Mars

Mars | foto: Profimedia

Vědci řeší problém: Bude let na Mars příšerná nuda?

  • 105
Ze Země na Mars poputují lidé tři čtvrtě roku, možná i rok. Na povrchu stráví dva měsíce anebo dva roky. A pak se začnou vracet. Podrobnosti zatím nejsou, vždyť se tam poletí někdy po roce 2030. Už půl století však specialisté řeší některé problémy s tím spjaté.

Půl století prvních příprav

Největší obtíží při takové expedici bude samotný člověk, jeho psychický stav, tvrdí lékaři a psychologové. Představte si to: budete zavřený s pěti nebo šesti kolegy v malém izolovaném prostoru. Pravda, miniaturní ložnice, jejíž výzdobu si za pomoci psychologů a architektů sami navrhnete, aby vám připomínala domov, bude vaším soukromým útočištěm.

Veškerý provoz planetoletu řídí automaty, takže na vás zbude jenom jejich hlídání, a to bude jednoduché. Občas vás vybudí poplach, někde se zadrhne nějaká drobnost, na níž nebudou stačit samoopravářské automaty, a pak bude zapotřebí lidský mozek a ruka; ale většina bude falešná, jenom na prověrku posádky.

Budete ve spojení nejen s řídicím střediskem na Zemi, ale můžete mluvit na utajeném kanálu se svými nejbližšími. Jenže se vzdalováním se bude prodlužovat doba letícího rádiového signálu, takže u Marsu se toto zpoždění protáhne až na 40 minut. Takže tři čtvrtě hodiny bude čekat odpověď na svou otázku. Příšerné!

A co budete dělat celé ty dlouhé hodiny a dny? První dny a týdny budete s chutí číst knihy a dívat se na filmy, na které jste dřív neměli čas. Ale i tohle se vám za čas znechutí. Jak se tomu dá předejít? Už od 60. let minulého století odborníci experimentují s dobrovolníky, kteří se nechají na delší dobu izolovat v prostorách připomínajících planetolet a bedlivě je sledují.

Nejdřív pro posádky ponorek

Největší znalosti s tímto modelováním mají specialisté z Ústavu lékařsko-biologických problémů (IMBP) v Moskvě. Mimochodem, tenhle institut nebyl před půlstoletím založen kvůli řešení potíží v kosmu, nýbrž ke zlepšování situace námořníků na atomových ponorkách, kteří tráví pod vodou až čtvrt roku a trpí potížemi psychickými i fyziologickými, musí se vyrovnávat s pocitem neustálého rizika, atd. Takže v Moskvě, stejně jako ve Spojených státech, studovali tyhle problémy především pro potřeby ozbrojených sil.

Zatímco během studené války si Sověti a Američané vyměňovali o tom jenom kusé závěry, po pádu železné opony se spolupráce rozšířila. Nicméně hlavním partnerem Rusů je dnes Evropská kosmická agentura (ESA), Američané dělají vlastní pokusy, a to nejen na pevnině, nýbrž i pod vodou.

V letech 1994–2000 se uskutečnilo v IMBP několik experimentů s dlouhodobou izolací dobrovolníků, a to v rozmezí od 90 do 270 dnů. Posledního pokusu SFINCPS-99 se v průběhu devíti měsíců vystřídalo v izolované kabině několik posádek složených z lidí z různých zemí. Tam se odehrál incident, který nebyl dosud uspokojivě vysvětlen.

Kanadská psycholožka Judith Lapierrová si po skončení stěžovala, že se ji jeden z Rusů pokusil před Novým rokem políbit způsobem, který označila jako sexuální. Ruský koordinátor Vadim Guščin však její stížnost zlehčil a incident dokonce nezaznamenali v palubní dokumentaci. Ani náměstek ředitele ústavu Valerij Poljakov, kosmický rekordman, který vydržel 437 dnů nepřetržitě na stanici Mir, ho nevnímal nijak dramaticky.

Izolace v patrovém domku

Právě v úterý začala v tomto moskevském ústavu první fáze experimentu Mars 500. To odpovídá půldruhému roku pobytu. Avšak v této etapě se počítá s izolací šesti mužů v délce 105 dnů. V ústavu pro ně vytvořili válcovou maketu NEK (Nazemnyj experimentalnyj komplex) o objemu 550 metrů krychlových, což představuje jednopatrový rodinný domek.

Výzkumníci obývají pět hermetických modulů. Obývák, kontrolní středisko, kuchyni a ložnici (3,6 x 20 metrů), technickou část, do níž spadá lékařské středisko, diagnostiku a laboratoř (3,2 11,9 metru), sklady včetně farmy na pěstování zeleniny (3,9 x 24 metrů), výsadkový modul (6,3 x 6,17 metru) a příbytek pro Mars. Lidé tam dýchají kyslíko-argonovou atmosféru, která má předejít vzniku požáru. S tímto prostředím, stejně jako s kyslíko-héliovou atmosférou počítají některé projekty planetoletů.

O účast mělo na podzim 2005 zájem 5600 mužů z členských zemí ESA, Rusů bylo kolem pěti set. Se ženami se zatím nepočítá, údajně kvůli náročnosti. Podmínky zněly: věk od 35 do 55 let, vysokoškolské vzdělání, bohaté životní a profesionální zkušenosti, plynulá znalost ruštiny a angličtiny.

