V zapadákově, který změnil chod světa. Tady vznikla atomová bomba

Karel Pacner na startu Apolla 11 - třetí díl: - Československý novinář Karel Pacner navštívil Marshallovo kosmické středisko v době, kdy v něm ještě pracoval Wernher von Braun. Konstruktér nechvalně proslulé rakety V-2, kterou Němci ostřelovali Londýn. Deník, který si cestou po Spojených státech na start Apolla 11 psal, si můžete nyní prohlédnout i vy.

V muzeu v Los Alamos mají i Pershing | foto: Karel Pacner

V minulém díle jsme Karla Pacnera zanechali na návštěvě u kosmonautů doma. Teď se již pomalu chystá na návrat domů.

Když se Apollo 11 šťastně odpoutalo od Měsíce a zamířilo k Zemi, nastal čas balit. Zpáteční cesta probíhala normálně, žádné kritické momenty se nečekaly.

Měl jsem však obrovské množství papírů. Jenom "mission commentaries" bylo na 500 stran, další stránky záznamů tiskových konferencí, místních deníků, několik tlustých obálek plných fotografií, které jsem si vybral u NASA. Do mého jediného kufru se tahle nadílka nevejde. Musím si opatřit další kufr. Jenže v nejbližším obchodě jsem našel jenom soubor tří papírových kufrů. Koupil jsem je, nic jiného mi nezbývalo.

Na letišti jsem zaplatil 90 dolarů za nájem auta. Dívenka, který je přebírala zpátky, se divila, jak málo mil jsem najezdil. A sedl jsem do letadla směr Dallas, tam přestoupím na linku do Santa Fe v Novém Mexiku.

Do Atomového muzea

Už se nepamatuji, jak se to stalo, ale v Dallasu mně uletělo letadlo. Žádné neštěstí! To je totéž, jako když u nás zmeškáte při přestupu vlak. Přebukování letenky zdarma je běžná služba.

Vzpomíná Karel Pacner

V době startu Apolla 11 mu bylo 33 let. Napsal přes 26 knih věnovaných kosmonautice, nejnověji moderní historii a o špionáži. Jeho články na Technet.cz naleznete zde.

• První část deníku naleznete zde.
• Druhou část deníku naleznete zde.

Za špionáž pro Sověty - poprava.

Měl jsem spoustu času a bloumal jsem po terminálu. Samozřejmě mě zajímaly knihy. Najednou jsem si všiml paperbacku o manželech Rosenbergových, kteří byli popraveni začátkem padesátých let za atomovou špionáž ve prospěch Sovětů. Když jsem v tomhle tlustospisu listoval, všiml jsem si, že autoři manžele brání.

To je zajímavé – u nás se k tomu používala propagandistická hesla, žádné věcné argumenty neznám. Navíc v závěru je velký přehled literatury k tomuto tématu. Knihu jsem si koupil.

Do Santa Fe jsem přiletěl už za soumraku. Měl jsem štěstí. Jediná půjčovna aut právě zavírala a měla k dispozici poslední vůz. Byl horší a o dolar a cent dražší než v Houstonu. Samozřejmě jsem ho vzal.

Nocleh jsem zajištěný neměl. V houstonském Ramada Inn sice nabízeli objednávky noclehů v celé síti tohoto hotelového kolosu, ale v Santa Fe měli plno, mohl jsem si zamluvit pokoj jenom v Huntsvillu. Něco si tam najdu!

Projížděl jsem tedy hlavní třídou města, všude zářily reklamy, jenže všechny hotely hlásaly NO VACANCY (Nic volného). To je malér! Dojel jsem na konec ulice a pomalu se vracel zpátky. Nakonec přespím v autě a ráno se na WC nějaké restaurace dám do pucu.

No vacancy... sedm volných postelí

Potom jsem zahlédl nápis VACANCY. Sláva! Zastavil jsem u přízemního baráku, který moc velkou důvěru nevzbuzoval. V recepci seděla stará indiánka. "Ano, mám volné pokoje. Ale v nejmenším je sedm postelí." Vzal jsem těch sedm postelí. Zřejmě je to zájezdový hotel pro početné rodiny.

Světlo v pokoji svítilo, televizor běžel, klimatizace fungovala, koupelna byla čistá. Co jsem chtěl za těch asi deset dolarů víc?!

