Satelit poměrně krátkodechého programu SAMOS na ilustraci. Na rozdíl od velmi...

Satelit poměrně krátkodechého programu SAMOS na ilustraci. Na rozdíl od velmi úspěšného programu Corona počítal program SAMOS s vyvoláváním snímků z filmu přímo na oběžné dráze. Snímky měly být následně snímány a posílány na zem v elektronické podobě. | foto: CIA

Ruská raketa zasáhne cíl v USA za půl hodiny. Jak začala vesmírná špionáž

  • 3
(II. část) Počátky prvního úspěšného programu špionážní družice v USA probíhaly v naprostém utajení i před rodinami účastníků. V Sovětském svazu si zatím konstruktéři díky vynalézavému „marketingu“ zajistili, že veledůležitý špionážní program byl spojen s projektem pilotovaných letů.

(I. díl najdete zde). I vzhledem k patrnému pokroku sovětského vesmírného programu panovala v polovině 50. let v amerických odborných a vojenských kruzích shoda, že práce na projektu špionážní družice označovaném WS-117L se musí urychlit. Jasně se na tom během své schůzky na konci roku 1957 shodil i důstojníci ze štábu letectva i vedoucí inženýři a manažeři firmy Lockheed.

Nový harmonogram prací dokončili 5. prosince 1957. O měsíc později oznámila továrna, že další urychlení bude možné, když použijí raketu Thor. Ve stejné době stál konečně na startovací rampě Raketového zkušebního střediska vojenského letectva (Air Force Missile Test Center) na mysu Canaveral na východním pobřeží Floridy další exemplář nosiče Vanguard – tři čtvrtě roku po původním datu. Ale naděje rychle vzaly za své: 6. prosince Vanguard shořel před televizními kamerami. Dvě sekundy po startu třístupňový nosič explodoval.

Čest Spojených států musel nakonec zachraňovat Wernher von Braun. Jeho upravený Redstone vynesl první americkou družici Explorer 1, zkonstruovanou domácími specialisty, na oběžnou dráhu v noci z 31. ledna na 1. února 1958. První Vanguard se šťastně vydal do vesmíru až v březnu.

Družice překonají letadla

V Bílém domě se také diskutovalo o cílech a řízení civilního a vojenského kosmického programu. Eisenhower je chtěl nechat společně pod ministerstvem obrany, naproti tomu viceprezident Richard Nixon prosazoval jejich rozdělení. Vojáci už uvažovali i o dalších projektech včetně základny na Měsíci, odkud by sledovali dění na zemském povrchu, a o kosmickém kluzáku Dyna Soar.

Statut nejvyššího významu udělilo letectvo z příkazu Rady národní bezpečnosti projektu WS-117L konečně 22. ledna 1958. Svou péči prokázalo i finančně – tento rok na něj přidělilo takřka 66 milionů dolarů, tedy třikrát víc než v předcházejících dvou letech dohromady.

Avšak mnozí vysocí důstojníci byli vůči raketám a družicím skeptičtí, pořád přemýšleli nad příštími bitvami ve vzduchu – tak jako probíhaly za druhé světové války. Mezi výjimky patřil generál Arnold.

Rozhodující schůzka v oválné pracovně Bílého domu proběhla v pátek 7. února 1958. Killian a Land oznámili Eisenhowerovi základní závěr svých propočtů: Zatímco kamery z letadla U-2 přinášely snímky, na kterých jsou zřetelné objekty o velikosti 120 cm, z družic získáme pohledy na věci velké 15–30 m. Samozřejmě později, s vývojem nové techniky a nabýváním praktických zkušeností, se bude rozlišovací schopnost zlepšovat. Prezident nařídil, aby projekt řídila CIA ve spolupráci s Pentagonem, zvláště pak s letectvem. S jeho pokračováním počítáme do roku 1972.

U-2 a jeho kamery

V Langley na předměstí Washingtonu měl Richard Bissell na starosti U-2, teď padly na jeho bedra i špionážní družice. Jakmile se dověděl o rozhodnutí prezidenta, spojil se s generálem Ozzie Ritlandem, zástupcem Schrievera, aby se domluvili na spolupráci. A do kódových označení přibyl nový pojem – Key Hole (Klíčová dírka) v jazyce CIA znamenaly fotografie z družic.

A jak tenhle projekt nazveme? Přece nezůstaneme u označení WS-117L, které se objevilo v tisku! Tento název musí zmizet, aby si také Rusové mysleli, že jsme ho ukončili. George Kucera z CIA navrhl krycí jméno podle svých oblíbených doutníků: Corona. Plukovník Fritz Oder, který u letectva tento projekt vedl, případné pátrání ještě víc ztížil, když pro něj začal užívat název Discoverer – pod touto hlavičkou totiž probíhaly některé biologické a lékařské kosmické experimenty. Úkol WS-117L tedy oficiálně skončil 28. února 1958.

Studie WS-117L inspirovala zrod ještě dalších dvou projektů: Sentry a MIDAS, na kterých pracovali odborníci firmy Lockheed v Sunnyvale v Kalifornii.