První posádce velí ruský kosmonaut-kandidát Sergej Rjazanskij, dále tam jsou kosmonaut-kandidát Oleg Artěmjev, praktický lékař Alexej Baranov a sportovní lékař Alexej Špakov, za ESA francouzský civilní pilot Cyrille Fournier a německý strojní inženýr Oliver Knickel, důstojník německé armády. Experiment řídí kosmonaut Boris Morukov, lékař z IBMP, který letěl na americkém raketoplánu.

Koncem roku izolace 520 dnů

Pro posádku platí sedmidenní týden včetně dvou dnů oddechu. Je pod kontrolou lékařů a psychologů, další specialisté sledují vnitřní prostředí. Běžné choroby by měli oba lékaři zvládnout. Jedině kdyby někdo onemocněl tak, že by byl v ohrožení života, museli by ho z komplexu odvézt do nemocnice. Všechny potraviny si simulovaná kosmická loď má s sebou převážně v mražené formě. Zeleninu si vypěstují ve skleníku.

Muži se mají zabývat řízením a údržbou své lodi, vědeckými experimenty, na programu jsou i tiskové konference se skutečnými novináři. "Záměrem je, aby hned od počátku zapomněli, že se jedná o simulaci," řekl Marc Heppener z pařížské centrály ESA. "Lidé mohou být zcela pohlceni počítačovými hrami, takže v simulaci můžeme zajít dostatečně daleko."

Koncem roku, až získají předběžné výsledky z nynějšího pokusu, zahájí další tým dobrovolníků nejdelší pobyt, 520 dnů. To by představovalo 250 dnů cesty Země-Mars, 30 dnů pobytu na povrchu a 240 dnů zpáteční trasa. Řídicí středisko bude simulovat i vzdalování od Země při komunikaci s posádkou, to znamená, že po sedmi měsících budou muži v komplexu čekat na odpověď 40 minut.

Psychologická souhra podmínkou

Zajímavou zkušenost z dlouhodobé izolace získali odborníci z plaveb Thora Heyerdahla v primitivních člunech po světových oceánech. Norský experimentátor vybral do posádek lidi z nejrůznějších kultur a náboženství, aby tím demonstroval jejich jednotu. Ale to se nepodařilo. V některých situacích najednou jednotlivci odlišných kultur a náboženství z harmonického soužití týmu sami vypadávali a izolovali se.

Mnohem důležitější výsledky očekávají specialisté z výzkumů, které probíhají u skupin vědců v Antarktidě, tedy u lidí se silnou motivací. Kosmonauti by se měli důkladně poznat a sladit své soužití během několika let příprav na Zemi, tedy před startem. Přesto bude mezi nimi ve vesmíru vybublávat napětí, budou procházet krizemi a stavy beznaděje, tak jako v běžném životě na Zemi.

Každý kosmický cestovatel bude mít k dispozici svého psychologa na utajeném spojovacím kanálu, nábožensky založení jedinci mohou komunikovat se svými kněžími. Všichni budou žít ve stresu, pocit ohrožení je bude tížit nepřetržitě. Může je zasáhnout meteor. Nebo havaruje životně důležitý systém.

Nebo se někdo těžce zraní. Nebo kosmonauty, jejichž imunitní systém podmínky kosmu zeslabí, postihne nějaká infekce včetně plísně. Byť se budou inženýři a lékaři snažit všechny tyhle patálie předvídat a posádku na ně vybavit a připravit, určitě vzniknou situace, s nimiž nikdo nepočítal, a potom budou muset improvizovat. Tak jako vždycky při objevitelských cestách.

Nabídka z Moskvy

 „Dlouhodobé soužití malé skupinky lidí na omezeném prostoru bez možnosti úniku s sebou přináší řadu krizových momentů,“ říká sociolog dr. Jaroslav Sýkora. „Proto musíme zjistit, jakým problémům mohou být budoucí kosmonauti ve vzájemné komunikaci vystaveni, aby se jim při skutečném letu mohlo předejít.“

Sýkora se věnuje výzkumu stresu už několik desetiletí – pod Akademií věd, pod armádou, pod soukromou firmou či pod univerzitou. Na podzim 1988 zorganizoval jedinečný experiment Štola, při němž spolu s dalšími odborníky sledoval chování izolované skupiny mladých lidí v podzemí po dobu tří týdnů.

Výsledky potom přednášeli na konferencích v zahraničí.
Například nesouhlasili s tvrzením amerických kolegů, že v malé skupině jsou ženy nestabilizujícím prvkem. „Naše omezená zkušenost z experimentu Štola 88 je jiná,“ říká lékař docent Josef Dvořák. „Záleží na typu ženy – jestli je sexbomba, mateřský typ, anebo mužatka.“

Od té doby se Sýkora podílel se svým týmem, který se podle potřeby obměňuje, na celé řadě mezinárodních experimentů. A tak není divu, že ho v létě 2006 požádal vědecký vedoucí projektu Mars 500 Albert Nečajev z Moskvy o spolupráci. Sýkora nakonec navrhl projekt české účasti s pracovníky Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně a pražské firmy QED.

Jejich úkol vypadá na pohled jednoduše, ale ve skutečnosti je náramně složitý. Na základě informací o chování šestice experimentálních osob budou určovat jejich vzájemné vazby, přátelské a méně přátelské vazby – a to všechno se zobrazí v podobě vztahových map. Tyhle obrazce napomohou nejen pracovníkům v řídicím středisku, aby pochopili situaci uvnitř skupiny, ale i samotným lidem v izolaci, aby si lépe porozuměli.