Zatčený muž vzhledem i chováním připomínal popleteného účetního z italské komedie. Ve skutečnosti to však byl válečný zločinec, který měl svědomí stovky lidských životů zcela nevinných lidí zavražděných na farmě Ovčara v Chorvatsku. Jmenuje se Slavko Dokmanović a když si pustíte přiložené video, jako jedni z prvních v Česku uvidíte záznam z jeho zatčení Vladimírem Dzurem, autorem následujících řádků.
V roce 1992 ustanovila Rada bezpečnosti OSN komisi expertů, aby analyzovala informace, které obdržel generální tajemník OSN, týkající se údajného páchání válečných zločinů v bývalé Jugoslávii. Dne 22. února 1993 Rada bezpečnosti OSN jednohlasně schválila návrh rezoluce na ustanovení Mezinárodního trestního tribunálu v Den Haagu v Nizozemsku.
Reálné nebezpečí impotence mezinárodního společenství Tečku za tři a půl roku trvajícím mezietnickým konfliktem v Bosně a Hercegovině v letech 1992 až 1995 učinila až Daytonská dohoda, podepsaná 14. prosince 1995. Již týden poté byly rozmístěny jednotky NATO IFOR a o rok později nahrazeny misí SFOR. Dohoda ovšem nijak nepřispěla k zatýkání válečných zločinců. Pro žádnou z misí NATO totiž nebylo zatýkání prioritou. V praxi to znamenalo, že k zatčení válečných zločinců, jakými jsou Slavko Dokmanović, který nechal povraždit stovky lidí při masakru na farmě Ovčara nebo Ratko Mladič, přezdívaný za své krvavé činy Bosenský řezník“, by nedošlo vůbec nikdy. |
Často se tvrdí, že tím kdo začal vydávat tajné obžaloby proti válečným zločincům z bývalé Jugoslávie, byla hlavní prokurátorka Mezinárodního trestního tribunálu Louise Arbourová, ale faktem zůstává, že první byl hlavní prokurátor Richard Goldstone.
Ten totiž čelil velmi nepříjemné situaci, kdy pod jeho vedením usilovně pracovaly týmy vyšetřovatelů a právníků na obžalobách, ale připravená věznice v Scheveningenu stále zela prázdnotou. K této problematice se veřejně vyjádřil: „Pokud tento setrvalý stav bude stále pokračovat, důvěryhodnost tribunálu na to krutě doplatí.” Jako hlavní prokurátor hledal východisko a jedním takovým byly právě tajné obžaloby.
Nemusí to vyjít! Kdokoliv může zemřít
Vše začalo úplně nevinně. V prosinci 1996 jsem se zcela náhodně při rozhovoru s francouzskou kolegyní z jiného vyšetřovacího týmu dověděl, že hodlají vyslechnout jako svědka Slavka Dokmanoviće. Neměla ani tušení o jeho tajné obžalobě za podíl na masakru více jak 260 civilistů na prasečí farmě Ovčara, protože o obžalobě věděli jen soudce, hlavní prokurátorka a náš tým. Došlo mi, že získání kontaktu na Dokmanoviće můžeme v budoucnu využít k jeho zatčení.
Vladimír Dzuro během procesu se Slavkem Dokmanovićem
V lednu 1997 jsem do svého plánu zasvětil právníka našeho týmu Clinta Williamsona. Zprvu byl skeptický, protože si nedovedl představit, kde budeme Dokmanoviće vůbec hledat. Z kapsy jsem vytáhl trumf v podobě kartičky s adresou a telefonním číslem, které jsem získal před rokem.
Reálnou možnost zatknout jednoho z pachatelů zodpovědných za masakr na Ovčaře jsme okamžitě konzultovali s hlavní prokurátorkou Louise Arbourovou. Ihned jsme si získali její pozornost, protože v případě úspěšné akce by měla v ruce skutečné eso pro jednání s představiteli NATO: „Přináším nezpochybnitelný důkaz, že zatčení lze reálně uskutečnit. Provedli jsme ho ve Vukovaru za pomoci slabě vyzbrojené jednotky OSN, zatímco vy v NATO disponujete veškerými nejmodernějšími vojenskými prostředky. Tak teď nás můžete následovat v Bosně.“
Hlavní prokurátorku samozřejmě zajímala případná rizika plánu. Clint jí na rovinu řekl, že při zásahu by mohlo dojít nejen ke zranění nebo přímo k zabití samotného Dokmanoviće, ale i kohokoli z dalších osob podílejících se na akci, což by zcela jistě vyústilo v mezinárodní incident. Hlavní prokurátorka po nekonečně dlouhé době přemýšlení pevným pohledem projela oči nás všech. Bylo rozhodnuto. Tak se zrodila tajná operace Květinka.