Vyšel jsem ven a hledal nějakou restauraci. Byla hned vedle, příjemná a plná lidí. Později jsem se dověděl, že do Nového Mexika jezdí Američané v létě na dovolenou – je tam příjemné klima.

Brzy jsem padl do postele. Jenže moc jsem spát nemohl. K hotelu pořád přijížděla auta, venku povykovali lidé, potom zase odjížděli. Co se to tam děje? Raději jsem zabarikádoval dveře stolem a židlemi.

Dopoledne jsem se díval na televizi – astronauti z Apolla 11 přistávali v Pacifiku. Reportáž zajišťovali novináři, kteří byli na palubě mateřské letadlové lodi už dávno. Přišli o start – viděli na vlastní oči návrat. Nádhera!

Vzpomínám-li si dobře, jenom jsem litoval toho, že mám černobílý obraz.

Odpoledne jsem vyrazil do ulic. Santa Fe je město ve španělském slohu – domy, radnice, ulice, všechno. Vzdušné, honosné, krásné.

Úřadovna, kde vznikala atomová bomba

Hledal jsem místo, kde byla za války úřadovna, která přijímala lidi pro atomové laboratoře. Našel jsem je na malém čtvercovém nádvoříčku domu číslo 109 v ulici East Palace. Hned vedle dveří visela tabulka s tímto nápisem: "1943 Úřadovna Santa Fe 1963 Vědecké laboratoře Los Alamos Kalifornské univerzity".

Všichni muži a ženy, kteří pracovali na první atomové pumě, prošli tímto portálem ke své tajemné práci v Los Alamos. Plod jejich sedmadvacetiměsíčního úsilí, zbraň, která ukončila druhou světovou válku, byl jedním z největších vědeckých činů všech dob..."

Zastrčený kout v Novém Mexiku změnil chod světa

Z otevřených oken cestovní kanceláře klapaly psací stroje a v protějších oknech krámku s mexickými turistickými proprietami vybíraly zákaznice pestré šátky. Obyčejný den.

Ano, z tohoto zastrčeného koutku hlavního města amerického státu Nové Mexiko odcházeli slavní fyzici, ochuzeni o své tituly a ukryti pod všedními pseudonymy, na "Kopec", aby tam zkonstruovali "věc", která nakonec změnila klima tohoto světa.

"Kopec", kam všichni tito utajení slavní lidé odjížděli, byl v mapách zanesen jako Pajarite Plato – a cílem jejich cesty bylo Los Alamos. V tamních atomových laboratořích konstruovali "věc" – první atomovou bombu.

Muzeum, kde musíte zapsat jméno, adresu i číslo auta

Až do roku 1957 zůstalo Los Alamos utajeným městem, kam směli na zvláštní povolení jenom vyvolení. Potom je otevřeli i pro senzacechtivé turisty. O devět let později zřídila Kalifornská univerzita, která tyto laboratoře dodnes spravuje, v jedné budově Vědecké muzeum. Ovšem každý návštěvník musel napsat do tlusté knihy své jméno a adresu, průvodci zaznamenávali rovněž číslo auta...

Risknu to – ať si číslo mého vypůjčeného auta zapíší. Ze Santa Fe do Los Alamos vede pohodlná široká asfaltka uprostřed čarokrásné prérie s malebným pohořím na obzoru. Každých možná pět kilometrů jsem míjel benzinové stanice s bufety – bývalé strážnice policejního oddílu projektu Manhattan.

Po více než polovině cesty se silnice začala prudce zvedat – náhorní plošina Pajarite je 2300 metrů nad mořem. Nalevo v kaňonu hučel zárodek legendární řeky Rio Grande, napravo se na mne dívaly z červených skal tmavé jeskyně, kdysi indiánská sídliště... Za chvilku jsem projížděl ulicemi Los Alamos.

Zatímco Santa Fe poznamenaly zbytky staré španělské kultury, Los Alamos je typicky americké město se stroze účelnou architekturou. Jenom západní část obývaná neobyčejně dobře placenými vědci je pro oko Evropana přijatelnější – připomíná spíše lesní čtvrť.

Novinář z Československa? Tak to chvilku počkejte...

