Středomoří a severní Afrika byly pro Brity za druhé světové války důležitým teritoriem, které nemohli jen tak nechat ležet ladem, resp. nechat na pospas nepříteli.
Za velkého hráče v této oblasti se nekriticky považoval Benito Mussolini. Debakly italské armády, když třiceti divizemi napadla v červnu 1940 v podstatě už k porážce mílovými kroky řítící se Francii, nebo když zaútočila 28. října toho samého roku na Řecko, však podávaly obrázek zcela odlišný. Mussoliniho Itálie se zaslouženě vyprofilovala jako obecně nejslabší ze tří generálních protivníků spojenců ve druhé světové válce. To se s Japonskem, natož s Německem vůbec nedá srovnat.
Přesto by bylo chybou spoléhat se na to, že Italové pokaždé z boje utečou, nebo se vzdají. Porážka Francie, kdy jedna část padla do rukou Němcům hned a druhá část se stala prozatím jejich satelitem, znamenala pro Brity jisté zhoršení části počátečních podmínek pro každou jejich nadcházející akci ve Středomoří.
A jak se povede britskému Královskému námořnictvu ve Středozemním moři, mělo v podstatě velký vliv na to, jak se Britům povede v severní Africe. Jen poznámka, u Královského námořnictva (Royal Navy) zde záměrně uvádíme i jinak zbytečný přívlastek britské, protože i to italské bylo nakonec královské (Regia Marina), tak ať je v tom pořádek.
A opět, na začátku války představovalo italské námořnictvo papírově velkou sílu, v počtech plavidel a jejich celkovém výtlaku pátou největší na světě. Ale skutečnost byla trochu jiná. Jeho velení se nechtělo pouštět do žádných větších akcí, a když už k nějaké rozsahem alespoň trochu významnější akci došlo, nedopadlo to zpravidla pro Italy příliš lichotivě.
Na začátku války disponovalo italské námořnictvo šesti bitevními loděmi, z toho dvěma moderními a novotou jasně zářícími: Littorio (uvedena do služby 6. května 1940) a Vittorio Veneto (uvedena do služby 28. dubna 1940). Zbývající čtyři: Conte di Cavour, Giulio Cesare, Andrea Doria a Caio Duilio, sice měly svůj původ v čase minulé Velké války, ale před tou druhou se podrobily rozsáhlé modernizaci (v podstatě přestavby; modernizace lodí Andrea Doria a Caio Duilio byla dokončena v říjnu, resp. v červenci 1940). Dále mělo 25 křižníků, 59 torpédoborců, 121 ponorek a řadu dalších plavidel jiných kategorií.
Italská bitevní loď Littorio
Italská bitevní loď Conte di Cavour
Za další minus vedle vystrašeného velení můžeme v hodnocení italského námořnictva považovat absenci letadlových lodí. Na druhou stranu někdo může prohlásit, že ve Středozemním moři to nemuselo až tak vadit, protože Italové měli letecké základny i v severní Africe, na svých ostrovech a následně i v obsazené Albánii apod. Nejhlasitěji tuto tezi o zbytečnosti letadlových lodí prohlašovali samotní admirálové Regia Marina. Jenže co se válka trochu více rozhořela, už to s tou omluvou absence tak jednoznačné nebylo, letadlové lodě by se tam zkrátka uživily.
Britské námořnictvo chtělo stůj co stůj sílu svého oponenta redukovat, přeci jenom jeho přítomnost i bez nějakých výjezdů se nedala hodit za hlavu. Člověk nikdy neví, co toho druhého napadne, zvlášť když kolem zuří válka. Velká síla nepřítele zkrátka váže velké síly vlastní a musí se s ní počítat. A když se Italové do přímého střetu na moři nehrnuli, museli Britové přijít s jiným způsobem boje.
Vypracovali tedy plán zaútočit na italské těžké válečné lodě palubními letouny přímo v jejich přístavu. Hlavním přístavem italského námořnictva byl Tarent. A není bez zajímavosti, že první plán podobného útoku Britové vypracovali už v roce 1938, asi v souvislosti s proběhlou druhou italsko-etiopskou válkou a italským angažováním ve Španělsku. Některým osvíceným z Royal Navy už zkrátka bylo jasné, že se schyluje k větší válce, přičemž Itálie bude samozřejmě na druhé straně barikády.
Nově vypracovaný plán útoku na Tarent počítal s náletem 21. října 1940, tedy ve stejný den, kdy v roce 1805 viceadmirál Horatio Nelson zvítězil v námořní bitvě u Trafalgaru. K náletu mělo odstartovat celkem třicet torpédových bombardérů Fairey Swordfish z letadlových lodí Eagle a Illustrious.