Zpráva pro tisk, vydaná 3. prosince 1959, se snažila všechna tajemství zamlžit. Hovořila o tom, že projekt WS-117L vyústil do dvou směrů: do projektu Discoverer, určeného k různým vědeckým a technickým pokusům, a do projektu Sentry, v jehož rámci bude pozemní armáda zkoušet fotografování zemského povrchu z vesmíru.

SAMOS samosebou neúspěšný

Projekt Sentry, později přejmenovaný na SAMOS (Satellite and Missile Observation System – Družicový a raketový pozorovací systém), zaměřilo letectvo na globální územní průzkum. Zástupci pozemní armády se na něm shodli 26. října 1957.

Autoři SAMOSu se na žádost velitelství letectva rozhodli používat náročnější techniku – chtěli vysílat získané snímky jako televizní záběry rádiem. Družice měla tvar protáhlého válce o průměru 1,5 m a délce 7 m. SAMOS měl dodávat snímky území o velikosti 161 krát 161 km s podrobnostmi 30 m.

První SAMOS se pokusilo letectvo vyslat v říjnu 1960. Ale bez úspěchu – jednou havarovala raketa, podruhé se družice nedostala na dráhu, potřetí se neozvala palubní vysílačka. Teprve 31. ledna 1961 se start na dráhu ve výšce 474–557 km zdařil. Avšak snímky, které družice pořizovala a vysílala, byly špatné, nedaly se použít. Potom dvakrát vybuchl nosič.

V prosinci 1961 a v červnu 1962 vypustilo letectvo ještě dvě tělesa. Nízká úroveň přenosu se nelepšila. Proto už koncem roku 1961 musel Pentagon projekt označovaný jako 101A zrušit.

Místo něho zkusili vojáci experiment číslo 201. Družice SAMOS měly nejen vysílat rádiem snímky, ale navíc i vypouštět pouzdra s naexponovanými filmy. Rozdíl spočíval v tom, že schránky Corony měly vlastní brzdicí raketky, zatímco u SAMOSu se musela postarat o jejich orientaci a vypuštění k Zemi pomocí motorů posledního stupně rakety Agena.

V roce 1962 se ze šesti startů tři zdařily. Jedna schránka s filmy se ztratila, dvě letci zachytili. Bohužel fotografie, ať už vysílané rádiem, nebo v pouzdrech, byly mizerné.

Co s projektem SAMOS? Potřeboval peníze a nedával žádné výsledky. Zrušit! Zbývající kamery našly uplatnění u družic řady KH-6 Lanyard. Snaha o vysílání snímků přišla předčasně, chyběla technika.

Varování

Neméně důležitým pro bezpečnost USA bylo nalezení způsobu včasného varování. Mezikontinentální raketa letí ze sovětské odpalovací rampy na cíl na americkém území 30 minut. Rovněž tak americká střela dosáhne sovětský objekt, na který má zamířeno, za půl hodiny. Aby mohli Američané na případný sovětský úder rychle odpovědět, potřebovali o něm vědět dřív, než je zasáhne.

Vytvoříme Výstražný obranný systém před raketami MIDAS (Missile Defense Alarm System) – navrhli odborníci z Agentury pro výzkum pokročilých projektů (Advanced Research Projects Agency – ARPA). Tuto instituci, která začala soustřeďovat vědce k využívání nejnovějších vědeckých a technických poznatků pro potřeby ozbrojených sil, ustavil ministr obrany hned na začátku roku 1958 jako první americkou odpověď na sovětský Sputnik. Vojenská agentura pro výzkum pokročilých projektů (Defense Advanced Research Projects Agency – DARPA), jak se dnes nazývá, sídlí na západním okraji Washingtonu v Arlingtonu.

Podstata MIDASu spočívala ve zjišťování tepla záření z trysek raketových motorů balistických raket a proudových motorů letadel. Válcová družice o maximálním průměru 1,5 m a délce 4,5 m, připojená k poslednímu stupni nosiče Agena, nesla infračervený dalekohled s řadou detektorů. Na bocích měla pár slunečních baterií, které dobíjely akumulátory.

Mert Davies, který z pracoven RAND americké špionážní družice inspiroval, se o tomto pokroku nedozvěděl. O tom, že jeho úsilí nevyšlo nadarmo, mu kolegové řekli až mnohem později. Mezitím dál vymýšlel v Santa Monice nové fantastické ideje, které měly přispět k upevnění prvního místa Spojených států ve světě. Nicméně všichni ho uznávají jako jednoho ze zakladatelů zpravodajských družic.

Na vlně optimismu

Jaký je stav techniky u nás a v Rusku? Co dokážeme udělat my a co oni ve vesmíru? Tahle otázka trápila všechny americké politické a vojenské činitele.