UNTAES Administrativa Spojených národů - mise UNTAES = United Nations Transitional Administration for Eastern Slavonia, Baranja and Western Sirmium. |
Následovala porada s generálem Jacquesem Paulem Kleinem o plánu, jak jistého válečného zločince lstí vylákat na území kontrolované UNTAES, zatknout ho a eskortovat do Haagu. Generál byl takovým dočasným diktátorem nad válkou strádající částí východního Chorvatska. Výsledkem jednání byla rámcová dohoda o tom, že se UNTAES bude podílet na zatčení v koordinaci s tribunálem. Teprve pak padlo jméno zločince Slavka Dokmanoviće. Generál Klein ho osobně znal ještě jako starostu Vukovaru.
Příprava pasti
Plán byl posvěcený, ale „rovnice měla stále mnoho neznámých“. Bude Dokmanović ochoten vycestovat na území pod kontrolou UNTAES? Může se zatčení bránit? Má stále nějakou podporu na území Východní Slavonie? Nejpalčivějším problémem bylo sestavení zásahové jednotky z mnohonárodnostních sil UNTAES, protože mezi vojáky z Belgie, Ukrajiny, Polska, Pákistánu, Jordánska a Ruska byla jazyková bariéra. Velitelé samozřejmě hovořili anglicky, ale bylo bezpodmínečně nutné požadovat dokonalou komunikaci i mezi zasahujícími policisty a vojáky. Čím více se blížil termín zahájení operace, tím více bylo jasné, že zformování mnohonárodnostního týmu je fakticky nemožné.
GROM Cichociemnych Spadochroniarzy Armii Krajowej je polská speciální jednotka, Ozbrojených sil Polské republiky, vytvořená 7. července 1990 (vojenská jednotka číslo 2305). Je určena pro provádění speciálních operací, úderných akcí a také protiteroristických operací. |
Konečné rozhodnutí učinil generál Klein. Zásah provede polská speciální jednotka JW GROM, která v té době zajišťovala ochranu nejen velitelství UNTAES ve Vukovaru, ale i samotnému generálu Kleinovi. Členové GROMu byli speciálně vycvičeni v metodách zneškodnění a zadržení pachatelů, a proto se i nám její využití jevilo jako ideální.
Role lstivého vyjednávače padla na britského vyšetřovatele Kevina Curtise a sekundovat mu měl jeho tlumočník Thomase Osorio. Kevin měl úkol předstírat, že vyšetřuje případy zločinů spáchaných ve Vukovaru Chorvaty na Srbech. Dne 23. ledna 1997 zavolali Slavkovi Dokmanovićovi domů do Somboru. Podle očekávání Dokmanović striktně odmítl přijet do Vukovaru, ale ne proto, že by se obával nás, ale pro údajné spory s místními Srby.
V květnu přiletěl do Haagu asistent Generála Kleina, major David Jones, podat hlášení, jak GROM zvládá nácvik možných variant. V té době bylo už jasné, že k vylákání Slavka Dokmanoviće z „nory“ je nezbytné, aby ho Kevin a Thomas navštívili v jeho bydlišti v Somboru. Provádět tajné operace na území cizího státu s cílem zatknout válečného zločince byl úplně nový element v práci tribunálu.
Pokud vytáhne zbraň, zastřelíme ho
Sedmnáctého června jsme se sešli na brífinku majora Kity v Erdutu, abychom probrali jednotlivé varianty zásahu:
- První scénář: Dokmanović přijede v autě s Kevinem a Thomasem. Zablokujeme silnici, donutíme vozidlo sjet doleva do prostoru našeho kempu, auto zastavíme a Dokmanoviće zatkneme. Pokud někdo vytáhne pistoli nebo jinou zbraň, zastřelíme ho.
- Druhý scénář: Dokmanović přijede ve vozidle GROMu, které pro něho pošleme k hranicím. Cestu zablokujeme, přinutíme vozidlo sjet doleva do prostoru našeho kempu, auto zastavíme a Dokmanoviće zatkneme. Pokud on sám nebo někdo jiný vytáhne zbraň, zastřelíme ho.