Palubní torpédový bombardér Fairey Swordfish
Fairey Swordfish (mečoun, častěji se však používala přezdívka Stringbag - síťovka) byl torpédový-bombardovací a průzkumný letoun určený primárně pro operace z palub letadlových lodí, existovaly i exempláře plovákové, které mohly startovat například i z katapultů bitevních lodí.
Swordfish měl celokovovou kostru a vesměs plátěný potah, podvozek pevný a - s výjimkou později přestavovaných strojů na verzi Mk.IV - otevřenou kabinu. Dvouplošnou koncepcí budil zdání archaického stroje, v v roli bojového prvoliniového působil potom za války už tak trochu nepatřičně. Jeho bojová hodnota však byla vysoká a stal se v podstatě nejproduktivnějším torpédovým bombardérem Royal Navy za druhé světové války. V první linii působil až do jejího samého konce v Evropě.
Sériová výroba probíhala v letech 1936 až 1944, její celkový objem činil téměř 2 400 exemplářů. Po základní verzi Swordfish Mk.I se objevila v roce 1943 verze Mk.II se spodním křídlem uzpůsobeným pro nesení neřízených raketových střel (místo plátěného potahu se v oblasti ovlivněné plameny z raketových motorů musel použít plech), následující verze Mk.III z roku 1944 dostala navíc i protilodní radar ASV (air to surface vessel, radary ASV se objevily už v roce 1941 na některých strojích verze Swordfish Mk.I) vhodný k protiponorkovému boji (dokázal detekovat i šnorchl ponorky plující těsně pod hladinou při dobíjení elektrických akumulátorů).
Hlavní výzbroj představovalo torpédo o hmotnosti 1 670 liber (760 kg) nebo pumy v několika kombinacích, maximálně však do podobné celkové hmotnosti (např. 6 x 250 liber nebo 3 x 500 liber aj.).
Standardně tvořili osádku těchto letounů tři muži, vpředu seděl pilot, dále navigátor/pozorovatel (u strojů s radarem i operátor radaru) a nakonec radista/střelec ovládající pohyblivý kulomet k obraně proti útokům stíhaček ze zadní polosféry.
Pro zvýšení doletu se používala přídavná nádrž. Klasická pod trupem by v řadě případů u těchto strojů byla kontraindikací nesené výzbroje, pod trup se zavěšovalo torpédo. Účelnější se tedy ukázala zvláštní válcová přídavná nádrž umisťovaná do kokpitu druhého člena osádky za pilotem. Navigátor/pozorovatel se tedy posunul dozadu a ven z kola, resp. z letadla šel samozřejmě střelec. Je to i logické, přeci jen chopit se v případě nouze kulometu nemůže být zas takový problém. Rozhodně je horší nad širými vodami zabloudit než střílet trochu vedle.
Obecně se však přídavné nádrže u swordfishů příliš nepoužívaly. Při náletu na Tarent však potřeba byly a my si už snadno domyslíme, že se použil ten druhý typ montovaný do kokpitu.
Palubní torpédový bombardér Fairey Swordfish vyfotografovaný při cvičném shozu torpéda
Do vyplutí z Alexandrie proti Tarantu zbývaly dva dny, když tu nečekaně vypukl na hangárové palubě lodě Illustrious požár (v egyptské Alexandrii byla jedna ze středomořských základen Královského námořnictva). Požár na Illustrious souvisel právě s přídavnou nádrží na jednom z letounů. Tím došlo k odložení akce o tři týdny, protože bylo třeba po hasičích vše důkladně vysušit. Také se opravovala letadla poškozená požárem a jeho hašením, dvě ovšem shořela na odpis. Nové datum útoku bylo tedy stanoveno na 11. listopadu. Letci mezitím cvičili a ve volné chvíli někteří vyrazili do knihovny, ale zbytečně, protože ta už taky shořela.
A aby nebylo té smůly málo, 5. listopadu objevili závadu v těsnosti systému čerpání paliva do letadel na lodi Eagle. Závadu přineslo předchozí bojové nasazení, ale nějaký čas se dovedně skrývala. Eagle tím byl z akce vyřazen, závadu takového systému nešlo brát na lehkou váhu, byť za nijak fatální ji označit nemůžeme.
S Tarentem se tak mohla vypořádat pouze letadla startující z letadlové lodě Illustrious. V té době tvořilo její tabulkovou leteckou výzbroj 36 letadel, torpédové bombardéry Swordfish Mk.I měla 815. a 819. námořní letecká peruť (NAS, Naval Air Squadron) a stíhačky Fairey Fulmar Mk.I 806. NAS, která je tři až čtyři měsíce před tím jako první bojová peruť obdržela. Každá z těchto perutí měla mít tabulkově dvanáct strojů, což nám dává uvedenou sumu 36. Před vyplutím se na loď přesunulo i pět Swordfishů a osm letců z nešťastného nosiče Eagle od 813. a 824. NAS. Ty v podstatě pouze doplnily základní počty za předtím ztracené stroje příjemce.