Pracovníci Rady národní bezpečnosti se pokusili načrtnout možnosti obou států v dokumentu číslo 5814, který rozeslali jejím členům k diskusi 20. června 1958. „Všeobecně řečeno, sovětské nosiče mohou vynášet značně větší náklady do vesmíru než americké,“ uváděli úvodem. „Avšak musíme připomenout, že schopností USA a SSSR nelze porovnávat podle nákladu dopravovaného na dráhu. Předpokládá se, že USA jsou mnohem dál, než SSSR v miniaturizaci součástí raket a družic, takže ve srovnání ceny dopravy kilogramu nákladu na oběžnou dráhu si vedeme lépe než v SSSR.“ V tomto hodnocení měli naprostou pravdu.

Zajímavé jsou předpovědi uskutečnění některých projektů. Sověti by měli vysílat výzvědné družice už v letech 1958–1959, zatímco americké budou s jednoročním zpožděním. Rus by se mohl podívat do vesmíru v letech 1959–1961, zatímco Američan opět nejméně o rok později. Se spojovými družicemi Moskva nepočítá, Washington je chce mít v letech 1959–1960. Rusové obletí Měsíc v letech 1961–1962, kdežto Američané v letech 1962–1964. Přistát by tam měli někdy po roce 1965, kdežto Američané v roce 1968.

Také v centrále CIA v Langley dávali horečně dohromady všechny možné poznatky z odkrytých i utajených zdrojů o sovětské raketové technice a kosmonautice. Potřebovali si vytvořit představu, k čemu Sověti směřují. Nakonec ji formulovali v přísně tajné zprávě pro nejvyšší vládní činitele Národní zpravodajské odhady (National Inteligence Estimates – NIE) číslo 11-5-58, datované 19. srpna 1958. Zpravodajci vydávali NIE od listopadu 1950, přičemž úvodní číslo 11 znamenalo Sovětský svaz, 5 ekonomické záležitosti a 58 rok. Později začali označovat problematiku kosmonautiky číslicí 1.

„Věříme, že konečným předpověditelným cílem sovětského kosmického programu jsou lety lidí v meziplanetárním měřítku,“ uváděl dokument. „Nyní se zdá, že bezprostředním úkolem je získávání vědeckých údajů, které Sověti mohou využít při činnosti ve vesmíru, při vývoji mezikontinentálních raket a pro základní vědecký výzkum. Třebaže sovětský kosmický program nepochybně vznikl z vědeckých důvodů, jeho bezprostředním cílem je získávat politické a propagandistické body.“

Kosmický program a program vývoje bojových raket se samozřejmě vzájemně doplňují. Američtí analytici se pokusili odhadnout i termíny naplnění nejbližších sovětských cílů. K obletu Měsíce mohou vyslat lidi v letech 1961–1962, jejich přistání se může uskutečnit po roce 1965.

Měla CIA k těmto předpovědím nějaké spolehlivé prameny? Zdá se, že ne. Spíš vycházela z komentářů světových odborníků a občasných siláckých výroků Chruščova o tom, že SSSR dožene a předežene USA. Stejným hádáním se vyznačovala další NIE ze 3. listopadu 1959: oblet Měsíce lidmi v první polovině šedesátých let a krátce nato i jejich vysazení.

Byly to velmi optimistické scénáře. Jejich autoři zřejmě netušili, že se Sověti – stejně jako Američané – při vysílání družic a lunárních automatů potýkají s mnoha technickými problémy.

Od září do prosince 1958 na kosmodromu Ťuratam třikrát havarovala raketa se sondami k Měsíci. Američanům vybuchla v srpnu na mysu Canaveral raketa pod sondou Pioneer. V říjnu sice Pioneer 1 odstartoval, ale nezapálil se mu motor, aby se dostal na meziplanetární trasu, takže se po 43 hodinách rozpadl v atmosféře. Ani Pioneer 2 a Pioneer 3 nedosáhly potřebné druhé kosmické rychlosti.

Až v lednu 1959 se mohli Sověti pochlubit – Luna 1 prolétla okolo Měsíce. Byl to jenom částečný úspěch, protože podle původního plánu měla na povrch našeho souputníka dopadnout – to však nepřiznali. V březnu totéž zopakoval Pioneer 4. Luna 2 zasáhla Měsíc v září. A v říjnu Luna 3 toto nebeské těleso obletěla a vyfotografovala jeho odvrácenou stranu. Sověti sklízeli obdiv celého světa.

Podle Dwayneho A. Daye, který se v Ústavu kosmické politiky Univerzity George Washingtona zabývá špionáží, by se však Eisenhower nikdy nepustil do závodu o Měsíc, i když USA měly kapacitu vítězit v mnoha oblastech.

Kreml dává přednost člověku (jen ve vesmíru ovšem)

Vytvoření družice pro fotografickou rozvědku je nejdůležitějším úkolem raketových konstruktérů – rozhodl Kreml v květnu 1959. Vypuštění člověka zatím nemělo prioritu. „V prvních letech kosmické éry vycházela pořadí toho či jiného úkolu z doporučení rady hlavních konstruktérů a osobně Koroljova,“ napsal Boris Čertok. „Nahoře tyto návrhy pouze upravovali.“ Z iniciativy vojenské výzvědní služby GRU se 10. prosince vynořilo ještě jedno usnesení o širokém spektru vojenských družic – pro fotografickou a rádiovou rozvědku, navigaci a meteorologii.