- U třetího scénáře už to náš britský kolega Dennis Milner nevydržel a povídá: „Majore, vy ho přece nemůžete zastřelit.“ Major Kita se na Dennise obrátil a stejným monotónním hlasem jako při popisu scénářů, odvětil: „Pane, musíte pochopit jednu věc. To není žádná hra. Mojí první prioritou je chránit vaše životy, mojí druhou prioritou je chránit životy mých mužů.“ Po dokončení brífinku jsme se vydali podat generálu Kleinovi hlášení, jak jsme pokročili s přípravami.
S posledními detaily operace jsme se seznámili 23. června ráno v Erdutu. Bylo nám potvrzeno, že na letišti Čepin v blízkosti Osijeku je dispozici letoun belgických Airforce pro převoz Slavka Dokmanoviće do Haagu. Kevin s Thomasem služební Toyotou UNTAES překročí hranice do Srbska a dojedou do Somboru. Tam ho přesvědčí k návštěvě Vukovaru pod záminkou ukázání míst, kde došlo k údajným zločinům. Po překročení hranice a příjezdu do Erdutu provede GROM zatčení podle jednoho z připravených scénářů.
Válka v JugosláviiZačala jako nepokoje mezi jednotlivými etnickými skupinami (hlavně mezi Srby a Chorvaty v centrální části a Albánci na jihovýchodě) a skončila rozpadem země na několik nezávislých států. Války jsou obecně považovány za sérii do značné míry samostatných, ale souvisejících vojenských konfliktů, které jsou dodnes každodenní součástí života všech obyvatel bývalé Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SRFJ):
Zdroj: Wikipedia.cz |
Já měl odjet do Budapešti, vrátit se letadlem do Bělehradu, následující den odjet do Somboru a nepozorovaně sledovat Dokmanovićův dům a okolí pro případ nepředvídané situace. Pokud by Dokmanović s Kevinem skutečně odjel, mým úkolem bylo je sledovat a před překročením hranice informovat GROM.
Vše probíhalo podle plánu. Autem jsem odjel do Somboru a Kevin s Thomasem zazvonili u dveří domu. Slavko Dokmanović jim otevřel a pokynul jim, aby vjeli autem do dvora. A tak ve snaze být blíže domu jsem vzal zavděk blízkou kavárnou. Co chvíli jsem z ní odešel a zase se vrátil pod záminkou domluvené schůzky s krásnou Srbkou, která ale stále nepřicházela. Po dvou hodinách a litrech vypité kávy mě servírka musela považovat za naprostého zoufalce.
Konečně Kevin s Thomasem vyjeli ze dvora a zamířili k hranicím. Dokmanović s nimi ale nebyl.
Další neúspěch
Na operační poradě v Erdutu jsme se od Kevina dozvěděli, proč s nimi Dokmanović nakonec nepřijel. Během rozhovoru si totiž postěžoval, že má v Trpinji dům, do kterého se nemůže vrátit nebo ho prodat a bohužel nemůže ani kontaktovat generála Kleina kvůli vyjednání finanční kompenzace. Kevin pohotově navrhl, že pro něj s generálem Kleinem setkání dohodne.
I při druhé cestě do Somboru jsem Kevina s Thomasem tajně následoval. Nebezpečí, že dojde ke střetu s policií, stále existovalo. Ale tentokrát bylo moje čekání mnohem kratší. Asi po hodině jsme se vydali opět k hranicím. Přes hranice jsme se všichni dostali bez obtíží a s celým týmem se znovu sešli na základně GROMu v Erdutu. Opět bez Dokmanoviće.
Podle plánu od Kevin předal Dokmanovićovi kontakt a ten si dohodl schůzku s generálem Kleinem. Bylo dohodnuto, že 27. června, přesně ve tři odpoledne, přejde přes hraniční přechod na Bogojevsky most, kde na něho již bude čekat VIP eskorta, která jej převeze do Vukovaru na smluvené setkání. Od tohoto momentu až do rozhodujícího 27. června 14:55 se pro nás doslova zastavil čas. Každá minuta se táhla jako hodina a hodina jako den. Bylo to nekonečné.
