé z popsaných skupin. Velcí výrobci, kteří dbají na svou pověst, tak obvykle přístup obchodníka k prověrkám před uzavřením smlouvy pečlivě kontrolují.

V Česku si můžete poloautomatickou zbraň pořídit po získání zbrojního průkazu, který lze vydat osobám splňujícím zákonné náležitosti: věkovou hranici, svéprávnost, bezúhonnost a zdravotní i odbornou způsobilost. Posledně jmenovanou podmínku žadatel prokazuje před komisařem jednak pomocí písemného testu, jednak bezpečnou manipulací se zbraní a střelbou na pevný cíl.

Zatímco v USA smíte samonabíjecí útočnou pušku legálně použít k lovu, u nás se využití omezuje na sportovní aktivity či trénink na střelnici. V ostatních evropských zemích se legislativa výrazně liší – od absolutního zákazu poloautomatů v Británii či na Islandu, přes regulaci modelů se sklopnou pažbou ve Francii a Španělsku, až po benevolentní přístup ve Finsku nebo Pobaltí. V posledně jmenovaných zemích souvisí rozšíření samonabíjecích pušek mimo jiné s významnou rolí armádních záloh.

Dva ze tří amerických útočníků použili pušku WASR-10 odvozenou od kalašnikovu.

Za sto dolarů rychle vraždící zbraň

Při dodržení legislativy by tedy žádný civilista v ČR ani USA neměl mít přístup k pušce střílející dávkou. Touha vlastnit „full-auto“ je však u mnohých silná a některé firmy tak vymýšlejí improvizace pro rychlejší střelbu. 

Příkladem může být pažba bump stock, jež dovoluje zadní části zbraně volný pohyb vpřed i vzad. Stisk spouště prstem vyvolá první výstřel, načež zpětný ráz zatlačí pušku včetně spouště zpátky do pažby. Pružina ovšem tlačí pušku opět dopředu, spoušť narazí do prstu a dojde k dalšímu výstřelu. Cyklus se opakuje a výsledkem je palba s kadencí podobnou automatickému režimu, kdy se zásobník na řicet ran vyprázdní za pět až sedm sekund.

V USA byl bump stock řadu let legální a dal se koupit asi za 100 dolarů. Coby „hračku“ si ho pořizovali nadšenci, jimž na střelnici umožňoval simulovat samopal. Profesionální střelci bump stock ignorovali, protože má spoustu nevýhod a nedá se s ním přesně mířit. 

Vše se změnilo prvního října 2017, kdy jistý Stephen Paddock pozabíjel téměř 60 návštěvníků countryového festivalu v Las Vegas a dalších pět stovek zranil. Ačkoliv měl jen poloautomat, analýzy ukázaly, že za 10 sekund vypálil 90 ran – tak rychle nedokáže mačkat spoušť ani Chuck Norris. Záhadu objasnil nález dvou bump stocků na Paddockově palpostu a v roce 2018 americká vláda použití urychlovače palby zakázala. Dosud prodané kusy museli vlastnící zničit nebo odevzdat.

Podobný účel měly mít střelecké rukavice s motorkem připevněným na boku ukazováčku a připojeným ke kotoučku s výstupky. Jakmile se motor aktivoval stiskem palce, kotouček se roztočil a střelci ho stačilo drobným pohybem přimáčknout na spoušť. Výstupky začaly v přesně stanovených intervalech spoušť mačkat a vzhledem k rychlosti otáčení kotouče zařízení simulovalo automatickou střelbu.

I tento výrobek vznikl jako vychytávka na střelnici, aby si fanoušci mohli „zablbnout“. Pro ozbrojené složky neměl význam, stejně jako pro sebeobranu (při přepadení na ulici asi sotva budete mít rukavici zrovna nasazenou). Představoval ovšem podobné riziko jako bump stock a prodej byl promptně zakázán.

Spor o směrnici

O autorovi

Miroslav Mašek

Narodil se roku 1983. Absolvoval magisterské studium žurnalistiky a moderních dějin na Masarykově univerzitě v Brně. 

Od roku 2013 se věnuje převážně publicistice se zaměřením na vojensko-historická témata a problematiku outdoor & survival. Rád hledá dosud neznámé souvislosti mezi událostmi. Zajímá se především o každodenní život na frontě i v zázemí za druhé světové války a o pozemní, námořní i letecké konflikty druhé poloviny 20. století.