I mezi zpravodajci z vojenské výzvědné služby GRU bylo mnoho pesimistů, kteří na využití družic nevěřili. Z vysokých důstojníků jim fandil jenom generál Pjotr Kostin. Odborníci proto přišli na zpravodajce s fintou: „Nechtěli byste přístroje pro fotografickou a rádiovou špionáž na družicích nejdřív vyzkoušet na letadlech?“ GRU tento podnět 4. června 1960 přijala.

Rusové vyvíjeli od začátku roku 1957 dva typy výzvědných fotografických družic – OD-1 a OD-2. Základní studie udělali ve Vědecko-výzkumném ústavu číslo 1 (NNI-1), jehož ředitelem byl známý odborník v oblasti aplikované matematiky a mechaniky profesor Mstislav Vsevolodovič Keldyš. Samotný vývoj a výrobu družic dostal na starost Koroljov.

„Během projektování se posuzovaly varianty kosmického aparátu různé velikosti o hmotnosti od 1,5 do čtyř tun, přitom už od začátku prací se počítalo s kamerou s dlouhým ohniskem (ohnisková vzdálenost objektivu okolo 1 m),“ uvádí oficiální historie firmy Eněrgija–OKB 1. Objekt OD-1 měl být v prostoru orientován pasivně, kdežto OD-2 s aktivní kontrolou orientace a stabilizace. Během roku 1958 se vyjasnilo, že OD-2 se bude skládat ze dvou dílů: z kulové návratové kabiny a z válcového přístrojového úseku, který shoří v atmosféře.

V Koroljovově konstrukční kanceláři platilo heslo „Vlast potřebuje nejvíc ze všeho výzvědnou družici!“ Toto heslo zabíjelo všechno ostatní úsilí, nedalo se s ním bojovat. „Bylo třeba nějakým způsobem konkurenci neutralizovat,“ vzpomínal Konstantin Petrovič Feoktistov, šéf skupiny projektantů, ve svých memoárech. „Už v dubnu 1958 jsem si uvědomil, že musíme udělat taktický manévr a říci: ‚Třebaže práce nad rozvědčíkem začaly dřív, my jsme se dostali mnohem dál. Nejdřív postavíme pilotovaný stroj a potom na základě jeho konstrukce a palubních aparatur vytvoří Rjazanov se svým sektorem automatickou výzvědnou družici. Avšak nevybavíme ho pouzdrem pro vrácení filmů, nýbrž velkým přistávacím modulem, v němž bude místo jak pro filmy, tak pro fotoaparáty.‘ Toto stanovisko pro nadřízené nám umožnilo, abychom odrazili nájezdy ‚zastánců státních zájmů‘ a Koroljov se mohl pevně postavit na naši stranu – stavbou stroje pro let člověka zabíjíme dvě mouchy jednou ranou. To současně umožnilo, aby v září souhlasila Vojensko-průmyslová komise rady ministrů s prací na lodi pod hlavičkou výzvědné družice.“

Jednání nebylo jednoduché. Feoktistov musel vysvětlovat hlavním konstruktérům a ředitelům továren, které se mají na těchto projektech podílet, všechny možné podrobnosti. Někdy museli rozhovory na den či dva přerušit a šéfprojektant potom přinášel z kanceláře v Podlipkách projektovou dokumentaci. Vždycky o tom informoval Bušujeva nebo Koroljova. A hlavní konstruktér potom zpravidla volal Georgiji Nikolajeviči Paškovi jako tajemníku komise, aby mu vysvětlil, jaký nový problém vznikl. „Jak se zdá, s vedením komise jsme se ilegálně domluvili, a když jsem tam druhý den přijel, už se tam objevovaly aktuální možnosti spolupracujících institucí a domluvy pokračovaly,“ vzpomínal Feoktistov.

Do tohoto vývoje zasáhl Chruščov. Když se dověděl, že se Američané chystají k vypouštění lidí do vesmíru, nařídil: „Člověka musíme vypustit nejdřív my, to je pro socialismus nejdůležitější úkol!“ Vůdce, který věřil v obrovskou moc propagandy, potřeboval úspěch pro mimořádné relace rozhlasu a televize i první stránky novin.

Začátkem roku 1958 se tedy pustil tým projektantů vedený Feoktistovem do úprav OD-2 tak, aby loď mohla nést člověka. V červnu předložili výsledky Koroljovovi. O úkolu OD-1 se už nemluvilo.

V listopadu 1958 schválila projekt pilotovaného plavidla Rada hlavních konstruktérů jako nejvyšší odborný orgán kosmonautiky. Práce na nepilotované verzi pro špionáž zůstaly až do podzimu 1960 na druhém místě.