Cíl je ve vozidle, operace Květinka zahájena
Dvacátého sedmého června v půl druhé odpoledne pro nás přijela dvě opancéřovaná VIP vozidla a převezla nás v utajení do Erdutu. V komunikačním centru jsme se všichni seskupili kolem vysílačky. Horko se mísilo s napětím a atmosféra se stávala nesnesitelnou. Pak ve 14:55 ve vysílačce zapraskalo: „Target entered our vehicle, the operation Little Flower is on - Cíl vstoupil do vozidla, operace Květinka zahájena.” Ten pocit uvolnění se nedá popsat. Více, jak půl roku tvrdé práce, nejistoty, nedůvěry a pochybností, zda se akce vydaří. Úlevu ale vzápětí vystřídalo další napětí, tentokrát z velkého finále.
Exhumace masového hrobu na Ovčare. Ta neurčitá šedivá hmota jsou zbytky obětí, které zde byly povražděny. Všimněte si vyčuhujících podrážek bot.
Stáli jsme ukrytí za kontejnerem chráněným bariérou z pytlů s pískem. Z dálky jsme slyšeli zvuk motorů přijíždějících aut a pak se otevřenými vraty do základny vřítily dva VIP automobily. Prudce zabrzdily následovaly už jen povely zasahujících polských policistů z GROMu. Vystoupili jsme z úkrytu a sledovali, jak příslušníci zásahové jednotky otevírají zadní dveře u auta a z každé strany vytahují jednoho člověka. Slavka Dokmanoviće jsme poznali okamžitě, ale kdo byl ten druhý, jsme netušili, a v tu chvíli nám to bylo úplně jedno. Major Kita nám ohlásil, že jeho jednotka má situaci plně pod kontrolou.
Zapnuli jsme nahrávací zařízení, videokamera již běžela, a já s tlumočníkem přistoupil ke Slavkovi Dokmanovićovi. Poprvé od Norimberských procesů, první zatčený válečný zločinec pro Mezinárodní trestní tribunál a já, český kriminalista z Prahy, čtu práva obviněného:
„Pane Dokmanovići, jmenuji se Vladimír Dzuro, jsem vyšetřovatel Úřadu prokurátora Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Jste obviněn a vaše jméno se nachází na zatýkací listině vydané tribunálem. Viníme vás z vážných porušení Ženevských úmluv, zločinů proti lidskosti, porušení zákonů a zvyklosti války, pro vaši roli na bití a zabíjení, ke kterému došlo na farmě Ovčara v blízkosti Vukovaru dne 20. listopadu 1991. Rozumíte všemu, co vám říkám?”
26. června 1997 - zatčení válečného zločince Slavka Dokmanoviće (v bílé košili zády ke kontejneru). Vladimír Dzuro (muž v bílé košili vpravo) zadrženému právě předčítá jeho práva. Naproti Dokmanovićovi stojí překladatel do srbochorvatštiny. Okolo stojí příslušníci speciální jednotky GROM. Na snímku nejsou vidět ostřelovači, kteří „by Dokmanoviće zneškodnili, jakmile by se o něco pokusil.“
Poté, co tlumočník Zvezdan vše přeložil do srbštiny, Dokmanović zareagoval: „Rozumím, ale není to pravda.” Po přečtení jeho práv mu přetáhli přes hlavu černou kuklu a odvedli zpět do automobilu. Na letiště Čepin byl vydán příkaz připravit se k okamžitému startu. Povolení k odletu bylo předem dohodnuto, chorvatské úřady pouze neznaly jména cestujících a cílovou destinaci.
Kdo je ten muž s pytlem na hlavě?
Na 45 kilometrů vzdálené letiště Čepin jsme dorazili během půl hodiny. Konvoj automobilů zastavil poblíž letadla. Policisté GROMu vozidlo okamžitě uzamkli a obstoupili v obrané pozici. V té vytrvali až do příchodu lékaře. Po podepsání lékařského posudku, že Dokmanović není zraněný, a je tudíž schopen převozu, jsem s ním vstoupili na palubu letadla. V ten moment se přiřítilo několik vozidel chorvatské policie. Povolení ke startu bylo okamžitě zrušeno. Chorvatská policie se po právu dožadovala seznamu cestujících, potažmo informace o osobě v poutech se zakrytou hlavou.
