Rok 1914, první rok "Velké války", přinesl na svém konci jedno velké překvapení. Lednová vydání anglických a do jisté míry i německých novin popisovala s údivem i porozuměním společné oslavy Vánoc s nepřítelem, o které se novináři dozvěděli z dopisů frontových vojáků.
Výjimečná událost se někdy označuje také za "Vánoční zázrak". V moderní historii válek je v podstatě ojedinělá. Známe naopak příklady, kdy svátky využily armády jako vhodný den k útoku. Tak tomu bylo o 30 let později, během německé ofenzivy v Ardenách nebo v případě Jomkipurské války v roce 1973. Vánoce 1914 byly ovšem jiné.
Tichá noc...
S blížícími se svátky se vojáci na obou stranách začínali připravovat na oslavu v zákopech. Dávali si přání, často vlastnoručně vyrobená, či drobné dárky. Tu a tam se na předprsních zákopů objevily i svíčky a stromečky. Vojáci zpívali vánoční písně a koledy, což se samozřejmě doneslo i druhé straně. Zákopy od sebe nebyly často dál než 100 metrů. Napětí mezi nepřátelskými tábory dočasně polevilo. Postupně slábla dělostřelecká palba.
Na některých úsecích fronty se objevily návrhy na zastavení palby adresované protivníkovi. Vojáci obou stran se odvážili vyjít do země nikoho. Na některých místech došlo k bližším kontaktům. Podle líčení z dopisů si vojáci obou stran vyměňovali drobné suvenýry, knoflíky z uniforem, jídlo, tabák a služby.
Snímek z legendárního společného fotbalového utkání.
Doložený je nejméně jeden případ, kdy jeden britský kulometčík, v civilu příležitostný holič, stříhal zarostlého německého vojáka, nebo případ varietního umělce, který mezi zákopy improvizoval. Někde spolu vojáci zpívali a modlili se. Na několika místech vojáci údajně sehnali míč a v zemi nikoho si zahráli fotbal. Tedy spíš si jen zakopali, než sehráli nějaký zápas. Jak mohlo k takovému bratříčkování s nepřítelem dojít?
Po sklizni do války a na zimu zase domů? Omyl!
28. června 1914 byl zavražděn arcivévoda František Ferdinand d´Este s chotí a Rakousko-Uhersko dalo Srbskému království ultimátum. Po jeho vypršení, 28. července 1914, vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku. Tehdy nikdo netušil, že se z války vyvine jeden z nejkrvavějších konfliktů v lidských dějinách. Jenže se spustila nezadržitelná lavina událostí.
Rusko si chtělo udržet vliv na Balkáně a druhý den vyhlásilo mobilizaci. Tím se cítilo ohroženo sousední Německo, které se na válku připravovalo již dlouho, a s jednodenním zpožděním mobilizovalo také. Prvního srpna mobilizovala Francie, která měla s Německem nevyrovnané účty z prohrané francouzko-pruské války. Tentýž den Němci vyhlásili válku sousednímu Rusku, další den podle pečlivě připraveného plánu zaútočili na Lucembursko a o den později vyhlásili válku Francii. Britové po Německu požadovali záruku neutrality Belgie. Když nedostali patřičnou odpověď, a Němci naopak překročili belgické hranice, vyhlásili Německu válku. V té době se již dalo čekat, že to bude "Velká válka".
Němečtí vojáci odjíždějící na frontu to brali jako výlet do Paříže.
Nicméně mobilizace v zúčastněných zemích probíhaly celkem nadšeně. Časové období bylo pro začátek válečného tažení jako vystřižené z učebnice. Skončila sklizeň, úroda byla pod střechou, takže ani vojáci odvedení na frontu, ani civilisté v zázemí neměli z budoucnosti velké obavy. Vojáci odjížděli na frontu s tím, že do Vánoc budou zpět. Němci měli se svým smyslem pro detail dokonce spočítané, že tažení na západ potrvá 42 dní.
Jenže představy o vedení války naprosto neodpovídaly skutečnému průběhu. Manévrová válka s využitím rychlých úderů jízdy, jak se učilo na vojenských akademiích, se nekonala. V kulometné a dělostřelecké palbě se velmi rychle proměnila ve válku poziční. Sen o rychlé válce a návratu do Vánoc domů se rozplynul. Na dlouhé frontě stáli proti sobě vojáci znepřátelených stran, odděleni zemí nikoho, kde leželi umírající a mrtví, které nebyl nikdo schopen odnést a pohřbít. Ani jedna armáda nedokázala prolomit obranu nepřítele a zvrátit vítězství na svou stranu.
Plechovka s čokoládou a prkno jako symbol pro klid zbraní
Když bylo jasné, že armády stráví na frontě i Vánoce, začaly se v týlu připravovat přilepšení pro vojáky. Britové dostávali "Princess Mary Box", což byla plechová krabička s čokoládou, karamelkami, tabákem, cigaretami a vánočním obrázkem královské rodiny s přáním šťastného návratu domů. Němečtí dostávali dýmku "Kaiseliche", důstojníci krabici doutníků. Provianťáci dostali větší příděly, aby alespoň na Vánoce dostali vojáci lepší stravu, než byla běžná norma. Na přilepšení pro vojáky se podílela také celá řada civilních organizací všech zúčastněných zemí.
Situace vojáků na frontě nebyla nijak růžová, a to platilo pro obě strany. Podzim 1914 byl nevlídný, zima tuhá a vojáci měli k dispozici jen to, co sami udělali. Na výdřevu zákopů a na palivo postupně zmizely celé lesy v okolí frontových linií. Díky blízkosti obou postavení obě znepřátelené strany viděly, že co se počasí týká, trpí protivník úplně stejně.