V létě 1959 dostal projekt OD-2 nový název – Vostok. V květnu Kreml rozhodl, že vznikne několik typů tohoto plavidla. Vostok 1 pro technické zkoušky pod označením objekt 1K, Vostok 2 jako výzvědná družice 2K, Vostok 3 pro člověka jako 3K a Vostok 4 pro špionáž s novou kvalitnější kamerou jako K4.

Začátkem roku 1960 nastalo nové přejmenovávání: Vostok 2 se stal Zenitem 2 a Vostok 4 Zenitem 4. Tím se tyto vojenské družice odlišily od pilotovaného programu.

Kosmická loď Vostok 1

Kosmická loď pro člověka měla stejnou architekturu jako příští družice vojenské: kulovitý modul o průměru 2,3 m, který přistává na padácích, a přístrojový úsek ve tvaru dvou spojených nízkých komolých kuželů o průměru 2,4 m a délce 2,3 m, který po oddělení od koule shoří v atmosféře. Do vesmíru vynese toto těleso o váze 4,6 tuny nejmohutnější raketa R-7.

V květnu 1960 se Sověti pustili do zkoušek této kabiny v automatické verzi. Při prvním testu s návratem nepočítali, těleso shořelo. Druhá loď, na jejíž palubě byli dva psíci, se v pořádku vrátila, zato další se nepodařilo zamířit k Zemi, takže se později rozpadla. Další dva pokusy proběhly v pořádku. Do vesmíru tedy mohl odstartovat první člověk. Stal se jím 12. dubna 1961 Jurij Gagarin.

Rus ve vesmíru otřásl Amerikou stejně jako Sputnik a Lajka. Washington se obával, že Sověti budou mít během několika málo let techniku, která jim umožní vylodění prvních lidí na Měsíci. Prezident John F. Kennedy požádal o vyjádření CIA. Špionážní agentura během několika dnů oznámila: „Sověti mohou úspěšně obletět Měsíc s lidmi v roce 1966 a vyslat posádku na Měsíc a vrátit ji na Zemi asi do roku 1969.“

Ve skutečnosti to byly čiré spekulace, nikoli seriózní úvahy. Ani západní vědci, ani západní tajné služby k tomu neměly jakékoliv podklady.

Prezident, který potřeboval vrátit Američanům sebedůvěru, proto vyhlásil 25. května: Naším celonárodním cílem se musí stát dopravení astronautů na Měsíc a jejich bezpečný návrat na Zemi do konce desetiletí. Kupodivu, tuhle výzvu nebral sovětský vůdce Chruščov celé tři roky vážně – byl přesvědčen, že Kennedy blufuje a že Spojené státy se na takový projekt nezmohou.

Zmizelí inženýří

Koncem února 1958 si zavolal náměstek ředitele pro výzkum raketové a kosmické divize firmy Lockheed v Palo Altu v Kalifornii Jack Carter elektroinženýra Jamese W. Plummera: „Jime, měl bys vést vývoj špionážní družice.“ Osmatřicetiletý Plummer nadšeně souhlasil. Program WS-117L, který dosud řídil a nyní končil, ho zaujal.

Avšak Carter ho rychle zmrazil: „Musíš se schovat. Je to naprosto tajný úkol. Měl bys zmizet z kanceláře a také z očí všech svých kamarádů, nikdo nesmí vědět, kde jsi.“ Potom mu předal kupu náčrtů, které připravili Davies a Katz. „Oficiálně tě povedeme na jiném projektu,“ dodal Carter. „Ale já nemám kde pracovat a taky nemám žádné lidi,“ oponoval Plummer. Šéf mu doporučil: „Něco si někde pronajmi. A od nás si můžeš vybrat ty inženýry, kterým plně důvěřuješ.“

Dokument "A Point in Time" natočila CIA v roce 1972, veřejnosti byl ale představen až v roce 1995

Plummer si objednal pokoj v jednom motelu. Když tam v dešti přijel, otevřel dveře a chrstla na něj sprška vody. Takové ubytování nemůžu potřebovat! Otočil se a zajel domů do Los Altos. Do kufru nacpal pár kousků prádla a manželce oznámil, že v příštích několika měsících bude mít moc práce. Na její odpověď nečekal, zase skočil do auta a ubytoval se v jiném hotelu.

V dalších dnech sehnal pár schopných a spolehlivých kolegů a pronajal prázdný barák v East Palo Altu, jižně od San Franciska a poblíž Menlo Parku. Stál vedle továrny na helikoptéry, kterou její majitel původně zamýšlel pro výzkum nových strojů. Několik zařízených dílen, které tam byly, se náramně hodily. „Byl to skutečně utajený program,“ doznal později Plummer. „CIA a vojenské letectvo udělaly mnoho kroků k tomu, aby nás totálně ponořily – dokonce jsme měli zvláštní účtovací systém. I naše peníze se v něm skrývaly. A samozřejmě slovo Corona anebo i písmeno C, které nás děsilo k smrti, se nesmělo ani vyslovit.“

Mezitím továrna Douglas Aircraft odzkoušela raketu středního doletu Thor, která měla tvořit první stupeň nosiče. Zato Agena jako druhý stupeň bude potřebovat ještě různé úpravy, zvláště se neobejde bez velice zdokonalených přístrojů na kontrolu orientace. Její chybné stanovení by mohlo zhoršit kvalitu snímků, anebo dokonce fotografování úplně znemožnit.