Naskytl se mi zajímavý pohled: obklíčené letadlo po zuby ozbrojenými policisty GROMu s velmi pochybným mandátem, neboť letiště Čepin spadalo pod kontrolu chorvatských úřadů, a naproti nim pak chorvatští policisté s mandátem na to, co požadovali. O ozbrojený střet s místní policií jsme rozhodně nestáli.
Clint se proto okamžitě telefonicky spojil s chorvatským vicepremiérem Ivicou Kostovićem a v rychlosti mu celou situaci popsal. Aniž by jmenoval konkrétní osobu, požádal o okamžité povolení k odletu. Stalo se. Během letu nikdo z nás nepromluvil, horko a stres si vybíraly svou daň. Když se z reproduktoru ozvalo očekávané: „We have just left the airspace of Croatia – právě jsme opustili vzdušný prostor Chorvatska” uvěřili jsme, že do Nizozemska už doletíme bez problémů. Nikdo z nás neměl tušení, jak krutě jsme se mohli mýlit.
Překvapení v příruční tašce
Jen co jsme opustili chorvatský vzdušný prostor, předal Clint Dokmanovićovi obžalobu přeloženou do srbského jazyka, aby se mohl podrobně seznámit s jejím obsahem. Po přečtení Dokmanović požádal o svoji tašku, kterou jsme mu při zatčení odebrali. Kevin, jako svědomitý policista, jeho požadavek striktně zamítl. Po chvíli Dokmanović přání zopakoval, tentokrát s odůvodněním, že má v tašce cigarety a potřebuje si zakouřit. Kevin mu však tašku opět nevydal a dal mu vlastní cigaretu.
Po přistání na vojenské námořní letecké základně Valkemberg nedaleko Haagu jsme Slavka Dokmanoviće předali nizozemské policii a společně odjeli do Scheveningenu, kde měl být dál formálně předán do vězeňského centra tribunálu. Po příjezdu do věznice všichni podstoupili bezpečnostní kontrolu. Teprve tam jsme zjistili, že po celou dobu měl Dokmanović v příruční tašce ukrytý plně nabitý revolver.
Okamžitě nám došlo, k čemu mohlo dojít, pokud by Kevin Dokmanovićovi tašku vydal. Z vězně by se rázem stal jediný ozbrojený muž na palubě letadla a, pokud by se nám podařilo přežít, ve Valkembergu bychom zcela jistě nepřistáli.
Blahopřejeme, ale skřípeme při tom zuby
Slavko Dokmanović se ocitl ve vězeňské cele a vedení NATO mohlo jen stěží setrvávat u argumentu, že zatýkání válečných zločinců je nerealizovatelné. Hlavní prokurátorka Arbourová ve svém prohlášení uvedla:
„Nejprve bych chtěla potvrdit, že v pátek 27. června přibližně v 15:00 byl obviněný Slavko Dokmanović zatčen ve Východní Slavonii během společné operace mezi UNTAES a mým úřadem. Zatčení obviněného Slavka Dokmanoviće potvrdilo existenci neveřejných obžalob. Celému světu je známo, že 74 osob bylo obviněno Mezinárodním tribunálem. Jen s několika výjimkami státy, které mají právní povinnost a zodpovědnost podle Daytonské dohody, a rovněž tak i členské státy OSN, jsou vinny tím, že nedokázaly zatknout a vydat tyto obviněné. Svazová republika Jugoslávie má povinnost zadržet a předat další tři osoby, které byly obviněny společně s Dokmanovićem.”
Americký prezident Bill Clinton ve svém prohlášení pro tisk uvedl: „Vítáme zprávu, že obviněný válečný zločinec Slavko Dokmanović byl zadržen vyšetřovateli Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii ve spolupráci s administrativou UNTAES. Blahopřejeme k jeho úspěšnému zatčení. Spojené státy i nadále pokračují v podpoře práce tribunálu, aby předvedl obviněné válečné zločince před spravedlnost.” Tribunálu k úspěchu popřál i generální tajemník NATO Javier Solana.
Mohlo by se zdát, že všichni ti, co nám blahopřáli, byli úspěchem nadšeni, ale strany NATO tomu tak rozhodně nebylo. Z vyprávění generála Kleina víme, že krátce po ukončení operace Květinka byl atakován americkým kolegou z SFOR v Bosně podrážděnou otázkou: „Na co si to k čertu hraješ?” NATO se snažilo vyhnout možným ztrátám při zatýkání válečných zločinců a generál Klein, jeden z nich, se pak za jejich zády zúčastní této partyzánské operace.