Jižně od centra, na vysokém kopci, leží proslulé laboratoře. Zvenku se od jiných atomových ústavů neliší. Je to komplex moderních budov nejrůznějších tvarů. Ostatně všechny byly postaveny až po válce. Z průkopnické válečné epochy zůstal v Los Alamos jedině objekt, v němž je umístěno Vědecké muzeum.

Vstup zdarma. Každý občan má vědět, na co jdou jeho daně

Když jsem zaparkoval auto, vešel do muzea, chtěl si koupit lístek, dověděl jsem se, že vstup je volný. Každý americký občan má právo vědět, na co jsou vydávány peníze, které ročně odvádí na daních – a cizinci se s tím svezou.

Moje koktavá angličtina byla však pro průvodkyni důvodem, aby se zeptala, odkud jsem. "Novinář z Československa, který byl akreditován u NASA při letu Apolla 11?" udivila se. "Tak počkejte okamžik!" A zmizela kdesi v kanceláři.

Novinář z komunistického Československa! Trochu mě poléval pot. Možná že pro občany z těchto zemí je Los Alamos pořád ještě zakázaným územím. Už jsem se viděl, jak mě odvádějí agenti federální policie FBI a já jim marně dokazuji, že nejsem žádný špion...

Paní se za chvilku vrátila – vrátila se sama! – a v ruce držela aktovku naditou nějakými brožurami a časopisy. "Tady máte nějaké materiály. Pokud vím, jste první východoevropský novinář, který nás navštívil. Nejlépe bude, když se přidáte k některé skupině návštěvníků, se kterou jde průvodce..."

A tak jsem procházel muzeem. Je to jedinečné místo k praktickému předvedení nejrůznějších principů fyziky pro studenty i nestudenty. Na malém dvorku jsem si vyfotografoval makety atomových zbraní, neboť muzeum je "jediným místem z laboratoří, kde jsou fotoaparáty vítány", jak praví nápis.

Po dvou hodinách prohlížení se ještě průvodkyně u vchodu zajímala, jestli nemám nějakou speciální otázku. "Ano, mám, chtěl bych vědět, kolik tam přichází návštěvníků." – "V roce 1968 asi 62 tisíc, letos počítáme nejméně o deset tisíc víc... A to je všechno?" – "Ano, to je všechno. Děkuji."

Laboratoře, do kterých se nedá dostat.

Rozloučil jsem se. Knihu návštěv už zřejmě zlikvidovali, nikdo se nikam nezapisuje, dokonce ani moje maličkost ne. A po autě se také nikdo nedíval.

Vlastní laboratoře jsem si bohužel prohlédnout nemohl. Později mně fyzici v Praze říkali, že kdybych o několik týdnů dříve podal státnímu departmentu žádost, možná že bych k tomu povolení dostal. Jenže ani v květnu 1992, po skončení studené války a návratu Československa do demokratického světa, jsem se do těchto laboratoří nedostal.

Přehlídka bojových raket americké armády. U jedné jsem vyfotografoval i seržanta, který mě pomáhal a hlídal.

Geochemikovi dr. Jozefu Masarikovi z Bratislavy, kterého tam sami Američané pozvali, trvalo dva roky, než ho ministerstvo zahraničí prověřilo a dalo mu souhlas k pobytu. Dr. Masarik se tam samozřejmě zabýval výzkumem mírovým, studoval mimozemské materiály, a o to, co se tam dělalo pro vojáky, se raději nezajímal. A když jsme se s ním chtěli vyfotografovat před muzeem, varoval nás: "To nedělejte. Z protější budovy vyběhnou bezpečáci a já bych z toho měl malér."

O dvacet kilometrů dál a několik platů níž

V restauraci, z níž byl krásný výhled do kraje, jsem pomalu poobědval. A potom jsem sjížděl dolů do Santa Fe.
Cestou jsem si všiml šipky ukazující na indiánskou vesnici. Měl jsem čas. Tam jsem zažil další šok. Dvě desítky kilometrů od města, kde průměr platů víc než dvakrát převyšuje průměr Spojených států, jsem se ocitl mezi chudáky, ale na americké úrovni.

Fotografování povoleno pouze se souhlasem starosty

Vesnické baráky byly splácané z hlíny a z každého trčela televizní anténa. Před vchody stála auta se zašlými a pošramocenými karoseriemi. A cedule, která praví, že fotografovat se smí pouze se souhlasem starosty po zaplacení nějaké směšné částky, přesné číslo se nepamatuju.