Podmínky v zákopech byla stejně hrozné pro obě strany.
Protože se fronta nehýbala, vojáci svého protivníka dobře znali. Slyšeli hlasy, viděli známé postavy. Postupně vznikal jistý pocit sounáležitosti a pochopení, přestože vojáci věděli, že jednou budou muset stisknout spoušť, nebo sami zahynou. Někde mezi nepřáteli dokonce existovala nepsaná pravidla vedení války, umožňující v klidu provést alespoň základní lidské potřeby.
Například v době jídla se vyvěšovaly signály známé jen vojákům stojícím proti sobě, kus látky nebo prkno na předprsni zákopů, které obě strany respektovaly. Po jejich stažení se válčilo bez nejmenších skrupulí dál. Kdo vystrčil hlavu, byl mrtev.
Jistý vliv na nálady vojáků měl i relativně poklidný život civilistů, který viděli "na obzoru". Civilistům ostatně nezbývalo nic jiného, než zkusit přežít. Dál chodili do práce a dál obdělávali pole. V době Vánoc se někteří z toho mála, co měli, snažili vojákům "za humny" přilepšit. Jistý vliv měly i mírové iniciativy například ženských organizací v zázemí nebo papeže Benedikta XV., který se přimlouval za "klid zbraní, alespoň pro noc, kdy zpívají andělé."
Společný snímek. Vojáci dvou znepřátelených velmocí na společném vánočním snímku
Nezbytným předpokladem bylo i to, že se válčilo v zimě, což zdaleka nebylo pravidlem. Za ideální termín pro zahájení válečného tažení bylo považované období po sklizni s tím, že tažení by mělo skončit do zimy. Jinak si útočící armáda koledovala o problémy, protože v zimě byly všechny výhody na straně obránce, válčícího na svém území. Čím delší byly zásobovací linie, tím byla pro útočníka situace horší.
Proti sobě také stály dvě armády, které vyznávaly stejný svátek, což se například během rusko-turecké války stát nemohlo. Převážně pravoslavní Rusové a Bulhaři slavili Vánoce podle jiného kalendáře a osmanská armáda tento svátek nevyznávala vůbec.
Vánoční zázrak u Ypres
Dočasné příměří, ke kterému na některých úsecích fronty došlo, nebylo žádným obecným pravidlem, spíš spontánní reakcí na danou situaci. Reálné odhady udávají, že do celé akce byly zapojeny tisíce mužů a někdy i důstojníků. Situace velitelů byla poněkud složitější, protože vyšší hodnost s sebou nese i vyšší odpovědnost. Za disciplínu v jednotce je zcela jednoznačně odpovědný velitel a v případě exemplárních trestů je prvním, kdo bude obviněn.
Poněkud idealizovaný obrázek Vánoc v zákopech v tisku
K nejrozsáhlejším kontaktům mezi nepřáteli došlo v okolí městečka Ypres, respektive v úseku St.Yves – Neuve Chappelle, na úseku dlouhém asi čtyři kilometry. Zde byly vzájemné kontakty nejužší mimo jiné i proto, že část německých vojáků před válkou v Británii pracovala a uměla anglicky. Na jiných úsecích se dočasné příměří omezilo na oboustrannou možnost evakuace raněných ze země nikoho, dohledání a pohřbení padlých, případně na společné mše za jejich duše. Někde vojáci neopustili vlastní zákopy a klid zbraní využili jen k oslavám na "vlastním území", k oddechu, případně k provedení běžných civilních činností, na které nebyl v průběhu bojů čas (například rozsáhlejší hygieně).
Společná cigareta. Němec zapaluje Britovi. O pár dní později se zase uvidí leda skrze zaměřovač kulometu.
Stejná nebyla ani délka dočasného přerušení palby. Někde trvalo jen jednu noc, někde celé Vánoční svátky, ale na některých úsecích fronty došlo k úplnému nebo velmi rozsáhlému omezení bojové činnosti na celý týden, až do Nového roku.
Reakce vyšších velitelů (sbor, divize) na podobné bratříčkování s nepřítelem byly zdrženlivé. K masovému udělování trestů sice nedošlo, ale důstojníci nižších jednotek dostali nařízeno neprodleně obnovit disciplínu a podobné nekázni udělat přítrž. Obecným opatřením, které mělo podobným akcím předejít, byla rotace jednotek v rámci fronty, aby se vojáci nestihli s nepřítelem podobným způsobem sblížit. Na německé straně dokonce došlo k přeložení některých "hříšných" jednotek na východní frontu.
Pak přišel plyn
Chemická válka a hromady mrtvých udělaly s bratříčkováním na frontě konec.
Po skončení příměří se vojáci vrátili ke své rutinní práci: pobíjení nepřátel. Válka postupně nabrala na intenzitě, počty mrtvých rostly a po nasazení zbraní hromadného ničení v roce 1915 již nikdo na bratříčkování s nepřítelem neměl příliš náladu. Pokusy zopakovat něco podobného na Velikonoce 1915 vesměs selhaly. V následujících letech se ojedinělé případy zastavení palby na Vánoce objevily, ale již nikdy nedosáhly takového rozsahu jako v roce 1914.
Přestože šlo v celém válečném konfliktu o epizodní událost, dostalo se jí široké publicity. Po válce byla široce idealizována, objevila se dokonce ve filmové tvorbě. Je to celkem pochopitelné. Lidé mají obecně tendenci vzpomínat na to dobré. V každém případě šlo o spontánní projev lidství v těch nejkrutějších podmínkách.