O autoroviVladimír Dzuro (1961) V letech 1983 až 1995 pracoval jako kriminalista pro Veřejnou bezpečnost, později pro Policii České republiky, nejprve u Kriminální policie v Praze 10 a později v Národní ústředně Interpolu v Praze. V roce 1994 se aktivně podílel na práci mírových sil OSN v bývalé Jugoslávii (UNPROFOR), od dubna 1995 pak zastával více než devět let funkci vyšetřovatele Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Den Haagu v Nizozemsku. V současné době vede newyorskou kancelář Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN. Za dlouholetou úspěšnou práci pro Mezinárodní tribunál obdržel medaili Za službu mezinárodní spravedlnosti a policejní prezident mu udělil Plaketu Policie České republiky a následně Čestnou medaili za trvalý přínos k budování a prosazování dobrého jména Policie České republiky.  Vladimír Dzuro s knihou, ve které shrnul své vzpomínky na vyšetřování válečných zločinů spáchaných během války na území bývalé Jugoslávie. Nakladatelství Grada, říjen 2017. |
Představitelé NATO se už nemohli dále vymlouvat a pro záchranu reputace museli začít konat. Jako první přišla na řadu v březnu 1997 tajná obvinění v případě tzv. Prijedorské trojky: Milan Kovačević, Sima Drljača a Milomir Stakić. Simo Drljača byl velitelem policie v Prijedoru, kde byly v roce 1992 spáchány jedny z nejotřesnějších válečných zločinů v Bosně a Hercegovině. Stojan Župljanin byl Drljačův nadřízený z Banja Luky. Oba byli tajně obviněni za genocidu. Poslední z trojice, Milomir Stakić, byl lékař, předseda obecního krizového štábu v Prijedoru. Za své jednání byl viněn z genocidy a zločinů proti lidskosti v západní Bosně.
Britské speciální jednotky SAS v Prijedoru vyrazily do akce 10. července 1997. Bez odporu zatkli Milana Kovačeviće a v přestřelce usmrtili Simu Drljaču, který se SAS postavil na odpor. Třetí obviněný, Milomir Stakić, měl ten den velké štěstí a podařilo se mu uprchnout. Po čtyřech letech ukrývání v Srbsku ho místní úřady dopadly a předaly tribunálu.
Takové dramatické zatčení, ve kterém došlo na všechny tři možné varianty, zatčení, zabití a útěk obviněného, muselo zákonitě v Bosně vyvolat vlny pobouření a trvale poškodit Daytonskou dohodu, což bylo noční můrou nejen pro NATO. Ale až na ojedinělé protesty v několika městech, se nic vážného nestalo. SFOR si dokázal, že to přece jen jde a další zatčení poměrně rychle následovala.
Z celkem 161 osob, které byly tribunálem obviněny, jich deset zemřelo ještě předtím, než mohly být zatčeny, a proti dvaceti bylo obvinění zrušeno. Ze zbylých 131 obviněných bylo 65 vypátráno a zatčeno, ostatní se v pozdějších letech, kdy už začaly státy bývalé Jugoslávie spolupracovat, tribunálu vzdali.
Serge Brammertz, hlavní prokurátor Mezinárodního tribunálu v rozhovoru pro Rádio OSN v New Yorku v roce 2016 k zatčení Slavka Dokmanoviće uvedl:
- Bylo to velmi důležité zatčení, protože bylo první provedené na základě tajné obžaloby.
- Dodalo tribunálu na legitimitě a na důvěryhodnosti právním postupům, které byly stanoveny Radou bezpečnosti OSN.
- Dodalo naději poškozeným, protože poprvé viděli, že tribunál má své opodstatnění.
- Zatčení se odrazilo i na psychice dalších obviněných, protože jasně prokázalo, že pokud existuje politická vůle, existuje i cesta k dosažení spravedlnosti.
Případy Slavka Dokmanoviće i dalších válečných zločinců popisuje ze svého pohledu autor v knize Vyšetřovatel, Démoni balkánské války a světská spravedlnost, kterou v září 2017 vydalo v Praze nakladatelství Grada Publishing. Již krátce po vydání se stala kniha bestsellerem. Vydavatelství v lednu 2018 připravilo její dotisk. |
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet oficiální politiku nebo postoje Organizace spojených národů, popřípadě Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii.