V prachu na ulici si hrálo několik dětí. Hned se ke mně seběhly. Nežebraly, chtěly vědět, odkud jsem a co tam dělám. Československo určitě neznají, pověděl jsem jim tedy, že pocházím z Evropy. Moc tomu nerozuměly. Pokoušel jsem se nakreslit do písku Evropu, moře a Ameriku – nevím, jestli to pochopily. O astronautech, kteří byli na Měsíci, samozřejmě slyšely.

Stolice na zkoušky menších raketových motorů v Huntsvillu

Necítil jsem se tam dobře. Odjel jsem brzy. Měl jsem pocit jakési viny – já si žiju v přepychu a oni živoří. Připomnělo mně to ruský venkov padesát kilometrů od Moskvy. Jednou jsem jel vlakem se Slávou Golovanovem do Kalugy, kde žil zakladatel teoretické kosmonautiky Konstantin Ciolkovskij. Uprostřed cesty jsme museli vystoupit, protože se spravovala trať, a jet kousek místním autobusem. Ta ruská vesnice vypadala stejně uboze, její obyvatelé a dřevěné baráky, byť trochu jiným způsobem.

Noc jsem prožil v zabarikádovaném pokoji v jakémsi polospánku. Ráno jsem odletěl do Huntsvillu.

Ve von Braunově království

V Huntsvillu jsem přistál už za tmy. Měl jsem objednaný pokoj v Ramada Inn. Na reklamách hlásali, že jsou schopni odvézt svého hosta zdarma z nejbližšího letiště či nádraží, stačí jenom odtud zatelefonovat. A protože jsem byl s penězi na dně, téhle nabídky jsem využil. Potom jsem se usadil ve skoro prázdném terminálu a čekal, až asi za tři čtvrtě hodiny mne vyzvedl statný černoch.

Jeli jsme přes vojenské prostory zdejšího dělostřeleckého arzenálu. Řidič mě ujišťoval, že je to normální, všichni tudy jezdí. Večer jsem si dal salát s masem, moc mě chutnal a stál jenom dolar.

Ráno jsem si koupil místní noviny. Referovaly o velké oslavě, která večer proběhla v Marshallově kosmickém středisku vedeném Wernherem von Braunem, německo-americkým vědcem, jak novináři štiplavě dodávali. Na deset tisíc lidí se pod širým nebem veselo. Tady přece zkonstruovali raketu Saturn 5, která vynesla naše hochy na Měsíc! Von Brauna, byť poukazovali na jeho původ, tam zřejmě měli rádi, protože povznesl jejich město a dal práci tisícům lidí.

Tady bych makat nechtěl!

Pak jsem zatelefonoval Bobu Wardovi z redakce The Huntsville Times. Seznámili jsme se na startu, a když jsem mu řekl, že se zastavím v Huntsvillu, dal mně vizitku. Odpoledne pro mne přijel, zavezl do redakce – její prostředí mne dost vyděsilo. Velká hala plná psacích stolů, lehce oddělených květinami. Tady bych makat nechtěl!

Potom jsme jeli po městě. Ukázal mi vilu v lesní čtvrti, ve které bydlí von Braun. Zvenku nevypadala nijak honosně. "Von Braunův plat prý není vysoký, asi dvacet tisíc dolarů ročně," komentoval můj dojem. "Zato si několikanásobně víc přijde za konzultace různým firmám. Jeho jméno má zvuk, a jestliže podepíše nějaký protokol anebo doporučí výrobek, má podnik zaručený odbyt."

V Los Alamos jsou makety novějších miniaturizovaných atomových bomb

Mezitím jsme se zastavili na poště. Bob je dopisovatelem nějakého technického časopisu a posílal tam článek. Těch několik stránek telegrafoval. Když jsem se divil, řekl, že je to nejrychlejší a nejpohodlnější.

Potom jsme jeli do nějaké restaurace. Bob je členem místního Rotary klubu a tak půjdu na jeho schůzku. Posadil mne vedle jednoho mladého a úspěšného podnikatele. Začal mluvit o tom, co ho a další Američany tolik tíží – o válce ve Vietnamu. Víc si bohužel nepamatuju.

