Neuvěřitelný manévr: piloti šťouchali nacistické střely do moře křídlem

  7:01aktualizováno  15:20
Nacisté během ostřelování Londýna vypálili tisíce „robotických letadel“, dnes bychom řekli řízených střel. Ne všechny však zasáhly cíl. Některé skončily v moři díky odvaze a dovednosti britských letců, kteří se střelám vydali naproti ve vrtulových stíhačkách. Podívejte se na málo známý manévr druhé světové války.

Napřed sirény a v rámci možností spořádaný útěk do krytů. Pak dlouhé minuty čekání. Bzučivý zvuk (uslyšíte jej v našem videu) a pak náhlé ticho. Napjaté čekání. Tlumené zvuky výbuchů znamenaly, že bzučící bomby dopadly daleko, na jinou část Londýna.

Bolestivě hlasité exploze, doprovázené otřesy a padající omítkou ze stropu, byly poslové špatných zpráv. Mnoho lidí v tomto krytu teď přemýšlí, v jakém stavu najdou svůj dům, školu nebo ulici.

Hasiči, policisté a záchranáři hledají přeživší v troskách budovy na londýnské...

Hasiči, policisté a záchranáři hledají přeživší v troskách budovy na londýnské Middlesex Street. (10. listopadu 1944)

Londýnský Charlton krátce po bombardování (30. června 1944)

Londýnský Charlton krátce po bombardování (30. června 1944)

Lidé v krytech nevědí - a kvůli utajení ještě nějakou dobu vědět nesmí, že právě v tuto chvíli se nad kanálem La Manche koná neuvěřitelná přehlídka leteckého umění a nebezpečné akrobacie. Nacistické střely V-1, které letí v poslední fázi plánované trajektorie Francie - Londýn, se totiž královské letectvo RAF snaží sundat, jak jen to jde. Každá střela, která nedoletí do cíle, znamená odvrácenou tragédii nebo dokonce zachráněné životy.

Německý tisk popisuje zbraň V1

Německý tisk popisuje zbraň V-1

Nešlo navíc jen o zmařené životy a materiální škody. Bzučící bomby padající z nebe zasáhly Londýn právě ve chvíli, kdy Spojenci slavili úspěšné vylodění v Normandii. Zvěst o tom, že nacisté mají zbraň nové generace, která nepotřebuje piloty, plnila titulní strany novin v Německu i po celém světě. Psychologický dopad byl v některých ohledech ještě důležitější než fyzické ztráty.

Výjimečná situace si žádá výjimečné činy. Jedním z nich je i manévr letců RAF, který i po více než sedmdesáti letech budí rozruch, jak ukázal obrázek, který začal letos v lednu kolovat po sociálních sítích.

24.ledna 2018 v 22:28, příspěvek archivován: 04.dubna 2018 v 16:35

Part of a new work depicting the first tipping of a V-1 flying bomb with a wing tip. Who achieved this? #WWII #WW2 #aviation #avgeek https://t.co/YnYyK1tFtt

Debata o tomto obrázku byla zprvu dosti nepřehledná. Ti, kteří tvrdili, že jde o montáž, mají samozřejmě pravdu. Nicméně to neznamená, že je tento obraz zcela „falešný“. Jde totiž o umělecké vyobrazení skutečného leteckého manévru britských pilotů. Tento „šťouch křídlem“ právem budí pozornost i dnes. Pro to, abychom jej mohli ocenit, se ovšem musíme podívat pod plechovou kapotu německé střely V-1.

Robotické letouny útočí!

Smrtící „rakety“ V1 patřily ve své době k technologické špičce. A to i přesto, že to na rozdíl od pozdějších V-2 nebyly „Vau Eins“ skutečné rakety. Přesnější označení by bylo zřejmě „řízená střela“, ale v roce 1944 se jim říkalo i „robotické letouny“.