S úpravou poloautomatu na automat si dokážou poradit i „zlaté české ručičky“. Technicky zdatní kutilové u nás už mnohokrát prokázali schopnost přestavby samonabíjecí pušky na samočinnou, byť se jim v tom výrobci konstrukčními úpravami snaží bránit. Zpravidla však jde jen o ukázku manuální zručnosti a naštěstí nikdo se v tuzemsku s takto upravenou zbraní nevydává střílet do davu.

Až další týdny a měsíce ukážou, jak a jestli letní masakry ovlivní legislativu v USA. Na českém i evropském trhu se chystá pravidla hry změnit talzvaná zbraňová směrnice EU. Norma zakazuje mimo jiné dlouhé poloautomatické zbraně s možností vystřelit více než jedenáct ran na jedno nabití (tedy pušky s větším než 10ranným zásobníkem). Zapovídá i samotné velkokapacitní zásobníky či pušky do délky 60 cm vybavené sklopnou nebo teleskopickou pažbou.

Směrnice vznikla v reakci na teroristické útoky v Paříži z roku 2015. Česká střelecká komunita se vůči omezením postavila a z většiny je označuje za nevhodné odzbrojování občanů. Někteří dokládají na skutečných událostech, že zodpovědný člověk s legálně drženou zbraní dokáže agresivního útočníka naopak zastavit. A pokud mu norma držení zbraně zakáže, nebude mít možnost zločinu zabránit. Odpůrci směrnice argumentují i hrozbou rozšíření černého trhu. Nelze vynechat ani argument, že teroristům jsou zákony lhostejné – když si budou chtít zapovězenou zbraň pořídit, stejně tak neučiní v legálním obchodě.

Podle příznivců norma naopak vhodně vyvažuje bezpečnostní rizika a legitimní střelecké aktivity. Právní omezení vlastnictví útočných pušek podle nich znamená další překážku, kterou zločinec musí při shánění zbraně překonat, a proto má svůj smysl. Česká republika zatím každopádně směrnici odmítla (mj. kvůli nestandardnímu způsobu schválení) a domáhá se u soudního dvora EU jejího zrušení. Výsledek sporu by měl být znám letos na podzim.

V nouzi zastoupila i lehký kulomet.

Stoletá historie útočné pušky. Začalo to AK-47 a M16

S pokusy o konstrukci útočných pušek přišli zbrojíři už na začátku 20. století. Za první zbraň této kategorie lze považovat tzv. Automat Fjodorova, jenž vznikl roku 1916 v Rusku a pálil kadencí 600 ran za minutu. 

Revoluci však způsobil až druhoválečný německý Sturmgewehr 44, jehož konstrukce ovlivnila design útočných pušek na desítky let. Mezi prvky typické i pro budoucí zbraně patřila pistolová pažbička převzatá ze samopalu nebo perforované předpažbí z lisovaného plechu.

Německý Sturmgewehr 44 se za druhé světové války stal první masověji rozšířenou útočnou puškou.

Zbraň se osvědčila i za nejdrsnějších podmínek, vycvičený střelec s ní nahradil samopal i opakovačku a v nouzi mohla dokonce zastoupit lehký kulomet. Bylo zjevné, že pušky podobné koncepce se brzo objeví ve všech vyspělých armádách. 

Jako první se produkce dočkal sovětský AK-47, který Michail Kalašnikov začal vyvíjet už roku 1945. Zbraň pracovala s pístovou komorou propojenou s hlavní pomocí plynového nástavce, střílela nábojem ráže 7,62×39 mm a využívala zalomené třicetiranné zásobníky. 

Na druhé straně železné opony se začala puška této kategorie známá jako AR-15 (v armádním provedení pod názvem M16) rodit začátkem 50. let. Na rozdíl od kalašnikovu kladl její otec Eugen Stoner důraz na přesnost a velký podíl moderních materiálů. 

Ráže slavné „černé pušky“ se po několika pokusech ustálila na 5,56×45 mm, jež se stala standardním kalibrem NATO. Klony AK-47 i M16 se vyrábějí dodnes a patří k nejmasověji stavěným ručním zbraním světa.