Na schůzce dodavatelů, kterou svolali Bissell, Killian a Land na 18. března 1959 do Washingtonu, referovali zástupci firmy General Electric o stavu vývoje návratového pouzdra a Eastman Kodak o přípravě filmu.

O týden později se konala další porada, tentokrát v motelu Flamengo v Santa Mateu v Kalifornii. Tři dny tam debatovali zástupci CIA, letectva, firem Lockheed, Fairchild a General Electric o vývoji špionážní družice. Důstojníci letectva oznámili, že ji vypustí z Cookovy základny v Point Arguellu. Inženýři z průmyslu vysvětlovali technické finty, které chtějí použít. Předpokládalo se, že do 1. července první těleso zkompletují, takže by mohlo odstartovat už v listopadu. Realističtí účastníci spíš počítali s lednem 1959. Manažeři továren požadovali peníze. Bissell jim musel odpovědět: „To je problém, který musím teprve vyřešit.“ Pořád totiž netušil, na kolik tenhle projekt přijde a kdo ho bude platit – CIA, letectvo anebo někdo jiný. Ale to teď nebylo důležité!

Třetí jednání, tentokrát nejvyšších představitelů zúčastněných firem, svolal Bissell do hotelu Villa na 26. března. Chtěl od nich potvrzení, že ujednání na nižší úrovni ze Santa Mateo platí.

Až po téhle schůzce si mohl náměstek ředitele CIA vydechnout. Sedl a napsal šest stran, na kterých prezidentovi představil budoucí špionážní družici. Toto těleso bude schopné objevit „rozestavěná raketová sila, dosud neviditelné objekty a další velká zařízení“, a to i na dalekém sovětském severu, kam U-2 nedoletí. S prvním startem počítáme nejpozději v červnu 1959 a do následujícího jara vypustíme 12 těchto družic. Na projektu současně pracují tři instituce. Agentura ARPA dohlédne na technické zabezpečení letů. Letectvo bude řídit všechny práce včetně vypuštění, letu a za pomoci námořnictva rovněž zachycení pouzdra s filmy (Satellite Recovery Vehicle – SRV). CIA bdí nad vývojem špionážní techniky a zajišťuje veškerou bezpečnost projektu. Nyní potřebujeme peníze. Předběžně počítáme s 12 starty. Eisenhower tento plán schválil.

Nepodložený optimismus

Přitom nikdo přesně nevěděl, jak velkým oříškem snímkování z vesmíru bude, jaké vědecké a technické problémy se znenadání objeví. Neexistoval jediný odborník, který by se v tom aspoň trochu vyznal – bylo to pole naprosto neorané. Generál Schriever, který se stával architektem vojenských kosmických sil, říkal: Získávat snímky Země z vesmíru s vysokým rozlišením je totéž „jako vyfotografovat zvonici severního kostela v Bostonu z mrakodrapu Empire State Building v New Yorku“.

Třicetiletý fyzik Albert „Bud“ Wheelon, který pracoval na vývoji nových raket, zase upozorňoval, že spolehlivý nosič družic zatím není k dispozici. Sam Araki od Lockheedů později připomínal, že neexistovaly integrované obvody, tranzistory a počítače. Konstrukce raket a družic byly v plenkách.

Na přelomu března a dubna se vynořil první nečekaný malér. Fairchild oznámil, že nemůže zvládnout konstrukci kamery. Bissell zavolal Leghorna, který nedávno založil firmu Itek v Lexingtonu poblíž Bostonu. Tento podnik vytvořilo několik specialistů, kteří odešli z optického oddělení Bostonské univerzity. Vynikající konstruktér Walter Levison už dřív postavil kameru, která se osvědčila na balonech vypouštěných nad Sovětský svaz a Čínu. Testy ukázaly, že vydrží vibrace a přetížení během startu i kolísání teplot na dráze. Přitom nabízela mnohem větší podrobnosti než proponovaný typ od Fairchildu – objekty o velikosti 5 m místo čtyřikrát až šestkrát větších. Nakonec CIA rozhodla, že Itek kameru vyvine a podle jeho plánů ji začne sériově vyrábět Fairchild.

Brzy se vynořily další potíže. Nejdřív vypukla mezi třemi zúčastněnými institucemi třenice: Kdo bude co platit? Každý do toho chtěl vložit co možná nejmenší sumu. ARPA dokonce snížila počet plánovaných družic o třetinu s odůvodněním, že potřebuje financovat i jiné projekty.