Německý konstruktér Fritz Gosslau začal na vývoji „dálkově ovládaného letounu“ pracovat už před válkou, v roce 1936. Původní návrh firmy Argus Motoren, ve které Gosslau pracoval, počítal s letounem schopným doručit tunu výbušnin na vzdálenost 500 km. Takový cíl se v kontextu dostupných technologií ukázal nereálný, což projekt málem ukončilo. Nicméně Gosslau se nevzdal a podařilo se mu přesvědčit i Luftwaffe.

Od jara roku 1942 pak pracoval Gosslau spolu s konstruktérem Robertem Lusserem ve společnosti Fieseler na projektu „Fi 103", který dostal vysokou prioritu. Již v létě 1942 tak proběhly první úspěšné testy tohoto „samořídicího letounu“, který dnes známe jako V-1.

Průřez střely V-1, tzv. létající bomby

Průřez střely V-1, tzv. létající bomby

Kovový trup střely „Vergeltungswaffe 1" byl 8,3 metru dlouhý a rozpětí křídel bylo 5,4 metru. Kupředu ji poháněl poměrně neobvyklý pulzační motor, jedna střela spotřebovala přes 600 litrů benzinu.

Pulzační motor o frekvenci 50 zážehů za sekundu se postaral o typický bzučivý zvuk. Nedokázal ale dodat výkon dostačující ke startu, pulzační motor totiž neobsahuje kompresor a funguje tak pouze za letu. Proto se tyto střely zpočátku vypouštěly z upraveného letícího bombardéru Heinkel He 111.

Střela V-1 zavěšená pod německým bombardérem Heinkel He 111 H-22 (1944)

Střela V-1 zavěšená pod německým bombardérem Heinkel He 111 H-22 (1944)

Později nacisté přešli téměř výhradně na startovací rampy. Při odpálení věnovala střele její nutnou počáteční rychlost přídavná raketa nebo parní katapult. Později Němci přešli na chemické starty (peroxid vodíku a manganistan draselný), aby nebyly základny snadným cílem spojeneckých bombardérů.

Létající bomba V1 s odpalovací rampou. Rampa měla délku 48 metrů a na konci...

Létající bomba V1 s odpalovací rampou. Rampa měla délku 48 metrů a na konci výšku 5 metrů. Střely z ní odpaloval takzvaný Waltherův katapult.

Detail Walterova katapultu. Drážka uprostřed byla nutná pro spojení létající...

Detail Waltherova katapultu. Drážka uprostřed byla nutná pro spojení létající bomby s pístem (nábojem), který raketu vystřeloval.

Leť rovně 60 kilometrů, pak klesej

Navzdory původním plánům se německým konstruktérům nedařilo vytvořit letadlo na dálkové ovládání. Museli si tedy s řízením poradit jinak. Protože ještě v té době neexistovala levná a miniaturní elektronika, musela se navigace rakety řešit pomocí ryze mechanických prostředků.

Střela V-1 vystavená v Londýně v roce 1944. Kulaté nádoby vpravo dole původně...

Střela V-1 vystavená v Londýně v roce 1944. Kulaté nádoby vpravo dole původně obsahovaly stlačený vzduch pohánějící gyroskop řízené střely.

Jedním z nich byl gyroskop poháněný stlačeným vzduchem. Kulovité nádrže byly natlakovány na 150 atmosfér, což jim stačilo na roztočení gyroskopů i na tlakování palivové nádrže. Důmyslný systém mechanické zpětné vazby pak udržoval stroj v rovném, stabilizovaném letu. Němci před startem nasměrovali gyrokompas a vyvážili křídla. Používali k tomu například propagandistické časopisy Signal, několik výtisků bylo nalezeno ve střelách, které nedopatřením nevybouchly a přistály v Británii nepoškozené.