Na Italy se tedy vyplulo s plnou silou dvou tuctů torpédových bombardérů. Kolik bylo na hangérové palubě ve skutečnosti stíhaček Fulmar, není jisté - zda tabulkových dvanáct nebo dokonce až čtrnáct, jak uvádí některé zdroje. Objevuje se také méně věrohodná informace o dalších čtyřech stíhačkách Gloster Gladiator, ale komu patřily (jaké peruti?), a kde se tam vzaly, už se neuvádí.
Letadlová loď Illustrious s torpédovými bombardéry Fairey Swordfish
Letadlová loď Illustrious vstoupila do služby v květnu 1940. Šlo o moderní plavidlo, navíc v porovnání s letadlovými loděmi do té doby stavěných tříd konstrukčně poněkud netradiční – nelze tvrdit lepší, ale zkrátka jiné. Lodě třídy Illustrious (Illustrious, Formidable a Victorious) se vyznačovaly silným pancéřováním (má to dvě strany mince, více vydrží, ale hůře se opravuje) a pro nás je zajímavé, že pancéřové desky k výrobě letové paluby dodaly Britům Vítkovice.
Útok na Tarent
Úderný svaz opustil Alexandrii 6. listopadu a vydal se na nebezpečnou cestu do Jónského moře. Operace Judgment, tedy útok na Tarennt, byla stěžejní součástí velké operace krycího jména MB8 probíhající od 4. listopadu.
Ve Středozemním moři postupně vyplulo několik formací/konvojů britského námořnictva z Gibraltaru, Malty a Alexandrie s různými cíly. Kromě náletu na Tarent bylo například dalším cílem dopravit posily a zásoby na Maltu. Zároveň celé to hemžení do jisté míry zmátlo Italy, což pomohlo především nepozorovanému přesunu úderného svazu operace Judgment do výchozí pozice v Jónském moři pro start letadel. A protože tři swordfishe si Britové před pár dny vyřadili kontaminovaným palivem, zbylo jim jich na Tarent pouze jedenadvacet.
První vlna o síle 12 strojů odstartovala chvíli po půl deváté během pěti minut. Polovina letounů byla vyzbrojena torpédem, polovina pumami a z nich dva nesly i pumy osvětlovací. Osvětlovací pumy během snášení k zemi na padáku dodávají bojišti dostatečnou viditelnost, aby letci cíle lépe viděli a v cílové oblasti se lépe orientovali.
Asi za tři čtvrtě hodiny startovala druhá vlna. Pět z devíti strojů druhé vlny neslo torpédo, zbývající čtyři měly zavěšeny pod spodním křídlem pumy a z nich opět dva i pumy osvětlovací. Jednomu stroji s pumami však začalo téct z přídavné nádrže palivo a za chvíli dokonce upadla, v každém případě se musel otočit a bezpečně se mu podařilo vrátit na palubu.
V Tarentu v té době kotvilo všech šest italských bitevních lodí (jedna připlula krátce před náletem), z dalších plavidel stojících za řeč se tam nacházelo i několik křižníků a torpédoborců, přičemž různé zdroje udávají jejich počty různě, a to i s výraznými diferencemi. Tarentský přístav tvořila velká vnější rejda Mar Grande a menší vnitřní rejda Mar Piccolo. Bitevní lodě kotvily na vnější rejdě, těžké křižníky na obou. O situaci v přístavu včetně jeho obrany získávali Britové v předchozích dnech slušné povědomí díky průzkumným letounům operujícím z Malty.
Swordfishe z Illustrious mířily k cíli a na jejich zastavení Italové neměli síly, noční stíhání byl pro ně prakticky neznámý pojem. Vše tak zůstalo na protivzdušné obraně samotného přístavu disponující 101 jedním těžkým protiletadlovým kanonem a asi dvěma stovkami zbraní malých ráží proti swordfishům vhodnějších, k tomu musíme připočítat i protiletadlové zbraně na kotvících lodích. Pro zdánlivé uklidnění jen dodejme, že na letadlo – a to obzvlášť na nízkoletící s torpédem – mohl střílet vždy jen zlomek z těchto zbraní.