V hotelu jsem dostal plány města, protože jsem si chtěl obhlédnout zdejší raketové a kosmické muzeum. Neměl jsem však peníze na pronájem auta. Jak je muzeum daleko, kolik kilometrů? To se z toho plánku nedalo vyčíst a lidé v recepci také neměli tušení. Zkusím to pěšky, snad to zvládnu.

V muzeu v Los Alamos vystavují i maketu bomby, která zničila Hirošimu

Tohle nebyla náhoda

Procházkou do raketového muzea? Pojďte svezu vás.

Byl parní letní den, slunce přihořívalo, ale co se dá dělat? Vyrazil jsem podél silnice, chodník žádný, ostatně všichni okolo svištěli ve svých bourácích. Po nějaké chvíli zabrzdil nějaký mladík: "Co tady děláte? Kam jdete?" – "Procházkou do raketového muzea." – "Procházkou?… Pojďte si sednout, já vás tam vezmu, stejně nemám co dělat."

Blahořečil jsem jeho dobrotě, protože do toho muzea – jak jsem potom zjistil – bych nedošel možná ani do večera. V Americe jsou přece jenom vzdálenosti vzdálenostmi, jako na druhé straně v Sovětském svazu.
Pečoval o mne celý den, ukázal mi všechny rakety, nakonec odvezl zpátky do hotelu.

Obětavec! Když jsem se ho ptal, co dělá, utrousil, že je seržantem v armádě. Došlo mi, že tohle nebyla náhoda. Vojenská kontrašpionáž anebo FBI nechtěly, aby se jim po vojenském arzenálu flákal novinář z komunistického světa, a proto za mnou poslali tohoto průvodce. Udělal jsem nějaké fotky, na kterých i on pózoval, z domova jsem mu je poslal, ale nikdy jsem nedostal odpověď.

V pondělí ráno jsem zavolal do tiskového oddělení Marshallova kosmického střediska. S jeho vedoucím Josephem M. Jonesem jsem se potkal v Houstonu, a když jsem mu řekl, že se k nim chystám, dal mi vizitku, abych ho snáze našel. "Jsem bez auta. Mohli byste pro mne někoho poslat?" Za chvilku přijel černý mládenec, který byl – jak se ukázalo – nejmladším členem tiskového týmu.

Prošel jsem celým centrem. Nejvíc mne upoutal gigantický vodní bazén, ve kterém astronauti nacvičovali výstupy do volného kosmického prostoru. Právě tam byla ponořená maketa budoucí stanice Skylab.

Von Braun tam nebyl, aspoň mně zavedli k jednomu z jeho náměstků, který byl původem sudetský Němec. Ten se v úvodu pokusil o češtinu: "Tóprý den!" Narodil se někde v severních Čechách, ale brzy se odstěhoval do říše, kde také vystudoval. Byla to spíše zdvořilostní návštěva, i když pár vět do magnetofonu mi pověděl.

Přes New York domů

V úterý jsem odletěl do New Yorku. Jirka mně vyjednal bydlení u četkařů. Byli tam dva – jeden český a druhý slovenský. Oba příjemní, stejně jako jejich ženy, všichni šťastní, že si mohou s někým z domova popovídat – i když už jsem byl tři týdny na cestě.

Raději zavřete okénko, není to bezpečné.

Český kolega mne provezl New Yorkem. Než jsme zajeli do Haarlemu, musel jsem zavřít okénko, prý to není bezpečné. Taky jsem se šel trochu projít. Víc se nepamatuju.

Ve středu jsem sednul do letadla a vrátil se domů. Bylo to únavné, ale viděl jsem startovat první lidi na Měsíc a navštívil jsem místo, kde dělali atomovou bombu. Zážitky na celý život!

Co se dělo v Praze? Všechno, co jsem napsal, Mladá fronta otiskla. Žádná cenzura ještě neexistovala. Zrovna tak televize a rozhlas vysílaly reportáže bez omezení. Jedině Jirka Dienstbier nesměl do rádia žádnou reportáž posílat – to mně prozradil až po letech, už doma. Za půl roku by nebylo tahle svoboda možná. To už Husákova normalizace pokročila, redakce ovládli noví lidé s bolševickým myšlením a chováním.

Konec třídílného seriálu