Nos střely obsahoval anemometr (větrometr), tedy vrtulku, která měřila, jakou vzdálenost střela uletěla. Podle aktuálních povětrnostních podmínek Němci před startem „natáhli“ tento časovač přibližně na 60 kilometrů. Poté, co střela urazila danou vzdálenost, se mechanicky přestřihlo spojení zajišťující rovný let, a střela přešla do střemhlavého klesání.

Obyvatelé Londýna znali tento okamžik jako „ticho před výbuchem“. Těsně před dopadem totiž střela vypnula motor a přešla do tichého pádu. Konstruktéři V-1 se o této chybě dozvěděli a opravili ji. Pozdější verze střel tak už zrychlovaly i během kolmého klesání až do posledního okamžiku, aby tak maximalizovaly ničivý účinek.

Na hranici technických možností

Třináctého června 1944, týden po vylodění Spojenců v Normandii (a zřejmě v reakci na něj), zasáhly Londýn první střely V-1. Výbuchy si vyžádaly oběti na životech, pobořily budovy včetně nemocnic a způsobily paniku.

Londýnský Charlton krátce po bombardování (30. června 1944)

Londýnský Charlton krátce po bombardování (30. června 1944)

Britské letectvo muselo na nálety nacistických robotických letadel zareagovat co nejrychleji. Využilo k tomu logicky všech prostředků, které byly okamžitě k dispozici.

Nejefektivnější byla zřejmě protiletecká obrana. Děla rozmístěná na jihu Anglie dokázala zřejmě během následujících tří měsíců sestřelit tisíce nacistických střel V-1. Zasáhnout malý cíl letící rychlostí 550 km/h ovšem nebylo jednoduché, a to i přesto, že střely byly poměrně hlasité. Protiletadlovým dělům pomohl i vynález ze Spojených států - automatický systém pro sledování zaměřeného cíle (Kerrison Predictor). Obsluha děla zadala předpokládanou rychlost větru, odhadovanou rychlost letadla, azimut a výšku, systém se pak staral o příslušnou korekci. Postupem času se protiletadlová obrana vypracovala k 74% úspěšnosti sestřelů.

Dobové údaje o sestřelených V-1 byly v určitých ohledech zkreslené, mohlo jít o...

Dobové údaje o sestřelených V-1 byly v určitých ohledech zkreslené, mohlo jít o úmysl v rámci matení nepřítele

Poměrně neúčinná naopak byla bariéra z vodíkových balonů. Britové vypustili dva tisíce balonů, ze kterých vedly kovová lana určená k zastavení střel V-1. Nacisté o těchto opatřeních věděli a křídla některých střel dovybavili ostrou hranou na přeříznutí těchto lan. Celkově tato balonová bariéra zastavila méně než tisícovku střel, Britové však (zřejmě v rámci snah o zmatení nepřítele) toto číslo nadhodnotili. Obyvatelé Londýna si tak mohli přečíst o „dvou tisícovkách střel“, které narazily do balonů.

Třetí obrannou linií - a zde se konečně vracíme k odvážnému manévru pilotů RAF - byla letecká obrana. Od začátku bylo jasné, že sundat nacistické střely nebude pro stíhací letouny nic jednoduchého. Pulzační motor udržoval rychlost střely na 550 km/h, což bylo více, než byla běžná rychlost většiny britských stíhaček.

Když střílet na střelu nestačí...

Hawker Tempest Mark V

Hawker Tempest Mark V

Letecký komodor Finlay Crerar z Královského pozorovatelského sboru (Observer Corps) přesměroval do akce necelé tři desítky jediných letadel Hawker Tempest, které byly rychlejší než V-1. Ostatní britské stíhačky musely rychlost nabrat klesáním z výšky několika kilometrů, což vyžadovalo přesné plánování a koordinaci. Proto se letounům lovícím nacistické střely říkalo potápěči, pilot se musel strmě ponořit z oblak k zemi do letové hladiny V-1 cca 1 km nad zemí (potápěč bylo i kódové označení pro spatřenou střelu V-1).