Kde bude velitelství Corony? Bissell rozhodl, že CIA ho umístí ve Washingtonu do budovy Matomic na ulici H do sídla, odkud řídí expedice letadel U-2. Od začátku se obával, že tahle práce bude mnohem rozsáhlejší než s letadly a také potrvá mnohem déle.

Osmond Ritland, vedoucí programu Corona (USAF)

Generál Osmond J. „Ozzie“ Ritland, zástupce velitele divize balistických raket v Los Angeles, určil spojovacím důstojníkem k dodavatelským firmám plukovníka Clarence L. „Lee“ Battleho z Palo Alta. Battle a Plummer nakonec koordinovali veškeré práce. Pokud spolu někteří lidé o těchto věcech hovořili po telefonu, museli používat linky, které CIA zabezpečila proti odposlechu.

Plukovníka, který byl neobyčejně schopný organizátor, znali v letectvu, v průmyslu a na úřadech velmi dobře, protože propagoval zásady, kterým se vzletně říkalo „Battleho pravidla“: „Za každou cenu udržuj svoje oddělení co nejmenší a akceschopné. Maximální péči věnuj výběru lidí, pak se spoléhej na jejich individuální schopnosti. Zbav se všeho zbytečného papírování. Tvrdě postihuj všechna pochybení při letových zkouškách i pozemní přípravě. Neodstraníš-li chybu hned, později se ti to vždycky vymstí. S nadřízenými se příliš nebav. Neohlížej se zpátky – historie se nikdy neopakuje.“

V lednu 1959 povýšil Dulles Bissella na svého náměstka pro plánování. I to byl zastírací manévr. Ve skutečnosti se nový zástupce šéfa CIA zabýval špionážními operacemi pomocí nejnovější techniky. A tahle funkce mu měla usnadňovat jednání jak s vládními úředníky, tak s lidmi z výzkumu a průmyslu.

Ředitel zpravodajské služby rovněž vytvořil Výbor pro požadavky na družicové zpravodajství (Satellite Intelligence Requirements Committee), obdobu podobného orgánu pro stanovování cílů pro U-2. V srpnu 1960 obě instituce spojil do Výboru pro zpravodajství shora (Committee for Overhead Reconnaissance – COMOR).

Na neznámé půdě

Existovaly nějaké záruky, že Corona nenarazí na byrokratické překážky? Ano, bylo to přátelství mezi Bissellem a Ritlandem, které vzniklo během práce s U-2. Nicméně jejich nepříliš početné štáby důstojníků tím dostaly jenom další úkol. Výpravy výzvědných letadel ze základen v Německu, Turecku a Japonsku totiž pokračovaly.

Těsné vztahy obou mužů se například projevily, když Pentagon znenadání oznámil, že raketu Thor, které by měla sloužit jako první stupeň pro nosič špionážních družic, potřebuje pro zařazení do výzbroje. Místo toho nabídl Jupitera, který se však k Ageně jako druhému stupni nehodil. Tím by projekt nabral zpoždění nejméně tři čtvrtě roku. Bissell okamžitě protestoval – a ministerstvo obrany změnu odvolalo.

Jak má družice vypadat? Jako válec o průměru 1,5 metru a délce 5,8 metru, do něhož se uloží kromě kamery a zásobníku s filmem orientační motorky se zásobníky paliva, rádiové a orientační aparatury, baterie. A vpředu bude návratové pouzdro dlouhé 2,7 metru.

Vývoj jednotlivých dílů projektu Corona svěřila vláda osvědčeným firmám. Družici stavěl Lockheed, raketu Douglas Aircraft. Kameru vyvíjel Itek a vyrábět ji bude Fairchild, film Eastman Kodak v New Yorku. General Electric dělal návratové pouzdro.

Snímek návratové kapsle dalšího výzvědného programu KH-9 Hexagon dává představu, jak technologie špionážních družic využívajících kinofilm vypadala. Na snímku je pouze subsatelit mnohem větší družice, který po naexponování celého 96kilometrového filmu špionážní satelit "upustil" zpět na Zem. Samozřejmě jen obrazně, ve skutečnosti musel mít subsatelit vlastní pohon, který ho zpomalil natolik, aby spadl do atmosféry.

Coronu musíme utajit! Budeme mluvit o tom, že družice Discoverer neslouží CIA, nýbrž biologickým experimentům a různým zkouškám techniky. Bissell domluvil tenhle postup s letectvem a se šéfy zúčastněných společností.

Všechny firmy a jejich konstruktéři se pouštěli na neznámou půdu. I když někteří měli zkušenosti z předcházející práce na špionážních prostředcích, tentokrát si museli lámat hlavu s naprosto novými technickými problémy. Navíc všechny práce musely probíhat v naprostém utajení.

Vedení General Electric rozhodlo odstěhovat realizační tým mimo hlavní pracoviště. Pro lidi vyvíjející návratovou schránku koupilo šestipatrové skladiště kousek od středu Filadelfie.