K detekci letadel s určitým předstihem (v řádu slušných desítek kilometrů) sloužilo třináct aerofonních stanovišť, Italové tak o letadlech věděli přibližně půl hodiny před tím, než se to nad přístavem rozpoutalo. Dále protivzdušná obrana měla 22 světlometů k nasvícení letadel protiletadlovým dělostřelcům, ty světlomety nejsou pro letce nic příjemného.
Pasivní ochrana spočívala v balonové baráži, která chránila ze tří stran vnější rejdu, ale byla značně prořídlá, protože nedávno jim většinu balonů odnesl velký vítr. Ani protitorpédové sítě nepředstavovaly problém, bylo jich málo a chránily snad pouze křižníky na vnější rejdě. Den předem dokonce kvůli připravovanému cvičení Italové část protitorpédových sítí „sbalili“. Cvičení bylo obratem odvoláno, ale ty sítě se už nikdo nenamáhal vrátit.
V tomto případě dokonce můžeme říci: „Čert vem sítě!“, torpédo lze nastavit tak, aby je podplulo (v přístavech jsou proto lepší sítě sahající až na dno). Nesrovnatelně větší problémem pro torpéda představují mělké vody přístavních rejd, v Tarantu kolem jedenácti metrů. Pak se může stát, že se torpédo po shozu z letadla zaryje do dna. Pro tuto akci musely být letouny vybaveny jednoduchým „šelmostrojem“ s navinutým ocelovým lankem, jehož druhý konec lehce držel torpédo za „nos“, aby dopadlo přídí mírně zvednutou vzhůru. Torpéda navíc dostala dvojčinné rozbušky, mimo nárazové i magnetickou, která se iniciuje, když torpédo podplouvá pod lodí (z ocele).
Osvětlovací pumy se začaly snášet ze dvou strojů první vlny pře čtvrt na dvanáctou a za necelou půlhodinu po dobře vykonané práci se poslední stroj této vlny už řítil domů. Za chvíli přilétla vlna druhá, jejíž útok skončil dvě minuty po půlnoci.
Italská bitevní loď Littorio v přístavu Tarent po britském náletu
Akce přinesla Britům dvojnásobnou radost, jednak z nízkých ztrát vlastních, jednak z vysokých ztrát nepřítele, zde samozřejmě v poměru k nasazené vlastní síle.
Italové sestřelili dva swordfishe. Konkrétně první stroj první vlny, a to krátce poté, co tento vypustil torpédo, které zasáhlo bitevní loď Conte di Cavour. Letoun dopadl na hladinu, osádka naštěstí přežila. Lt. Cdr. Kenneth Williamson a Lt. Norman „Blood“ Scarlet byli vyloveni a zajati. Naopak všechno štěstí opustilo osádku jednoho stroje druhé vlny, Lt. Gerald Bayly a Lt. Henry „Tod“ Slaugher zahynuli, když byl jejich stroj sestřelen v nebezpečné fázi přímého letu před vypuštěním torpéda. V každém případě se jednalo při takové akci o ztráty minimální, Britové očekávali ztráty vlastních letadel ve výši 50 procent.
A jak dopadli Italové? Novou moderní bitevní loď Littorio zasáhla tři torpéda a bitevní lodě Conte di Cavour a Caio Duilio po jednom torpédu. Vážná poškození je vyřadila z provozu, k jejich záchraně bylo třeba nákladných oprav. Zatímco Littorii a Caio Duilio se opravit podařilo a za půl roku byly opět připraveny vyplout, což by jiný než italský admirál kvitoval s povděkem, tak Conte di Cavour už nikdo dohromady nedal.
Letadla s pumovou výzbrojí, kdy takový stroj při této akci nesl šest 250librových pum (250 lb = 113 kg), také nezahálela a některé pumy si své cíle našly. Poškodily těžký křižník Trento a torpédoborce Libeccio a Pessagno, nebylo to však nic vážného. Vážnějšímu poškození unikly také nádrže a potrubí paliva. Fatálnímu zničení však neušel hangár hydroplánů.
Palubní torpédový bombardér Fairey Swordfish
Jestliže do té doby Italové oplývali opatrností ve věci vyplutí svých těžkých lodí do akce, tak po výprasku v Tarentu je ještě navíc stáhly do Neapole, kde bylo bezpečněji.
Útok na Tarent beze vší pochybnosti ukázal, kdo se stává vládcem moří a oceánů pro nadcházející éru. Místo bitevních lodí se jimi staly lodě letadlové, na což někteří poukazovali již před válkou, ale jejich hlas tehdy ještě nebyl dostatečně vyslyšen.
Po rozplynutí kouře po útoku se přijel do Tarenta podívat japonský vojenský atašé z Berlína, vyloženě studijně pak pojala exkursi skupinka japonských námořních důstojníků.