První snahy logicky směřovaly k sestřelení nepřátelských střel. To ale bylo obtížné (nikoli nemožné). Nacistická střela byla kovová a napěchovaná výbušninou. Pokud se pilot přiblížil na dostřel, hrozilo mu, že jej zasáhnout trosky vybuchující V-1.

Už v červnu si ale spojenečtí piloti osvojili trik, který jim jejich nebezpečnou práci usnadnil. Objevil jej tak trochu náhodou major Richard Turner, americké letecké eso ve stroji Mustang. Osmnáctého června večer vyrazil na lov nacistických střel. Svůj příběh vylíčil v knize „V1 Flying Bomb Aces“.

Major Richard „Dick“ Turner

Major Richard „Dick“ Turner

P-51 Mustang z 356. stíhací skupiny USAAF

P-51 Mustang z 356. stíhací skupiny USAAF

„Zahlédl jsem pod sebou jednu střelu a klesal jsem k ní. Byla ale mimo dostřel. Snažil jsem se ji dostihnout, ale ta pekelná mašina na mě byla moc rychlá. Stíhal jsem ji asi deset minut, ve snaze nabrat rychlost jsem stoupal a klesal a vysílal jsem za ní dlouhé dávky z kulometu. Jedna z mých kulek zřejmě náhodou zasáhla cíl, protože ze střely vyšlehly žluté plameny a začala ztrácet rychlost. O chvíli později spadla na pole, kde explodovala,“ popisuje Turner svůj první sestřel V-1.

„Jak mám vlastně tu střelu sundat, když mi došly náboje?“

„Povzbuzen úspěchem jsem se otočil ke Kanálu, abych našel další střelu. Cestou jsem si ale říkal, jak ji vlastně mám sundat?“ vzpomíná Turner. Spotřeboval totiž většinu nábojů a navíc měl podezření na poškozené hlavně kulometu. „Když jsem tedy druhou střelu zahlédl, šel jsem do velmi strmého klesání, abych nabral větší rychlost. Tahle střela navíc asi letěla o něco pomaleji než ta minulá, protože jsem ji o kousek předehnal. Když jsem zpomalil a letěl skoro vedle té potvory, dostal jsem nápad.“

Silueta letounu Spitfire RAF manévrujícího vedle německé střely V-1 ve snaze...

Silueta letounu manévrujícího vedle německé střely V-1

„Věděl jsem, že jsou střely řízené gyroskopickým mozkem a napadlo mě, že bych to řízení mohl narušit, aniž bych střílel. Opatrně jsem se k ní přiblížil a vmanévroval špičku svého křídla asi třicet centimetrů pod pod její malé křídlo. Pak jsem svůj letoun náhle obrátil na bok, což střelu V-1 otočilo skoro kolem osy. Okamžitě se odporoučela dolů, kde neškodně vybouchla ve vodě,“ vypráví Turner. „Byl jsem radostí bez sebe. Pospíchal jsem zpátky na základnu v Maidstone, abych ostatním pilotům řekl o svém novém koníčku, který jsem právě vynalezl.“

S odstupem je tento manévr považován za velmi inovativní. Nick Robson z RAF popisuje, že piloti později zjistili, že se svým křídlem nemusí V-1 ani dotknout: „Stačilo narušit aerodynamiku křídlem letadla a střela V-1 se s tím nedokázala vyrovnat. Někteří piloti se křídlem jemně dotkli, jiní se naučili jen (bez dotyku) narušit tok vzduchu kolem V-1. Piloti museli být nesmírně inovativní, aby se postavili této nové střele.“

Brzy se do sestřelování a (méně často) „sešťouchávání“ nacistických střel pustili i další piloti. Nejúspěšnější byla letadla Tempest se 638 sestřely a letadla Mosquito, která si připsala 623 sundaných střel, dále Spitfire se 303 a Mustangy s 232 zářezy. Naopak proudové letadlo Gloster Meteor, na které Britové kvůli jeho rychlosti sázeli, kvůli různým problémům sundalo jen 13 vé-jedniček.