Oddělení tohoto tělesa od mateřské družice a jeho navedení na správnou dráhu bude kouzelnickým trikem – uvažovali inženýři. Pouzdro musí opustit mateřskou družici a pomocí malých raket se dostat na přesně vypočtenou dráhu, zabrzdit se o horní části atmosféry, přičemž nastane přetížení a jeho povrch se zahřeje asi na 2 000 stupňů Celsia, a když tohle peklo přestojí, musí vypustit padáky, na kterých hladce přistane.

Nejlíp zdolá tyhle nástrahy těleso kuželovitého tvaru se zaobleným koncem. Jakmile dostane družice povel z pozemní řídicí stanice, natočí se raketa Agena, s níž je stále spojena, přední částí dolů v úhlu 60 stupňů. Potom se výsadkové pouzdro oddělí, raketky ho stabilizují a rychlostí 40 m/s nasměrují na přesně vypočítanou dráhu. Přitom na špici ho bude chránit zvláštní tepelný štít, který postupně ohoří. Ve výšce 18 km se rozevře malý padák o průměru 2 m, který ve výšce 15–16 km vytáhne padák velký a vytáhne pouzdro s filmy z ochranné obálky. Schránka vážící necelých 38 kg začne vysílat rádiový signál a ve výšce 3–6 km ji zachytí do vlečné sítě letadlo. Tyhle kaskadérské kousky umějí američtí letci, kteří se podíleli na balonovém projektu Genetrix, skončeném v roce 1956.

I vedení Iteku vytvořilo vedlejší pracoviště. Najalo si starou mlékárnu v Needhamu, kterou pro jistotu nijak neoznačilo.

Panoramatickou kameru nazvanou Key Hole stavěl tým Richarda Leghorna, který už měl zkušenosti ze stavby obdobného přístroje pro letadla a špionážní balony. Avšak tady se setkal s podmínkami, jaké dosud nikdo nepožadoval. Aparatury a filmy musí bez úhony přestát vibrace při startu, teploty v rozmezí 65 stupňů mezi osvětlenou a neosvětlenou stranou družice i kolísání teploty uvnitř kamery samotné v rozmezí 10 stupňů, samozřejmě vakuum a stav beztíže.

Uprostřed listopadu 1959 zakopli konstruktéři o velké problémy, které nedokázali překonat. Šéf projekční skupiny Walter Levison se jel poradit za Erwinem Landem do Petersbourghu ve státu New Hampshire. Na žádný zázračný nápad však nepřišli. Čtyřicetiletý geniální vynálezce mohl svému hostu jenom potvrdit jeho názor: „Ano, musíte zdvojnásobit své úsilí, jinak to nejde.“ A zdůraznil význam, jaký tomuto projektu přikládá prezident. Navíc všichni věděli, že zkoušky družice už probíhají.

V příštích měsících Levison, Lenghorn a šéfkonstruktér Frank Madden ve staré mlékárně spali. A mnozí jejich inženýři a technici také. Přitom nesměli svým manželkám a dětem vysvětlovat, na čem tak důležitém pracují. Nakonec všechny obtíže překonali. Hodně jim pomohl svými radami radarový expert dr. Edward M. Purcell, fyzik z Harvardovy univerzity, nositel Nobelovy ceny. „Musel nás osvítit duch boží, abychom přišli na řešení,“ žertoval později Madden.

První panoramatická kamera měla ohniskovou délku 610 mm. Film o šířce 70 mm navinutý na bubnu byl dlouhý přes 1 000 m, mohl tedy pořídit 1 430 záběrů. Družice se má pohybovat ve výškách 165–465 km, přičemž oko kamery zabere plochu o velikosti od 15 krát 200 km až 40 krát 575 km s rozlišením 7,5 m. Během exponování se film navine na cívku v přistávací schránce.

Následující díl: Úspěch, který vymazal stovky sovětských raket

Americký špionážní program Corona přinesl informace, které do značné míry uklidnily americký strach z ruské raketové převahy. Jeho úspěch tedy bohatě vyvážil předcházející roky neúspěchů.

Chemiky a další specialisty firmy Kodak zase strašilo vakuum, které způsobovalo křehnutí a lámání materiálu. Nakonec použili film typu Estar, nanesený na umělé hmotě mylar, který používali pro letadla U-2. Samozřejmě opět ho museli zdokonalit.

Plummer koordinoval nejen práce zúčastněných firem, ale také vedl montáž všech součástí do družice a její zkoušky v East Palo Altu. Avšak malá budova poblíž Menlo Parku nebyla na složité prověrky vybavená, proto v nich pokračovali v hlavní továrně Lockheedu v Sunnyvale v jižní Kalifornii. Jenže mimo několik desítek zasvěcenců z řad vedoucích pracovníků nesměl nikdo o projektu Corona vědět. Plummerovi inženýři tedy testovali družici ve velkých termálních a vakuových komorách po nocích.

Konec 2. dílu (předchozí I. díl najdete zde, poslední III. díl je zde)

Text je výňatkem z knihy Kosmičtí špioni Karla Pacnera. Byl vydán se svolením autora a redakčně upraven.