Záběry V-1 z roku 1944 (British Pathé):

Konec bombardování Londýna. Prozatím

V září 1944 zničily spojenecké jednotky poslední nacistické základny, čímž bombardování Londýna střelami V-1 definitivně ukončily. Filmové týdeníky slavily vítězství. (Střely V-1 ale neskončily, až do konce března 1945 jimi Němci bombardovali Antverpy a další belgické cíle.)

Filmový týdeník United News ze září 1944:

Obyvatelé Londýna nevěděli, že v německém Peenemünde se už dokončuje raketa V-2, která strach Londýňanů obnoví. Tentokrát šlo o raketu skutečnou, na kterou byly spojenecké stíhačky krátké.

I po 74 letech je V-1 připomínkou toho, jak důležité jsou v ozbrojeném konfliktu psychologické operace a přelomové technologie. Dnes se řeší, kam až robotizace a umělá inteligence ve službách armády zajde. Ale historie nám také dosvědčuje, že moderní technologie mívají svou slabinu. Někdy stačí postrčení správným směrem.

Aktualizace: Doplnili jsme statistiky sestřelených střel. Opravili jsme chybný popisek fotky. Označení „pulzní motor“ jsme nahradili častějším označením „pulzační motor“. Opravili jsme i další drobné terminologické nepřesnosti.

Autor:

Nejčtenější

Samopal vz. 58, který není samopalem, má vyšší kadenci než kalašnikov

Československý samopal vz. 58 V - verze pro výsadkáře se sklopnou opěrkou.

V Československu vzniklo několik typů palných pěchotních zbraní, které se mohly směle rovnat se zahraniční konkurencí....

Oumuamua může být mimozemskou časovou schránkou, řekl expert v Rozstřelu

Astronom Petr Scheirich v diskusním pořadu Rozstřel.

„Můj názor je, že jde o těleso přírodního původu, ale přál bych si, aby tomu tak nebylo,“ řekl v Rozstřelu o prvním...

Televizor z Plzně potěšil, nabízí velmi dobrý obraz za příznivou cenu

Televizor Hisense H55U7A

Otestovali jsme v Plzni vyráběný televizor čínské značky Hisense. Za rozumnou částku nabízí výborný 120Hz LCD...

Smrtící propaganda: jak lži a falešná fotografie rozpoutaly masakry

Fotografie obrazu srbského umělce Uroše Prediće z roku 1888 zneužila propaganda...

V ranních hodinách 20. listopadu 1991 bělehradská televize zveřejnila zprávu, že Chorvati zmasakrovali v základní škole...

Nejpoužívanější prohlížeč měl skromné plány. Chrome zásadně změnil web

Vývoj ikony prohlížeče Chrome

Prohlížeč Google Chrome používá k brouzdání po internetu většina uživatelů. Před deseti lety to přitom byl nenápadný...

Další z rubriky

Strach i dezinformace. Kvůli německé atomovce zemřely desítky civilistů

Cíl operace Gunnerside, elektrárna Vemork (na svahu vpravo). Těžká voda se...

Němečtí vědci byli přesvědčeni, že k vytvoření jaderné zbraně budou potřebovat těžkou vodu z Norska. Spojenci ji byli...

Smrtící propaganda: jak lži a falešná fotografie rozpoutaly masakry

Fotografie obrazu srbského umělce Uroše Prediće z roku 1888 zneužila propaganda...

V ranních hodinách 20. listopadu 1991 bělehradská televize zveřejnila zprávu, že Chorvati zmasakrovali v základní škole...

Bojovníci s Bílým lvem. Velitel Obrany národa a dva legionáři utvářeli armádu

generál Josef Bílý

V první světové válce jeden bojoval za Rakousko-Uhersko, další dva na ruské frontě. Všichni se ovšem nesmazatelně...

Najdete na iDNES.cz